3 Tdo 234/2022

3 Tdo 234/2022-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 12 To 183/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 91/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. Š. odmítá.

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 T 91/2018, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 1. 2015 v Hradci Králové, jako obchodní zástupce společnosti R. s. s., bez vědomí a souhlasu B. H., narozeného XY, jeho jménem sepsal a podepsal smlouvu o stavebním spoření a zřízení účtu č. XY uzavíranou mezi B. H. a R. s. s. a dále bez vědomí a souhlasu B. H. a jeho manželky B. H. téhož dne vyplnil a jejich jménem podepsal žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru ke smlouvě o stavební spoření č. 3604622904/7950, podle které měl B. H. od R. s. s. žádat o poskytnutí úvěru ve výši 700.000 Kč, v níž uvedl mimo jiných též smyšlený údaj o měsíčním příjmu žadatele o úvěr ve výši 30.800 Kč, a pravost podpisů na těchto dokumentech jako k tomu pověřený pracovník R. s. s. ověřil a učinil tak, ačkoliv věděl, že s manželi H. nikdy nejednal, jejich majetkové poměry nezná a manželé B. H. a B. H. před ním uvedené listiny nepodepsali a pravdivost jejich obsahu ani jinak nestvrdili, kdy žádost o úvěr ve výši 700.000 Kč byla po vyhodnocení ze strany R. s. s., se sídlem XY, nejpozději dne 10. 2. 2015 zamítnuta.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou ) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti finančních, peněžních a bankovních služeb a poskytování a zprostředkovávání finančního poradenství v délce 3 (tří) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození B. H., nar. XY, a poškozená B. H., nar. XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 T 91/2018, podal obviněný R. Š. v zákonné lhůtě odvolání. Poškození B. a B. H. podali odvolání do výroku, jímž byli odkázáni se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení občanskoprávní.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 12 To 183/2021, a to tak, že pod bodem I. z podnětu obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na podkladě nezměněného skutkového stavu uznal obviněného vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a podle § 211 odst. 4 tr, zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti finančních, peněžních a bankovních služeb a poskytování a zprostředkovávání finančního poradenství v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození B. H., nar. XY, a poškozená B. H., nar. XY, odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pod bodem II. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání poškozených B. H. a B. H.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 12 To 183/2021, podal obviněný R. Š. dovolání (č. l. 413-415), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně byla porušena dovolatelova práva na spravedlivý proces, neboť soudy nižších stupňů v rozporu s provedenými důkazy vyhodnotily jeho jednání jako trestný čin, přestože nebylo prokázáno spáchání trestného činu bez důvodných pochybností, a dále nebyl prokázán jeho úmysl ke spáchání činu kladeného mu za vinu včetně motivu jednání.

Obviněný namítl, že skutková zjištění a přijaté závěry nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Jeho námitky směřují zejména vůči výpovědím B. H., B. H. a L. K., které soudy označují za konstantní. S tímto závěrem se neztotožňuje a poukazuje na to, že v těchto výpovědích a ve výpovědi svědka L. K. jsou patrné naprosto zjevné rozpory a nejasnosti, a to nejen v části týkající se toho, co mělo být předmětem spolupráce, ale především také ohledně toho, jaké podklady a osobní údaje byly kdy, komu, jakým způsobem a v jakém rozsahu předány.

Dovolatel rozebírá výpovědi B. H. a svědků K. a K. s tím, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého poškození vnímali jednání o možnostech financování budoucí rekonstrukce jejich domu pouze jako předběžné informování se. Poškozený sám uvedl, že na schůzce se svědkem K. tomuto předal informace z občanských průkazů jeho a jeho manželky, vstupní údaje o možných hypotékách, splátkách atd., což je v rozporu s výpovědí svědka K., který uvedl, že osobní údaje mu byly poskytnuty z daňového přiznání poškozeného B.

H., přičemž výslovně uvedl, že údaje o B. H. nikdy neměl. Oproti tomu svědek K. vypověděl, že veškeré informace včetně osobních údajů obdržel svědek K. emailem. Není tedy jasné, jaké doklady a osobní údaje byly předány, odkud a jak se dostaly do dispozice dovolatele. Otázku poskytnutí osobních údajů přitom vnímá dovolatel jako stěžejní. Nemůže tedy souhlasit s tím, že by rozpory ve svědeckých výpovědích nebyly zásadního významu. Zásadní rozpory spatřuje i ve výpovědi B. H., která u hlavního líčení uvedla výslovně, že o úvěr nežádala, nic nepodepisovala a s nikým nejednala, tedy ani se svědkem K., ačkoli v rámci podání vysvětlení dne 4.

5. 2017 sdělila, že podpis na žádosti o úvěr vypadá jako její a že jí svědek nechal podepisovat nějaké listiny. Odvolací soud tyto rozpory jednoduše přešel. Dovolatel poukázal i na okolnosti druhé žádosti o úvěr, kdy je podle něho možno pouhým pohledem dospět k závěru o pravosti podpisu poškozené, a to na rozdíl od dalších příloh, kde je podpis poškozené zjevně zkomolený.

Dále poukazuje na okolnost, že z telefonu v kanceláři D. R. ze společnosti S. D. byl uskutečněn hovor potvrzující zaměstnání B. H., a uvádí, že uvedená skutečnost vznáší další nejasnosti o tom, kdo skutečně na spáchání trestného činu participoval. Rovněž namítá, že nebyl objasněn jeho motiv, stejně jako nebyl prokázán úmysl nezbytně nutný k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Rozporuje závěr, že by jeho motivem měla být provize, neboť měl v té době takové příjmy, že k něčemu takovému nebyl žádný důvod.

Motivem pak nebyl ani nefinanční benefit v podobě zájezdu, kdy sdělení R., shledává v tomto směru nedostačujícím. V rámci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze podle dovolatele přehlédnout, že vyhodnocuje pouze důkazy jdoucí k jeho tíži, nevyhodnocuje však důkazy jdoucí mu ku prospěchu (výpověď svědkyně V., trestní řízení ve věci poškozeného u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 8 T 146/2019). Zjištění, co bylo předmětem řízení v trestní věci sp. zn. 8 T 146/2019 by podle dovolatele mít vliv na posouzení věrohodnosti poškozeného B.

H.

Ze všech výše uvedených důvodů podle dovolatele vyplývá, že napadené rozhodnutí trpí vadou extrémního nesouladu, neboť učiněná skutková zjištění jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, skutková zjištění nebyla rovněž provedena v rozsahu potřebném pro přijetí závěru o jeho vině, a proto navrhuje, aby dovolací soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2021, č.j. 12 To 183/2021-387, a dále zrušil i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2021, č.j. 3 T 91/2018-346, a přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat, eventuálně aby dovolací soud rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek označený v žalobním návrhu spáchal.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 156/2022.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že namítaný extrémní nesoulad je v podstatě totožný se zjevným rozporem skutkových zjištění s provedenými důkazy podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento však státní zástupce v projednávané věci neshledává, neboť rozhodná skutková zjištění vyplývají především z výpovědí svědků B. a B. H., kteří vskutku konstantně uváděli, že s poškozeným nikdy nekomunikovali a žádné listiny nepodepisovali. Tyto výpovědi jsou v souladu nejen s dalšími svědeckými výpověďmi, ale především se závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, podle kterých podpisy B. a B. H. na dokumentech uvedených ve výroku o vině nejsou pravými podpisy jmenovaných. Dovolatel se svou argumentací snaží zpochybnit věrohodnost výpovědí svědků B. a B. H., popř. dalších svědků. Existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními ovšem v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. Obdobný charakter mají i námitky týkající se motivu trestného činu. Motiv však není znakem trestného činu úvěrového podvodu a skutková zjištění týkající se otázky motivu trestného činu tedy ani nejsou skutkovými zjištěními, která jsou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. určující pro naplnění znaků trestného činu. Skutková zjištění o motivu činu nebyla ani součástí tzv. skutkové věty. Státní zástupce rovněž neshledal, že by se v projednávané věci mohlo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na to, že obviněný námitku v tomto směru ani jasně nezformuloval, pouze uvedl, že nebylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak podle státního zástupce obviněný uplatnil pouze námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, a to včetně námitky týkající se absence úmyslného zavinění. Žádnou konkrétní námitku, kterou by vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků pokusu přečinu, kterými byl uznán vinným, dovolatel neuplatňuje. Správností soudy zvolené konstrukce dílem dokonaného a dílem nedokonaného přečinu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se proto nezabýval.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 12 To 183/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je proto třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť „v rámci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze přehlédnout, že (ve shodě se soudem prvního stupně) vyhodnocuje pouze důkazy jdoucí k tíži dovolatele, nevyhodnocuje však již ty důkazy, které jsou dovolatele ku prospěchu“, kdy porušení této zásady spatřuje zejména v tom, že v jeho prospěch nebyla dostatečně zohledněna výpověď svědkyně V. a závěry trestního řízení ve věci B. H. vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 146/2019.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozených B. H. a B. H. a svědků L. K. a L. K., které označuje za zjevně rozporné a plné nejasností, výpověď svědka P. M. a svědkyně B. V., žádost o poskytnutí úvěru z února 2015, druhá žádost o úvěr poškozené B. H., vyjádření R., spisový materiál Okresního soudu v Liberci sp. zn. 8 T 146/2019) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se toho, zda byl požadavek poškozených vnímán pouze jako předběžné informování se o možnostech financování či nikoli, jak byly předány osobní údaje poškozených, jaké údaje byly fakticky předány a komu ze zúčastněných, jak se tyto ocitly v dispoziční sféře dovolatele, dále stran toho, kolik schůzek se uskutečnilo, zda je na žádosti o poskytnutí úvěru z února 2015 podpis poškozené B. H., zda je její podpis na druhé žádosti o úvěr, kdo měl přístup k telefonu v kanceláři D. R. ze společnosti S. D. , resp. kdo skutečně mohl na trestné činnosti participovat, jak byla vyplácena provize a jaké byly podmínky pro vyplacení nefinančních benefitů), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy trvá na tom, že se žádného trestného jednání nedopustil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Pokud pak obviněný namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl, jednalo by se v obecné rovině o námitku pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelnou, nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť ji založil výhradně na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a z něho se podávající vlastní verze skutkového stavu věci, kdy uvedl, že „žádný z důkazů …, bez důvodných pochybností neprokazuje úmysl spáchat trestnou činnost“. Takto formulovaná námitka tedy směřuje do oblasti skutkových zjištění.

Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Dovolatel totiž namítá, že ze skutkových zjištění založených na provedeném dokazování nevyplývá závěr o jeho podvodném jednání coby obchodního zástupce při poskytování překlenovacího úvěru. Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, přičemž však žádnou konkrétní námitku, kterou by vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků přečinu, příp. pokusu přečinu, kterými byl uznán vinným, neuplatnil, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů.

Takovým dovolacím důvodem je i obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod písm. h) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.

V projednávané věci se však o žádnou z těchto tří situací nejedná.

Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje toliko v obecné rovině na to, že soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, kdy zmiňuje konkrétně vyjádření R., kterýžto důkaz neshledává dostačujícím k prokázání jím tvrzených skutečností o podmínkách odměňování v systému poskytování úvěrů. Uvedená námitka nesplňuje podmínku toho, že by se mělo jednat o situaci, kdy nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury před účinností novely č. 220/2021 Sb. Stejný závěr je třeba vztáhnout i na námitku zjištění předmětu řízení týkajícího se trestní věci poškozeného B. H., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 146/2019, kterýžto důkaz měl zpochybnit věrohodnost poškozeného. Odvolací soud v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že rozsah dokazování shledal pro objektivní rozhodnutí ve věci dostatečným, a současně rozvedl, na podkladě jakých úvah vyhodnotil důkazní návrhy obviněného nadbytečnými, a to včetně důkazních návrhů k posouzení otázky věrohodnosti poškozeného B. H. a způsobu odměňování v rámci R. Ani jeden z těchto důkazů není možno označit za podstatný důkaz ve smyslu nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Drtivá většina námitek obviněného jím podřazená pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týká tzv. extrémního nesouladu, který podle obviněného spočívá v tom, že „učiněná skutková zjištění jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna“. Námitka tzv. extrémního nesouladu odpovídá ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. situaci, kdy jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

K přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, lze uvést, že se jej dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a tímto činem způsobí větší škodu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od. 1. 10. 2020 je větší škodou škoda dosahující nejméně částky 100.000 Kč a ne více než 1.000.000 Kč.

Objektem trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je cizí majetek, kdy je trestněprávní ochrana poskytována majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování. Objektivní stránka v této skutkové podstatě spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivý údaj. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při jejím uzavírání. Za nepravdivé se považují údaje, kdy jejich obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy.

Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi (zejména body 2. až 10. rozsudku nalézacího soudu), tak listinné důkazy (body 12. a 13. rozsudku nalézacího soudu). Stěžejními zde byly samozřejmě výpovědi poškozených B. a B. H., kteří konstantně uváděli, že se z jejich strany jednalo pouze o snahu získat informace o možnostech využití překlenovacího úvěru, k čemuž poskytli i svoje osobní údaje, nikdy však nežádali o úvěr jako takový a nepodepisovali k tomu žádné dokumenty. Jejich výpovědi byly vyhodnoceny jako věrohodné. Poškození se od svých tvrzení nijak neodchýlili a současně jsou tato tvrzení v souladu s tím, co vypověděl svědek L. K., který byl nadřízený obviněného, a svědek L. K., který byl schůzce mezi poškozenými a L. K. přítomen. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že poškozený nikdy nepracoval ve společnosti S. D., a nezná ani svědka D. R., který je u uvedené firmy jednatelem i zaměstnancem, a která byla uvedena v žádosti o úvěr jako místo zaměstnání poškozeného B. H. s poskytnutým měsíčním příjmem ve výši 30.800 Kč. Stěžejními listinnými důkazy jsou pak smlouva o stavebním spoření a zřízení účtu uzavřená mezi B. H. a R., žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru k této smlouvě na částku 700.000 Kč a znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že podpisy na smlouvě a žádosti o úvěr byly padělány, kdy padělatelem byl podle srovnávacího materiálu pravděpodobně obviněný, přičemž jím s vysokou pravděpodobností nebyl svědek L. K. Podpis na žádosti o úvěr ze dne 25. 2. 2015, na kterém figuruje pouze podpis poškozené B. H., a který obviněný označuje za pravý takříkajíc od pohledu, a na nějž opakovaně poukazuje v podaném dovolání, nebyl vůbec předmětem trestního stíhání a otázka pravosti podpisu je tedy zcela bezpředmětná. Odvolací soud konstatoval, že „výpověďmi poškozených a znaleckým posudkem z odvětví zkoumání ručního písma jednoznačně prokázáno, že obžalovaný s poškozenými osobně nikdy nejednal, přesto smlouvu o stavebním spoření stejně jako žádost o překlenovací úvěr uzavřel bez jejich přítomnosti a vědomí a opatřil jejich podpisy, když účast jiné osoby na tomto procesu uzavírání smlouvy a žádosti, které odesílal ke schválení R. s. s., nebyla zjištěna“ (bod 9. rozsudku odvolacího soudu).

Obviněný svou argumentaci zaměřil zejména na otázku, jak a kým byly předány osobní údaje poškozených, kdy je však zjevné, že drobné rozpory ve výpovědích v tomto směru nejsou zásadního významu. Poškozený vypověděl, že osobní údaje předal svědku K., přičemž si přesně po tak dlouhé době nevybavil, jaké všechny konkrétní údaje to byly. Svědek K. měl za to, že osobní údaje vycházely z daňového přiznání, kdy tyto následně předal právě obviněnému. Otázka, jaké konkrétní údaje byly či nebyly předány, však není stěžejní. Tou je otázka, zda poškození zažádali o překlenovací úvěr a za tímto účelem stvrdili údaje, které jsou uvedeny v předmětných dokumentech, tedy i údaj o příjmu ve výši 30.800 Kč. Jak uvedeno v předcházejícím odstavci, tato otázka byla zcela jasně a přesvědčivě zodpovězena.

Obviněný se trestního jednání dopustil dne 23. 1. 2015, přičemž zákonem č. 333/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 10. 2020 ke změně § 138 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 100.000 Kč (a nepřevyšující částku 1.000.000 Kč). Soudy obou stupňů správně v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kdy při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje týkající se poškozeného B. H. (údajný příjem ve výši 30.800 Kč), přičemž část jeho jednání spočívající v tom, že se následně pokusil tyto listiny nechat zpracovat u R., v úmyslu způsobit škodu ve výši 700.000 Kč (výše úvěru) zůstala ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. Š. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2022

JUDr. Petr Šabata předseda senátu