3 Tdo 695/2024

3 Tdo 695/2024-393

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2024 o dovolání které podala obviněná I. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2024, č. j. 8 To 34/2024-361, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 16 T 5/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2024, č. j. 8 To 34/2024-361, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 1. 2024, č. j. 16 T 5/2023-289, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-jih přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Obviněná I. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih pod č. j. 16 T 5/2023-289, uznána vinnou přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu dopustila tím, že

dne 13. 10. 2021 v 17:19 hodin jako operátorka tísňové linky 155 Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, se sídlem Klatovská třída 2960/200i, Plzeň nevyslala vůz zdravotnické záchranné služby k poškozenému M. V., ačkoliv přijala oznámení od V. K. o skutečnosti, že na ulici před domem ve XY leží muž bez známek života, přičemž si v průběhu telefonního hovoru v rozporu se správným postupem vyplývajícím z jejího pracovního zařazení nezjistila informace, které by jednoznačně svědčily pro závěr, že poškozený zemřel, a přesto rozhodla o nevyslání výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby na místo, když místo toho vyslala lékaře provádějícího prohlídku zemřelých, který se na místo dostavil za 1,5 hodiny, a v mezidobí se na místo dostavila jednotka HZS Slovany, která započala s okamžitou resuscitací do příjezdu Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje v 18:05 hodin, která pokračovala v oživování až do 18:19 hodin, kdy byla na místě přítomnou lékařkou konstatována smrt poškozeného M. V.

2. Obviněné byl podle § 150 ost. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Obviněné byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce operátorky a dispečerky tísňové linky zdravotnické záchranné služby a ve výkonu práce, ve které by se podílela na poskytování zdravotní péče občanům, na dobu 4 let.

3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih podala obviněná odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2024, č. j. 8 To 34/2024-361, byl napadený rozsudek podle § 258 odst.1 písm. e), odst. 2 tr. ř., zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v tomto rozsahu znovu rozhodl tak že obviněné při nezměněných výrocích o vině a trestu odnětí svobody uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce operátorky a dispečerky tísňové linky zdravotnické záchranné služby na dobu 4 let.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Bc. Kláry Luhanové proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., v platném znění a to konkrétně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) a l) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá nanesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, bylo po materiální stránce rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h), a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (zde se jedná pouze o výrok ohledně odvolání do viny, který však materiálně z rozhodnutí vyplývá, z procesní opatrnosti však napadá obviněná i tuto vadu).

5. Obviněná napadá uvedená rozhodnutí, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V daném případě je jednoznačně rozhodnou skutečností, zda objekt trestného činu v době jeho spáchání existoval, tedy, zda v době telefonátu na tísňovou linku byl poškozený živý či nikoliv. Soudy v tomto ohledu zaujaly jednoznačné stanovisko, že poškozený živý byl. Soudy opomněly několik skutečností, které důkazy, na základě kterých soudy dovodily, že poškozený byl živ, vyvracejí. V prvé řadě ve znaleckém posudku MUDr. Ondřeje Fraňka je uvedeno, že „lze s prakticky úplnou jistotou vyloučit, že by v čase 17:52 tj. 33 minut po nálezu pacienta, přičemž po celou dobu nebyly zaznamenány žádné známky života a nebylo prováděno oživování, byl u pacienta přítomen na krkavici puls, byť slabý. Lze tedy konstatovat, že stav pacienta byl v uvedenou dobu zdravotníkem HZS vyhodnocen chybně…“ K uvedenému byl MUDr. Hladík, lékař z odvětví soudního lékařství, požádán o doplnění znaleckého posudku k vypořádání se se shora uvedeným názorem MUDr. Fraňka. MUDr. Hladík sice názor MUDr. Fraňka vyloučil, nicméně uvedl, že tak činí z důvodu, že kdyby tam byly jasné známky smrti, když přijela ZS, samozřejmě by neresuscitovali. Znalec naopak uvedl, že posmrtné skvrny jsou jasnou známkou smrti nastupující při poloze na zádech v šíjové krajině, ty dle znalce přítomny nebyly. Uvedený závěr je však v rozporu s dalším důkazem, a to zprávou Z., která uvádí, že na zádech jsou počínající posmrtné skvrny. Což Z., potvrdila i ve své výpovědi před odvolacím soudem, dále uvedla, že přístroje (monitor ZZS ani AED HZS) nezjistily žádnou životní aktivitu.

pacient živý či nikoliv. Pro právní posouzení je rozhodné, že o smrti poškozeného v době tísňového hovoru nelze učinit jednoznačný závěr. Obhajoba navrhovala, aby byl k stanovení přesné doby smrti vypracován samostatný znalecký posudek, který by dobu smrti jednoznačné určil, soudy jej však považovaly za nadbytečný. Za dané skutkové situace však odvolací soud neměl jak s jistotou učinit závěr, že poškozený byl v době 17:19 živý.

7. Obviněná namítá rovněž, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V daném případě je nutné zaměřit se na znaky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná namítá, že v daném případě nebyl naplněn především objekt trestného činu, kterým je život a zdraví lidí a subjektivní stránka trestného činu, která vyžaduje zavinění úmyslné. Úmysl pachatele pak musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty, tedy pachatel musí vědět, že se jedná o osobu, která je v nebezpečí smrti anebo musí být alespoň s takovou skutečností srozuměn.

Východiskem pro naplnění shora citovaného dovolacího důvodu je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí. Soudy se podle obviněné měly zabývat prokázáním jeho existence v okamžiku, kdy se měl pachatel činu dopustit, tedy v době telefonátu oznamovatele na tísňovou linku. Soudy však na prokazování uvedené skutečnosti rezignovaly a vzaly za jasné, že poškozený nebyl v době telefonátu mrtev. Zásadní výklad pak zejména odvolací soud vázal k povinnostem obviněné ohledně správného postupu v dané situaci „de lege artis“, respektive zde v souladu s odborným postupem.

Z hlediska subjektivní stránky pachatel musí vědět, že se jedná o osobu, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo musí být alespoň srozuměn s takovou skutečností. Odvolací soud srozumění s takovou skutečností spatřoval v tom, že se obviněná nedotazovala na jisté známky smrti, jak byly deklarovány v metodických a dalších pokynech. Takto však podle obviněné subjektivní stránku posuzovat nejde.

8. Je nutné rozlišit hrubou vědomou nedbalost a nepřímý úmysl. Je zřejmé, že mezi uvedenými pojmy je velmi tenká hranice a rozlišení bude záviset na konkrétních okolnostech. Konkrétní okolnosti, z nichž je subjektivní stránka dovozována, by měly být součástí skutkového popisu jednání pachatele, což se však v uvedeném případě nestalo. Subjektivní stránkou se soud prvního stupně nezabýval vůbec. Odvolací soud pak uvedené posuzoval, nikoliv však správně. Obviněná nebyla vůbec srozuměna či smířena s tím, že se jedná o osobu v nebezpečí smrti. U obviněné se dá pouze uvažovat o tom, že bez přiměřených důvodů spoléhala, že ohrožení nezpůsobí. Právě vzhledem k soudem tvrzenému postupu v rozporu s metodickými pokyny by se dalo uvažovat o nedbalosti hrubé. Z výpovědi obviněné a v podstatě i zjištěných skutkových okolností vyznělo, že byla přesvědčena z rozhovoru s oznamovatelem K., že se jedná o nález mrtvého. Skutečnost, že nedodržela předepsaný postup, je ve vztahu k subjektivní stránce nepodstatná. Že se má charakterizovat nález těla ve volném prostranství vždy příznakem „bezvědomí, nedýchá I“ bylo obviněné předloženo v roce 2016, tedy 5 let před předmětnou událostí, s tím, že si na uvedené nevzpomněl ani její nadřízený. Nelze tedy z uvedeného dokumentu jakkoliv dovozovat nepřímý úmysl obviněné. Stejně tak nepřímý úmysl nevyplývá ani z tvrzeného rozhovoru. Z rozhovoru plyne, že obviněná i oznamovatel jsou přesvědčení o tom, že poškozený je mrtev. Obviněná tedy nabyla jednoznačně dojmu, že poškozený je mrtev a takto jednala, rozhodně nebyla smířena s tím, že tomu tak není. Pokud soud tvrdí, že její postup nebyl správný, může tomu tak být, nicméně ničeho uvedené nesvědčí ve vztahu k nepřímému úmyslu, maximálně ve vztahu k hrubé nedbalosti. Je tedy zřejmé, že ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu učinil odvolací soud nesprávné právní závěry a nesprávně skutek posoudil jako uvedený přečin.

9. Po materiální stránce bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený písmenech g) a h), a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (zde se jedná pouze o výrok ohledně odvolání do viny, který však materiálně z rozhodnutí vyplývá, z procesní opatrnosti však napadá obviněná i tuto vadu). Obviněná má za to, že mělo být odvolacím soudem jednoznačně stanoveno naložení s jejím odvolání do viny a zbytku trestu. Soud pouze konstatoval, že výroky zůstávají nezměněny, aniž by odvolání ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodné zamítl dle § 265 tr. ř. Obviněná proto z opatrnosti uplatňuje i uvedené důvody, když materiálně v podstatě došlo k zamítnutí jejího odvolání (vyjma části výroku o trestu) pro nedůvodnost.

10. Ze všech shora výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací, napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2024, č. j. 8 Tdo 34/2024-361, zrušil v celém rozsahu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě uvedl, že z argumentace dovolatelky nelze dovodit vadu odpovídající § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V napadeném rozhodnutí totiž žádný výrok nechybí ani není neúplný, protože krajský soud vyčerpal v celém rozsahu vše, co bylo předmětem jeho rozhodování jako odvolacího soudu, a sice rozhodl o odvolání obviněné, přičemž právě na jeho podkladě došlo k částečnému zrušení rozsudku okresního soudu. Domáhá-li se obviněná fakticky výroku o částečném zamítnutí podaného odvolání, pak takový výrok z povahy věci vůbec nepřichází v úvahu, protože podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání není možné.

12. Dále k upotřebené dovolací argumentaci státní zástupce uvedl, že z ní nelze dovodit ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přezkoumávaná rozhodnutí netrpí žádnými podstatnými vnitřními rozpory ani nedošlo k opomenutí důkazů. Stran závěru soudů, který se týká dle obviněné sporné otázky smrti poškozeného, platí, že skutkové zjištění soudů, dle něhož poškozený v době jednání obviněné ještě žil, má oporu v důkazech, které zejména krajský soud pečlivě rozebral a jejich obsah náležitě vysvětlil, k tomu viz podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Jestliže tedy soudy uzavřely, že poškozený žil, má toto zjištění vazbu na provedené důkazy, a tedy je nelze označit za zjevně či extrémně vadné. Současně nelze hovořit o vadě opomenutých důkazů, protože ohledně smrti/života poškozeného v době jednání obviněné je dle závěrů soudů jasno již na podkladě provedených důkazů, jak zejména krajský soud řádně vysvětlil. Proto by bylo nadbytečné k této otázce provádět další dokazování, jak se domáhá obviněná. O opomenutý důkaz ve smyslu ustálené judikatury se tedy jednat nemůže. Skutková zjištění soudů jsou tedy správná, úplná, v souladu s obsahem provedených důkazů.

13. Státní zástupce se domnívá, že tato jinak správná skutková zjištění byla vadně právně hodnocena. Pokud tedy obviněná hovoří o naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., mám za to, že dovolání je opodstatněné, konkrétně s ohledem na nedostatek naplnění subjektivní stránky deliktu. Přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku je deliktem úmyslným, a tedy předpokládá mj. „vědění“ všech trestněprávně relevantních skutkových okolností. Jednu z těchto okolností, jež musí být věděním, resp. úmyslem zahrnuta, pak představuje existence živého člověka. Bez živého člověka, jemuž má být pomoc poskytnuta, nelze inkriminovaný přečin dokonat. Po objektivní stránce tento předmět útoku, tedy živý člověk, existoval, to soudy z provedených důkazů dovodily bez zjevných rozporů. Z hlediska právního posouzení ovšem soudy mylně dovodily existenci úmyslu ve vztahu k této okolnosti na straně obviněné. Obviněná správně existenci úmyslu zpochybňuje, a to s tvrzením, že se domnívala, že poškozený je mrtvý. Toto její tvrzení, resp. domněnka z provedeného dokazování přitom bezpečně vyplývá. Pakliže obviněná skutečně, třebaže mylně a na podkladě ledabylého postupu, vycházela z toho, že poškozený nežije, tak nejednala úmyslně, ale nanejvýše z nedbalosti, a tedy nemohla se inkriminovaného úmyslného přečinu dopustit. Argumenty krajského soudu, o které opírá závěr o úmyslném zavinění, podle státního zástupce při bližším pohledu neobstojí.

14. Za účelem doložení úmyslu obviněné provedl krajský soud podrobný rozbor důkazů a předpisů, jež se týkaly její činnosti. Krajský soud konstatoval úmysl obviněné zejména s ohledem na povinnosti, které obviněnou vázaly, porušení těchto povinností obviněnou a její nesprávný postup, kdy především řádně a důsledně neověřila, zda je poškozený mrtev, resp. nevyřešila dvě základní otázky, bez kterých nemohla spolehlivě uzavřít, zda je poškozený mrtev. Podle krajského soudu jde v řešeném případě při posouzení úmyslu především o to, že obviněná, zejména s ohledem na svá pochybení a porušení svých povinností, během hovoru s oznamovatelem neslyšela „ani o jedné okolnosti, na jejímž podkladě by mohla uzavřít, že poškozený zemřel. Musela být tedy srozuměna s tím, že nalezený může ještě žít. Její čin popsaný ve výroku napadeného rozhodnutí tudíž odpovídá jednání spáchanému v nepřímém úmyslu“.

15. Není sporu o tom, že obviněná postupovala nesprávně; na druhou stranu nelze souhlasit s jeho závěry o nepřímém úmyslu, resp. srozumění obviněné. A sice jde o to, že závěr krajského soudu, dle něhož obviněná s jistotou nevěděla „ani o jedné okolnosti, na jejímž podkladě by mohla uzavřít, že poškozený zemřel“, ještě nezakládá nepřímý úmysl obviněné. I když neměla obviněná s jistotou potvrzeno, že je poškozený mrtvý, mohla si, byť třeba mylně, představovat nejen že poškozený žije, ale i to, že poškozený je již po smrti. Úvaha krajského soudu, že nedostatek jistoty o smrti zakládá srozumění obviněné se životem poškozeného, je nepřiléhavá – při nejistotě týkající se smrti je naopak docela dobře možné představit si obě eventuality, tedy jak život, tak i smrt. Z těchto dvou eventualit obviněná, i když mylně, předpokládala smrt poškozeného.

16. Skutečnost, že si obviněná představovala smrt poškozeného, vyplývá z přezkoumávaného rozhodnutí velice dobře – sám krajský soud v rámci svých úvah výslovně zmínil mj. to, že obviněná událost „klasifikovala jako Exitus IV, tedy jako nález mrtvoly“, o čemž svědčí její záznam v pracovním dokumentu; ve stejném duchu dle krajského soudu pak informovala též policii a koronerku; nález poškozeného „zaevidovala jako nález mrtvoly“. Dále krajský soud výslovně zmínil, že obviněná od oznamovatele obdržela telefonicky informace, dle kterých poškozený „vypadá asi jako mrtvý“, asi nedýchá, nezvedá hrudník, má otevřené oči a nehýbá se, asi už mu nebude pomoci, nemá tep a je modrý, přičemž v návaznosti na to obviněná oznamovateli sdělila, že na místo přijede koroner.

17. Protože informace od oznamovatele nebyly podle krajského soudu úplné a obviněná nedostála všem svým povinnostem, nesprávně vyhodnotila, že poškozený je již po smrti. Její závěr byl nedbalý, ledabylý a neprofesionální, v konečném důsledku mylný. Ona mýlka ovšem vylučuje adekvátní „vědění“ obviněné, které je nicméně prvkem úmyslu. Obviněná se přitom mýlila v důsledku nikoliv správného postupu, resp. v důsledku vlastního pochybení a ledabylosti, a to vyústilo v její omyl ohledně rozhodné skutkové okolnosti v podobě smrti poškozeného. S ohledem na tento omyl měl krajský soud stran právní kvalifikace postupovat podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, jenž upravuje skutkový omyl, a tedy konstatovat nedbalostní jednání, a nikoliv jednání úmyslné. Obviněná prostě neznala ani nepředpokládala skutkovou okolnost, která je znakem příslušného trestného činu (tedy živého člověka), o čemž svědčí její neadekvátní pracovní postup a nesprávná reakce na telefonické oznámení. Že tuto okolnost (živého člověka) předpokládat měla a mohla, je věcí jinou; její objektivní pochybení, nesprávný pracovní postup a ledabylost nestačí k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku.

18. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 256l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Na podkladě obviněnou uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.

IV. Důvodnost dovolání

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

24. Obviněná ve svém dovolání dovozuje, že pokud odvolací soud na podkladě odvolání obviněné zrušil pouze část výroku o trestu (výrok o trestu zákazu činnosti) a následně uvedl, že výroky o vině a o trestu odnětí svobody „jsou nezměněny“, přičemž měl rozhodnout o zamítnutí odvolaní obviněné „ve zbývajícím rozsahu“, nerozhodl tak o části předmětu odvolacího řízení a v důsledku toho, v rozhodnutí odvolacího soudu tento výrok chybí, resp. je neúplný. Z toho obviněná dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

25. Shora popsaný názor dovolací soud nesdílí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř.

26. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř., a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání. V takových případech odvolací soudy často používají výrok „Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“, a to pouze pro lepší srozumitelnost rozhodnutí, neboť je určeno i osobám neznalým trestního práva. Zmíněný výrok je však evidentně nadbytečný, jak ostatně dovolací soud v minulosti vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 408/2012, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo1059/2019, nebo ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019). Především však tento názor vyplývá ze Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 56/2022, podle něhož porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.

27. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl tak, že zrušil část výroku o trestu (v jednom druhu trestu). To znamená, že se ztotožnil s výrokem o vině a zbývající částí výroku o trestu. V souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. proto zrušil jen tu oddělitelnou část rozsudku, kterou považoval za vadnou, aniž bylo vůbec nutné, aby nějakým dalším výrokem konstatoval, že se odvolání obviněné „ve zbývající části“ jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítá. Námitce obviněné tudíž nelze přisvědčit, neboť v napadeném rozhodnutí žádný výrok nechybí ani není neúplný a tvrzený dovolací důvod tak není dán.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

28. Obviněná své dovolání opírá rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když má za to, že, i když odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nahradil část výroku o trestu, „bylo po materiální stránce rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícímu dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h) tr. ř.“

29. K tomu dovolací soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod je formulován natolik formálně, že v praxi dovolacího soudu není dán žádný prostor pro hodnocení toho, zda i v případě, že bylo rozhodnuto jinak než o zamítnutí nebo odmítnutí (v konkrétním případě) odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nedošlo rovněž k „materiálnímu“ (věcnému) zamítnutí či odmítnutí části opravného prostředku. Pokud tedy v konkrétním případě je o odvolání proti rozsudku rozhodnuto jinak než zamítnutím (§ 253 odst. 1 tr. ř. nebo § 256 tr. ř.) nebo odmítnutím (§ 253 odst. 3 tr. ř.), pak není možné úspěšně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolání podané z tohoto důvodu je tedy zjevně neopodstatněné.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

31. Ve vztahu k první alternativě obviněná ve svém dovolání nevymezila, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Námitky obviněné, které podřazuje pod tento dovolací důvod, směřují do zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jsou v podstatě již opakováním uplatněné obhajoby, s níž se oba soudy v dostatečné míře vypořádaly. Jde v podstatě pouze o námitku, zda v době telefonátu svědka V. K. na linku zdravotnické záchranné služby, kde obviněná vykonávala funkci operátorky, byl poškozený M. V. ještě naživu či mrtev.

32. Opakování již uplatněné obhajoby spočívající v tvrzeném chybném závěru o skutkovém stavu (pokud nejde o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, skutková zjištění nejsou založena na nepoužitelných důkazech či nejsou podstatné navrhované důkazy opomenuty) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod). Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

33. V daném případě spočívají námitky stran zjištění skutkového stavu v tvrzení dovolatelky o nesprávném hodnocení provedených důkazů a chybném stanovení doby smrti poškozeného. Jak již bylo konstatováno shora, dovolací soud není třetí opravnou instancí určenou k znovuhodnocení důkazů. Kasačního zásahu dovolacího soudu kvůli vadě skutkových závěrů lze dosáhnout pouze za naplnění shora popsaných parametrů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud však takový zjevný rozpor v hodnotícím procesu zejména ani jednoho ze soudů neshledal, neboť hodnotící úvahy soudů jsou zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř.

34. Soud prvního stupně i soud odvolací bez jakýkoliv pochybností dospěly z provedených důkazů k závěru, že v době telefonátu svědka V. K. na linku zdravotnické záchranné služby, kde obviněná vykonávala funkci operátorky, byl poškozený M. V. ještě naživu. Hodnocení důkazů oběma soudy směřující k tomuto závěru vyznívá zcela logicky a není možné dovodit zjevný rozpor mezi některým z provedených důkazů a tímto skutkovým zjištěním. Ani dovolatelka netvrdí, že by mezi některým z provedených důkazů a tímto skutkovým zjištěním byl zjevný rozpor. Pouze poukazuje na jednotlivé důkazy, které podle ní vnášejí do tohoto závěru pochybnosti. Soudy však pečlivě posoudily provedené důkazy a dospívají o logickém závěru o tom, že poškozený byl v době telefonátu svědka V. K. naživu.

35. Za tohoto stavu není další reakce dovolacího soudu na námitky tohoto druhu potřebná, neboť námitky obviněné ani formálně této alternativě dovolacího důvodu nevyhovují a nelze je pod ni zařadit.

36. Pro úplnost možno uvést, že dovolatelka neoznačila druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), ani žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.

37. Třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) by mohla odpovídat námitka obviněné ohledně potřeby doplnění dokazování o „znalecký posudek, který by jednoznačně určil dobu smrti“ poškozeného M. V.

38. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.

39. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy, odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

40. Na druhou stranu je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 331/2024). Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, popř. jeho opomenutí, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

41. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

42. Pokud dovolací soud vztáhl výše uvedené teoretické premisy na přezkoumávaný případ, pak dochází k závěru, že vadou opomenutých důkazů (v ústavním rozměru směřují k porušení zásady spravedlivého procesu) napadená rozhodnutí netrpí. Předně je třeba konstatovat, že sama obviněná nijak v dovolání nespecifikuje, jaký konkrétní znalecký posudek (z jakého oboru) je navrhován k prokázání doby smrti poškozeného. Je však povinností dovolatelky uplatňující námitku opomenutých důkazů přesně označit důkazy, které navrhovala a které nebyly provedeny ke zjištění, jaké skutečnosti měly důkazy prokázat, jak na ně soudy reagovaly a proč má dovolatelka za to, že provedeny být měly. Nadto z obou rozhodnutí je jednoznačný závěr, proč mají soudy za to, že poškozený byl v inkriminovanou dobu naživu a v daném kontextu je tedy třeba označit navrhované doplnění dokazování za nadbytečné a navrhovaný důkaz za nikoliv podstatný. Soudy totiž o shora uvedeném závěru neměly žádné pochybnosti, které by měly vést k potřebě dalšího doplňování dokazování. Navíc soud prvního stupně na důkazní návrhy obviněné reagoval (v bodě 12. rozsudku in fine), kde vysvětlil, proč další odkazování ke zjištění času smrti považuje za nadbytečné a dovolací soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Nemůže tedy jít o vadu důkazů opomenutých naplňující třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako celek tak v námitkách obviněné nebyl naplněn.

IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

44. Základ dovolání obviněné odpovídá především první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatelka totiž namítá, že popsaný skutek nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku, když v době jednání obviněné (slovy obviněné) „neexistoval objekt trestného činu“ [myšleno tak, že neexistoval (nebo nebylo prokázáno, že existoval) život poškozeného, kterého uvedené ustanovení chrání] a nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu obviněné.

45. Pokud jde o nenaplnění znaku „objektu“ trestného činu, pak v tomto případě nejde o námitku nesprávného právního hodnocení, ale o námitku skutkovou (zda bylo či nebylo prokázáno, jestli byl poškozený v době inkriminovaného telefonátu naživu či nikoliv), se kterou se dovolací soud vypořádal výše v bodě IV./3. tohoto usnesení.

46. Dovolací soud však konstatuje, že považuje za důvodnou námitku obviněné ohledně nesprávného právního hodnocení skutku ohledně jejího zavinění.

47. Trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, jenž osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Objektem tohoto trestného činu je život a zdraví lidí. Neposkytnutí pomoci člověku, který je bezprostředně ohrožen na životě nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Jedná se o čistě omisivní trestný čin. Pachatel zde má obecnou povinnost konat – poskytnout pomoc, a proto odpovídá pouze za neposkytnutí pomoci, a nikoli za vzniklou poruchu (újmu na zdraví nebo smrt), která nastala v důsledku neposkytnutí pomoci. Povinnost poskytnout pomoc mu přitom vyplývá z povahy jeho zaměstnání. Potřebnou pomocí je třeba především rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého, a dále pomoc, jež je zapotřebí poskytnout ohrožené osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, pomoc potřebná k zabránění vzniku další újmy na zdraví, pomoc potřebná k ošetření zranění nebo jiné vážné poruchy zdraví apod. (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1592 a násl.).

48. Trestný čin neposkytnutí pomoci je trestným činem úmyslným (srovnej § 150 tr. zákoníku ve vazbě na § 13 odst. 2 tr. zákoníku). Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

49. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Úmysl může být přímý a nepřímý (eventuální). U obou forem úmyslu je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu. Volní složka se musí vztahovat ke všem skutečnostem spadajícím pod znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy nejen na následek nebo účinek, které mají být pachatelem teprve způsobeny, ale i na skutečnosti, které zde v době činu nezávisle na vůli pachatele již jsou. U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tomto zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

50. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

51. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 777/2010).

52. Soud prvního stupně (v bodě 17. rozsudku) konstatuje, že „jednání (obviněné) bylo shledáno jako úmyslné, přičemž úmysl byl vyhodnocen jako nepřímý … musela při svém pracovním zařazení a vzdělání vědět, že svým jednáním může způsobit ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že ohrožení způsobí, s tím byla srozuměna. Z jejích projevů u hlavního líčení a reakcí na opakované výtky zaměstnavatele v předchozím období lze dovodit, že jí to bylo prostě jedno.“ Tento svůj závěr soud prvního stupně dovozuje za situace, že si obviněná „nemohla být vědoma/nemohla si být jista, zda je poškozený v době tísňového hovoru mrtev“. Takovéto uvažování pak označil i odvolací soud za správně definovaný nepřímý úmysl.

53. Dovolací soud však konstatuje, že za současného stavu dokazování, není možno uzavřít, že byla obviněná srozuměna s tím, že je poškozený v době telefonátu na tísňovou linku stále na živu a že je mu tedy povinna poskytnout pomoc ve formě vyslání skupiny zdravotnické záchranné služby. Podstatné totiž je, že úmysl pachatele (i ve formě nepřímého úmyslu) nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat a lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (viz nález Ústavního soudu ze den 5.

3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Stejně tak samotná lhostejnost nejen k následku, ale i k předpokladům trestní odpovědnosti (v konkrétním případě, k faktu, že poškozený žije), nemůže stačit k naplnění volní složky srozumění, a tedy podmínek nepřímého úmyslu. Jestliže by totiž byla s tímto předpokladem obviněná srozuměna, znamenalo by to (chápáno v širším smyslu), že neposkytnout pomoc rovněž chtěla, byť nepřímo. Eventuální úmysl totiž vždy obsahuje prvek vůle. Dokonce ani případná lhostejnost k následku/předpokladu (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k eventuálnímu úmyslu, protože ten – jak uvedeno výše – předpokládá srozumění pachatele s následkem, neboť i srozumění je formou chtění (v právní nauce srov. např.

V. Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti, Orac Praha 2003, str. 280 až 286). Zároveň je třeba hodnotit i pohnutku jednání (opominutí) obviněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 777/2010). V této konkrétní věci však (za současného stavu dokazování) nelze dovodit aktivní kladný vztah obviněné k předpokladu ve formě života poškozeného. Jak již bylo řečeno, samotná lhostejnost (v rozsudku soudu prvního stupně vyjádření slovním spojením „bylo jí to jedno“) k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačí.

Stejně tak situace, kdy by soudy dovozovaly, že obviněná považovala obě možnosti (život i smrt) za možné, sama o sobě nevede k závěru o nepřímém úmyslu, pokud zároveň nebyla vyvrácena možnost, že bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že platí pouze jedna (pro ni příznivější) varianta – tedy že je poškozený mrtev. Takovýto skutkový závěr by vedl k právnímu závěru o vědomé (hrubé) nedbalosti (podle § 16 odst. 1 písm. 1 tr. zákoníku – věděla, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem a z přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí).

54. Soudy správně dospěly k závěru, že obviněná porušila své povinnosti operátorky záchranné služby, nezeptala se na jisté známky smrti, nevyslala lékařskou rychlou záchrannou službu, počínala si stejně jako v některých předchozích případech nedbale a neprofesionálně; porušila formalizovaná pravidla výkonu své profese. Za současné situace však není možno dovodit, že závěr o tom, že poškozený žije, považovala za možný, počítala s ním, měla k takové možnosti „aktivní kladný vztah“, do jisté míry jej „nepřímo chtěla“. To vše v situaci, kdy z listinných důkazů vyplývá, že uvedenou událost klasifikovala jako „exitus, nález mrtvoly“. Z průběhu telefonátu nelze dovodit, že existovala jakákoliv zmínka, která by obviněnou měla vést k závěru, že poškozený žije. To nelze (opačně) dovozovat z toho, že se dostatečně nepřesvědčila (jak měla), že tomu tak není. Nadto neexistuje ani důkaz o motivaci či pohnutce obviněné k takovémuto (byť nepřímému) neposkytnutí pomoci, když obviněná si tím, že případ označila za nález mrtvoly, nijak svou práci nezjednodušila (případ zapsala, zavolala koronera, zavolala policii), a proto není důvod se domnívat, že byla nějak motivována postupovat (ve svůj prospěch) tímto způsobem. Pokud se mylně domnívala, že je poškozený po smrti (kterážto varianta nebyla dokazováním vyvrácena), pak takovýto případ není možné označit za srozumění s tím, že po smrti není. Případný omyl ohledně toho, zda poškozený žije či nikoliv, by bylo potřeba posoudit podle zásad o skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku (kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně) a dovodit případně maximálně nedbalostní zavinění, nikoliv úmyslné.

55. V daném případě tedy není dán základní předpoklad úmyslného zavinění obviněné, tedy srozumění, které by mělo vést k závěru o zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Nebylo tedy možné dospět k závěru o naplnění všech znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku obviněnou.

56. Dovolací soud tedy uzavírá, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V. K důvodům a způsobu rozhodnutí dovolacího soudu

57. Z důvodů, které vyložil v části IV./4., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí, resp. i již jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, je zatížen vadou, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně totiž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

58. Na podkladě podaného dovolání proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2024, č. j. 8 To 34/2024-361, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 16 T 5/2023-289, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-jih přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

59. Protože zákon [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] umožňuje, aby o dovolání, je-li výsledkem posouzení jeho důvodnosti vydání rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl v neveřejném zasedání, rozhodl o mimořádném opravném prostředku obviněné v této formě zasedání soudu. K aplikaci zmíněného ustanovení přistoupil Nejvyšší soud proto, že vadu, jíž napadená rozhodnutí trpí, nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání. VI. K dalšímu postupu ve věci

60. Protože nesprávným právním hodnocením skutku je zatížen již rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl dovolací soud, jak již shora řečeno, po zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů o vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-jih).

61. Jeho úkolem je, aby s přihlédnutím k tomu, co je obsaženo v odůvodnění tohoto usnesení, o vině či nevině obviněné znovu rozhodl.

62. Dovolací soud již v úvodu této části považuje za potřebné zdůraznit, že svým kasačním rozhodnutím nikterak nehodlá zpochybnit oprávnění, které je soudu prvního stupně (jako orgánu činnému v trestním řízení, jež důkazy ve zcela rozhodujícím rozsahu v řízení soudním provádí) svěřeno, tj. hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť i on je zásadně vázán tímto hodnocením. Z toho plyne, že splňuje-li takové hodnocení to, co zákon stanoví, musí je (a skutková zjištění z nich vyvozená) respektovat i tehdy, pokud by naznal, že s přihlédnutím k jiné skupině důkazů by bylo lze dospět ke skutkovým zjištěním odlišným (srov. rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Stejně jako soud odvolací proto ani dovolací nemůže zadávat soudu prvního stupně jakékoli závazné pokyny k tomu, jak má či nemá hodnotit ten či onen důkaz, či skupinu důkazů. O nic takového dovolací soud neusiluje ani v případě posuzovaném.

63. Na druhé straně (a plyne to z povahy a účelu opravného řízení) je však nepochybně oprávněn požadovat to, aby se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se stěžejní důkazní materií komplexně (jednotlivě i v jejich souhrnu) a s oporou o důkazy, z nichž vyšel, doložil, že skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku v nich mají dostatečné ukotvení.

64. Je proto na soudu prvního stupně, aby opětovně zvážil, zda důkazy (ve smyslu poznatků plynoucích z důkazních prostředků, o něž se opírá) odůvodňují konkrétně vyjádřenou formu zavinění obviněné, kterou má být naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž ji uznává vinnou. Nelze v tomto směru vyloučit ani doplnění dokazování, pokud to bude soud prvního stupně považovat za důležité pro správné rozhodnutí ve věci. Soud případně zváží, zda při případném závěru o neprokázání úmyslného zavinění, přichází v úvahu trestní odpovědnost za jiný (nedbalostní) trestný čin. Pokud by mělo jít o nedbalostní trestný čin, jehož následkem je smrt nebo porucha zdraví poškozeného, bude třeba se vypořádat s příčinnou souvislostí mezi jednáním (opomenutím) obviněné a konkrétním následkem. Lze připomenout, že i tento znak musí být případně předmětem dokazování a volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně.

65. Soudu prvního stupně se připomíná, že při svém dalším rozhodování je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení. Dovolací soud na zvážení soudu nalézacího ponechává, zda a případně v jakém rozsahu je nezbytné, aby ke splnění toho, co z výše uvedeného textu pro něj plyne, před svým novým rozhodnutím doplnil dokazování. V uvedeném směru tedy ve smyslu právě citovaného ustanovení neukládá nalézacímu soudu žádné závazné pokyny.

66. Nejvyšší soud rovněž odkazuje na ve věci se uplatňující ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., z něhož plyne, že při dalším rozhodování jsou ve věci rozhodující soudy vázány zde vyjádřeným zákazem reformationis in peuis, neboť ke zrušení napadených rozhodnutí došlo výlučně z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek