3 Tdo 731/2025

3 Tdo 731/2025-443

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněné L. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 14 To 329/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 68/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné L. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2024, sp. zn. 2 T 68/2024, byla L. B. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od září 2018 do 23. 12. 2022 v XY na adrese XY a na dalších blíže nezjištěných místech a dále na adrese XY fyzicky trestala nezletilou AAAAA (pseudonym), kterou měla svěřenou do pěstounské péče, a to tak, že nezletilou v přesně nezjištěném počtu případů bila po celém těle plastovou plácačkou na mouchy, dřevěnou vařečkou či svou rukou, čímž poškozené způsobila modřiny a podlitiny na různých částech těla i v obličeji, naposledy dne 23. 11. 2022 na cestě ze školy do XY ji bila po celém těle a dále dne 28. 11. 2022 ji zbila tupým předmětem, kdy nezletilá měla vícečetné krevní podlitiny na obou dolních končetinách a jednu drobnou na zádech.

2. Za to byla odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let za současného vyslovení pohledu nad obviněnou.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2024, sp. zn. 2 T 68/2024, podala obviněná odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.

4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 14 To 329/2024, a to tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 14 To 329/2024, podala obviněná prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 407-414 spisu), v rámci něhož odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozporuje závěr, že k závadnému jednání docházelo od září 2018, neboť k takovému zjištění nebyl proveden jediný důkaz. Svědci z řad učitelů M. B., O. N. a M. H. vypovídali až k období od září 2021, kdy poškozená nastoupila na jejich Základní školu XY.

Ze zpráv zaslaných z předcházející základní školy XY v XY se podává, že zde nezaznamenali žádné závadné jednání obviněné, kdy třídní učitelka V. H. v rámci podaného vysvětlení uvedla, že si žádných známek fyzického násilí na poškozené nevšimla. Svědkyně H. ve své zprávě ze dne 17. 1. 2022 uvedla, že má za to, že je dětem v rodině věnována maximální péče. Sama poškozená neupřesnila, jakou školu měla na mysli, když uvedla, že ji obviněná fyzicky začala trestat v době, kdy začala chodit do školy. Stejně tak neupřesnila, v jakém období dostávala pouze „výchovné pohlavky“ coby prosté výchovné metody a kdy se mělo jednat o jednání naplňující právní kvalifikaci trestného činu.

I proto měla být poškozená vyslechnuta u soudu. Odvolací soud toto pochybení soudu nenapravil. Nadto mylně uvedl, že z popisu skutku má vyplývat, že k závadnému jednání docházelo 1x měsíčně. Skutková věta však nic takového neuvádí.

7. Dále obviněná namítla, že žádný důkaz nesvědčí o tom, že by měla poškozenou bít a způsobit jí modřiny či podlitiny. Poškozená sama uvedla, že „dostala pouze vařečkou“, a to až v pozdějším období. Žádný důkaz nesvědčí o tom, že by měla mít poškozená modřiny a podlitiny i v obličeji. Poškozené se snadno dělají modřiny, což potvrdila i v rámci svého výslechu dne 4. 5. 2023, přičemž dle vlastních slov si fyzicky ubližovala sama, neboť ji to uklidňovalo. To, že by měla obviněná poškozenou fyzicky trestat, se podává toliko z výpovědi poškozené, kterou však obviněná označuje za značně nevěrohodnou.

Namítá, že poškozená uvedla něco jiného ve své výpovědi dne 4. 5. 2023 a něco jiného při pohovoru se znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou, kde však vypovídala v souladu s tím, co uváděla obviněná a co potvrdila svědkyně K. B. Rovněž není jasný mechanismus, jímž měly být způsobeny modřiny, kdy poškozená mluví pouze o vařečce, skutková věta však uvádí i plácačku na mouchy. Soudy se s odlišnými tvrzeními poškozené nijak nevypořádaly. Nevěrohodnost poškozené vyvozuje obviněná i z listinných důkazů (zprávy a vyjádření OSPOD Městského úřadu Blansko ze dne 29.

2. 2024, ze dne 11. 8. 2023 a ze dne 15. 2. 2024, zpráva OSPOD Pardubice ze dne 7. 3. 2024), v rámci nichž cituje výroky poškozené, z nichž lze dovodit, že se jí snadno tvoří modřiny, a že její chování je problematické, neboť si přibarvuje některé události a má konfliktní povahu. To, že výpověď poškozené nemůže být brána jako relevantní usvědčující důkaz, se podle obviněné podává i ze znaleckého posudku PhDr. Ivy Košťálové. Ta mimo jiného uvedla, že poškozená hůře třídí podněty na reálné a fantazijní v případě emočně sycených situací, umí manipulovat, má sklony k lhavosti jako vyhýbavému chování, touží po pozornosti, což by mohlo vést ke zveličování jak intenzity, tak častosti trestů.

U hlavního líčení znalkyně uvedla, že sklony ke zkreslování jsou u poškozené značné, kdy se uchyluje ke lžím coby únikové strategii, „takže možná i běžnější chování vnímá jako trápení“. Z lékařských zpráv se pak podává, že poškozená od útlého dětství trpí psychickými problémy (je dětinská a nerozlišuje, co je pravda a co lež). Obviněná uvádí, že soudy při hodnocení důkazů nevěnovaly znaleckému posudku pozornost a učinily z něj jen závěry, které byly v její neprospěch, což je v rozporu se zásadami trestního řízení.

8. Obviněná dále uvedla, že poškozenou nikdy fyzicky netrestala, což potvrdili svědci K. B. a L. J. Výjimkou byl jediný exces, za který se velice stydí, nicméně dle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1168/2012) ojedinělé použití vařečky není trestným činem. Obviněná poukazuje rovněž na skutečnost, že žádný z lékařů pečujících o poškozenou nikdy nepojal jakékoli podezření, přestože s ohledem na skutečnost, že se poškozená nachází v pěstounské péči, tato každý rok absolvovala řadu lékařských prohlídek a byla pravidelně kontrolována různými institucemi. Z listin od těchto institucí žádné závadné jednání vůči nezletilé nevyplývá, naopak byla pěstounská péče hodnocena velice kladně. Soudy však tyto listiny řádně nevyhodnotily.

9. Obviněná rovněž poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků B., N. a H., kdy naznačuje, že jejich výpovědi mohly být negativně ovlivněny tím, že se dožadovala toho, aby byla ze strany školy řešena údajná šikana poškozené. Odvolací soud se těmito rozpory rovněž nezabýval, ačkoli je v rámci podaného odvolání podrobně rozvedla. Uvedla dále, že poškozená na jejich školu nastoupila až v září 2021. Svědkyně N. vypověděla, že poškozená jí řekla, že byla obviněnou potrestána jen 2x či 3x. U hlavního líčení vypověděla, že poranění nebylo na těle poškozené vidět, následně uvedla na jiném místě své výpovědi, že akutní zbytky modřin viděla jen jednou a zbytky modřin opakovaně. I pokud viděla zbytky modřin, nic nesvědčí o tom, že je způsobila svým jednáním dovolatelka. Je rovněž nepravděpodobné, že pokud se jí měla poškozená několikrát svěřit, svědkyně nekonala svou povinnost, věc neoznámila a neověřila, zda má poškozená na těle známky týrání. Tato svědkyně rovněž neviděla incident, k němuž mělo dojít před školou, pouze se o něm měla dozvědět od nějakých dětí. Svědek B. pak zmínil jen jeden případ, resp. uvedl, že během školního roku, kdy byl třídním učitelem poškozené, slyšel jen o jednom případu fyzického trestání. Výpověď svědkyně H. potvrdila, že poškozená měla zvláštní výbušnou povahu a hysterické záchvaty, a rovněž uvedla, že si nějakých modřin všimla jen jednou na plavání, což poškozená vysvětlila tím, že se uhodila. Podle této svědkyně nebylo snadné poznat, zda si poškozená vymýšlela či ne. Dva ze tří svědků tedy vypověděli, že viděli nějaké modřiny jen jednou.

10. Podle dovolatelky pak soudy naprosto nedostatečně zhodnotily důkazy svědeckými výpověďmi svědků O. K., B. N., A. F. a K. D., kdy z nich toliko vyvodily, že poškozená měla tendence vymýšlet si, lhát a zkreslovat. Odvolací soud tuto chybu nenapravil. Svědek K. vypověděl, že poškozená dostávala hysterické záchvaty, kdy bylo nutno volat záchranku, nikdy neuvedla, že by byla fyzicky či psychicky týrána, rovněž vypověděl, že byl problém jí věřit, neboť si vymýšlela, sváděla vinu na ostatní a chovala se účelově. Svědkyně N. dokonce uvedla, že poškozená byla nebezpečná jak pro sebe, tak pro okolí. Všichni svědci i znalkyně nicméně označili vztah dovolatelky a poškozené za vzájemně kladný. Podle dovolatelky si lze těžko představit, že by měly spolu tak hezký vztah, pokud by se vůči ní vytýkaného jednání dopustila.

11. Dále obviněná uplatnila variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve formě tzv. opomenutých důkazů, kdy namítá, že nebyly provedeny jí navrhované podstatné důkazy. Mělo se jednat o výslech J. D., praktické lékařky poškozené, která se mohla vyjádřit k lékařským prohlídkám, jejich četnosti a obsahu. Zprávu lékařky, která byla provedena k důkazu, že známky týrání na poškozené neshledala, považuje obviněná za nedostatečnou. Dále se jednalo o samotný výslech poškozené. Namítá, že i pokud byla výpověď provedena procesně použitelným způsobem, stalo se tak před tím, než byla poškozená znalecky zkoumána, a dovolatelce tak nebylo umožněno klást otázky mající vztah ke znaleckým závěrům. Znalkyně přitom konstatovala, že poškozená užívá lži jako únikovou strategii, zkresluje skutečnosti, a i běžnější chování vnímá jako trápení. Navíc je třeba odstranit rozpory v jejích tvrzeních, kdy rovněž většina zpráv, které byly čteny k důkazu, jsou v přímém rozporu s její výpovědí. Dále obviněná poukázala na listinné důkazy, zejména zprávy OSPOD Blansko a Pardubice (viz bod 7. výše), úřední záznam o podaném vysvětlení V. H. a zprávu H. ze dne 17. 1. 2022, s tím, že tyto sice byly k důkazu provedeny, avšak soudy tyto opomněly hodnotit. V tom dovolatelka spatřuje porušení svého práva na obhajobu, k čemuž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Má za to, že byla porušena jak zásada volného hodnocení důkazů, tak zásada in dubio pro reo, a soudy nedostály požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 tr. ř.

12. Pokud jde o variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, tuto obviněná spatřuje ve skutečnosti, že výpověď svědkyně N. z přípravného řízení je procesně nepoužitelným důkazem.

13. Dále obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Poukazuje na časové vymezení skutku, kdy nebyl proveden jediný důkaz k závěru, že k závadovému jednání mělo docházet od září 2018. Obviněná je proto přesvědčena, že nebyl naplněn znak „páchal takový čin po delší dobu“. Platí přitom, že čím méně intenzivní týrání bude, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.), přičemž pro naplnění tohoto znaku je třeba vyhodnotit i intenzitu týrání, jeho četnost, způsob provedení činu apod. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021). Odůvodnění naplnění tohoto znaku však v rozhodnutí soudů chybí.

14. Obviněná rovněž namítá, že vymezení subjektivní stránky bylo nedostatečné, resp. nebylo provedeno vůbec, ačkoli podle judikatury Ústavního soudu není možné subjektivní stránku toliko předpokládat, ale je třeba ji prokázat (nález ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). V tomto směru nalézací soud pouze ocitoval znění § 15 odst. 1 písm. b) tr. ř., a odvolací soud k otázce subjektivní stánky ničeho nepřidal ani blíže nevysvětlil.

15. Závěrem obviněná namítá, že soudy neprovedly jediný důkaz k prokázání tvrzení, že by byla osobou, která poškozené způsobila na těle modřiny. Odkázala na výpověď poškozené zachycenou v protokolu, kde poškozená uváděla, že se jí modřiny dělají snadno. Rovněž je v protokolu zachyceno, že i v době podání výpovědi poškozená měla modřiny na těle. Jelikož se tou dobou poškozená již delší dobu nacházela v dětském domově, nemohly být způsobeny dovolatelkou. Obviněná rozporuje odkaz soudu na závěry MUDr. Petra Baláže, který měl v podstatě vyloučit mechanismus zadokumentovaného poranění pádem z kola či to, že by si modřiny udělala poškozená sama. Odkaz shledává nedostačujícím, neboť soud sám neuvádí, že by bylo bez pochybností prokázáno, že těmito způsoby poškozená k modřinám nepřišla. Rovněž poukazuje na to, že MUDr. Baláž vycházel pouze z fotodokumentace, poškozenou nevyšetřoval, sám uvedl, že by si to musel důkladněji prostudovat a připustil možnost, že se mohlo jednat o náraz či tlak. Sama poškozená pak ve své výpovědi uvedla, že se sebepoškozuje.

16. Dovolatelka je přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, k jehož porušení došlo v důsledku opomenutí hodnocení těch skutečností, které svědčí v její prospěch, a v nevyložení toho, proč důkazním návrhům nebylo vyhověno, v důsledku zkreslení, neúplnosti či vadné interpretace obsahu hodnocených důkazů. Rovněž bylo porušeno její právo na obhajobu, když nebyly provedeny jí navrhované důkazy. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2025, č. j. 14 To 329/2024-378, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2024, č. j. 2 T 68/2024-336, a věc po zrušení podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému projednání a rozhodnutí.

17. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 23. 6. 2025, sp. zn. 1 NZO 411/2025.

18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají dovolací námitky obviněné, jimiž polemizuje se způsobem hodnocení jednotlivých provedených důkazů, poukazuje na vzájemné rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků apod. Z takto pojaté polemiky nelze relevantně dovodit existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů. Za zjevný rozpor nelze považovat situaci, pokud soud určité skutkové zjištění dovodí ze skutečného obsahu důkazu, třebaže je odlišný od obsahu důkazu dalšího.

Je oprávněním zejména soudu prvního stupně provedené důkazy interpretovat ve vzájemných souvislostech a posoudit, z jakého důkazu je možno konkrétní skutkové zjištění učinit a z jakého nikoli. Takto nelze považovat za vyviňující důkaz takový, který přisouzenou trestnou činnost nepotvrzuje, pokud ji zároveň ani nevyvrací. Stejně tak nelze považovat za zjevný rozpor samotné časové vymezení přisouzeného skutku, neboť nelze uzavřít, že by takový časový údaj z výpovědi poškozené vůbec nevyplýval. Obdobně nelze za zjevný rozpor označit okolnost, že ve vztahu k zajištění materiálních potřeb poškozené nebyly na straně obviněné shledány nedostatky.

Obviněné totiž nebylo kladeno za vinu, že by poškozenou týrala způsobem spočívajícím v odpírání jejího materiálního zabezpečení či jiných potřeb dítěte, ale „pouze“ v jejím nepřiměřeném fyzickém trestání. Skutková zjištění soudů nemohou zpochybnit ani odkazy na dílčí z kontextu vytržené pasáže z jednotlivých výpovědí svědků či poškozené, neboť ani taková dílčí polemika zdaleka nedosahuje kategorie zjevného rozporu (tzv. extrémního nesouladu), jak je již ustáleně judikaturou vymezen. Státní zástupce uvedl, že projednávaná věc byla důkazně náročnější, zejména díky specifickým osobním rysům poškozené, nicméně soudy tuto okolnost braly v úvahu a k hodnocení její výpovědi přistupovaly dosti obezřetně.

Soud prvního stupně se přesvědčivě zabýval souladem výpovědi poškozené a dalších slyšených svědků, kdy neopomněl ani odlišnosti verzí událostí, jak je podala samotná poškozená.

19. Stran námitky opomenutých, resp. nedostatečně zohledněných důkazů, státní zástupce uvedl, že z jí uváděných důkazů vybírá dovolatelka dílčí fragmenty, které však nemají potenciál zvrátit skutková zjištění soudů. Skutečnost, že poškozená měla zmiňovat snadné tvoření modřin, se zjevně váže až k období trestního stíhání obviněné, kdy již vykazovala zjevnou snahu jednání obviněné bagatelizovat. Do tohoto kontextu tak uvedená verze tvrzení poškozené dobře zapadá. Sklony poškozené k přibarvování některých událostí jsou ve shodě se znaleckými zjištěními a soudy je vzaly v potaz při hodnocení její výpovědi. Verze vzniku modřin pádem z kola byla na podkladě ostatních zjištěních rovněž soudy vyhodnocena jako nevěrohodná. K povaze poškozené byl rovněž zjištěn dostatek poznatků, přičemž ani to nemůže zpochybnit původní tvrzení poškozené o jejím nepřiměřeném trestání obviněnou. Ba spíše naopak, tato okolnost napovídá tomu, že obviněná nezvládala problematickou povahu poškozené, což bylo důvodem, proč ji tak intenzivně trestala. Rovněž poukaz obviněné na vybrané dílčí pasáže znaleckého posudku nelze považovat za námitku obsahově odpovídající některému dovolacímu důvodu. Opět jde jen o vlastní interpretaci tohoto důkazu obviněnou, bez potřebného kontextu celého znaleckého zkoumání a ostatních provedených důkazů. Ve vztahu k výpovědím svědků ze Základní školy XY státní zástupce uvedl, že i zde jde o prostou polemiku s hodnocením uvedených důkazů. Uvedení svědci skutečně nepotvrzují počátek trestné činnosti, zároveň jej však ani nevyvracejí, přičemž je třeba přihlédnout i k tomu, že z výpovědi poškozené vyplývá gradující intenzita nepřiměřeného trestání. V prostředí předchozí školy, kterou poškozená navštěvovala, se tak uvedené problémy nemusely nutně projevit.

20. Námitku existence opomenutých důkazů považuje státní zástupce rovněž za zjevně neopodstatněnou. Dovolatelka totiž v podstatě polemizuje jen s odůvodněním zamítnutí jejích důkazních návrhů. Již ze samotného znění dovolatelčiných námitek je však patrné, že soudy své rozhodnutí navržené důkazy neprovést dostatečným způsobem odůvodnily. Stran procesní nepoužitelnosti výpovědi svědkyně N. podané v přípravném řízení státní zástupce uvedl, že obviněná k této námitce nepřipojuje žádnou relevantní argumentaci, proč by tomu tak mělo být. Ze samotné namítané formulace v bodě 24. rozsudku soudu prvního stupně přitom nevyplývá, že by soud prvního stupně právě na výpovědi této svědkyně z přípravného řízení budoval určité rozhodné skutkové zjištění, spíše jen poukazem na tuto předchozí výpověď zamýšlel podepřít svůj závěr o věrohodnosti výpovědi svědkyně v řízení před soudem.

21. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tomuto neodpovídají námitky obviněné odvíjející se od vlastních skutkových zjištění založených na odlišné interpretaci provedených důkazů. Zpochybňuje-li obviněná naplnění znaku „po delší dobu“, státní zástupce zopakoval, že jde o časový údaj, který z výpovědi poškozené dovodit lze. Není tak možno tvrdit, že by šlo o údaj bez důkazního podkladu. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelnou vyhodnotil státní zástupce námitku obviněné vztahující se k uvedené kvalifikační okolnosti, pokud se opírá o obviněnou specifikovaná judikaturní východiska. Ani v tomto směru se však s dovolatelkou státní zástupce neztotožňuje. I když lze připustit, že intenzita týrání nebyla mimořádně silná a projevovala se vůči poškozené postupně a spíše nárazově, nelze přehlédnout skutečně velmi dlouhé období více než čtyř let, po jaké byla poškozená takovému jednání, nadto s gradující tendencí, vystavena. Znak delšího páchání takového činu byl proto dle názoru státního zástupce naplněn.

22. Za obsahově sice odpovídající uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu, avšak rovněž neopodstatněnou, považuje státní zástupce námitku obviněné ohledně nedostatečného vyjádření subjektivní stránky. Třebaže popis skutku je skutečně poněkud úspornější, přesto lze mít za to, že z něj vyplývá zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého, a to i v návaznosti na další rozvedení skutkových zjištění v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně si lze jen obtížně představit, že by jednání obviněné spočívající v opakovaném bití poškozené, a to i za použití plácačky na mouchy či vařečky, snad mohlo být spácháno v jakékoli formě nedbalosti.

23. Po zvážení uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněné je v tom rozsahu, v jakém lze dovodit, že odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

24. Dne 22. 9. 2025 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněné, v rámci níž reagovala na vyjádření státního zástupce, kdy setrvala na své argumentaci uvedené v dovolání. Namítla, že doba jednání nebyla soudy řádně zjištěna a poškozená měla být vyslechnuta, aby upřesnila, v jakém období dostávala pouze „výchovné pohlavky“, čímž by bylo možno odlišit prosté výchovné metody od trestného činu. Dále zopakovala svá tvrzení stran poškozenou prezentovaných odlišných verzí skutkového děje, které uváděla u výslechu a následně u znalkyně. Trvá na tom, že nevyslechnutím poškozené u soudu bylo porušeno její právo na obhajobu.

III.

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

26. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 14 To 329/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

27. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

28. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

29. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích odvolání obviněné projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

30. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, na kterou obviněná výslovně poukázala, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněná odkazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

33. Obviněná v rámci dovolání uplatňuje předmětný dovolací důvod ve všech jeho třech variantách.

34. Procesně nepoužitelnými důkazy (nepřípustnými) jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.

35. Obviněná za takový důkaz označuje výpověď svědkyně O. N. z přípravného řízení (č. l. 108-111 spisu), a to bez jakékoli detailnější argumentace. Soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku v bodě 8. rozvedl, co svědkyně uvedla v přípravném řízení a co se podávalo z jejích poznámek, které si dělala coby speciální pedagožka o poškozené (založeny na č. l. 112-115 spisu). Svědkyně rovněž vypovídala u hlavního líčení konaného dne 5. 9. 2024 (protokol o hlavním líčení na č. l. 303-307 spisu), přičemž je možno konstatovat, že v podstatě zopakovala to, co uvedla ve své výpovědi z přípravného řízení. Část této její výpovědi, konkrétně str. 4, byla k žádosti obhájkyně obviněné u hlavního líčení přečtena podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., aby se svědkyně vyjádřila k tvrzení, že poškozená dne 29. 11. 2022 oznámila, že jí obviněná natloukla rukojetí od plácačky. Svědkyni tak byla na žádost obhájkyně obviněné předestřena část její výpovědi z přípravného řízení. Jednalo se o tvrzení, které bylo součástí skutkové věty (užití plácačky), kdy svědkyně uvedla, že toto tvrzení je založeno na tom, co uvedla sama poškozená. K bodu 24. odůvodnění rozsudku, z něhož obviněná citovala pasáž: „Zejména u svědkyně N. nutno připomenout i poznámky, které jsou součástí spisu a byly provedeny k důkazu, včetně její velmi podrobné výpovědi z přípravného řízení“, možno uvést, že soud se zde zabýval námitkou obhajoby, že výpovědi svědků z řad pedagogických pracovníků vykazovaly nesrovnalosti, resp. že nebyly souladné v detailech. Poukázal na to, že svědci vypovídali u hlavního líčení s časovým odstupem dvou let, nicméně jejich výpovědi se až na drobné detaily nelišily, přičemž z obsahu odůvodnění je zjevné, že odkaz na poznámky i výpověď svědkyně N. z přípravného řízení je užit ke zdůraznění věrohodnosti těchto svědeckých výpovědí. Z odůvodnění rozsudku se nepodává ničeho o tom, že by snad soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědkyně učiněné v přípravném řízení. Námitka obviněné, podřazená pod uvedenou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak neopodstatněná.

36. Obviněná dále uplatnila variantu třetí předmětného dovolacího důvodu, která spočívá v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

37. Předně je třeba uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.

38. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

39. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

40. Obviněná za opomenuté důkazy označuje výslech poškozené a výslech ošetřující praktické lékařky poškozené J. D. Podle obviněné by se ošetřující lékařka mohla vyjádřit k tomu, jak často probíhaly prohlídky poškozené a jakým způsobem byla poškozená vyšetřována, přičemž zprávu ošetřující lékařky provedenou k důkazu shledala nedostatečnou. Zdůraznila, že ošetřující lékařka podle této zprávy žádné známky týrání na poškozené neshledala. Výslech poškozené pak obviněná požadovala zejména proto, že poškozená byla vyslechnuta předtím, něž byla znalecky zkoumána, přičemž dovolatelce nebylo umožněno klást poškozené otázky mající vztah ke znaleckým závěrům. Nadto je výpověď poškozené ve značném rozporu s tím, co uváděla při sezení se znalkyní.

41. Z obsahu spisu se podává, že v hlavních líčeních konaných ve dnech 5. 9. 2024 (protokol na č. l. 303-307 spisu), 24. 10. 2024 (protokol na č. l. 315-320 spisu) a 4. 11. 2024 (č. l. 329-334 spisu) obviněná uvedené návrhy na doplnění dokazování nevznesla. Návrhy nebyly vzneseny ani v rámci písemného vyhotovení řádného opravného prostředku (č. l. 354-358 spisu). Návrh na provedení výslechu ošetřující lékařky D. byl poprvé vznesen v rámci přípisu – návrhu na provedení důkazů (č. l. 364 spisu). V rámci veřejného zasedání dne 26.

2. 2025 (protokol na č. l. 374-376 spisu) obviněná na tomto návrhu na doplnění dokazování setrvala a rovněž navrhla doplnit dokazování o výslech poškozené. Odvolací soud se k těmto návrhům vyslovil na str. 8 odůvodnění svého usnesení, kde oba důkazní návrhy zamítl pro nadbytečnost. Stran výslechu ošetřující lékařky uvedl, že ošetřující lékařka podala písemnou zprávu, resp. zprávy (č. l. 158, 160, 162, 165 a 174 spisu), kdy uvedla, že známky týrání na poškozené neshledala, resp. že ji nejsou známy nedostatky v péči, že dítě je po zdravotní stránce v pořádku, na nic si nestěžovalo a jeho nemocnost je nízká.

Odvolací soud uvedl, že „Pokud měla poškozená na těle modřiny, tak dle jejího vlastního vyjádření nikdy s tím nevyhledala lékařské ošetření a ani obžalovaná s ní k lékaři nešla a modřiny se cca po týdnu ztratily.“ Ošetřující lékařka podle svých zpráv závadové jednání nezaznamenala a očividně v době, kdy měla poškozená modřiny, její lékařská péče nebyla ze strany obviněné vyhledána. Z uvedeného je zcela zjevné, že by ošetřující lékařka k otázce týrání nic nového uvést nemohla. Pokud jde o výslech poškozené, zde odvolací soud jasně uvedl, že výslech dítěte mladšího 18 let se před soudem provádí zcela výjimečně, proto postačí přečtení výpovědi z přípravného řízení, přičemž tato byla provedena bezvadným a zákonným způsobem po náležitém poučení.

„Poškozená vypověděla, co se jí stalo, přičemž věrohodnosti její výpovědi svědčí i závěry znaleckého posudku a jenom skutečnost, že u znalkyně měla vypovídat jinak, není důvodem pro její výslech před soudem, který by jí mohl zbytečně stresovat a znalkyně vysvětlila snahu o bagatelizaci jednání obžalované v důsledku silné závislosti poškozené na ní a snahy dostat se z ústavního prostředí zpět do péče obžalované“. Je možno dodat, že poškozená je dítětem, tedy zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, proto musí orgány činné v trestním řízení postupovat s náležitou péčí a citlivostí, aby byly v co nejširší míře eliminovány jakékoli nepříznivé dopady do osobnostní sféry oběti.

Podle § 20 odst. 3 citovaného zákona se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován.

42. Je třeba mít na paměti, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (jak je tomu v případě výslechu ošetřující lékařky), a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti odvolací soud v projednávané věci dostál a v rámci odůvodnění svého usnesení svůj postup řádně zdůvodnil. Je nepochybné, že odvolací soud oproti obviněné jí navržené důkazy neshledal pro ustálení skutkového stavu jakkoli stěžejní.

43. Návrhy obviněné na doplnění dokazování tedy nebyly odvolacím soudem jakkoli opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. soud dospěl k závěru, že důkazní návrhy nebyly sto jakkoli zpochybnit již učiněná skutková zjištění.

44. Pokud jde o námitky, v rámci nichž obviněná pod námitku tzv. opomenutých důkazů zařazuje důkazy, které byly soudy provedeny, ale u nichž shledává nedostatky v jejich vyhodnocení (str. 11 a 12 dovolání), pak je třeba uvést, že takto koncipovaná námitka předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jak uvedeno výše v bodě 36. tohoto usnesení, rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu, přičemž váhu jednotlivých důkazů posuzují podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Obviněná v rámci svých námitek poukazuje na některé listinné důkazy (zejména zprávy OSPOD Městského úřadu Blansko a Magistrátu města Pardubic, a zprávu M. H.), ale např. i na úřední záznamy o podaném vysvětlení (vysvětlení V. H.), z nichž cituje některé pasáže s tím, že tyto nebyly soudy v rámci zjišťování skutkového stavu nijak zohledněny. Obviněná tak soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, kdy současně k těmto provedeným důkazům prosazuje vlastní hodnotící úvahy. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých následně soud vycházel při hmotněprávním posouzení skutku. To znamená, že obviněná se ve skutečnosti na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Takto koncipovanou námitku není možno podřadit pod variantu tzv. opomenutých důkazů, neboť obviněná jejím prostřednictvím poukazuje na nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Formálně by se tedy mohlo jednat o námitku spadající pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně obsahově jí neodpovídá.

45. Nejvyšší soud totiž neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o situaci tzv. zjevného rozporu, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněná napadá způsob, jakým byly soudy vyhodnoceny především svědecké výpovědi a listinné důkazy, maje za to, že skutková zjištění, ke kterým soudy na jejich podkladě dospěly, obsahu těchto důkazů neodpovídají. Zejména se jedná o zjištění, kdy k závadovému jednání docházelo, resp. od kdy, zda poškozenou fyzicky vůbec trestala, případně jakým způsobem.

46. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozené, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

47. Soud prvního stupně věnoval zjištění skutkového stavu náležitou pozornost. Samozřejmě vycházel zejména z výpovědi poškozené, kterou byla nezletilá AAAAA, kterou měla obviněná svěřenu do pěstounské péče od jejího útlého dětství. Nejen s ohledem na skutečnost, že se jednalo o stěžejní výpověď, ale i s ohledem na věk poškozené a zejména pak její osobnostní nastavení věnoval soud prvního stupně náležitou pozornost otázce její věrohodnosti. Jak uvedl soud prvního stupně, k výpovědi poškozené přistupoval obezřetně (bod 25.

odůvodnění rozsudku). Její výpověď z přípravného řízení shrnul v bodě 6. odůvodnění rozsudku, přičemž tato byla u hlavního líčení přečtena v souladu s ustanovením § 102 odst. 2 tr. ř., kdy vyhodnocení výpovědi provedl v bodě 24. odůvodnění rozsudku, a to nejen samostatně, ale zejména pak ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům. Soud prvního stupně zdůraznil, že výpověď poškozené z přípravného řízení nebyla jediným, či nejdůležitějším důkazem. Na osobnost poškozené byl vypracován znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie PhDr.

Ivy Košťálové, která byla v postavení znalce vyslechnuta i u hlavního líčení. Znalkyně konstatovala, že „sklony ke zkreslení poškozené jsou značné, jsou dány její lživostí jako únikovou strategií. Poškozená je citově velmi nevyrovnaná a nezralá, takže nemá vybudované zdravé mechanismy, jak se vyrovnávat s náročnými situacemi. Jedním z nich je svalovaní viny na druhé, další můžou být i určité fabulace, jako únikový mechanismus. Má potřebu na sebe upoutávat pozornost, tedy to vede k úvaze o zvětšování nebo zkreslování ve směru zvýšení potíží a situací“ (bod 25.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). O problematickém chování poškozené vypovídali i další svědci (L. J., O. K., B. N., A. F., M. H.) a potvrzují to i listinné důkazy (zejména pak zprávy ošetřující psychiatričky poškozené H.). To, že je poškozená výchovně problematické dítě, není ze strany soudů nijak bagatelizováno. Znalkyně po vyhodnocení všech skutečností výpověď poškozené z přípravného řízení hodnotila tak, že poškozená vypovídala o tom, co skutečně prožila, a u hlavního líčení pak vysvětlila, že prožívání je u poškozené specifické.

Odvolací soud vyhodnotil, že „i přes zjištěné objektivní hodnocení osobnosti poškozené, lze na podkladě jí učiněné výpovědi dospět k závěru, že tato je věrohodná a závěry znaleckého posudku PhDr. Ivy Košťálové rozhodně nevyznívají ve prospěch obžalované tak, jak je namítáno“ (str. 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Znalkyně dále vysvětlila, že poškozená má sklony k bagatelizaci celé věci, neboť s obviněnou má blízký vztah, resp. vykazuje silnou závislost na obviněné, k níž se chce poté, co byla umístěna v dětském domově, vrátit.

Touhu poškozené po návratu k obviněné potvrzují například i svědkyně A. F., vychovatelka v dětském domově, a K. D., zaměstnankyně OSPOD Blansko.

Ostatně právě na skutečnost, že poškozená postupem času o celé situaci mluví tak, že k ničemu závažnému nedošlo, že obviněná ji trestala jen, když opravdu zlobila, že se jí snadno dělají modřiny a že modřiny byly způsobeny pádem z kola, se obviněná v rámci své dovolací argumentace zaměřuje. Opomíjí však, že zatímco na výpověď poškozené z přípravného řízení nahlíží jako na zcela nevěrohodnou, na její pozdější vyjádření (tvrzení), která vyznívají v její prospěch, nahlíží zcela opačně. Změna v postoji poškozené byla přitom v rámci řízení dostatečně vysvětlena, přičemž odkazy obviněné na některé pasáže podávající se z provedených důkazů, které byly podle jejího názoru soudy nedostatečně zohledněny (viz výše bod 43.

tohoto usnesení), se v drtivé většině vztahují až k období, kdy již byla poškozená svěřena do ústavní výchovy a toužila po návratu k obviněné. Pokud obviněná poukazuje na rozpory mezi tím, co poškozená uvedla ve své výpovědi v přípravném řízení a co uvedla v rámci znaleckého vyšetření, pak je třeba uvést, že k těmto rozporům se soudy vyjádřily. Lze se ztotožnit s tím, že výpověď z přípravného řízení byla procesně bezvadným úkonem, kdy byla poškozená řádně poučena a vyslechnuta, zatímco sezení u znalkyně bylo konáno za účelem evaluace její osobnosti.

K tomuto sezení došlo až s určitým časovým odstupem, přičemž výpověď poškozené u znalkyně není procesně použitelnou výpovědí. Jak výstižně uvedl odvolací soud na str. 6 odůvodnění svého usnesení, „znalkyně právě na podkladě znalosti spisu, původní výpovědi nezletilé před policejními orgány to poté konfrontuje s tím, co jí sama nezletilá uvádí při vyšetření, hodnotí osobnost poškozené, její schopnosti zapamatovat si prožitý děj a následně jej věrně reprodukovat, stejně jako hodnotí její sklony k případnému ovlivnění výpovědi vlivem nápovědy, sugesce či msty (přitom žádné z těchto faktorů znalkyně u poškozené neshledala) a zásadní obrat ve výpovědi poškozené, kterou učinila u ní, hodnotí právě jako snahu bagatelizovat a zlehčovat jednání obžalované, a to proto, že existuje silná závislost mezi poškozenou a obžalovanou a poškozená se snaží dostat z výchovného ústavu zpět do péče obžalované.“ Soudy tedy v projednávané věci vycházely z výpovědi poškozené z přípravného řízení, která však, jak již uvedeno, nebyla jediným či osamělým důkazem, ale byla posuzována s dalšími ve věci provedenými důkazy a objektivními skutečnostmi.

Výpověď poškozené podporují výpovědi pedagogických pracovníků Základní školy XY N., B. a H., kteří vypovídali k období od září 2021. Jejich výpovědi byly soudy vyhodnoceny jako věrohodné, kdy svědci vypovídali spontánně a logicky provázaným způsobem, a to pouze k období, kdy poškozená navštěvovala jejich školu. Nelze přisvědčit námitkám obviněné, že jsou mezi těmito výpověďmi zásadní rozpory. Lze odkázat na bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v rámci něhož soud prvního stupně rozvedl, jaké skutečnosti se z výpovědí těchto svědků podávají, jak jsou vzájemně souladné a jak korespondují s výpovědí poškozené.

Rovněž je zde zanesena časová osa vypovídající o tom, kdy došlo ze strany školy k jednotlivým zjištěním o závadovém chování obviněné. Soud prvního stupně přitom vycházel vedle výpovědí i z poznámek svědkyně N., která si zaznamenala některé údaje o tom, kdy bylo zjištěno, že má poškozená na těle modřiny, jakým způsobem se k tomu poškozená vyjádřila, kdy se na ni poškozená obrátila s tím, že je obviněnou fyzicky trestána, a kdy byl nahlášen incident před školou a jak byl následně řešen s obviněnou.

Svědci viděli modřiny na těle poškozené, a to přinejmenším ty, které byly následně zachyceny i na fotografiích a vztahují se k poslednímu incidentu ze dne 28. 11. 2022, který obviněná zcela popírá. Poškozená se svědkyni N. svěřila přímo s tím, že ji obviněná bije, že ji zmlátila tím, co měla po ruce, přičemž za ní byla 2x až 3x. K dotazu svědka B. stran modřin pak poškozená uvedla, že takto byla obviněnou potrestána. Svědci rovněž vypovídali o tom, že o fyzickém trestání, kterému byla poškozená vystavena ze strany obviněné, se dozvídali i různě od jejích spolužáků (svědek B.

vypověděl, že mu spolužáci poškozené řekli, že poškozená má znaky fyzického násilí, svědkyni H. řekli, že poškozenou maminka trestá za známky), kdy incident, při němž obviněná poškozenou bila před školou, nahlásili právě žáci školy. Skutečnost, že pedagogičtí pracovníci nezaznamenali či neviděli modřiny častěji, než uvedli, stejně tak, že žádné známky týrání nezaznamenala ošetřující praktická lékařka či OSPOD a Sdružení pěstounských rodin (kteří na rozdíl od školy byli v kontaktu s poškozenou pouze sporadicky) samo o sobě nijak nevyvrací, že k závadovému jednání ze strany obviněné docházelo, resp. že obviněná poškozenou fyzicky trestala.

Ne každý fyzický trest má za následek modřiny, šrámy či jiné fyzické následky. Jejich absence nijak nesnižuje a už vůbec nevylučuje, že dochází k fyzickému násilí. Z výpovědi poškozené se pak podává, že k trestání začalo docházet, když začala chodit do školy, tj. v září 2018, přičemž tvrzení obviněné, že poškozená neuvedla, jakou školu měla na mysli, a tedy není možno počátek skutku vztáhnout k září 2018, je třeba vyhodnotit jako vlastní interpretaci výpovědi poškozené. Skutečnost, že třídní učitelka poškozené na Základní škole XY V.

H. žádné známky fyzického násilí nezaznamenala, trestnou činnost obviněné rovněž nevyvrací. I na nové škole bylo fyzické násilí zjištěno až po téměř roce a půl. Poškozená přitom vypověděla, že nejdříve byla trestána rukou a teprve později vařečkou, tedy se intenzita trestání zjevně zvyšovala. Nadto popsala, že byla rovněž pohlavkována, což rovněž nezanechává ve většině případů jakékoli fyzické stopy. Z výpovědi poškozené se dále podává, že k fyzickému trestání rukou či vařečkou docházelo asi 1x za měsíc, pohlavky byly častější.

Odvolací soud tedy v rámci odůvodnění vycházel z tohoto údaje, tedy, že k jednání popsanému ve skutkové větě docházelo minimálně s frekvencí 1x měsíčně. Poškozená popsala, že ji obviněná bila rukou a vařečkou, svědkyni N. bylo svědkem B. dne 29. 11.

2022 sděleno, že se mu poškozená svěřila, že jí obviněná natloukla rukojetí od plácačky a má modřiny, při výpovědi u hlavního líčení k dotazu po předestření své výpovědi z přípravného řízení svědkyně potvrdila, že toto jí sdělila i poškozená. Tyto modřiny byly následně zdokumentovány policejními orgány poté, co byla věc školou nahlášena. K důkazu bylo provedeno odborné vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Baláže, který rovněž vypovídal u hlavního líčení, kdy na podkladě pořízené fotodokumentace vyloučil, že by si předmětná zranění mohla poškozená způsobit sama či pádem z kola.

Podle tohoto svědka se jednalo o zranění způsobená tupým násilím o malé až menší ploše na malé intenzitě na povrch těla. Napadá-li obviněná závěry zpracovatele odborného vyjádření, je možno odkázat na bod 25. odůvodnění soudu prvního stupně, kde se soud s těmito námitkami vypořádal, stejně jako s námitkami, že se poškozené snadno dělají modřiny. Již soud prvního stupně se pak vypořádal s námitkou obviněné, že svědci z řad pedagogických pracovníků Základní školy XY mohli být ve svých výpovědích ovlivněni tím, že se obviněná z důvodu problematického chování poškozené na školu často obracela a chtěla s nimi řešit nastalé situace.

Tuto námitku je nutno označit za zcela účelovou, přičemž je možno plně odkázat na bod 31. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se soud s touto námitkou stručně a zcela jasně vypořádal.

48. Samotné incidenty pak vypovídají o tom, že se nejednalo o ojedinělý případ, jak tvrdí obviněná. Lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu na str. 5 napadeného usnesení, kde odvolací soud poukázal na to, že obviněná přiznala pouze jeden incident, kdy měla poškozenou fyzicky potrestat vařečkou, a to v době, kdy byla poškozená ve čtvrté třídě, což podle odvolacího soudu již samo o sobě vyvrací obhajobu obviněné, že se jednalo o ojedinělý případ. „Poslední dva zaznamenané případy jasně hovoří o tom, že mělo ze strany obžalované dojít k násilí vůči poškozené, kdy v jednom případě jí měla zbít před školou před zraky ostatních dětí, které pak o tom informovaly O. N., ke které krátce poté přišla nejen poškozená, ale i její pěstounka, tedy obžalovaná a svědkyně popisovala, jak ji velmi rozrušená poškozená vyhledala, nemluvila, pouze plakala a vzlykala, zatímco matka, která ji doprovázela, se chovala hystericky. I když svědkyně N. nebyla přímo přítomna tomuto incidentu, měla informace od žáků školy a následně viděla poškozenou v jakém byla stavu.“ Další incident se odehrál dne 28. 11. 2022 a byl fakticky posledním, neboť následně se N. obrátila na Policii ČR, kde věc nahlásila. „M. B., třídní učitel poškozené měl být informován dětmi, že poškozená má na sobě znaky fyzického trestání, a protože jako chlap nemůže prohlížet žákyni, informoval o tom kolegyně, a to N., speciální pedagožku a výchovnou poradkyni H., které poškozenou prohlédly a zjistily, že má na zadní straně nohou modřiny. Ostatně sám poté podlitiny viděl, když se poškozená při tělocviku vysvlékla do šortek. Když se jí ptal, od čeho to má, řekla mu, že byla takhle potrestána.“ Obviněná poslední incident zcela popřela, dokonce uvedla, že modřiny na těle poškozené, resp. zachycené na fotografiích vidí poprvé a nedovede si vysvětlit, jak vznikly. Jak uvedeno v bodě 46. výše tohoto usnesení, MUDr. Baláž vyloučil, že by si je poškozená mohla způsobit sama, ale jejich vznik lze vysvětlit opakovaným aktivně vedeným a přímo působícím násilím, např. úderem tupým předmětem. Odvolací soud tedy uzavřel, že výpověď poškozené učiněná v přípravném řízení je pravdivá a podporovaná řadou provedených důkazů, zejména výpověďmi pedagogických pracovníků N., B. a H., pořízenou fotodokumentací, odborným vyjádřením MUDr. Baláže a oznámením N. na Policii ČR.

49. Lze uzavřít, že přestože obviněná považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

50. Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

51. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

52. Nejvyšší soud však není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

53. Obviněná namítá, že nebyl naplněn znak „páchání činu po delší dobu“ skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Svou argumentaci nicméně zakládá na dvou skutečnostech. Zaprvé má za to, že pro závěr, že k páchání údajné trestné činnosti mělo docházet „v blíže nezjištěné době od září 2018“, nesvědčí jediný důkaz. Zadruhé má za to, že uvedený znak nebyl naplněn, neboť nebyla vyhodnocena intenzita údajného týrání, jeho četnost, způsob provedení, apod., a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně obviněná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021), která uvádí, že u tohoto znaku je třeba důsledně vysvětlit, proč by měl být zrovna v konkrétním případě naplněn, protože čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

54. Stran první z těchto námitek je nutno uvést, že obviněná tuto uplatnila způsobem neregulérním, když námitku týkající se počátku páchání trestné činnosti založila na zpochybnění skutkového stavu, resp. na odlišné interpretaci provedených důkazů, konkrétně výpovědi poškozené z přípravného řízení a svědeckých výpovědí pedagogických pracovníků Základní školy XY. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak právě touto argumentací činí dovolatelka. Jak rozvedeno výše v bodě 46. tohoto usnesení, soudy v tomto bodě vycházely z výpovědi poškozené, která uvedla, že ji obviněná začala fyzicky trestat v době, kdy začala navštěvovat školu, tedy v září 2018. Tento časový údaj se tedy podává z výpovědi poškozené, resp. zcela zjevně jej lze z této výpovědi dovodit.

55. Druhá námitka je obsahově pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná. Je namístě třeba připomenout, že zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a páchá takový čin po delší dobu.

56. Objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Přímým pachatelem tohoto trestného činu může být jen ten, kdo vykonává ve vztahu k týrané osobě péči nebo výchovu. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu (§ 15 tr. zákoníku). Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. R 20/1984-I.), musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1933–1937).

57. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 913/2017, konstatoval, že „trvajícím trestným činem je trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu.

Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný.“ Podle Nejvyššího soudu lze uvedené závěry bez dalšího vztáhnout i na trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, neboť obě ustanovení dopadají v zásadě na obdobnou trestnou činnost, kdy § 198 tr. zákoníku je speciálním ustanovením vůči § 199 tr. zákoníku. Vzhledem k charakteru tohoto trestného činu jako trestného činu trvajícího je zcela dostačující vymezení skutku tak, aby byl znám okamžik vzniku protiprávního stavu a doba, po kterou byl protiprávní vztah udržován.

Tato podmínka je v projednávané věci splněna, neboť doba, po kterou jednání, které bylo kvalifikováno jako týrání, probíhalo, je ve skutkové větě řádně vymezena – „v blíže nezjištěné době od září 2018 do 23. 12. 2022“. Z uvedeného vyplývá, že dílčí akty negativního působení na poškozenou nelze považovat za dílčí útoky, které by naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu, ale je potřebné na jednání obviněné nahlížet jako na celek, kdy svým jednáním vyvolávala protiprávní stav a ten po dobu více než čtyř let udržovala.

58. Ačkoli lze zcela jistě připustit, že intenzita týrání byla oproti jiným obdobným případům poměrně nízká, zcela nepochybně se jednalo o jednání, které překračovalo meze běžných výchovných metod. Podle ustálené judikatury je pro naplnění znaku „týrání“ u dítěte, jak již naznačeno výše v bodě 56. tohoto usnesení, třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, na nějž odkazuje rovněž odvolací soud, a které vedle uvedeného rovněž zdůrazňuje, že pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (R 34/2020). Rozumnost trestu musí být zjevná nejen z povahy zvolených výchovných prostředků, ale i vzhledem k přiměřenosti jejich použití.

Je třeba odlišovat, kdy jde o běžné výchovné metody, od těch, které překračují hranici výchovného působení na dítě v rámci výchovných metod vyjádřených např. v § 884 odst. 2 Občanského zákoníku, podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. Výchovné prostředky musejí být založeny na rozumné míře přiměřenosti jejich použití. Taková míra je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených výchovných prostředků.

Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj (srov. R 11/1984, s. 83). [ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 198 (Týrání svěřené osoby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2477–2480, marg. č. 3.].

59. Týrání dítěte nejčastěji spočívá v jeho bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomoci různých předmětů, např. vařečky, řemene, ale i v závažnějších případech gumovou hadicí, důtkami apod. Jak již Nejvyšší soud uvedl, na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud jednání spočívalo jak ve fyzických trestech v podobě trestání vařečkou či plácačkou s frekvencí cca 1x měsíčně, tak v častějším fyzickém trestání pohlavky, ve svém souhrnu je nepochybně způsobilé naplnit znak „týrání“. Je třeba mít na paměti, že v případě trestného činu podle § 198 tr. zákoníku není nutné, aby u týraného dítěte vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, stěžejní je, že jednání pachatele dosahovalo takové intenzity, že jej nezletilé dítě pociťovalo jako těžké příkoří. Tedy skutečnost, že poškozená nevykazovala až na zmiňované incidenty viditelné fyzické následky po bití, nijak nesnižuje závažnost dovolatelčina jednání, a už vůbec neprokazuje její nevinu. I v tomto případě je nutno na její jednání nahlížet v jeho celistvosti, nikoli izolovat jednotlivé incidenty. Proto i samotné pohlavkování, které obviněná podle svých vyjádření označuje za „běžné výchovné metody“, je podle názoru Nejvyššího soudu třeba posoudit jako týrání, neboť pohlavky byly jedním ze způsobů, kterými byla poškozená fyzicky trestána, kdy tato „výchovná metoda“ byla užívána po celou vymezenou dobu, tedy dobu více než 4 let. Odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že poškozená jednání obviněné vnímala velice úkorně, s čímž se lze plně ztotožnit. Jednání obviněné zcela zjevně způsobovalo poškozené bolest, zejména, když ji trestala vařečkou či plácačkou, kdy sama poškozená uváděla, že ji to bolelo, že plakala a že měla modřiny, a vyjádřila se v tom smyslu, že by se ráda k dovolatelce vrátila, ale že by si přála, aby „ji mamka tolik nemlátila“. Rovněž uvedla, že „když je mamka rozčílená, tak se bojí“. Dále popsala, že obviněná se jí většinou následně omlouvala, sama i kolabovala a své jednání si vyčítala, což v poškozené muselo vyvolávat zmatek, vnitřní neklid a pocity nejistoty, o to víc násobené její mnohokrát zmiňovanou silnou citovou závislostí na obviněné. Nelze opomenout, že poškozená byla zvláště zranitelnou osobou, a to nejen s ohledem na svůj věk, ale i osobnostní nastavení, a zcela odkázaná na pomoc a péči obviněné coby její pěstounky nahrazující jí rodičovskou péči a lásku.

60. Je možno uzavřít, že v projednávané věci se nejednalo o žádný ojedinělý incident, ale o jednání trvající více než 4 roky, kdy obviněná poškozenou v průměru 1x měsíčně trestala nejprve rukou a později vařečkou či plácačkou, kdy ji rovněž pohlavkovala, což bylo pro poškozenou bolestivé a jednání obviněné vnímala velmi úkorně. Za těchto okolností lze konstatovat, že znak v „páchání činu po delší dobu“ podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl naplněn. Námitce obviněné tedy nelze přisvědčit.

61. Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit rovněž námitku, že nebyla dostatečně vymezena, resp. prokázána subjektivní stránka předmětného trestného činu.

62. Jak uvedeno výše v bodě 56. tohoto usnesení, pokud se jedná o subjektivní stránku zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, na straně pachatele se předpokládá zaviněné jednání ve formě úmyslu (přímého či nepřímého), tzn. že pachatel musí být v okamžiku týrání svěřené osoby nejméně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání svěřená osoba pociťuje těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Ke spáchání trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pak postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalostní forma zavinění.

63. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 170– 171).

64. Soud prvního stupně uvedl, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že věděla, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byla s tím srozuměna (bod 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil (str. 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Byť se může zdát odůvodnění soudů v tomto směru úsporné, uvedený závěr má oporu v provedeném dokazování i ustáleném skutkovém stavu, kdy lze odkázat zejména na bod.

32. odůvodnění rozsudku, kde soud prvního stupně stran naplnění znaků objektivní stránky předmětného zločinu poukázal rovněž na skutečnost, že výchovný přístup obviněné rozhodně zanechal negativní vliv na vývoji poškozené, kdy psychická traumatizace se projevovala sebepoškozováním, afektivními záchvaty a poruchami spánku. Jednání obviněné spočívalo v užití fyzických trestů v podobě pohlavkování a bití rukou, vařečkou či plácačkou. Takové jednání je zcela vědomé. Nelze si dobře představit, že by se bití dítěte někdo dopouštěl v nedbalosti či snad v omylu, zejména pak osoba, která poškozené byla v podstatě matkou od jejího útlého dětství.

Odvolací soud zcela výstižně na str. 7 odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že obviněná zjevně nezvládala afektivní záchvaty poškozené, její disharmonický vývoj, její syndrom ADHD, a to i přes podstupovanou psychiatrickou léčbu jak u poškozené, tak u sebe. „Poškozená je jistě velmi problémové a výchovně těžce zvladatelné dítě, avšak pokud nebyla schopna obžalovaná zvládat její afektivní záchvaty, pak řešením rozhodně není opakované fyzické bití poškozené, která není schopna své afektivní chování sama zvládnout a navíc na jejím vývoji se právě podepsala i obžalovaná svými výchovnými metodami, kdy na jednu stranu poškozenou nepochybně miluje, ale na druhou stranu jí neposkytuje dostatečnou výchovnou podporu, povzbuzení, klidné vedení a není schopna adekvátně reagovat na její zlostné afektivní výbuchy, kdy poté na ni křičí a fyzicky ji trestá, aby se jí záhy potom omlouvala, že to tak nemyslela.“ Soudy nijak nezpochybňují, že po stránce materiální obviněná zcela dostála svým povinnostem pěstounky, stejně tak, že poškozenou vnímá jako vlastní dítě, má o ni zájem a má k ní silnou citovou vazbu.

Přesto však v rámci výchovy přistoupila k fyzickým trestům, které se po určité době staly pro poškozenou jakousi rutinou, kterou však zcela oprávněně pociťovala jako příkoří. Nejvyšší soud nerozporuje, že primárním cílem obviněné byla výchova problematického dítěte, nicméně obviněná si musela být vědoma toho, že se vůči poškozené, která vyžadovala citlivý přístup, jasná pravidla, klid a bezpečí, stejně jako dostatek povzbuzení, pochvaly a postupně sdělované prostředky, čehož si byla dobře vědoma (navštěvovala s poškozenou ordinaci psychiatričky H.), chová hrubě a bezcitně.

Snaha obviněné zvládat výchovu poškozené logicky nevylučuje, že jí použité metody výchovy dosahovaly intenzity týrání ve smyslu trestního zákoníku. Takového jednání se obviněná dopouštěla zcela vědomě, a lze se tak ztotožnit se závěry soudů, že byla naplněna subjektivní stránka minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

65. Na rámec uvedeného je možno doplnit, že způsobení škodlivého následku není v případě nepřímého úmyslu přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, protože pachatel svým jednáním sleduje cíl jiný. Vždy je však srozuměn s tím, že realizace takového cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, ačkoli je tento následek pro pachatele nechtěným a pouze vedlejším, je s ním však srozuměn.

66. Právnímu posouzení jednání obviněné jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaném v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tedy nelze ničeho vytknout.

67. Závěrem je možno uvést, že obviněná v rámci dovolání na několika místech akcentuje skutečnost, že soudy nedostály své povinnosti v pochybnostech vyhodnotit důkazy v její prospěch („učinily závěry jen takové, které byly v neprospěch dovolatelky“), čímž vznáší námitku, že byla ze strany soudů porušena zásada in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout ani to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody.

IV.

68. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné L. B. odmítl.

69. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu