3 Tdo 525/2024

3 Tdo 525/2024-403

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 1 To 85/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 10/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 35 T 10/2022, byl obviněný M. C. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že

v blíže nezjištěné době od počátku měsíce ledna 2021 do 7. března 2021 v XY, na třídě XY č. XY, v bytě tehdy společně obývaném mimo jiné s nezletilou poškozenou AAAAA, dcerou jeho družky, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, vědom si věku posledně jmenované, tedy skutečnosti, že dosud nedovršila 15 let, v důsledku čehož dosáhla pouze částečně takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat nebezpečnost jeho jednání vůči své osobě, využívaje situace, kdy se v bytě nenacházela matka poškozené, opakovaně přistoupil v kuchyni k nezletilé AAAAA, zezadu se k ní přitiskl, čímž její tělo natlačil na kuchyňskou linku, a zde ji nejprve přes domácí oblečení osahával na hýždích, následně uchopil do svých rukou prsa poškozené, které po dobu několika minut, opět přes oblečení, osahával a mačkal, u čehož svým vzdycháním dával najevo sexuální vzrušení s tím, že v posledním případě, k němuž došlo na počátku měsíce března 2021, se poškozenou rovněž snažil líbat a současně vsunout svůj jazyk do jejích úst, přičemž nezletilá AAAAA se pokoušela otočit a odejít, což se jí však, s ohledem na výraznou fyzickou převahu obžalovaného, nepodařilo, kdy projevit výraznější odpor se navíc bála, a to i s ohledem na předchozí opakované zážitky agresivního chování obžalovaného ve společné domácnosti, a takového jednání se obžalovaný dopouštěl i přesto, že si byl vědom jeho možného negativního dopadu na další vývoj nezletilé AAAAA, zejména v oblasti sexuální.

2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 100 000 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch proti výroku o vině i trestu státní zástupce. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 1 To 85/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný M. C. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž uvedl, že primárně uplatňuje skutkové námitky spojené s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a pro případ, že by Nejvyšší soud tyto neakceptoval a shledal skutková zjištění jako správná, pak uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. Obviněný má za to, že soudem zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť neodpovídá výsledkům dokazování. Obviněný trvá na tom, že se vůči poškozené nikdy nedopustil žádného jednání se sexuálním podtextem za účelem svého sexuálního uspokojení. Připustil, že sice poškozenou občas plácl přes zadek apod., avšak nikdy to nebylo z žádné agrese či dokonce násilně sexuálně za účelem svého uspokojení, což takto od počátku připouštěla dokonce i matka poškozené, která občasné plácnutí z legrace potvrzovala, ničemu sexuálnímu či násilnému ve vztahu k poškozené nebyla přítomna a dokonce na policii sama hovořila o tom, že neví, zda si to poškozená nevymyslela, neboť nechtěla, aby s nimi obviněný žil ve společné domácnosti, neboť mezi ní, tj. matkou poškozené, a obviněným bývaly velké konflikty.

Obhajoba obviněného nebyla podle jeho názoru vyvrácena. Poukázal na podle něj velké rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků i poškozené, na naprostou nevěrohodnost její výpovědi, stejně tak na vady a procesní pochybení ve vztahu k provádění její výpovědi u krajského soudu. Upozornil, že výslech poškozené byl proveden před zahájením trestního stíhání bez účasti obhájce a následně pak byla poškozená vyslechnuta až u hlavního líčení, kdy jí byly předem citovány celé pasáže z její výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání na policii, otázky jí byly soudem kladeny tendenčně, návodně, samotné otázky již zahrnovaly žádanou odpověď, následně poškozená již odpovídala pouze ano či ne, spontánně sama u hlavního líčení nepopisovala jakékoli násilné jednání obviněného za účelem jeho sexuálního uspokojení takové intenzity, které by bylo možno posoudit jako znásilnění.

Poškozená naopak dokonce sexualitu údajných doteků přes oblečení v některých odpovědích zcela vyloučila, pokud byla dotázána stran sexuality, zda se obviněný projevoval zvuky či jinak, uvedla, že si to nepamatuje. Na otázku, zda obviněný zašel dál než k dotekům přes oblečení, uvedla, že ne. Na otázku, zda se nějak snažil obnažit apod., rovněž odpověděla, že ne. Na otázku, zda na něm bylo vidět, že ho to vzrušuje, že mu to dělá dobře, rovněž uvedla, že ne. U této otázky pak obhájkyně obviněného namítla nesprávnou protokolaci v protokolu z hlavního líčení konaného dne 16.

1. 2023, kdy bylo nesprávně zaprotokolováno „no“, což vypadá, jako by poškozená odpověděla „ano“, ale s ohledem na kontext a intonaci bezprostředně předchozí a následující odpovědi sdělovala „ne“, což zapadalo do kontextu dalších následným jejích odpovědí a právě proto, že odpověděla ne, byla ze strany soudu hned následně dotázána doplňující otázkou „jak si to tedy vysvětluješ“, kdy odpověděla „nevím“.

V řízení tak došlo k podstatným vadám a pakliže odvolací soud k uvedenému uvádí, že byl poškozené u hlavního líčení pouze předestírán protokol o jejím výslechu z doby před zahájením trestního stíhání a byla na tuto výpověď dotazována pouze k posouzení její věrohodnosti a pravdivosti, pak s tímto obviněný nesouhlasí, neboť znovu poukazuje na to, že tato její výpověď byla vtělena do odůvodnění odsuzujícího rozsudku a dokonce v části v té podobě, kdy soud kladl poškozené dotazy návodně takovým způsobem, že jí citoval celé pasáže a kladl dotazy, které v sobě zahrnovaly již žádané odpovědi apod.

6. Obviněný dále poukazuje na vady znaleckého posudku PhDr. Štěpaníka zpracovaného před zahájením trestního stíhání, který podle něj vycházel z nekompletního spisového materiálu (jen některých úředních záznamů vzniklých před zahájením trestního stíhání) a jeho závěry jsou často i proti tvrzení samotné poškozené, případně jiných svědků, které vznikly až po zahájení trestního stíhání a znalec je tak neměl k dispozici (výpovědi svědkyň BBBBB, M. apod.). Např. ty zcela vylučují tvrzení znalce, že se poškozená měla obviněného bát, což vylučuje i samotná poškozená, která uvedla, že s ním vtipkovala, že se ho nebála, že s ním chodila ven.

7. Obviněný rovněž nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že v odvolání poukazoval pouze na jednotlivosti a vytrhával z kontextu jednotlivé pasáže, které mají demonstrovat jejich vzájemný rozpor. Naopak obviněný musí poukazovat na nevěrohodnost poškozené, na zásadní rozpory ve výpovědích, které zcela konkrétně cituje, a to zejména ve vztahu k jeho údajnému protiprávnímu jednání. Poškozená totiž údajné sexuální jednání obviněného líčí zcela jinak matce, jinak své kamarádce svědkyni BBBBB, jinak na policii a jinak u hlavního líčení, přičemž na tyto rozpory je nutno konkrétně poukázat. Výpověď poškozené podle obviněného nelze hodnotit jako věrohodnou, konzistentní, vedoucí k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, že je pravdivá, navíc za situace, kdy si nikdo, kdo bydlel či docházel do dvoupokojového bytu, ničeho nikdy nevšimnul. Přesto většinu těchto zásadních rozporů, na které obviněný poukazuje, odvolací soud buď zcela opomíjí, je bagatelizuje, nebo v tom rozpor dokonce nevidí žádný, jako např. u tvrzení poškozené, že s obviněným i přes jeho jednání uměla dál dělat legraci, chodila s ním nakupovat atd., ale zároveň tvrdí, že se ho stranila, přičemž tato tvrzení se vzájemně vylučují. Obviněný má navíc za to, že mohou-li být důkazy hodnoceny různým způsobem, musí soud při zásadě v pochybnostech ve prospěch obviněného vždy zvolit pro něj nejpříznivější možnou variantu.

8. Obviněný rovněž poukazuje na to, že z provedeného dokazování naprosto nevyplývá jeho vlastní sexuální uspokojení z údajného osahávání přes oblečení. Naopak i ze znaleckého posudku na jeho sexualitu vyplynulo, že rozhodně nepreferuje nezletilé dívky.

9. Pro případ, že by Nejvyšší soud i přes všechny tyto námitky dospěl k závěru, že rozhodná skutková zjištění jsou správná a založena na procesně použitelných důkazech, obviněný žádá, aby dovolací soud tyto přezkoumal i z hlediska jejich nesprávného právního posouzení. Obviněný tedy pro tento případ namítá, že soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval trestní zákon, přičemž má za to, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, nevykazuje znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění, pro které byl uznán vinným. Podle obviněného se totiž nejednalo, při pouhém osahávání přes oblečení, dokonce mimo intimní partie, o tak závažný a intenzivní zásah, který by byl srovnatelný s vykonáním soulože, navíc za situace, kdy u poškozené nebyl shledán žádný následek. Z její výpovědi totiž vyplynulo, že si i nadále s obviněným uměla užít legraci, chodila s ním venčit psa, jezdila na nákupy apod., a i ze znaleckého posudku nevyplývá žádný následek, který by poškozená měla utrpět. Navíc vše v kontextu toho, že z žádného důkazu nevyplynulo sexuální uspokojení obviněného. Obviněný tak má za to, že právní kvalifikace je nesprávná, věc byla nesprávně právně posouzena a v případě, že by nebyl zproštěn viny, by mělo dojít k mírnější trestní kvalifikaci.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a příslušnému soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

12. Státní zástupkyně je toho názoru, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt podle ní indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.

13. Současně je podle státní zástupkyně zřejmé, že obviněný primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru, podle kterého prokázané jednání nebylo s ohledem na nevěrohodnost výpovědi poškozené prokázáno. Z hlediska těchto námitek brojících vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním státní zástupkyně odkázala na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých se soudy těmito otázkami zabývaly v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jednání obviněného, přičemž dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky deliktu. Se stanoviskem soudů se státní zástupkyně plně ztotožnila, odkázala na ně a z hlediska uplatněných dovolacích důvodů pouze stručně doplnila, že jednání obviněného bylo prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozené AAAAA, která korespondovala s tvrzeními svědkyně M. a dalšími provedenými důkazy, jednalo se především o výpověď svědkyně BBBBB, které se poškozená svěřila s jednáním obviněného vůči její osobě. Pokud jde o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie, vypracovaný znalci MUDr. Černekovou a PhDr. Štěpaníkem, tento byl podle státní zástupkyně vypracován před zahájením trestního stíhání právě k ověření věrohodnosti poškozené a pro policejní orgán byl jedním z podkladů sloužících k tomu, zda vůbec má být trestní stíhání obviněného zahájeno. Především je třeba uvést, že ze závěrů tohoto posudku vyplynulo, že u nezletilé poškozené nebyla zjištěna přítomnost žádné závažné duševní poruchy ani onemocnění, její intelekt je v pásmu průměru, její schopnost správně vnímat prožitky, pamatovat si a reprodukovat prožité události, je neporušená a nezletilá nemá sklony k patologické lhavosti. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že právní kvalifikace jeho jednání je zcela přiléhavá.

14. Jelikož má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřila přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

19. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

23. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný M. C. jím brojí proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Namítá přitom zejména nevěrohodnost výpovědi poškozené, na základě které byl uznán vinným, přičemž v této souvislosti rovněž poukazuje na údajné vady důkazního řízení a dále uplatňuje námitky proti psychologickému znaleckému posudku PhDr. Štěpaníka. Má za to, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že tyto jsou založeny na procesně nepoužitelných důkazech. Pro případ, že by Nejvyšší soud těmto výhradám nepřisvědčil, pak namítá, že skutek nevykazuje znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění.

24. Před tím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je podanému mimořádnému opravnému prostředku nejprve nucen vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo mj. zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest a povinnost k náhradě nemajetkové újmy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

25. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

26. Po prostudování napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a předloženého spisového materiálu z hlediska obviněným vytýkaných vad je však Nejvyšší soud již na tomto místě nucen upozornit, že obviněný M. C. v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v dřívějších fázích trestního řízení, přičemž jeho námitkami se řádně zabývaly soudy nižších stupňů a s těmito se vypořádaly. Již sama tato skutečnost přitom zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

27. Je totiž zřejmé, že obhajoba obviněného je po celou dobu konstantní, kdy obviněný připouští, že poškozenou občas z legrace plácl přes hýždě, vylučuje však jakékoliv sexuálně motivované osahávání hýždí a prsů poškozené, stejně jako pokus o líbání. Jeho argumentace je tak převážně procesní, resp. skutkové povahy, neboť obviněný zpochybňuje způsob, jakým nalézací soud provedl a hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry na jejich základě učinil. Pro případ, že by Nejvyšší soud těmto námitkám nepřisvědčil, pak obviněný uplatnil i námitku týkající se právního posouzení skutku.

28. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami procesní povahy, v rámci kterých obviněný poukazuje na procesní nepoužitelnost jednak výpovědi poškozené, jednak znaleckého posudku vypracovaného na osobu poškozené. Po prostudování napadených rozhodnutí a řízení mu předcházejícího přitom dospěl k závěru, že tyto námitky, byť je bylo možno podřadit pod rozsah druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou věcně neopodstatněné.

29. Nejvyšší soud tak nepřisvědčil námitce obviněného týkající se způsobu vedení výslechu poškozené v hlavním líčení konaném dne 16. 1. 2023, jakož i předestírání výpovědi této svědkyně z přípravného řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakování obhajoby, která byla v totožné podobě uplatněna již v podaném odvolání, je v souvislosti s touto námitkou možno plně odkázat na body 14. a 15. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, ve kterých se soud druhého stupně s těmito procesními výhradami dostatečným a věcně správným způsobem vypořádal, přičemž neshledal, že proces dokazování před nalézacím soudem trpí nějakými podstatnými vadami řízení.

30. Pokud jde o psychologickou část znaleckého posudku opatřeného za účelem zjištění věrohodnosti poškozené, jejímž zpracovatelem byl znalec PhDr. Štěpaník, je možno konstatovat, že jakkoliv byl tento znalecký posudek zpracovaný před zahájením trestního stíhání, přičemž byl následně ztvrzen a blíže rozveden při výslechu jmenovaného znalce v hlavním líčení, netrpí žádnými podstatnými vadami, pro které by jeho znalecké závěry nemohly obstát. Je navíc nutno upozornit na to, že úkolem znalců, kteří zkoumali osobu poškozené z hlediska její věrohodnosti, v žádném případě nebylo posuzovat, zda se obviněný vytýkaného jednání dopustil, neboť toto je výlučným úkolem soudu. Není proto na závadu (a je to naopak vzhledem ke stadiu trestního řízení, ve kterém byl znalecký posudek zpracován, kdy množství důkazů nebylo v dané době ještě shromážděno, zcela pochopitelné), že v době znaleckého zkoumání měli znalci k dispozici pouze omezený spisový materiál. Co je však stěžejní, jejich úkolem nebylo posuzovat a vyhodnocovat dosud obstarané důkazy, nýbrž posoudit osobnost poškozené a její obecnou věrohodnost, a to v mezích zadání stanoveného policejním orgánem. Těmto úkolům oba znalci, tedy i znalec PhDr. Štěpaník, dostáli. Jejich závěry proto netrpí žádnými formálními vadami.

31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud procesním námitkám obviněného nemohl přisvědčit.

32. Pokud jde o skutkové námitky, které tvoří stěžejní část dovolací argumentace obviněného, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto, tak jak byly koncipovány v podaném dovolání, pod obviněným uplatněnou první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

33. Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí.

Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.

Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

34. Pokud obviněný v podaném dovolání zpochybňuje věrohodnost poškozené AAAAA, přičemž poukazuje na některé okolnosti, které podle jeho názoru svědčí o její nevěrohodnosti, nepřekračuje tím rámec prosté polemiky se způsobem hodnocení důkazů. Ta se však předmětem dovolacího přezkumu stát nemůže. Je tomu tak, kromě shora uvedeného, i proto, že zejména hodnocení věrohodnosti svědka (poškozeného) s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl. Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jmenovaných svědků způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).

35. Nad rámec tohoto konstatování však Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí následující.

36. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že soud prvního stupně věnoval hodnocení věrohodnosti poškozené AAAAA náležitou pozornost, která odpovídá i tomu, že tato výpověď je pro závěr o vině obviněného zvlášť závažným zločinem znásilnění zcela klíčová. Vycházel přitom jednak z toho, jak na něj poškozená působila při samotném výslechu, jednak z výsledků znaleckého zkoumání její osoby, které vyznívají pro závěr o neporušené obecné věrohodnosti poškozené. Soud prvního stupně následně učinil závěr, že výpověď poškozené je i specificky věrohodná, neboť jí produkované vzpomínky nejsou kontaminovány logickými konstrukty, takže si prožité události nedomýšlí. Nepřehlédl rovněž, že poškozená se s jednáním obviněného vůči ní svěřila i dalším osobám, a to své matce K. M. a své partnerce BBBBB. Je zcela zřejmé, že ačkoliv každá z těchto osob reprodukovala obsah sděleného vlastními slovy, obě svědkyně popisují stejné události. Stran hodnocení věrohodnosti poškozené lze blíže odkázat na bod 15. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

37. Závěr o tom, že výpověď poškozené je věrohodná jak obecně, tak specificky ve vztahu k projednávanému skutku, a že tedy z ní lze vycházet při zjišťování skutkového stavu, aproboval odvolací soud a činí tak i soud dovolací. Je zřejmé, že soud prvního stupně dostál svým povinnostem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř., neboť provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. S ohledem na rozsah provedeného dokazování lze učinit i závěr o tom, že v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

38. Soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly i se všemi dalšími námitkami, které obviněný v nyní projednávaném dovolání uplatnil. To platí jak pro poukaz obviněného na zjištění znalců, že obviněný netrpí žádnou sexuální deviací. V této souvislosti soudy dospěly k přiléhavému závěru o náhražkovém charakteru jednání obviněného, které není podmíněno žádnou sexuální odchylkou a kterého se pachatel dopouští vůči snadno dostupnému a lehce manipulovatelnému objektu, sice specificky nepreferovanému, nicméně dostačujícímu k navození sexuální excitace. Sexuální podtext jednání obviněného pak soudy zcela správně dovodily ze zjištění, že obviněný při osahávání poškozené vzdychal a že v jednom případě se pokusil poškozenou líbat a sděloval jí, že by se jí „to“ líbilo.

39. Ke skutkovým výhradám obviněného tak Nejvyšší soud uzavírá, že tyto jednak neodpovídají účelovému zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jde navíc o námitky nedůvodné i po věcné stránce. Soudy činné v této trestní věci realizovaly dokazování v dostatečném rozsahu a provedené důkazy hodnotily zákonným způsobem, přičemž nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Skutková zjištění soudu prvního stupně náležitým způsobem přezkoumal soudu odvolací, který se s nimi ztotožnil, stejně jako se s nimi ztotožňuje i Nejvyšší soud.

40. Pokud jde o hmotněprávní námitku, kterou obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný v jejím rámci právním závěrům soudů nižších stupňů vytknul, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem, nevykazuje znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění. Má za to, že nešlo o tak závažný zásah do intimní oblasti poškozené, který by byl srovnatelný se souloží, přičemž nezanechal na poškozené vážnějších následků. Podle obviněného proto měla být užita mírnější právní kvalifikace.

41. K uvedené právní námitce Nejvyšší soud uvádí, že tato, byť jde o námitku značně kusou a blíže neodůvodněnou (obviněný např. neuvádí, jaká mírnější právní kvalifikace měla být podle jeho názoru užita), uvedenému dovolacímu důvodu v zásadě odpovídá, neboť se týká otázky právního posouzení skutku. Jde však o námitku věcně neopodstatněnou. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že obviněný, pokud poukazuje na to, že jeho jednání vůči poškozené (osahávání prsou a hýždí poškozené, resp. pokus o její líbání) není srovnatelné se souloží, zcela pomíjí, že mu není kladeno za vinu, že by se na poškozené dopustil pohlavního styku provedeného souloží nebo způsobem srovnatelným se souloží. V takovém případě by totiž obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný byl přitom uznán vinným toliko zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, a uvedený čin spáchal na dítěti mladším patnácti let.

42. Pohlavním stykem se přitom rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci – zasunování nebo sání pohlavního údu muže či cunilingus – dráždění klitorisu a zevních pohlavních orgánů ženy jazykem), anální pohlavní styk (coitus analys), anilingus (lízání a jiné dráždění jazykem v anální oblasti), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, tření pohlavního údu muže, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa nebo stehna ženy (coitus inter femora), sání prsních bradavek (sactustupratio), petting (tj. hlazení a mazlení po celém těle), necking (tj. hlazení a mazlení od pasu nahoru), sání prsních bradavek, dále tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu, osahávání genitálií ženy nebo muže, osahávání prsou zejména u ženy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 629/2013), osahávání dalších intimních částí těla (jsou-li intenzívněji také přes šaty – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014, nejde-li jen o letmé dotyky, které by znaky pohlavního styku nenaplňovaly), apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde; proto pachatel/ka nemusí dosáhnout svého sexuálního uspokojení (u muže nemusí dojít k ejakulaci) – srov. ŠÁMAL, P.; ŠÁMALOVÁ, M.

§ 185. Znásilnění. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2328.

43. Z právě uvedeného výkladu je zřejmé, že pohlavního styku se pachatel trestného činu znásilnění může dopustit celou řadou činností, mezi které osahávání a mačkání hýždí a prsou nepochybně patří. Obviněný se navíc takového jednání dopouštěl nikoliv po krátkou dobu, přičemž své sexuální uspokojení (které obviněný rovněž popíral – viz výše) dával najevo zejména vzdycháním (toto je nicméně zřejmé i ze zjištění, že se v jednom případě pokusil poškozenou líbat a sděloval jí, že by se jí „to“ líbilo). Je proto zcela nepochybné, že jednání obviněného, tak jak bylo provedeným dokazováním zjištěno a jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, je možno právně posoudit jako pohlavní styk. Pro takový právní závěr není podstatné, zda jednání obviněného zanechalo na poškozené nějaké dlouhodobější následky či nikoliv, přičemž je možno pouze doplnit, že pokud by se u poškozené v důsledku jednání obviněného rozvinula tzv. posttraumatická stresová porucha, která by představovala delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví, byla by naplněna rovněž kvalifikační okolnost spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pokud jde konečně o skutečnost, že sexuální útoky obviněného vůči poškozené vykazovaly relativně nižší intenzitu (v porovnání s jinými způsoby, kterými se lze dopustit pohlavního styku – viz výše), tato skutečnost byla v dostatečné míře zohledněna při stanovení výměry trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která činí pět až dvanáct let odnětí svobody. Lze tedy konstatovat, že právní posouzení jednání obviněného soudy nižších stupňů je zcela správné. Námitce, kterou obviněný v této souvislosti uplatnil, proto nebylo možno přisvědčit.

44. Je tak možno uzavřít, že vzhledem k tomu, že část uplatněných námitek nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., přičemž zbývající relevantně uplatněnou část dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou, nemohlo dojít k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů ani souvisejícího a toliko implicitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

45. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. C. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu