3 Tdo 485/2024

3 Tdo 485/2024-432

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. C., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 50 To 365/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 96/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. C. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 10. 2023, sp. zn. 24 T 96/2023, byl obviněný J. C. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté, co čelil nevybíravému jednání poškozeného, který obžalovaného nejprve uchopil svojí rukou za krkem, a dále po celou dobu obžalovaného takto držel, s osobou obžalovaného smýkal a cloumal, přičemž vůči obžalovanému zvýšeným hlasem pronášel opakované slovní projevy, zahrnující i požadavky poškozeného na další jednání obžalovaného, dne 4. 11. 2022 v době přibližně mezi 23:05 hod. a 23:10 hod. v XY na ulici XY č. p. XY před místním XY nejméně za přítomnosti dalších osob, a to L. H., AAAAA (pseudonym), J. K., K. Š. a L. D., udeřil poškozeného M. K., skleněným tenkostěnným půllitrem, který držel obžalovaný ve své pravé ruce, do levé strany krku a hlavy poškozeného, čímž došlo k rozbití sklenice, a tím způsobil poškozenému řeznou ránu na levé straně krku, na tváři a pod levým okem s následnou ztrátou krve, když zranění si vyžádalo lékařské ošetření ze strany Zdravotní záchranné služby Plzeňského kraje a následný převoz do Fakultní nemocnice Plzeň s následnou operací na Neurochirurgické klinice, když ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplývá, že poškozený utrpěl tři řezné rány na obličeji a krku, ránu o délce 2 cm nad jařmovým obloukem vlevo, ránu o délce 3 cm při úhlu dolní čelisti vlevo a ránu o délce 6 cm příčně orientovanou vlevo na krku jdoucí od ucha k úhlu dolní čelisti, dále v oblasti krku vlevo došlo k přerušení XI. hlavového nervu n. accessorius a ze soudně lékařského hlediska je toto zranění hodnoceno jako porucha zdraví srovnatelná s nemocí bránící ve výkonu obvyklých úkonů i mimo povolání na dobu delší 6 týdnů, když od incidentu do 18. 8. 2023 byl poškozený v pracovní neschopnosti, a až dosud je omezen v plné možnosti pracovního uplatnění a v plném používání levé horní končetiny.

2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 146a odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. K., a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 41197518 odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 10. 2023, sp. zn. 24 T 96/2023, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. Odvolání podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, a to v neprospěch obviněného do výroku o vině a trestu, a rovněž poškozený M. K., který své odvolání směřoval do výroku o náhradě škody.

5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 50 To 365/2023, a to tak, že pod výrokem I. k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih a poškozeného M. K. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. C. uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 4. 11. 2022 v době přibližně mezi 23:05 hod. a 23:10 hod. v XY na ulici XY č. p. XY před místním XY poté, co jej poškozený M. K., nejprve uchopil svojí rukou za krkem, a dále po dobu 2 minut 18 sekund obžalovaného takto držel, s obžalovaným smýkal a cloumal, přičemž po obžalovaném zvýšeným hlasem požadoval omluvu za předchozí chování obžalovaného vůči přítelkyni poškozeného a jeho vysvětlení, udeřil poškozeného skleněným tenkostěnným půllitrem, který držel obžalovaný ve své pravé ruce, do levé strany krku a hlavy poškozeného, čímž došlo k rozbití sklenice, a tím způsobil poškozenému řeznou ránu na levé straně krku, na tváři a pod levým okem s následnou ztrátou krve, když zranění si vyžádalo lékařské ošetření ze strany Zdravotní záchranné služby Plzeňského kraje a následný převoz do Fakultní nemocnice Plzeň s následnou operací na Neurochirurgické klinice, když ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplývá, že poškozený utrpěl tři řezné rány na obličeji a krku, ránu o délce 2 cm nad jařmovým obloukem vlevo, ránu o délce 3 cm při úhlu dolní čelisti vlevo a ránu o délce 6 cm příčně orientovanou vlevo na krku jdoucí od ucha k úhlu dolní čelisti, dále v oblasti krku vlevo došlo k přerušení XI. hlavového nervu n. accessorius a ze soudně lékařského hlediska je toto zranění hodnoceno jako porucha zdraví srovnatelná s nemocí bránící ve výkonu obvyklých úkonů i mimo povolání na dobu delší 6 týdnů, když od incidentu do 18. 8. 2023 byl poškozený v pracovní neschopnosti, a až dosud je omezen v plné možnosti pracovního uplatnění a v plném používání levé horní končetiny.

6. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

7. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby během stanovené zkušební doby podle svých sil uhradil nemajetkovou újmu a škodu, které trestným činem způsobil.

8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnosti nahradit poškozeným M. K. na náhradě nemajetkové újmy částku 413.684 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 51.837 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51.837 Kč od 22. 9. 2023 do zaplacení.

9. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Pod výrokem II. odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného J. C.

II.

11. Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 50 To 365/2023, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (ve spise na č. l. 384–394), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. (rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy zejména proto, že rozsudek odvolacího soudu a zároveň rozsudek soudu nalézacího spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, případně, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

12. Obviněný od počátku řízení trvá na tom, že se bránil trvajícímu útoku poškozeného, tedy, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto skutek popisovaný v obžalobě není trestným činem. Tím, že se ohnal po poškozeném, chtěl ukončit fyzické sevření poškozeného, kterým mu bylo bráněno v pohybu a jímž si na něm poškozený vynucoval určitý projev vůle. Tento kontakt vnímal jako fyzicky intenzivní, nepřiměřeně dlouhý, nepolevující a stupňující se, neboť došlo ze strany poškozeného k násilnému předklonění a zaklonění. Pro obviněného se jednalo o překvapivý sled děje, poškozený jej zastihl nečekaně, když jej vyrušil při společenské konverzaci s jeho známými. Ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku popsaný útok tenkostěnným půllitrem představoval z jeho pohledu jen odvrácení trvajícího útoku. Jednal přitom v obavě, že mu poškozený fyzicky ublíží, neboť si na něm vynucoval omluvu nepřiměřeně dlouho a zcela nevhodným a stupňujícím se jednáním. Poškozený s ním hýbal, tahal jej a násilně jej předklonil. Na kamerovém záznamu je pak vidět, že obviněnému spadl při fyzickém sevření a zápolení bílý klobouk.

13. Obviněný akcentoval, že přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit vzhledem k subjektivnímu stavu bránící se osoby, a podle toho, jak se mu útok poškozeného jevil. Při takovém hodnocení nelze mít na bránící se osobu přehnané nároky. Cítil se zaskočen, ohrožen a ponížen. V takovém stavu se mění člověku emoční rozpoložení, nervový systém je jinak naladěn a člověk jedná spíše pudově. Jeho rozhodování je omezené, neumí předjímat a úplně adekvátně vyhodnotit následky své obrany, jako to nyní činí s časovým odstupem z kamerového záznamu soudy. Tím spíše, že obviněný nebyl nijak trénován ani neměl žádné předchozí zkušenosti s nutnou obranou. Na podporu své argumentace obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, a usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1286/2019.

14. S ohledem na obsah provedeného dokazování má obviněný za to, že jeho nutná obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená. Nesouhlasí s hodnocením nalézacího soudu obsaženém v bodě 15. odůvodnění rozsudku, který v zásadě uvedl, že situaci bylo možné řešit jiným způsobem. Nalézací soud se zabýval subsidiaritou, ač tak činit neměl. Odvolací soud poté doplnil dokazování o opětovné přehrání kamerového záznamu a tento důkaz hodnotil rozdílně oproti soudu prvního stupně. Právě proti hodnocení kamerového záznamu ze strany odvolacího soudu obviněný vznáší výhrady a označuje skutková zjištění vyvozená odvolacím soudem z tohoto záznamu za extrémně nesouladná s obsahem tohoto důkazu i dalších provedených důkazů.

Poukazuje přitom na svou výpověď popisující z jeho pohledu úchop poškozeného jako nepříjemný, bolestivý a paralyzující. Poškozený jej nutil do předklonu, vodil si jej, on nemohl nic dělat a měl pocit, že jej chce poškozený praštit nebo znovu předklonit. Svědkyně Š. popsala, že poškozený držel obviněného za krk a za vlasy a uvedla, že jí poškozený připadal agresivnější a vyvolávající konflikt. Svědek D. vypověděl, že poškozený posouval ruku po krku obviněného, tahal jej, opíral se o něj, oba se přetlačovali a svědkovi přišlo, že poškozený chce obviněného předklonit nebo mu dát ránu a stáhnout jej k zemi, přičemž viděl, že úchop byl obviněnému nepříjemný, že se z něj snažil vyvléknout, cukal hlavou, stejně tak to, že se ke konci jednání poškozeného stupňovalo a že z výrazu obviněného poznal, že se bál.

Své hodnocení podporuje opětovným zdůrazněním nutnosti posuzování subjektivního hlediska obránce, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 525/2023, jehož závěry cituje.

15. Obviněný uvedl, že odvolací soud po něm v podstatě ve shodě se svým vyhodnocením celé situace požadoval, aby ve značně stresové situaci s chladnou hlavou hodnotil svůj postup, jak uniknout. Podle jeho závěrů, užitý nástroj tenkostěnný půllitr a způsob provedení obrany s nápřahem, dynamickým pohybem, silou a místo úderu na hlavu a krk svědčí o zcela zjevně nepřiměřené obraně. Odvolací soud nebere v úvahu, že v silně stresové situaci s pocitem ohrožení má člověk jiný způsob uvažování a klade na obviněného povinnost hodnotit v čase útoku způsob reakce a její přiměřenost stejně jako s určitým časovým odstupem později.

Jako protichůdné se závěrem, že šlo o neoprávněný trvající zásah do jeho práv a zájmů, hodnotí závěr odvolacího soudu, že jeho tvrzení o strachu z případného napadení nebylo shledáno důvodným. Nadto se jednalo o napadení právě probíhající nikoliv případné. Odvolací soud svými závěry zlehčuje jednání poškozeného, když tvrdí, že u obviněného nemohlo vyvolat obavy. Odvolací soud nesprávně uvedený závěr dokládá tím, že nikdo z přihlížejících neměl potřebu jednání poškozeného, jakkoliv korigovat. Z toho však nelze vyvodit, že se subjektivně obviněnému incident jako vážný jevit nemohl, když to mohlo být právě naopak.

Tím, že nikdo proti poškozenému nezasáhl a ten dále pokračoval v útoku, zvyšovalo u obviněného tíhu celé situace, resp. že je na ni sám a musí se bránit. Svědci H. a AAAAA jim toliko říkali, ať toho nechají, což na běh událostí nemělo žádný vliv.

16. Obviněný zároveň za nepravdivé označuje tvrzení odvolacího soudu, že byl poškozeným ohrožen pouze na osobní svobodě, zatímco obviněný útočil proti jeho životu a zdraví, které odvolací soud pronesl při hodnocení proporcionality chráněných zájmů. Podle jeho vnímání se jej však poškozený snažil dostat na zem, významně s ním cloumal a omezoval jej v pohybu, jeho úchop byl bolestivý, protože jej poškozený držel i za vlasy. Oprávněně se proto domníval, že může dojít i k zásahu do sféry jeho zdraví. Na podporu výše zmíněných závěrů obviněný citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 568/2020, které uvádí, že pro jednání v nutné obraně není vyžadována tzv. subsidiarita, tedy požadavek, aby se obránce nejprve snažil vyhnout hrozícímu nebo probíhajícímu útoku, nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a intenzitu své obrany stupňoval až podle způsobu útoku. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že zcela zjevná nepřiměřenost obrany má být posuzována striktně z pohledu obránce v dané konkrétní stresové situaci, a nikoliv na základě zpětné analýzy a zvažování, zda k odvrácení útoku postačoval jiný způsob. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 227/2006, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 7 To 18/2014 (které rovněž podporují jeho závěry o subsidiaritě jako nevýznamné okolnosti při posuzování nutné obrany a nutnost posuzovat nutnou obranu ze subjektivního hlediska obránce), zdůraznil, že obránce může k odvracení útoku užít i citelně důraznějšího prostředku, než kterým je veden útok a může způsobit citelnější následek, než který útokem hrozil, riziko vyvolané útokem přitom nese útočník, nikoliv obránce.

17. Obviněný rovněž namítl, že nebyl nedůvodně proveden jím navrhovaný podstatný důkaz, a to znalecký posudek z oboru kriminalistiky ohledně způsobu vedení nutné obrany, aby bylo náležitě posouzeno jeho jednání ve vztahu k nutné obraně.

18. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů zhodnotily celou situaci po právní stránce nesprávně a nedostatečně se vypořádaly s hodnocením skutku ve vztahu k institutu nutné obrany. Opominuly přitom stěžejní zásadu trestného práva in dubio pro reo. Skutek nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku ani § 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť není vůbec trestným činem, ale nutnou obranou ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Soudy nesprávně aplikovaly kritéria přiměřenosti obranné reakce bez adekvátního zohlednění subjektivní situace obviněného s ohledem na okolnosti a bezprostřední nebezpečí, kterému byl vystaven.

19. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. ve spojení s § 265l tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2024, č. j. 50 To 365/2024-364 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

20. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 353/2024.

21. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že nelze přitakat výhradám obviněného směřujícím proti provedenému dokazování a skutkovým zjištěním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce dotčená rozhodnutí netrpí žádnými výraznějšími rozpory, ale naopak skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu. Neexistuje ani tzv. zjevný rozpor, ani vada opomenutých důkazů. Obviněným navrhovaný důkaz nebyl na místě, neboť otázka nutné obrany je otázkou právní, kterou musí zodpovědět soud, nikoliv skutkovou, kterou zodpovídá znalec.

22. Státní zástupce nicméně dává obviněnému za pravdu ohledně jeho výhrad podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívajících v nesprávném posouzení jeho jednání v kontextu ustanovení § 29 tr. zákoníku. Ve shodě s obviněným dochází státní zástupce k závěru, že obviněný jednal v nutné obraně. Odvolací soud podle něj nevznesl argumenty, které by nutnou obranu, resp. její adekvátnost reálně vyloučily. Dílem považuje argumenty odvolacího soudu za nedostatečné, dílem za nesprávné. Poukaz odvolacího na absenci strachu nebo úleku obviněného označil za zcela irelevantní pro posouzení podmínek nutné obrany. Ustanovení § 29 tr. zákoníku takovou podmínku nestanoví, stejně jako judikatura, která ji dokonce vysloveně odmítá (k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 525/2023). Stejně tak podle státního zástupce nelze uplatnit argument opírající se o nedostatek gradace útoku poškozeného. Tento závěr podle státního zástupce vychází z objektivního ex post hodnocení učiněného krajským soudem po shlédnutí kamerového záznamu „z pohodlí kanceláře“, když rozhodující má být hodnocení ex ante z pohledu bránící osoby (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 742/2021). Trval-li konflikt a poškozený se snažil zarputile dosáhnout omluvy, pak ze subjektivního hlediska obviněného nebylo možno spoléhat na to, že konflikt nebude gradovat. Tím spíše, že obecná lidská zkušenost je opačná, tedy, že konflikty mají tendenci přerůstat z přetahování do rvaček. Poškozený se užitými prostředky nemohl domoci svého cíle, a tak obviněný mohl oprávněně očekávat gradaci celého konfliktu.

23. Státní zástupce se neztotožnil ani s argumentem odvolacího soudu, že obviněný měl dostatek času k odpovídající reakci. Z dokazování však vyplývá, že obviněný využil časový prostor ke snaze odvrátit útok mírnějším způsobem, byť toto ustanovení § 29 tr. zákoníku nevyžaduje, avšak marně. Účinnou se ukázala být až důraznější reakce obviněného v podobě úderu. Relevantní není ani poukaz na to, že ostatní osoby neměly žádnou potřebu do potyčky zasahovat. Tuto skutečnost považuje za bezvýznamnou, neboť není rozhodné, jak situaci vnímali přihlížející, ale jak ji vnímal obránce. Zároveň podotkl, že neexistuje mnoho lidí, kteří by dobrovolně zasáhli do fyzické potyčky dvou mužů, aby je od sebe odtrhli nebo jinak umravnili.

24. Podle státního zástupce není bez dalšího možné vyloučit nutnou obranu ani na základě užitého nástroje k útoku – tenkostěnné sklenice. V rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1498/2009-I Nejvyšší soud uvedl, že k obraně lze užít cokoliv, co má obránce po ruce, a v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 840/2006 uvedl, že k obraně lze i proti neozbrojenému útočníkovi užít střelnou zbraň. Vytýká-li odvolací soud způsob použití sklenice, a to úderu s nápřahem proti hlavě a krku poškozeného, pak zcela pomíjí skutečnost, že byl obviněný napadán déle než dvě minuty a po tuto dobu se snažil marně vyprostit nebo obviněného verbálně odradit. Jediným účinným způsobem, jak se zbavit útoku poškozeného, byl evidentně pouze úder. V ruce držel obviněný sklenici a udeřil jej tedy sklenicí, to, že se tak stalo s nápřahem je logické, neboť bez nápřahu někoho udeřit snad ani nelze.

25. Dále se státní zástupce vyjádřil k úvahám odvolacího soudu týkajících se zachování principu proporcionality, když porovnával význam omezení obviněného na svobodě a újmu na zdraví, jež utrpěl poškozený. Tento princip však z institutu nutné obrany nevyplývá ani není dovozen judikaturní praxí. Pouze výrazně hrubý nepoměr škody hrozící z útoku a škody způsobené v obraně může vést k závěru, že obrana byla způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená; jinak lze způsobit útočníku i větší újmu, než obránci hrozila (k tomu poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. Tpjn 303/2008). Na vybočení z nutné obrany nelze usuzovat apriori pouze z toho, že obránce odvracející útok například na majetek a nedotknutelnost obydlí svým jednáním někomu ublížil na zdraví, což lze aplikovat i na projednávaný případ, kdy navíc nelze omezit útok poškozeného pouze na zásah do osobní svobody obviněného, ale je nutné brát v úvahu možné ohrožení zdraví v důsledku útoku poškozeného. Nelze ani bez dalšího tvrdit, že zdraví je za všech okolností významnějším právním statkem nežli osobní svoboda.

26. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007 a sp. zn. 7 Tdo 272/2006 státní zástupce uvedl, že při hodnocení podmínky adekvátnosti ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku musí být důsledně respektováno, že zcela zjevná nepřiměřenost je dána pouze tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku, přičemž užitá obrana musí být zcela zjevně nepřiměřená. Riziko střetu pak musí nést primárně útočník. V projednávané věci čelil obviněný po dlouhou dobu útoku poškozeného, který jej držel za krk, cloumal s ním a požadoval omluvu. Takové jednání vykazuje znaky vydírání, poškozený ohrožoval obviněného na zdraví, omezoval jej na osobní svobodě a zasahoval do jeho lidské důstojnosti. Obviněný se snažil z jeho sevření opakovaně vyprostit leč marně. Nepochybně čelil tlaku a stresu, nebyl si jistý, zda svého jednání poškozený zanechá nebo jej bude eskalovat, aby se dočkal omluvy. Zdůraznil, že se jedná o výjimečnou situaci, na kterou nemá běžný člověk vypěstovány reakce. Nelze mu proto spravedlivě vyčítat, že použil, co měl zrovna v ruce a po poškozeném se ohnal, tím spíše, že mírnější prostředky selhaly. Podle státního zástupce jednání obviněného nelze hodnotit jako jasně, očividně a nepochybně neodpovídající okolnostem určujícím způsobu útoku, ale naopak jedná se toliko o přirozenou reakci napadeného člověka nemajícího jinou účinnou možnost obrany. Závěrem pak uvedl, že „nikdo není povinen trpět, aby na něj jiný svévolně vztáhl ruku. Pokud se již někdo rozhodne druhého napadnout, musí tak činit s vědomím, že případné následky si ponese sám.“

27. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 256l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

29. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 50 To 365/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

30. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. C. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

31. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

32. První alternativa tohoto ustanovení dopadá na případy, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal, kdy následně z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem a k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih a poškozeného napadené rozhodnutí pod bodem I. zrušil a znovu rozhodl o vině, trestu a náhradě škody a v bodě II. zamítl odvolání obviněného jakožto neopodstatněné. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

33. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, na kterou obviněný v podaném dovolání výslovně poukázal, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

35. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

36. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první variantě maje za to, že skutková zjištění zejména odvolacího soudu stran průběhu incidentu mezi ním a poškozeným vyvozená z kamerového záznamu incidentu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů; a v jeho třetí variantě maje za to, že nebyl nedůvodně proveden znalecký posudek z oboru kriminalistika ke způsobu obviněným užité obrany.

37. Nejvyšší soud předně podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

38. Tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

39. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

40. V hlavním líčení dne 25. 9. 2023 obhájkyně obviněného uvedla, že „dává ke zvážení možnost vypracovat znalecký posudek z oboru kriminalistiky, ohledně způsobení vedení nutné obrany obžalovaným, aby bylo náležitě posouzeno jednání obžalovaného ve vztahu k nutné obraně“ (protokol o hlavním líčení konaném ve dnech 20. 9. 2023 a 25. 9. 2023, č. l. 304–323 spisu). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 10. 2023 (č. l. 328–331 spisu) vyplývá, že k dotazu předsedy senátu obhájkyně uvedla, že nemá jiný důkazní návrh než ten na vypracování znaleckého posudku navrhovaný při minulém jednání. Z téhož protokolu o hlavním líčení vyplývá, že po tiché poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, že se důkazní návrh obhájkyně na provedení znaleckého posudku z oboru kriminalistika zamítá a toto usnesení bylo ústně odůvodněno. Ke zmiňovanému důkaznímu návrhu se nalézací soud neopomněl vyjádřit ani ve svém rozsudku, když v bodě 10. odůvodnění rekapituloval důkazní návrhy obhajoby, které neakceptoval a důvody proč tak učinil. K návrhu na provedení znaleckého posudku uvedl, že ten „měl směřovat ke způsobu vedení nutné obrany obžalovaným – navrhovaný důkaz soud pokládá za nadbytečný, vzhledem k doznání obžalovaného v tom směru, že úderem poškozeného chtěl ukončit jeho úchop, a úderem cílil na hlavu poškozeného. Jak je uvedeno níže v odst. 15, tuto skutečnost soud pokládá za významnou vzhledem k právnímu posouzení a závěru o nepřiměřenosti obrany obžalovaného.“

41. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrh obviněného na doplnění dokazování nebyl soudy opomenut, a to ani stran odůvodnění jeho zamítnutí, byl však shledán nadbytečným, resp. jeho provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nadto je vhodné dodat, že není zřejmé, co by měl navrhovaný znalecký posudek z oboru kriminalistika dokazovat za situace, kdy je celý průběh incidentu zřejmý z výpovědí svědků, poškozeného, obviněného a zejména pak provedených videozáznamů celého incidentu. Pokud by měl směřovat k tomu, zda jednání obviněného lze posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku, jak naznačovala obhajoba, tak je nutné uvést, že se nejedná o závěr příslušející znalci, ale výlučně o závěr právní, který může v rámci soudního řízení učinit pouze a jenom soud v rámci právního posouzení zjištěného skutkového stavu.

42. Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho námitce brojící proti učiněným skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů zejména ze strany soudu odvolacího. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

43. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-jih, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným přehráním kamerového záznamu předmětného incidentu a dostál tak imanentní podmínce, aby mohl tento důkaz ve spojení s ostatními důkazy provedenými ve věci hodnotit odlišně než nalézací soud. Ve vztahu k odůvodněním soudů obou stupňů, jimi provedeného dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním je nutno konstatovat, že se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř., jak namítá obviněný.

44. Obviněný tuto námitku odůvodnil v podstatě jen poukazem na jeho výpověď a fragmenty výpovědí svých přátel – svědků Š. a D., ve spojení s citací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 525/2023, zdůrazňujícím potřebu zhodnocení subjektivního hlediska obránce při posuzování nutné obrany. Uvedené rozhodnutí však neznamená, že by při stabilizaci skutkových zjištění měla hrát hlavní či dokonce výlučnou roli výpověď obránce a z té by mělo být při hodnocení důkazů takto vycházeno. Uvedené rozhodnutí zdůrazňuje potřebu při právním hodnocení toho, zda byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, významně zohlednit právě hledisko pachatele, a to při právním posouzení toho, zdali došlo k excesu z nutné obrany či nikoliv. V projednávané věci soudy vycházely vyjma výpovědí svědků, obviněného a poškozeného zejména z kamerových záznamů, u kterých správně uzavřely, že podávají o průběhu celého incidentu nejobjektivnější obraz, zatímco výpověď jednotlivých svědků je nutné brát s určitou rezervou podle toho, zda se jedná o přátele poškozeného nebo obviněného. Jak nalézací, tak odvolací soud uvěřily v podstatných aspektech o průběhu celého incidentu právě verzi obviněného, neboť ta korespondovala jak s výpověďmi některých svědků, tak v podstatných aspektech právě se zmiňovaným kamerovým záznamem. Obviněný se toliko neztotožnil s hodnocením odvolacího soudu v tom závěru, že situace negradovala, ale její intenzita byla až do rány půllitrem v podstatě podobná, neeskalující. I tento závěr odvolacího soudu má však oporu v provedeném dokazování a logicky z něj vyplývá, resp. tento závěr není s obsahem provedených důkazů v rozporu, natožpak v rozporu zjevném. Argumentaci obviněného vztahující se k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem kamerového záznamu i dalších provedených důkazů proto nelze přisvědčit.

45. Těžištěm dovolání obviněného stejně jako jeho celé obhajoby od počátku trestního řízení je jeho přesvědčení, že jednal zcela v mezích nutné obrany ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku. Závěry soudů o tom, že jeho jednání je excesem z nutné obrany, považuje za nesprávné, nereflektující právní úpravu ani stabilizovanou judikaturu. Takto formulované námitky jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

46. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

47. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

48. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

49. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti částečně dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

50. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

51. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

52. Nutnou obranou se podle § 29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem; jde o závěr právní, byť založený na skutkovém základě po provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování (srov. R 57/1998). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat.

53. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Při posouzení se uplatňuje v zásadě subjektivní přístup s korekcí přístupu objektivního, neboť obránce zejména v případě náhlého a neočekávaného útoku nemá možnost dlouze, všestranně ani zevrubně hodnotit útok a nebezpečí z něj vyplývající, nemůže být nezaujatý, neboť je zpravidla v psychickém tlaku a v časové tísni (dlouhé rozvažování, které si může dovolit např. soudce při posuzování provedené nutné obrany před rozhodnutím, zde není možné). Navíc nejde zpravidla o průměrného občana s průměrným úsudkem, s průměrnými pozorovacími a rozumovými schopnostmi, ale o konkrétního obránce v konkrétní situaci hrozícího, nastalého nebo trvajícího útoku s konkrétními vlastnostmi, pozorovacími a rozumovými schopnostmi, kdy ho mohou ovlivňovat i chyby emoční, pozorovací, v jeho vědomí, v úsudku, v myšlení, intelektu apod. Na druhé straně ale nelze u obránce bez přihlédnutí ke konkrétní situaci omlouvat zcela zjevně omyly, zejména byly-li vyvolány nedbalým postojem obránce. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 659–673.

54. Pojem způsob útoku je podstatně širší než „způsob provedení útoku“, který by nevyjadřoval všechny okolnosti, které musí poškozený a následně i soud odpovědně a komplexně hodnotit. Způsob útoku bude z povahy věci rozdílný s ohledem na zájmy chráněné trestním zákoníkem, proti kterým útočník směřuje (tyto tvoří logicky také součást způsobu útoku), a nelze ho chápat jen z hlediska jeho intenzity, kterou samozřejmě zahrnuje. Podstatné je, zda útočník vůči obránci útočí sám nebo ve skupině, a jak se při útoku projevuje, dále zda útočí se zbraní či beze zbraně a na jakém místě. Ve „způsobu útoku“ je vyjádřen nejen způsob provedení útoku, ale i osoba útočníka, jeho vlastnosti, jež se při útoku projevily, použité zbraně, hrozící součinnosti dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, za podmínky, že je lze zahrnout pod pojem způsob útoku a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci. Způsob útoku zahrnuje i to, co za dané situace bezprostředně hrozí. Přitom je však třeba mít na paměti, že trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany. Je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další zmíněné okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům. Pod pojem způsob útoku lze zahrnout jen poměr intenzity útoku a obrany, nikoli už poměr hrozící a vzniklé škody neboli poměr ohroženého a obětovaného právního statku (tzv. proporcionalita), která je vyžadována u krajní nouze. Neznamená to ovšem, že poměr mezi ohroženým a obětovaným právním statkem (chráněným zájmem) již nyní nehraje vůbec žádnou roli, poněvadž zde musí být jistý korektiv v případech mimořádného nepoměru ohrožených a obětovaných zájmů. Nutná obrana není proto zpravidla vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným zájmem, neboť je možno beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo v konkrétním případě méně závažný, a to i obětováním zájmu vyššího nebo v daném případě významnějšího. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 673–675).

55. Poměr obrany a útoku je třeba posuzovat z hlediska konkrétní nastalé situace, přísně individuálně a komplexně ve všech rozhodných souvislostech, se zřetelem na všechny okolnosti případu, které mohl obránce posoudit, anebo se k němu a k situaci, ve které se octl, vztahují, zejména výjimečnost situace, v níž jednal, nutnost okamžitého rozhodování, jeho rozrušení z napadení apod. (srov. R II/1965 a 19/1958).

56. Podle § 29 tr. zákoníku nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. R 20/2008; shodně TR NS 35/2007-T 984 a srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 676).

57. Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2001, sp. zn. 3 Tdo 696/2021).

58. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2001, sp. zn. 3 Tdo 696/2021). V projednávané věci však tyto podmínky splněny nejsou.

59. Nejvyšší soud předně podotýká, že se ztotožňuje s obecnými východisky obviněným i státním zástupcem citovaných rozhodnutí (jak ostatně vyplývá i z výše uvedeného výkladu). Pokud však aplikuje výše zmíněná obecná východiska na projednávanou věc, tak dospívá ke stejnému závěru jako soudy nižších stupňů, a to sice, že v jednání obviněného lze spatřit exces z nutné obrany, tedy, že zvolená obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

60. Zmiňované obecné zásady je samozřejmě nutné respektovat, ale nelze je absolutizovat a vykládat je až ad absurdum. Vždy je potřebné situaci konkrétně a komplexně posoudit a zvážit, zdali zvolená obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Např. lze uvést, že riziko vyvolané útokem nese útočník (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 7 To 18/2014) či že k odvrácení útoku může být užito citelnějších prostředků, než kterými je veden útok, a že obrana může být nepřiměřená, a to i výraznější měrou (usnesení ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006), avšak tento závěr není možné uplatnit právě v případě excesu z nutné obrany, tedy, že prostředky zvolené obráncem byly zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku, což je korektiv, který obsahují všechna zmiňovaná rozhodnutí. Stejně tak je nutné souhlasit s tím, že přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit z pohledu bránící se osoby, jak upozorňuje např. obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 525/2023. Tento poukaz však v žádném případě neznamená, že by se soud při hodnocení tohoto hlediska měl omezit výlučně na výpověď bránící se osoby, jak bylo ostatně zdůrazněno výše. Pro zhodnocení subjektivního hlediska je potřeba vycházet ze všech dostupných důkazů, které by mohly přispět k objasnění toho, jak mohla být celá situace ze strany obviněného vnímána. Opačný postup by mohl vést k absurdním konsekvencím a v podstatě vyprázdnění ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku, kdy by postačilo ze strany obránce pouhé tvrzení o jeho vnímání ohrožení, jakkoliv absurdní by se v kontextu dalších důkazů mohlo zdát. V projednávaném případě se jednalo, vyjma výpovědi obviněného jako obránce, která je samozřejmě pro toto posouzení nadmíru důležitá, zejména o výpovědi svědků a skutečnosti zachycené kamerovým záznamem, který lze považovat za neobjektivnější z provedených důkazu. Tento záznam zachycuje celou situaci, útok poškozeného, reakci obviněného i jeho úder skleněným půllitrem vůči poškozenému a v neposlední řadě podává obraz i o celkové atmosféře na místě a reakcí přihlížejících na probíhající konflikt mezi poškozeným a obviněným.

61. Ve vztahu k poukazovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 525/2023, jehož obsáhlou pasáž obviněný cituje, a to včetně konkrétních závěrů vyplývajících z konkrétní situace, která v uváděném případě nastala, považuje Nejvyšší soud za důležité upozornit na zásadní skutkové odlišnosti obou případů, které se užily pro posouzení toho, jak mohl být průběh konfliktu obviněnými jakožto obránci vnímán. V projednávaném případě probíhal útok poškozeného po celou dobu v podstatě stejně, a to držením obviněného zezadu za krk, kdy se poškozený zvýšeným hlasem dožadoval omluvy za přechozí domnělé či skutečné jednání obviněného vůči přítelkyni poškozeného („plácnutí přes zadek“ dva týdny před incidentem).

Po celou dobu tak byl obviněnému úmysl poškozeného zjevný, resp. to, že jeho cílem nebylo jej zbít nebo mu jinak fyzicky ublížit (jak správně uvedl odvolací soud, tomu nic nenasvědčovalo), ale domoci se jeho přiznání a jakési omluvy. Poškozený držel obviněného jednou rukou zezadu za krk a v časovém úseku 2 min a 18 s jej pouze dvakrát předklonil. Druhou ruku poškozeného kontroloval obviněný, přičemž se z jeho úchopu poškozený nesnažil nijak vymanit (jak ostatně sám obviněný vypověděl - viz. bod 1.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V případě citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 525/2023, o který opírá obviněný svou argumentaci, útočník (poškozený) na rozdíl od obviněného v nyní projednávané věci obránce (obviněného) surově zbil, ranami pěstí mu přerazil nos a přes prokázání fyzické převahy jej znovu napadl v koupelně, aniž by bylo obránci známo, čeho chce útočník dosáhnout. Oba případy jsou tak významně skutkově odlišné. V nyní projednávané věci bylo zřejmé, čeho se snaží poškozený dosáhnout (že to nebyla snaha ublížit poškozenému na zdraví nebo jej dokonce ohrozit na životě) a že za celou dobu trvání konfliktu své jednání významně nestupňoval, ani se o to nepokoušel (uvolněním si držené ruky či přerušením držení obviněného, aby si uvolnil ruku k útoku, apod.).

Vyjma výše uvedeného popisu celého incidentu je vhodné ve shodě s odvolacím soudem (zejména pak bodem 14. odůvodnění jeho rozsudku) poukázat na reakci ostatních osob, které vyjma prostých slovních výzev, ať toho nechají, na situaci nereagovali, kdy většina přítomných tomuto konfliktu nevěnovala pozornost. Uvedená skutečnost je dokládána i kamerovým záznamem a vypovídá o tom, jak celá situace byla okolím vnímána (a také částečně o tom, jak ji mohl vnímat obviněný). Ostatně nelze nezmínit nasazování klobouku obviněnému ze strany přihlížející osoby A.

P. poté, co mu v důsledku naklánění poškozeným spadl na zem, kdy A. P. vzájemný incident mezi obviněným a poškozeným nevnímal v dané chvíli jako vyhrocený či eskalující, když vzal spadlý klobouk ze země a bez dalšího jej obviněnému zase nasadil. Samozřejmě nelze tvrdit, že by se jednalo o stěžejní důkaz, neboť jak správně podotkl státní zástupce, mohou nastat situace, do kterých se přihlížejícím nechce z obavy o vlastní bezpečí zasahovat.

Z provedeného záznamu však vyplývá spíše lhostejnost přihlížejících, kteří konflikt začali brát vážně a zasáhli do něj až po úderu obviněného tenkostěnným půllitrem a jeho roztříštěním o hlavu poškozeného. Do té doby se většina přítomných incidentu nevěnovala ani pohledem, přestože byli v bezprostřední blízkosti. Na místě bylo přinejmenším několik osob, které se zapojily do konfliktu ve snaze jej uklidnit, a to včetně fyzické intervence, a to právě po ráně tenkostěnným půllitrem. K poukazu odvolacího soudu na proporcionální srovnání zájmů chráněných trestním zákoníkem, které ohrožoval poškozený (osobní svobodu obviněného) a obviněný (zdraví a život poškozeného), lze uvést, že v obecné rovině lze při nutné obraně chránit zájem méně významný způsobem ohrožujícím zájem významnější.

Vždy je však potřebné tyto zájmy vůči sobě hodnotit v kontextu se způsobem útoku a dalšími důležitými okolnostmi, a to právě proto, aby mohl být učiněn úsudek o tom, zda obrana byla přiměřená, nepřiměřená, zcela nepřiměřená či zcela zjevně nepřiměřená. Bez zvážení těchto kritérií není možné takový úsudek učinit. To samé pak platí o způsobu útoku a hodnocení možností obviněného z pohledu ex ante.

62. Konečně považuje Nejvyšší soud za důležité podotknout, že je nutné vnímat argumenty a tvrzení soudů nižších stupňů a zejména soudu odvolacího, proti kterému svými námitkami zejména směřoval, jako celek, a nikoliv je vytrhávat ze vzájemného vztahu a kritizovat jednotlivé fragmenty právního hodnocení nutné obrany ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Odvolací soud dostál všem svým povinnostem uloženým mu trestním řádem a správně dovodil, že se jednalo o exces z jednání v nutné obraně, pročež nelze jednání obviněného vnímat jako čin jinak trestný ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého je vyloučena protiprávnost. Poté správně přistoupil k právní kvalifikaci jednání obviněného a podřadil je pod skutkovou podstatu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Neztotožnil se totiž s právní kvalifikací užitou nalézacím soudem, který jednání obviněného posoudil jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť neshledal, že by obviněný jednal ve strachu, úleku, zmatku či v důsledku zavrženíhodného jednání poškozeného, jímž se rozumí chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

63. Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že značná část námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

IV.

64. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. C. odmítl.

65. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu