3 Tdo 471/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2016 o dovolání podaném D. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 10 To 73/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 11/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 2 T 11/2014, byl D. B. uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině], zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině], přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku [pod bodem 3) výroku o vině], přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 4) výroku o vině], zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [pod bodem 5) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal D. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 10 To 73/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal D. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný D. B. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že se soudy nezabývaly důkazy svědčícími ve prospěch obviněného. K tomuto podotkl, že skutková zjištění byla provedena toliko na základě výpovědí obviněného a poškozené a dalších, ovšem nepřímých důkazů, přičemž obhajoba navrhovala provedení dalších důkazů, jako výslech sousedů obviněného, avšak tyto důkazní návrhy soud zamítl. Výslech T. K., A. P. a M. P. přitom obhajoba navrhovala zejména proto, že jejich byty sousedí s bytem obviněného, tedy místem, kde mělo dojít k páchání (části) předmětné trestné činnosti, při které mělo mj. docházet k hluku či výkřikům, což mohlo být zachyceno některým z navrhovaných svědků. Podotkl, že když v přípravném řízení policie od uvedených osob zjistila, že nic neslyšely, tak tyto již nebyly dále vyslýchány. Soud neprovedl výslech s odůvodněním, že svědci nemohou uvést nic podstatného. Dle obviněného však soud výslechy neprovedl, aby se nemusel vypořádat s důkazy, které přinejmenším nesvědčí o vině obviněného. Podle obviněného ve věci absentují jakékoli objektivní důkazy, které by neměly původ v tvrzení poškozené anebo s její výpovědí bezprostředně souvisely. Již nalézací soud se přitom nedokázal vypořádat s okolnostmi, proč nebyly nalezeny další důkazy, které by podporovaly verzi poškozené. Obviněný tak nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně, že hodnocení důkazů nalézacím soudem je v souladu se základními zásadami trestního řízení. Soud druhého stupně přitom důkazní stav nikterak nedoplnil. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné uvést následující:
Podle § 265d odst. 1 tr. ř. mohou dovolání podat a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Podle § 265d odst. 2 tr. ř. se podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Nejvyšší soud poté o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Podle věty čtvrté tohoto ustanovení Nejvyšší soud obdobně postupuje u podání osob, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Konečně, podle věty páté předmětného ustanovení, je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může i proti vůli obviněného za něho v jeho prospěch dovolání podat též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce.
V podaném dovolání je přitom výslovně uvedeno, že jej podává obviněný D. B. a jeho matka M. B., oba zastoupeni obhájcem a advokátem JUDr. Zdeňkem Polankou. S ohledem na výše uvedené není matka obviněného oprávněnou osobou k podání dovolání ve smyslu § 265d tr. ř. Přesto z podaného dovolání vyplývá, že bylo podáno (také) obviněným (zastoupeným obhájcem), tedy osobou oprávněnou, tudíž Nejvyšší soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a související argumentaci.
Nejvyšší soud rovněž považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní, přičemž námitky, které by bylo možné považovat za právně relevantní s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu, v podaném dovolání absentují. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí poškozené a její matky I. Š.), neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů (další svědecké výpovědi) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Výpověď poškozené přitom není osamoceným důkazem, nýbrž je podporována řadou dalších, byť nepřímých důkazů. Lze uvést (a v dalším odkázat na podrobné odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně) výpověď matky poškozené I. Š., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, lékařské zprávy či fotodokumentaci, přičemž zjištěný skutkový stav dokreslují svědecké výpovědi M. S. a M. A. Soud prvního stupně rovněž logicky odůvodnil, proč si lze jen stěží představit takový dopředu připravený scénář, který by vyústil ve spontánní oznámení ze strany poškozené na tísňovou linku Policie ČR 158 dne 4.
3. 2014 ve 04.21 hod. Prezentovanou obhajobu obviněného soud prvního stupně hodnotil jako nelogickou a použitou ve snaze vyvinit se z trestné činnosti, přičemž zároveň logicky zdůvodnil, proč shledal výpověď poškozené za věrohodnou a proč nelze považovat jednání poškozené a její matky za jistý druh msty vůči obviněnému. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení.
Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces, přičemž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutné uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. V tomto je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Stran námitky obviněného, že většina ve věci provedených důkazů je pouze nepřímého charakteru, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti.“
Pokud dále obviněný namítá neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů, zejména výslech svědků, tyto nelze podřadit pod kategorii tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na
hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). V předmětné trestní věci však nelze konstatovat, že by se soudy uvedenými návrhy vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně k obhajobou navrhovaným svědkům uvedl, že si lze jen stěží představit, že by se tito mohli vyjádřit k tomu, jakým způsobem obviněný vůči poškozené jednal a co se v jeho bytě odehrávalo. Rovněž vůči dalším navrhovaným důkazům uvedl, proč je považuje za nadbytečné (viz str. 22 rozsudku). Bylo tedy logicky zdůvodněno, proč soud nevyhověl návrhům na provedení dalšího dokazování. Soud druhého stupně následně konstatoval, že nalézací soud řádně zdůvodnil, proč návrhy na doplnění dokazování zamítl a jelikož výsledky provedeného dokazování a hodnocení důkazů nevyvolávaly pochybnosti o skutkových závěrech, další dokazování již neprováděl. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu (jako tomu bylo v tomto případě), a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud následně ztotožnil) nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu