3 Tdo 63/2022

3 Tdo 63/2022-3691

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. P., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 8 To 132/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 133/2018 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. 4 T 133/2018 byl obviněný P. P. uznán vinným ze spáchání přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 218 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil, možností a schopností nahradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, kdy výše jedené denní sazby byla stanovena na částku ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 300 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat živnost vázanou – poskytování spotřebitelského úvěru, půjčky nebo jiného finančního produktu na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 7. 2021 sp. zn. 8 To 132/2021, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém peněžitém trestu, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 360 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy celkem 720 000 Kč. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Shora citovaná rozhodnutí napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu obviněný namítl, že nebyl stíhán pro pokračující trestný čin podle § 116 trestního zákoníku, ale pro více samostatných skutků. Protože žádným skutkem nezískal značný prospěch, měly být jednotlivé skutky kvalifikovány podle základní skutkové podstaty § 218 odst. 1 trestního zákoníku. Podle § 34 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku tak u každého ze skutků činí promlčecí doba tři roky.

Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno až 25. 5. 2018, což je více než 3 roky po uzavření kterékoli smlouvy půjčce či úvěru. Jeho trestní odpovědnost tedy byla promlčena. Současně došlo také k promlčení práva poškozených na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, jelikož poškození věděli, že smlouvy o půjčkách či úvěrech uzavírají na základě nepravdivých a neúplných informací, tedy jako neplatné, navíc se mělo jednat o smlouvy lichevní, tedy opět neplatné od samého počátku. V takovém případě se právo poškozených na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení začíná promlčovat, jakmile vznikne.

S každou platbou ze strany poškozených tedy začala běžet tříletá promlčecí doba. Obviněný zdůraznil, že vznesl námitku promlčení práv poškozených na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení při hlavním líčení dne 25. 11. 2020 a zopakoval ji i ve svém odvolání. Soudy se s ní nijak nevypořádaly. V případě poškozené Z. a poškozených J. a J. S. zaniklo právo na náhradu škody narovnáním a v trestním řízení již nebylo co uplatňovat. Při rozhodnutí o výši nároků poškozených soudy nezohlednily ani to, jaké náklady musel obžalovaný vynaložit na to, aby mohl poškozeným půjčky či úvěry poskytnout.

Navíc do svého výpočtu nezapočítaly všechny částky, které obžalovaný či společnost WPP Financial s.r.o. plnili ve prospěch poškozených. Obviněný dále namítl, že soudy ve svých rozhodnutích neuvedly, v čem přesně měla spočívat tíseň jednotlivých poškozených, a nezjistily ani výši dluhů, které měly způsobovat poškozeným tíseň v době, kdy si půjčovali od obviněného či WPP Financial s. r. o. Celkové závazky poškozených vůči ostatním věřitelům nebyly splatné v den kontraktace s obviněným, ale byly splatné postupně ve splátkách.

Obviněný rovněž poukázal na to, že žádné své půjčky či úvěry neměl zajištěné zajišťovacím převodem práva, ale pouze zástavním právem k nemovitosti, a tudíž nemohlo jít o zajištění lichvářského charakteru. Soudy podle názoru obviněného pochybily, když se nezabývaly otázkou, za jaké nejvyšší sazby v rozhodné době poskytovaly úvěry banky. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že připouští v nebankovní sféře úrokové sazby ve výši trojnásobku horní hranice sazeb, za které ve stejné době půjčovaly banky.

Protože trestní právo je prostředkem ultima ratio, nemůže být považováno za trestné sjednávání úrokových sazeb nepřesahujících trojnásobek horní hranice úrokových sazeb účtovaných ve stejné době bankami.

Obviněný přitom sám zjistil, že horní hranice úrokových sazeb i RPSN účtovaných bankami v rozhodné době byla několikanásobně vyšší, než se domnívají nalézací i odvolací soud. Z napadeného rozsudku není vůbec patrné, proč soudy neprovedly důkazy předložené obhajobou ohledně výše úrokových sazeb bank účtovaných v rozhodném období a neučinily z nich potřebná skutková zjištění. Znaleckému posudku Ing. Bernhardta obviněný vytkl, že znalec vycházel pouze z toho, co poškození uvedli do úředních záznamů policie o podání vysvětlení, nikoliv z toho, co vyšlo najevo před soudem, ani z výpovědí poškozených v hlavním líčení.

Současně nezjistil obvyklé úrokové sazby ani RPSN, které banky skutečně účtovaly při poskytování úvěrů v rozhodné době, protože pracoval pouze s váženými průměry ze statistiky ČNB (ARAD). Soud se s návrhem obhajoby na přepracování znaleckého posudku vůbec nevypořádal a nepřipustil k důkazu ústavní revizní znalecký posudek předložený obhajobou. Podle názoru obviněného také není pravdou, že by většina smluv uzavřených s poškozenými měla úrokovou sazbu převyšující 60% p. a. Navíc úroková sazba 60% p.

a. nebyla v rozhodné době hranicí lichvy, protože i podle zprávy ČNB půjčovaly banky za takové sazby, jejichž trojnásobek (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) přesahoval 60% p. a.

4. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám v souladu s dovolacími body rozhodl a trestní stíhání obviněného zastavil, případně ho rozsudkem sám obžaloby zprostil, neboť žalované jednání není trestným činem. Zároveň navrhl, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu též rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo, protože vady, kterými je stižen napadený rozsudek mají svůj původ v rozsudku soudu prvního stupně a v řízení, které mu předcházelo, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

5. Obviněný dovolání doplnil podáním ze stejného dne, v němž uvedl, že neměl v úmyslu páchat jakoukoli trestnou činnost, chtěl podnikat. Chtěl úplně normálně půjčovat peníze a chtěl za to dostat ve splátkách smluvené zhodnocení (úroky). Se všemi právními otázkami si nechal radit od advokátní kanceláře, která za něj dokonce jednu z předmětných smluv uzavřela. Soudy vůbec nevyhodnotily nevěrohodnost poškozených. Všichni poškození před soudem uvedli, že byli schopni úvěry splácet. Podle obviněného poškození nebyli v tísni, nebyli rozumově slabí, nezkušení ani lehkomyslní. Podrobně se vyjádřil k výpovědím jednotlivých poškozených a smlouvám. V případě J. J. obviněný namítl, že poškozený vystupoval jako podnikatel, proto se podle § 1797 občanského zákoníku nemohl dovolávat neplatnosti (lichevnosti) úvěrové smlouvy, kterou jako podnikatel uzavřel podle civilního práva, a nemůže se jí dovolávat ani podle práva trestního. Soudům vytkl, že všechny jeho důkazní návrhy byly bez zdůvodnění zamítnuty. Porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že mu soud odňal možnost efektivně se hájit, spatřuje obviněný v postupu, kdy v průběhu hlavního líčení soud vyhlásil usnesení, že žádné další důkazy provádět nebude, ačkoliv předtím obviněnému přislíbil, že se k doplnění dokazování bude moci vyjádřit.

6. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitka vztahující se k promlčení trestní odpovědnosti obviněného je zjevně neopodstatněná. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně je zcela zjevně patrné, že se jedná o pokračující trestný čin (pokračující přečin lichvy), neboť jsou zde bezezbytku popsány veškeré znaky pokračování v trestném činu.

Přisouzená právní kvalifikace podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku je spojena s desetiletou délkou promlčecí doby plynoucí z § 34 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, která počala běžet uzavřením lichvářské smlouvy o spotřebitelském úvěru s poškozeným Tesařem ze dne 29. 10. 2014. Pokud dále obviněný svými námitkami brojí proti rozhodným skutkovým zjištěním, jak je ve věci učinily soudy obou stupňů, a zcela popírá svou vinu, má státní zástupce za to, že soudy se v dané věci nedopustily svévolného hodnocení důkazů.

K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Soudy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, která byla v průběhu celého trestního řízení prakticky konstantní. Věrohodnost poškozených byla podrobena pečlivému zkoumání a soud prvého stupně jí věnoval náležitou pozornost. Při vypracování znaleckého posudku vycházel Ing. Vladimír Bernhardt z kompletního spisového materiálu, nikoliv pouze z úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozených. Ve znaleckém posudku rovněž popsal metody, s nimiž při jeho vypracování pracoval, kdy vycházel ze statistických údajů České národní banky, tzv. časových řad ARAD, kdy rovněž ČNB považuje za vhodné v otázce spotřebitelských úvěrů v příslušných obdobích, jakož i v otázce průměrných úrokových sazeb, z tzv. časových řad ARAD vycházet.

Soudy obou stupňů rovněž přesvědčivě a podrobně vyložily, proč obviněným předložený „revizní“ znalecký posudek, vypracovaný společností Equity Solution Appraisals s. r. o., provedly pouze jako listinný důkaz ve smyslu § 213 odst. 1 trestního řádu. Soudy se rovněž řádně zabývaly důkazními návrhy obviněného, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí také přesvědčivě vyložily, z jakého důvodu je neakceptovaly. K výtce obviněného, že v hlavním líčení neměl možnost vyjádřit se k doplnění dokazování, státní zástupce zdůraznil, že obviněný měl po celou dobu obhájce, který jeho práva uplatňoval a který měl možnost přednést své návrhy na doplnění dokazování, čehož také prokazatelně využil.

Jiné zásadní důkazy obviněný nezmínil nejen v rámci svého odvolání, ale ani v rámci svého dovolání, byť soudům vytýká procesní námitku nemožnosti uplatnění dalších návrhů. Rozhodnutí ve věci tedy není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Pokud obviněný namítl, že v daném případě nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu lichvy podle § 216 odst. 1, 2 písm.

a) trestního zákoníku, a to konkrétně znak hrubého nepoměru plnění a znak tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, lehkomyslnosti či rozrušení, státní zástupce poukázal na to, že z provedeného dokazování před soudem prvého stupně jednoznačně vyplynulo, že obviněný se v rámci své činnosti zaměřil na důvěřivé, chudé, nezaměstnané, příp. starší ročníky. Jednalo se zároveň o osoby, které neměly dostatek zkušeností v oblasti financí a úvěrových produktů, osoby vůči němu slabší, nacházející se v dluhových spirálách, nedostatečně vzdělané a naivní, které obviněnému důvěřovaly.

Naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu je zcela zřejmé ze skutkových okolností a způsobu provedení trestné činnosti, přičemž k závěru o jiném než úmyslném zavinění obviněného nelze podle názoru státního zástupce v daném případě dospět. Z provedeného dokazování v dané věci vyplynulo, že jednotlivé smlouvy byly zcela jednoznačně lichevní, o čemž svědčí jednak stanovené nepřiměřeně vysoké úroky p. a., nepřiměřené RPSN, smluvní pokuty, příp. další sankce, které postihují již zcela banální porušení smlouvy, a toto zcela neúměrně sankcionují (např. denní smluvní pokuta za neuhrazení splátky, třetina poskytnutého úvěru za neuvedení nových osobních údajů, opožděné podání vinkulace).

Krom případu poškozeného K. byly všechny půjčky zajištěny notářským zápisem či exekutorským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti, mimo případu poškozeného J. a poškozené N. pak všechny půjčky obsahovaly rozhodčí doložku či rozhodčí smlouvu. V případě vyšších půjček docházelo k jejich zajištění zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví poškozených, jejichž tržní hodnota mnohonásobně převyšovala dlužné částky. Závěr soudů, že se v uvedené věci jednalo o hrubý nepoměr vzájemného plnění, tak státní zástupce shledává zcela správným.

Pokud jde o jeho námitku stran vynaložených nákladů s poskytnutím úvěru poškozeným, s touto se již dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že v důsledku uzavření dohody o narovnání v případě poškozené Z. a poškozených S. došlo k zániku jejich práva na náhradu škody. Státní zástupce má za to, že uvedená plnění z dohody o narovnání jsou jednoznačně v hrubém nepoměru, přičemž se jedná o plnění na základě předchozích lichevních postupů ze strany obviněného, který se na úkor poškozených jednoznačně obohatil.

Dohody o narovnání v dané věci vzhledem k materiálnímu rozboru jejich obsahu rozhodně nelze ztotožnit s dohodou o náhradě škody, resp. dovodit, že by jejich uzavřením došlo k zániku práva na náhradu škody. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení kontraktace mezi poškozenými a obviněným v důsledku uzavření dohod o narovnání, odkázal státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je zřejmé, že samotná existence dohody o narovnání, k níž došlo se značným časovým odstupem od spáchání skutku, by nemohla odůvodnit závěr o trestní odpovědnosti dovolatele, neboť posuzován musí být stav v době činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.

12. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1434/2017).

V obou případech došlo k uzavření předmětných dohod až po dokonání trestného činu, jejich uzavření nemůže mít z trestněprávního hlediska na posouzení jednání obviněného podstatný vliv, což ostatně konstatoval rovněž odvolací soud. K námitce obviněného, že poškozený J. vystupoval v postavení podnikatele, tudíž se na něj aplikuje § 1797 občanského zákoníku a on se tak nemůže dovolávat neplatnosti (lichevnosti) úvěrové smlouvy nejen podle práva civilního, ale ani podle práva trestního, státní zástupce uvedl, že na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského nebo obchodního práva platné či neplatné (resp. neúčinné). K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 88/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. 5 Tdo 637/2013.

7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

8. K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku, kterou následně samostatným podáním ještě doplnil. Obviněný uvedl, že je pro něj poněkud únavné, pokud se dovolává toho, aby soudy postupovaly podle judikatury Nejvyššího soudu, na kterou při svém podnikání spoléhal, ale soudy ji buď ignorují, nebo ji ohýbají tak, jako by ani neměla žádný význam. Zopakoval, že poškozeným půjčoval za úrokové sazby, které v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřesahovaly trojnásobek horní hranice úrokových sazeb účtovaných v rozhodné době bankami. K jednotlivým bodů vyjádření státního zástupce pak obviněný zopakoval své argumenty užité v dovolání.

9. Obviněný P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a

trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Jde o situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 trestního řádu nebo v § 11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Obviněný v dovolání namítal, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno, jelikož byl stíhán pro sedm samostatných skutků, u nichž promlčecí doba uplynula ještě před zahájení jeho trestního stíhání.

Obviněný tím patrně poukazoval na případ nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Taková námitka je z hlediska deklarovaného důvodu dovolání sice relevantní, ovšem není důvodná. Svoji argumentaci totiž obviněný vystavěl výhradně na formulaci užité v obžalobě i odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu, podle které státní zástupce podal na obviněného obžalobu „pro skutky, které jsou podrobně popsány pod body I. až VII.“. Orgány činné v trestním řízení však v této souvislosti použily pojem skutek zjevně v jeho významu procesněprávním, chápaným jakožto událost ve vnějším světě vyvolanou činem člověka, nikoliv ve smyslu hmotněprávním (souhrn skutečností, které vyčerpávají znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost pachatele).

Po celou dobu byl obviněný stíhán pro jednání, v němž byl spatřován jediný pokračující trestný čin lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, nikoliv „sedminásobný“ trestný čin lichvy § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. V průběhu trestního stíhání tudíž nedošlo k žádné změně v právní kvalifikaci skutku. To je patrné již z formulace a struktury tzv. skutkové věty, kdy jednotlivé dílčí útoky specifikované pod body I. až VII. jsou uvozeny souhrnným návětím, obsahujícím popis znaků skutkové podstaty trestného činu, jež jsou pro všechny dílčí útoky společné.

Skutková věta je nadto zakončena vyčíslením celkové výše prospěchu získaného obviněným, odpovídajícím součtu prospěchů z jednotlivých dílčích útoků, což charakterizuje právě pokračování v trestném činu (srov. dikci § 116 trestního zákoníku „byť i v souhrnu“). Obviněný byl po celou dobu zastoupen obhájcem, tudíž jeho tvrzení, že se domníval, že je trestně stíhán pro sedm samostatných skutků a v tomto duchu zaměřil svoji obhajobu, je účelové. V případě pokračování v trestném činu se nejedná o obecnou formu trestného činu (srov. § 111 trestního zákoníku), nebylo proto nutné tuto formu trestné činnosti vyjadřovat zvlášť ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. § 120 odst. 3 trestního řádu).

Jelikož promlčecí doba u trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku činí ve smyslu § 34 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku deset let, k promlčení trestní odpovědnosti obviněného nedošlo.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Takové vymezení nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.

14. Mimoto Nejvyšší soud dlouhodobě přiznává - v rámci poukazu na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 - relevanci také námitkám proti skutkovým zjištěním, a to s ohledem na právo na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04).

Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.

ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.

ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Jde-li o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pak s účinností od 1.

1. 2022 se jedná o samostatný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

15. Dovolací námitky obviněného jsou opakováním obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady obviněný uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a především přiléhavě vypořádaly. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

16. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění, ať už se jednalo o otázku hodnocení věrohodnosti poškozených, hodnocení listinných důkazů či znaleckého posudku, představují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu.

17. Ve věci nelze shledat ani přítomnost tzv. opomenutých důkazů v návaznosti na návrhy obhajoby na doplnění dokazování především ohledně výše úrokových sazeb účtovaných v rozhodné době bankami a odstranění vad znaleckého posudku Ing. Bernhardta. K tomu lze v obecné rovině uvést, že soud není povinen provést všechny důkazy, které mu strany navrhnou. Musí ovšem o navržených důkazech rozhodnout, a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, vyložit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Své povinnosti nalézací i odvolací soud dostály, když ve svých rozhodnutí podrobně vyložily, proč považují obviněným navrhované doplnění dokazování pro posouzení věci za nadbytečné. Stejně tak nebyl obviněný zkrácen na svém právu vyjádřit se k provedenému dokazování s návrhy na jeho doplnění. Obviněný i jeho obhájce naopak svého práva v průběhu hlavního líčení i celého trestního stíhání využívali. Současně z řádného ani mimořádného opravného prostředku obviněného neplynou žádné nové návrhy na doplnění dokazování, v jejichž světle by bylo možné shledat nalézacím soudem provedené dokazování za neúplné.

18. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku spočívala hlavní výhrada obviněného v tom, že poškozeným půjčoval za úrokové sazby, které v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřesahovaly trojnásobek horní hranice úrokových sazeb účtovaných v rozhodné době bankami. Podle názoru obviněného proto nedošlo k hrubému nepoměru ve vzájemných plněních a nebylo možné dovozovat jeho trestní odpovědnost. Představa obviněného, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze dovodit existenci všeobecně platné kvantifikovatelné hranice mezi lichevním a nelichevním charakterem spotřebitelských smluv o půjčce s ohledem na výši sjednaného úroku, odpovídající trojnásobku horní hranice úrokových sazeb účtovaných ve stejné době bankami, je nesprávná. Institut lichvy v soukromém a trestním právu nemá zcela totožný význam, a proto nelze bez dalšího na otázku trestní odpovědnosti vztáhnout veškeré právní závěry civilní judikatury. Pokud obviněný odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v civilních věcech (sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 33 Odo 236/2005), pak pomíjí, že otázku přiměřenosti úroku posuzuje Nejvyšší soud vždy v závislosti na okolnostech konkrétního případu.

19. Trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea první), nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá, tzv. palichva), a tím pro sebe nebo pro jiného získá značný prospěch. Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozená osoba obdrží, je nutné posuzovat z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění.

Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (§ 138 odst. 1 trestního zákoníku). I při poskytování úvěrů a půjček představuje hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného onu hranici, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Nejde přitom pouze o výši sjednaných úroků, ale o všechny okolnosti konkrétního případu. Nejvyšší soud takto dovodil existenci hrubého nepoměru například při poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70 % a více za rok (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, publikované pod č. 52/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Soudní praxe však dovozuje zmíněný nepoměr i při nižším úroku, resp. roční procentní sazbě nákladů úvěru či půjčky (tzv. RPSN). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikovaného pod č. 23/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., je sjednaný úrok ve výši 65 % plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku.

Takto může založit hrubý nepoměr vzájemného plnění, s přihlédnutím k dalším okolnostem, i úrok přesahující 44 % ročně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013), a dokonce i úrok ve výši 28,8 % ročně v kombinaci s dalšími zajišťovacími a sankčními nástroji a zjevnou nereálností splnění ze strany poškozeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015).

20. V projednávané věci vystupoval obviněný jako osoba, která se snaží poškozeným pomoci v tíživé životní situaci poskytnutím půjčky či úvěru: Nejprve s nimi uzavřel jako jednatel společnosti WPP Financial s.r.o. smlouvu o půjčce (úvěru) ve výši přibližně do 25 000 Kč a sliboval, že se zeptá investorů, jestli by nemohli půjčit více. Následně po podrobném obeznámení se s jejich problémy a majetkovými možnostmi nabídl vyšší částku a uzavřel smlouvu o půjčce (úvěru) svým jménem jako fyzická osoba či podnikající fyzická osoba, kterou zajistil četnými zajišťovacími instrumenty, ať už se týká rozhodčí doložky, případně celou řadou nepřiměřeně vysokých sankcí pro případ neplnění sjednaných podmínek smlouvy. Ve smlouvách buď vůbec neuvedl úrokovou sazbu a RPSN, nebo je stanovil většinou v hodnotách převyšujících 60 %p. a., a individuálně nastavil takové podmínky plnění závazků, o kterých věděl, že je dlužníci nebudou schopni řádně a včas splnit. Některé ze zajišťovacích instrumentů následně již uplatnil a půjčku či úvěr zesplatnil. Poškozeného pak přesvědčil pod pohrůžkou ztráty nemovitosti obrátit se na jím navržené poskytovatele nebankovních půjček, uzavřel dohody o narovnání nebo pohledávky postoupil za úplatu třetím osobám. S ohledem na výši úroků, zajišťovací instrumenty, dobu, na kterou byly půjčky uzavřeny, a reálnou nemožnost splnění je závěr soudů o hrubém nepoměru mezi vzájemnými plněními přiléhavý.

21. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení kontraktace mezi poškozenými a obviněným v důsledku uzavření dohod o narovnání, je třeba uvést, že samotná existence dohody o narovnání, k níž došlo se značným časovým odstupem od spáchání skutku, nemůže odůvodnit závěr o nemožnosti dovodit trestní odpovědnost, neboť posuzován musí být stav v době činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1434/2017). V případě obou poškozených došlo k uzavření předmětných dohod až po dokonání trestného činu. Jejich uzavření nemůže mít z trestněprávního hlediska na posouzení jednání obviněného podstatný vliv, jak správně konstatoval již odvolací soud.

22. Přisvědčit nelze obviněnému ani v tom, že výrok o vině je vadný ohledně případu poškozeného J. J., který vystupoval v postavení podnikatele, a proto se s ohledem na § 1797 občanského zákoníku nemohl obviněný vůči němu dopustit trestného činu lichvy. Na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatné (resp. neúčinné) či nikoli. Nezáleží ani na tom, zda jde o závazek občanskoprávní, obchodní či jiný, resp. jestli vůbec formálně jde o závazkový právní vztah (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2166 a násl.). Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, je podstatné pouze to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn, nikoli to, zda jde o úkon platný či neplatný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 88/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. 5 Tdo 637/2013). Z obviněným tvrzené nemožnosti dovolávat se neplatnosti úvěrové smlouvy rozhodně nelze dovozovat, že nedošlo ke spáchání trestného činu.

23. Pokud obviněný rozporoval naplnění subjektivní stránky trestného činu, pak je třeba zdůraznit, že podle skutkových zjištění soudů se obviněný při své činnosti zaměřil na důvěřivé, chudé, nezaměstnané, případně starší ročníky. Byl si vědom jejich majetkové situace i toho, že mohli svým závazkům s ohledem na nastavení podmínek jejich plnění dostát jen stěží. Řádně nezkoumal bonitu klientů, neboť jak z provedeného dokazování vyplynulo, fakticky ho nezajímalo, zda žadatel o půjčku tuto bude splácet. Do jednotlivých formulářů tak byly vepisovány údaje, o jejichž nepravdivosti obviněný věděl. Navíc obviněný poškozeným vyplácel fakticky nižší částky, než které byly uvedeny ve smlouvách, jak vyplynulo z výpovědí jednotlivých poškozených. S ohledem na charakter a způsob provedení trestné činnosti nebylo proto možné učinit jiný závěr, než že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

24. Ve vztahu k výhradám obviněného směřujícím proti výroku o náhradě škody lze obviněnému přisvědčit do té míry, že soudy se výslovně nezabývaly jeho námitkou promlčení nároků poškozených na náhradu škody. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu může uložit soud obviněnému povinnost k náhradě škody, jen nebrání-li tomu zákonná překážka. Překážkou přiznání nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení je rovněž okolnost, že je toto právo poškozeného již promlčeno.

Jestliže však poškozený v rámci adhezního řízení řádně a včas (srov. § 43 odst. 3 trestního řádu) uplatnil svůj nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v adhezním řízení řádně pokračoval, pak se obviněný nemůže domáhat nepřiznání práva na jejich náhradu z důvodu uplynutí promlčecí doby, byla-li jeho vina v řízení nepochybně prokázána a došlo-li ke spáchání trestného činu za takových okolností, které svědčí o intenzivním zásahu do majetkových nebo nemajetkových práv poškozeného.

Námitka promlčení je v takovém případě výkonem práva, které je v rozporu s dobrými mravy, takže soud k ní v adhezním řízení nepřihlédne (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 498/2010). Tyto závěry dopadají i na případ obviněného, který poškozeným způsobil škodu svým úmyslným jednáním naplňujícím znaky trestného činu, přičemž byl veden zištným motivem a cíleně si vybíral právě takové osoby, u nichž předpokládal, že s ohledem na jejich nedostatek zkušeností v oblasti financí a úvěrových produktů, nedostatečně vzdělané, naivitu a důvěřivost nebudou svá práva schopni náležitě hájit.

Na správnost adhezního výroku nemá vliv ani námitka obviněného ohledně existence dohod o narovnání uzavřených se dvěma poškozenými v důsledku jejich nemožnosti dostát svým závazkům z předmětných smluv, neboť se jednalo pouze o jeden z řady dílčích kroků, jež obviněný předpokládal jako prostředek, jak dosáhnout získání prospěchu na úkor poškozených, tedy šlo fakticky o dokončování trestní činnosti, z níž poškozeným vznikla škoda. Pokud tedy nalézací soud rozhodl o povinnost obviněného nahradit poškozeným trestným činem způsobenou škodu a odvolací soud se s tím ztotožnil, nelze jejich postupu nic vytknout.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly opodstatněné ani výhrady obviněného poukazující na § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

26. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu