USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání,
které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 3 To 11/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T
9/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 57 T
9/2016, byl obviněný J. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).
2. Tohoto trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu
prvního stupně dopustil skutkem podrobně popsaným ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku.
3. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
4. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý
trest v celkové výši 1 100 000 Kč, vyměřený podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku v počtu 220 denních sazeb ve výši 5 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1
tr. zákoníku byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
5. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v
obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 57
T 9/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně odvolání.
7. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 3 To 11/2018, tak, že jej podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019,
sp. zn. 3 To 11/2018, podal obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve
své druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
a) a g) tr. ř.
9. Obviněný úvodem svého dovolání konstatuje, že si je vědom, že v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné napadat pouze
nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. S
odkazem na příslušnou judikaturu je však přesvědčen, že tento dovolací důvod je
v jeho případě dán, neboť rozhodnutí soudů jsou podle jeho názoru zatížena
vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
10. S poukazem na uvedený extrémní rozpor obviněný soudům vytýká, že
hodnotily důkazy nikoliv v souladu s jejich obsahem a že se dopustily deformací
důkazů, jak je níže popsáno, a vybočily tak z mezí volného hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolatel má dále za to, že soudy nepostupovaly v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., když nevzaly v úvahu důkazy svědčící
v jeho prospěch a naprosto nekriticky jako důkaz vzaly znalecký posudek
zpracovaný znalkyní Ing. Evou Klapuchovou, která posudek zpracovala v rozporu
se zadáním, nedokázala jej obhájit v rámci svého výslechu před nalézacím soudem
a sama bez jakýchkoliv důkazů stanovovala výši mezd, zejména pokud se týká
dovolatele a osob, které v předmětné době měly již jiného zaměstnavatele a pro
společnost O. již nepracovaly. Dovolatel má zato, soudy nepřezkoumaly všechny
podstatné okolnosti případu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
11. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že nedostál své přezkumné
povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř., když se vytýkanými vadami odsuzujícího
rozsudku vůbec meritorně nezabýval. Tím podle obviněného naplnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
12. Ani jeden ze soudů nižších stupňů se podle obviněného nevypořádaly s
jeho obhajobou. Namítá zejména vady znaleckého posudku vypracovaného znalkyní
Ing. Evou Klapuchovou, který je podle obviněného v rozporu s realitou, neboť
znalkyně nevycházela z objektivních informací založených ve spisovém materiálu,
sama si stanovovala, jakým způsobem bude počítat mzdy, aniž by k takovým
závěrům o stanovení výše mezd byla oprávněna a měla patřičné podklady,
pracovala se svými úvahami, které rozhodně nemají oporu ve spisovém materiálu.
Znalkyně se navíc podle obviněného zúčastnila hlavního líčení nepřipravená a
nebyla schopna odpovídat na dotazy. Obviněný dále podrobně uvádí konkrétní
výhrady proti znaleckému posudku, které se v zásadě týkají způsobu, jakým
stanovila mzdy zaměstnanců společnosti O., ve které byl obviněný jednatelem,
přičemž od těchto mezd se odvíjela škoda způsobená trestnou činností obviněného.
13. Obviněný je toho názoru, že hmotně právní posouzení skutku je
nesprávné. Nesprávnost hmotněprávního posouzení skutku spočívá podle něj v tom,
že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou a důkazy provedenými
nalézacím soudem a s tím, že nebyly zjištěny odpovídající skutkové okolnosti,
které by umožňovaly kvalifikovat skutek podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
14. S ohledem na to, že skutek, kterého se měl obviněný dopustit, měl
podle něj být správně právně kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, má
obviněný zato, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř, neboť v jeho věci neměl v prvním stupni rozhodovat Městský soud v Praze.
15. Je rovněž toho názoru, že trest, který mu byl uložen, je s ohledem
ke všemu shora uvedenému naprosto neadekvátní a nepřiměřeně přísný. Navíc s
přihlédnutím k délce řízení (od roku 2012) a chybné právní kvalifikaci neměl
být obviněnému podle jeho názoru ukládán nepodmíněný trest. Poukazuje rovněž na
podle něj konstantní a ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva,
podle které je při trestním stíhání trvajícím déle než sedm let třeba trestní
stíhání zastavit. Uvádí, že rozhodně nikterak nepřispěl k délce trestního
řízení a nezpůsobil žádné průtahy.
16. Z těchto důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
17. Současně navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil
výkon napadeného usnesení, a to s poukazem na množství svých zdravotních
potíží, které obviněný v dovolání podrobně popisuje.
18. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a
dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím
námitkám, přičemž hned úvodem konstatoval, že výhrady obviněného pod vytýkané
dovolací důvody podřadit nelze.
19. Státní zástupce poukazuje na to, že obsahem podaného mimořádného
opravného prostředku je výlučně jen nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů
soudem prvého stupně a zpochybnění některých důkazů, zejména posudků znalkyně
Ing. Evy Klapuchové, jejichž závěry o rozsahu zkrácené daně z příjmů fyzických
osob, pojistného na sociálním zabezpečení a pojistného na zdravotním pojištění
obviněný označil za vadné. Takové námitky, na jejichž základě dovolatel
předkládá vlastní představy o rozsahu zkrácené povinnosti, které by
odůvodňovaly mírnější právní kvalifikaci stíhaného jednání, však pod vytýkaný
ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. K samotnému obsahu znaleckého
posudku pak státní zástupce uvádí, že soudy namítaným vadám posudku věnovaly
patřičnou pozornost a že posudky i výpověď znalkyně podrobily pečlivému
hodnocení, a to i v návaznosti na obviněným předložené odborné vyjádření
znalkyně Ing. Čočkové, která poukazovala na údajné nedostatky posudků Ing. Evy
Klapuchové. Státní zástupce rovněž poukazuje na to, že posledně jmenovaná
znalkyně ve svých výpočtech postupovala vždy striktně ve prospěch obviněného a
stanovila tak v podstatě jen minimální výši zkrácené daně z příjmů fyzických
osob ze závislé činnosti a pojistného na sociálním zabezpečení a zdravotním
pojištění. Suma zkrácené povinnosti přitom i tak překročila zhruba dvojnásobně
hranici velkého rozsahu.
20. Pod vytýkaný dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit
ani konstatování dovolatele, že soudy se nezabývaly subjektivní stránkou, tj.
úmyslným zaviněním, neboť jde o tvrzení veskrze obecné a konkrétními námitkami
nepodložené, přičemž obviněný navíc sám v dovolání tvrdí, že trestnou činnost v
zásadě doznává a nesouhlasí jen s rozsahem zkrácené povinnosti.
21. Mimo vytýkaný dovolací důvod stojí podle státního zástupce rovněž
námitky obviněného proti výroku o trestu, neboť mu nebyl uložen druh trestu,
který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo zákonem
stanovenou trestní sazbu, a nejedná se ani o trest extrémně přísný a zjevně
nespravedlivý, přičemž soudy přihlédly i k délce trestního řízení.
22. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
a) tr. ř. státní zástupce uvádí, že příslušnou námitku obviněného v té formě, v
jaké ji uplatnil, pod zmiňovaný dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněný
ji opírá toliko o vlastní, skutkovým zjištěním odporující závěr, podle kterého
měl být odsouzen „jen“ pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný navíc podle
státního zástupce zcela pominul dovětek § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle
kterého tento dovolací důvod není dán, rozhodne-li – byť nesprávně – soud
vyššího stupně namísto soudu stupně nižšího.
23. Jelikož podle státního zástupce uplatněné námitky nejsou dovolacími
důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
24. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně
souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání
pak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce rovněž
pro případ, pokud by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše
navrhovaným způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
26. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
28. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.
29. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze v
obecné rovině uvést, že tento je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
33. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten
je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod
uplatňuje ve druhé z uvedených alternativ, neboť obviněný napadenému usnesení v
podstatě vytýká, že jím bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv byl rozsudek
soudu prvního stupně zatížen vadou naplňující uplatňovaný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
35. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
36. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém dovolání uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., to ve spojení s
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
37. Nejvyšší soud považuje nejprve za potřebné vypořádat se z námitkou
obviněného uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř. založenou na tvrzení, že ve věci rozhodující soudy nebyly věcně
příslušné podle § 17 tr. ř., tedy námitkou, že Městský soud v Praze a Vrchní
soud v Praze rozhodovaly jako věcně nepříslušné soudy. Tuto námitku je předně
nutné konfrontovat již se samotným zněním uplatněného dovolacího důvodu, podle
kterého není tento dovolací důvod dán, pokud rozhodne, jakkoliv nesprávně, soud
vyššího stupně namísto soudu stupně nižšího. Již z tohoto důvodu tuto námitku
obviněného, který se domáhá příslušnosti soudu nižšího stupně, než který
(správně) rozhodoval, pod zmiňovaný dovolací důvod podřadit nelze.
38. Obviněný se navíc nachází mimo uvedený dovolací důvod rovněž z toho
důvodu, že uvedenou výhradu uplatňuje na základě své vlastní úvahy a v rozporu
s právními závěry nižších soudů, tedy že měl být odsouzen pro zločin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku, zatímco byl shledán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V této trestní věci však
byl obviněný trestně stíhán a také odsouzen pro zločin, pro který byla ve
smyslu § 17 tr. ř. dána v prvním stupni věcná příslušnost Městského soudu v
Praze a ve druhém stupni věcná příslušnost Vrchního soudu v Praze.
39. Dovolací námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují jak proti výroku o vině, tak i proti
výroku o trestu.
40. Z hlediska výroku o vině lze námitky obviněného stručně sumarizovat
tak, že obviněný sice trestnou činnost doznává, nicméně nesouhlasí s výší škody
a má za to, že rozsah zkrácené daně z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti, pojistného na sociálním zabezpečení a pojistného na zdravotním
pojištění (dále také jen rozsah zkrácené daně a pojistného) byl nižší a jeho
jednání mělo být kvalifikováno pouze jako zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný
je toho názoru, že se tak stalo v důsledku nedostatků v dokazování
zakládajícího porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. což má podle něho za následek, že
skutková zjištění jsou deformovaná a extrémně nesouladná s provedenými důkazy.
V tomto ohledu obviněný zpochybnil především skutečnosti a závěry vyplývající
ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové.
41. Konfrontuje-li Nejvyšší soud uvedenou dovolací argumentaci
obviněného s teoretickými východisky a mezemi dovolacího přezkumu na základě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz body 30 až 32
tohoto usnesení) pak musí konstatovat, že obviněný sice formálně prohlašuje
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti
však vůbec nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku či jiného
hmotněprávního posouzení. Obviněný totiž v podaném dovolání neuplatnil žádnou
námitku, že by právě skutková zjištění precizovaná ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku nenaplňovala znaky trestného činu, kterým byl uznán
vinným.
42. Podstata těchto dovolacích námitek obviněného ve vztahu k výroku o
vině je založena na jeho nesouhlasu s hodnocením některých důkazů soudem prvého
stupně, a to zejména již zmíněného posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové.
Obviněný však tímto způsobem neuplatňuje námitky nesprávného právního posouzení
skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale uplatňuje námitky
skutkové a procesní povahy, kterými předkládá vlastní představy o rozsahu
zkrácené povinnosti, které by odůvodňovaly mírnější právní kvalifikaci jeho
jednání. Tyto námitky však pod vytýkaný (ani pod žádný jiný) dovolací důvod
podřadit nelze.
43. Je ale také skutečností, že obviněný do určité míry uplatňuje tyto
námitky (skutkového charakteru) s odkazem na určitý (extrémní) nesoulad mezi
skutkovými závěry a provedenými důkazy, jakkoliv bez zásadnějšího zdůvodnění.
Nejvyšší soud se k otázce tzv. extrémního nesouladu částečně vyjádřil již výše
v tomto usnesení. Přesto lze znovu zrekapitulovat, že se jedná o situace, kdy
jsou zjišťována zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy. Jde o případy,
kdy absentuje srozumitelné odůvodnění rozsudku a jsou zjišťovány zásadní
logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů.
44. Taková situace však v této trestní situaci nenastala. V obecné
rovině lze konstatovat, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez
důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, tedy v souladu
s § 2 odst. 5 tr. ř. a zároveň takto řádně provedené důkazy hodnotily jak
jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, při pečlivém uvážení všech
okolností případu, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř. Uvedené konstatování přitom platí i pro objasnění
rozsahu zkrácení daně a pojistného. Skutečnost, že obviněný s takovýmto
hodnocením důkazů (zejména ze znaleckým posudkem) ze strany soudů není
spokojen, nemůže bez dalšího znamenat, že skutková zjištění jsou vadná a s
provedenými důkazy nesouladná a že tímto způsobem bylo porušeno právo
obviněného na spravedlivý proces.
45. Navíc lze s ohledem na podobu odůvodnění rozhodnutí obou soudů
konstatovat, že soudy uvedený posudek i výpověď znalkyně podrobily náležitému
hodnocení, a konfrontovaly jej nejen s vyjádřením znalkyně Ing. Čočkové, která
poukazovala na nedostatky posudku Ing. Klapuchové, ale i s dalšími zejména
listinnými důkazy, jak vyplývá z odůvodnění nalézacího soudu na stranách 55 –
61 a 66 – 69 rozsudku, tak i z odůvodnění odvolacího soudu v bodech 8. – 11.
odůvodnění jeho usnesení. Tyto závěry tak mohou být podkladem pro konstatování
o správnosti závěrů znalkyně Ing. Klapuchové. Pouze pro doplnění pak může
Nejvyšší soud z hlediska uvedené námitky konstatovat, že znalkyně při zjištění
rozsahu zkrácení daně a pojistného postupovala ve prospěch obviněného a
stanovila v podstatě jen minimální výši zkrácené daně a pojistného. Tyto
správné a odůvodněné skutkové závěry pak mohly být podkladem pro právní závěry
soudu v podobě konstatování škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr.
zákoníku a při doznání obviněného i ke kvalifikaci jeho jednání jako zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016).
46. V rámci výroku o vině pak obviněný uplatnil i námitky proti
subjektivní stránce trestného činu, tedy pokud se posuzovaného jednání měl
dopustit úmyslným zaviněním. K těmto obecným a nekonkrétním námitkám, které
obviněný v tomto ohledu blíže nerozvádí, musí Nejvyšší soud především
konstatovat již výše uvedené, a to, že Nejvyšší soud je vázán nejen
uplatněnými dovolacími důvody, ale také jejich odůvodněním a není povolán k
revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (§ 265f odst. 1 tr. ř.), kdy
fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem. Navíc není uvedená námitka
obviněného příliš srozumitelná v situaci, kdy obviněný trestnou činnost v
zásadě doznává a nesouhlasí jen s rozsahem zkrácené povinnosti.
47. Lze uzavřít, že tyto námitky obviněného vztahující se k výroku o
vině proto musely být ze všech uvedených důvodů posouzeny jako námitky, které
pod uplatněný dovolací důvod dílem uplatnit nelze.
48. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. uplatňuje rovněž námitky proti výroku o trestu, který hodnotí jako vadný s
ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci, jednak za nepřiměřeně přísný a
současně ani nezohledňující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle
které by mělo být zastaveno trestní stíhání trvající déle než sedm let. Z
hlediska obsahu dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že obviněný je
nespokojen především s trestem odnětí svobody spojeným s přímým výkonem ve
věznici.
49. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a skutečnosti, že obviněný
na jeho základě uplatňuje námitky proti výroku o trestu považuje Nejvyšší soud
za podstatné nejprve konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí (§ 265b odst. 2 tr. ř.),
lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je uplatňován v situacích ve
kterých je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní
sazbu.
50. V této trestní věci obviněný uvedený dovolací důvod neuplatnil a
zároveň tato situace nenastala, neboť obviněnému byly uloženy tresty odnětí
svobody, peněžitý trest a trest zákaz činnosti, tedy tresty, které trestní
zákoník za spáchaný zločin uložit připouští. Zároveň pak byly tyto tresty
uloženy v rámci sazeb či výměr tak, jak jsou určeny trestním zákoníkem. Zcela
bezpředmětnou je třeba označit i námitku obviněného o vadné právní kvalifikaci,
na podkladě čehož dovozuje, že nebylo namístě ukládat nepodmíněný trest odnětí
svobody. Obviněný totiž byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy zločinem, za
který byl ohrožen trestní sazbou na 5 – 10 let, přičemž podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku může soud podmíněně odložit pouze výkon trestu odnětí svobody
nepřevyšujícího tři léta.
51. Je skutečností, že výrok o trestu lze napadnout také s odkazem na
vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., to však pouze
tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení odsouzení, za které
lze například považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde např. o situace, kdy
se soud při ukládání trestu dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda
měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest
za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované
pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Taková situace ohledně ukládání takovýchto
trestů však v této trestní situaci také nenastala, navíc ani není obviněným
vytýkána.
52. Jak již bylo konstatováno výše z obsahu dovolací argumentace
obviněného ve vztahu k výroku o trestu, je zřejmé, že obviněný brojí zejména
proti nepřiměřené přísnosti trestu, kdy je nespokojen především s trestem
odnětí svobody již spojeným s jeho přímým výkonem ve věznici. K tomu je však
třeba konstatovat, že pochybení soudu při stanovení druhu a výměry trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, případně
polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku a
v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze
v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. Zásadně tak v tomto ohledu platí, že otázka přiměřenosti
trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, neodpovídá (nejen) dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol.
Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s.
3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný
jiný dovolací důvod. V této souvislosti lze také zmínit rozhodnutí Ústavního
soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2866/07, podle kterého s odkazem na uvedený
dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice… S poukazem na citovaný
dovolací důvod se… nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 trestního zákona a
§ 31 odst. 1, 2 trestního zákona, která definují účel trestu a stanoví obecné
zásady pro jeho ukládání (nyní zejména § 39 a násl. tr. zákoníku). Výjimkou
odůvodňující zásah do výroku o trestu na základě předmětného dovolacího důvodu
jsou případy trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém
důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované
pod č. 40/2014 Sb.).
53. S ohledem na výše uvedené je nutné námitky obviněného o nepřiměřené
přísnosti uložených trestů konfrontovat s tím, že obviněnému byly za
posuzovanou trestnou činnost uloženy tresty uvedené ve výčtu druhů trestů v §
52 odst. 1 tr. zákoníku, ale také v rámci příslušné trestní sazby (zde podle §
240 odst. 3 tr. zákoníku), která dovoluje za daný trestný čin uložit trest na 5
až 10 let. Je tedy zřejmé, že obviněnému nebyly uloženy takové druhy trestů,
které zákon nepřipouští a ani mu nebyly uloženy tresty ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným.
Současně pak nelze tresty uložené obviněnému označit jako tresty extrémně
přísné a zjevně nespravedlivé zasahující ve svém důsledku do základních práv a
svobod obviněného, což platí i pro dovoláním především zpochybňovaný trest
odnětí svobody, neboť tento byl obviněnému uložen na samé spodní hranici.
Dovolací argumentace obviněného, kterou je namítána zejména nepřiměřenost
trestu, potažmo nesprávná aplikace kritérií pro jeho výměru podle § 39 a násl.
tr. zákoníku, tak směřuje i mimo dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., který tak není dán v žádné své alternativě.
54. Nejvyšší soud pak zároveň může konstatovat, že námitky obviněného
nejsou důvodné ani po věcné stránce. Oba nižší soudy se předně s otázkou
uložení zákonného a přiměřeného trestu dostatečně vypořádaly, kdy z odůvodnění
jejich rozhodnutí vyplývá, že oba soudy řádně hodnotily veškerá kritéria
týkající se stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, a v tomto směru
přihlédli na straně jedné k době, která uplynula od spáchání posuzovaného
jednání (cca 5 let), a rovněž k osobě obviněného, ohledně kterého nebyly
zjištěny negativní poznatky. Na straně druhé však nemohl pominout řadu
přitěžujících okolností (mj. zištný motiv, délku páchání trestné činnosti,
rozsah zkrácené povinnosti, apod.).
55. Zcela mimo vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., proto stojí i námitka obviněného, podle které soudy v této trestní věci
nepřihlédly k délce trestního řízení, neboť nalézací soud na straně 70 svého
rozsudku dobu pěti let mezi spácháním jednání a odsuzujícím rozsudkem při
ukládání trestu zohlednil. Pokud pak jde o dobu samotného trestního řízení,
tuto nelze v této trestní věci označit za dobu nepřiměřenou, to s ohledem na
složitost trestní věci a rozsah dokazování. Na závěr k této námitce obviněného
„o povinnosti zastavit trestní stíhání pro údajně nepřiměřenou délku trestního
řízení“ je pak možno připomenout judikaturu, podle níž ani samotná délka
trestního řízení, jakkoliv by byla nepřiměřená a v rozporu s čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sama o sobě nezakládá důvod
pro zastavení trestního stíhání předpokládaný v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř..
(viz zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 178/2002, sp. zn. 6 Tdo
578/2002, sp. zn. 3 Tdo 688/2008, sp. zn. 6 Tdo 1077/2009, sp. zn. 4 Tz
52/2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013., sp. zn. 3 Tdo 1428/201, jakož i judikaturu
Ústavního soudu, např. nálezy sp. zn. I. ÚS 41/03, IV. ÚS 487/03, II. ÚS 7/03,
II. ÚS 2761/01).
56. K poslednímu obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že jelikož odvolací soud
rozhodl o odvolání obviněného po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního
stupně a předcházejícího řízení, mohl by tento dovolací důvod přicházet v úvahu
pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek,
ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.]. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného uplatněné v
rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. nebylo možné
pod tyto dovolací důvody podřadit [přičemž v řízení před soudem prvního stupně
nebyl dán ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř.], nemohl být naplněn dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v
jeho druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
57. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že
námitky obviněného pod vytýkané dovolací důvody podřadit nelze, a proto
Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
58. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
59. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
VI.
K návrhu na odložení výkonu rozhodnutí
60. Pokud jde o podnět, který obviněný učinil v rámci svého dovolání,
tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil
vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že
podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu
Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo
podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu
učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.)
však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba
přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší
mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno.
Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž
by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím,
tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář