3 Tdo 803/2024-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 13 To 39/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 134/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 2 T 134/2023, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 6. 5. 2023 v době od 10:00 hod. do 11:30 hod. v obci Starý Mateřov u rybníka Močidlo nejprve hladil levou rukou poškozenou AAAAA (pseudonym), na stehně pravé nohy, kdy využívaje své tělesné převahy jí zasunul přes její ústní nesouhlas ruku za tepláky, osahával ji přes kalhotky v oblasti vagíny, během tohoto jednání se poškozená snažila jeho ruku z oblasti rozkroku vytáhnout, což se jí nepodařilo, následně jí začal prsty dráždit pod kalhotkami v oblasti klitorisu a poté jí zasunul tři prsty levé ruky do vagíny, kde s nimi pohyboval, v průběhu tohoto jednání se poškozené podařilo jeho ruku z pod kalhotek vytáhnout a z místa odejít.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA, k rukám její babičky N. T., částku 100.000 Kč.
4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 2 T 134/2023, podal obviněný odvolání.
6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 13 To 39/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II.
7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 13 To 39/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 207–208 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že soudy nesprávně vycházely pouze z výpovědi poškozené, kterážto je důkazem subjektivním a osamoceným. Nelze totiž vycházet z výpovědi matky poškozené, neboť tato nebyla svědkem skutku, který je mu kladen za vinu, navíc se jedná o osobu, která byla v minulosti pravděpodobně sama drogově závislá, poškozenou neměla ve své péči, a nelze ji vůbec považovat za nejlepší kamarádku poškozené. V průběhu řízení se chovala hystericky, na dovolatele opakovaně pokřikovala, a obviněný se domnívá, že měla být znalecky zkoumána. Výpověď poškozené je rovněž v ostrém a zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s jeho výpovědí. Soudy pochybily, pokud nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku na osobu poškozené z hlediska věrohodnosti její výpovědi. Trvá na tom, že neměl důvod pochybovat o jejím prohlášení, že je jí 19 let. Přestože je drobnější postavy, nešlo v žádném případě odhadnout, že by mohla být ve věku mladším 18 let. Rovněž trvá na tom, že k žádnému násilí vůči poškozené z jeho strany nedošlo. V průběhu setkání se bavili o společném koníčku – rybaření, navzájem si byli sympatičtí. Na základě vzájemné sympatie a vstřícnosti poškozené ji pohladil po jejím levém stehně poté, co se jí zeptal, zda ji může pohladit. Přiznává, že poškozenou pohladil po teplákách a pak jednou krátce na několik málo vteřin i pod tepláky. Poškozená byla po jeho dotecích vzrušená, usmívala se a vzrušeně vzdychala. V žádném případě ho neodmítala, slovně ani fyzicky neodporovala jeho dotekům. Sama ve své výpovědi uvedla, že se jí „to“ (myšleno jeho fyzické doteky) líbilo. K této části výpovědi poškozené, která je v rozporu s popisem skutku, však nebylo soudy přihlédnuto. Žádným důkazem pak nebylo prokázáno časové rozpětí skutku uvedené ve výroku o vině, tj. doba od 10:00 do 11:30 hod.
9. Podle obviněného je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť skutkový stav zjištěný soudem není trestným činem, neboť nevykazuje znaky objektivní stránky zločinu znásilnění. Jednání spočívající v tom, že poškozenou s jejím souhlasem na několik málo vteřin jednorázově a nenásilně pohladil, nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu znásilnění. Absentuje rovněž stránka subjektivní, a to úmysl. Obviněný je proto přesvědčen, že měl být podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 4. 2024, č. j. 13 To 39/2024-180, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 11. 2023, č. j. 2 T 134 /2023-140, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l tr. ř. přikázal nalézacímu soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci, případně, aby sám rozhodl ve smyslu § 265m tr. ř. ve věci rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby.
11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 7. 2024, sp. zn. 1 NZO 501/2024.
12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněným nastíněné výtky nejsou opodstatněné, neboť mu jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především výpověď poškozené, která je ke zjištění jeho viny klíčová.
13. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není v řešeném případě dána. Uvedl, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozené jako se spolehlivým usvědčujícím důkazem. Platí totiž, že citovaný důkaz nestojí osamoceně. Je naopak podporován dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výslechem matky poškozené. Soudy se rovněž vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené, přičemž správně poukázaly na fakt, že obsah výpovědi poškozené odpovídá prakticky všem dalším provedeným důkazům, koresponduje plně se všemi místními i časovými okolnostmi činu, nebyl zjištěn jediný důvod, proč by si měla poškozená vymýšlet, její jednání bezprostředně navazující na trestnou činnost obviněného svědčí o autenticitě její výpovědi.
14. Státní zástupce rovněž neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů. Soudy se s návrhem na znalecké zkoumání poškozené z hlediska její věrohodnosti vypořádaly a vysvětlily, proč není provedení tohoto důkazu namístě, v zásadě z důvodu nadbytečnosti. To znamená, že důkazní návrh obviněného nepřehlédly, naopak na něj reagovaly a vypořádaly se s ním (srov. str. 4 usnesení krajského soudu).
15. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pokud obviněný namítá nedostatek naplnění znaků skutkové podstaty inkriminovaného zločinu, zejména prvku násilí, věku či zavinění, činí tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě soudy ustálených skutkových zjištění. Námitky tohoto typu jsou však v dovolacím řízení zásadně bezpředmětné. Navíc platí, že existence násilného jednání či vědomí o věku poškozené z provedených důkazů vyplývají.
16. Státní zástupce má tedy za to, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 13 To 39/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
21. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí částečně dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
24. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaného důkazu – znaleckého posudku k zodpovězení otázky věrohodnosti poškozené a její výpovědi.
25. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
26. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
27. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
28. Z obsahu spisového materiálu včetně protokolů o hlavním líčení (č. l. 121– 124, 136–138 spisu) a ani z protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 4. 2024 (založeno na č. l. 177–178 spisu) se nepodává, že by byl ze strany obviněného vznesen návrh na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním poškozené stran její věrohodnosti, resp. věrohodnosti její výpovědi. Toto se nepodává ani ze zvukového záznamu pořízeného při veřejném zasedání. V rámci odvolání (založeno na č. l. 152–153 spisu) je toliko zmíněno, že poškozenou nebyly předloženy žádné lékařské zprávy či znalecký posudek k prokázání vzniku nemajetkové újmy, nicméně ani v tomto směru nebyl návrh regulérním způsobem vznesen. Odvolací soud nicméně v rámci bodu 21. odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněný při veřejném zasedání vznesl návrh, aby byla poškozená podrobena znaleckému psychologickému zkoumání, když zpochybnil věrohodnost její výpovědi s odůvodněním, že se poškozená nikterak nebránila, naopak z její reakce usoudil, že se jí jeho jednání líbí. Ačkoli Nejvyšší soud neshledal ve spisovém materiálu podklady pro závěr, že návrh na doplnění dokazování byl řádně vznesen, považuje v tomto směru za stěžejní, že odvolací soud zcela dostačujícím způsobem zdůvodnil, proč důvody pro provedení znaleckého zkoumání obviněné stran její věrohodnosti neshledal, resp. shledal provedení takového důkazu nadbytečným. V bodě 21. odůvodnění poukázal na jednoznačnost důkazní situace s tím, že „v případech posuzované trestné činnosti není chování a jednání poškozené, v době činu nezletilé, navíc nezletilé s mentální indispozicí (dle zprávy pedagogicko-psychologické poradny nezletilé s nerovnoměrně rozloženými rozumovými schopnosti od mentálního deficitu až po průměrné pásmo a ADHD, dále s diagnózou výraznější formy vývojové dysortografie a poruchy dyskalkulie a přetrvávající expresivní poruchy řeči), jakožto oběti sexuálního ataku, nikterak výjimečné, naopak je zcela běžné“, přičemž „věrohodnosti výpovědi poškozené pak svědčí i její následné jednání, kdy bezprostředně po činu věc nahlásila na Policii ČR“. Nalézací ani odvolací soud tak o věrohodnosti výpovědi poškozené neměly pochybnosti.
29. Obviněný dále zpochybňuje některé skutkové závěry, k nimž v projednávané věci dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování. Zejména zpochybňuje závěr, že bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že jednal navzdory odporu poškozené, že si byl vědom jejího skutečného věku, a že ke skutku došlo mezi 10:00 až 11:30 hodin předmětného dne. Obviněný tak zpochybňuje skutkovou verzi událostí, jak byla zachycena ve skutkové větě rozsudku.
30. Je možno uvést, že samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
31. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
32. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadá zejména výpověď poškozené, kterou označuje za důkazně osamocenou a nepodpořenou žádným dalším objektivním důkazem. Objektivním důkazem podle obviněného nemůže být výpověď matky poškozené, neboť tato nebyla skutku přítomna, kdy rovněž poukazuje na některé aspekty její osobnosti (zkušenosti s návykovými látkami, hysterické vystupování, slovní ataky na jeho osobu apod.).
Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou.
Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.
Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (body 14.
až 20. rozsudku nalézacího soudu). Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Nalézací soud otázce věrohodnosti poškozené věnoval patřičnou pozornost, jak již bylo rozvedeno výše, kdy poukázal na její osobnost, neměnnost její výpovědi a její jednání po činu. Zdůraznil, že se jedná o osobu s vývojovými poruchami, ADHD a se sníženým intelektem (ve věku 17 let navštěvovala 9. třídu základní školy), což se podává jak z výpovědi matky, tak ze zpráv pedagogicko-psychologické poradny.
Zjevně se tak jedná o osobu zvlášť zranitelnou, která se fyzicky i intelektuálně jeví mladší než její skutečný věk.
Poškozená uvedla, že obviněnému svůj skutečný věk k jeho dotazu sdělila, a to již o den dříve. Z výpovědi matky se podává, že poškozená se obléká spíše jako chlapec a v době činu působila tak na 13 let, tedy mnohem mladší, než ve skutečnosti byla, a to i s ohledem na svou drobnou postavu. Poškozená věrohodným způsobem popsala celou událost, kdy sama přiznala, že navzdory tomu, že nechtěla, aby s ní takto obviněný jednal, se jí v některém momentu jeho jednání líbilo, resp. nebylo jí nepříjemné. To vypovídá o otevřenosti a pravdivosti její verze událostí.
I pokud však v některém momentu popsala incident slovy „nechtěla to, ale líbilo se jí to“, pak to zcela jistě obviněného nevyviňuje, resp. nelze to chápat jako souhlas s jeho jednáním. Poškozená totiž zcela jednoznačně uvedla, že mu opakovaně odstrkávala ruku, dokonce musela vynaložit i určitou sílu, a opakovaně jej slovně žádala, aby svého jednání zanechal. Poškozená ve své nezralosti netušila, jak se má v takové situaci zachovat a co má cítit, nenapadlo ji v danou chvíli zavolat o pomoc, přesně nerozuměla tomu, co se dělo.
Vedle jejích specifickým rozumových a mentálních schopností nelze opomenout ani to, že se jednalo o dívku bez jakýchkoli sexuálních zkušeností, nicméně i tak instinktivně věděla, že jednání obviněného je špatné. O tom svědčí skutečnost, že obviněnému sdělila, že jde zavolat babičce, aby následně zavolala rovnou na linku 158 a ještě pořídila svým mobilním telefonem snímky odcházejícího obviněného. Zasahující policejní hlídce pak sdělila vše, k čemu došlo. Po incidentu plakala, byla ve stresu a projevoval se u ní strach, následně začala navštěvovat školního psychologa.
O tom vypovídala zejména její matka, svědkyně M. M., která byla kontaktována policií a s poškozenou jela do nemocnice. Soudy zjevně neshledaly žádný důvod pro to, aby výpověď této svědkyně, na rozdíl od dovolatele, jakkoli zpochybňovaly. Svědkyně má zcela zjevně s poškozenou natolik dobrý vztah, že se jí poškozená svěřila se vším, co se stalo, doprovází poškozenou do psychologické poradny a pravidelně navštěvuje OSPOD. Zcela očividně ji skutečnost, že se její dcera stala obětí sexuální násilí, osobně velmi zasáhla.
Pokud podle obviněného reagovala hystericky či dokonce na něj křičela, pak není taková reakce nijak překvapivá. Pokud se jedná o časové vymezení, kdy se měl skutek odehrát, ze spisového materiálu vyplývá, že poškozená učinila oznámení na linku 158 v čase 11:35 hodin dne 6. 5. 2023, a to bezprostředně poté, co měla být obtěžována neznámým mužem (viz úřední záznam na č. l. 1 spisu). Nejvyššímu soudu není jasné, co obviněný svou námitkou zpochybňující časové vymezení skutku sleduje, resp. jaké dokazování mělo být k této skutečnosti podle něho provedeno.
33. Odvolací soud neshledal v předcházejícím řízení jakékoli vady a ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, přičemž se rovněž vypořádal s námitkami obviněného. V tomto směru lze odkázat zejména na body 18. až 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud rozvedl jednotlivé námitky obviněného, přičemž je nutno uvést, že se v podstatě jedná o námitky totožné s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad. Provedeným dokazováním tedy byla vyvrácena skutková verze událostí tak, jak byla prezentována obviněným, tedy, že mezi ním a poškozenou došlo ke vzájemnému sblížení, jakémusi letnímu románku.
34. Pokud pak obviněný namítá, že skutkový stav, který soud zjistil, není trestným činem, resp. nevykazuje znaky objektivní stránky zločinu znásilnění, neboť pouhé pohlazení se souhlasem jím být nemůže, a současně absentuje i subjektivní stránka předmětného zločinu, pak je možno uvést, že uvedené námitky lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
36. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
37. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
38. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a spáchá takový čin na dítěti.
40. Objektem trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě.
41. Pojem dítě je definován ve výkladových ustanoveních v hlavě VIII. obecné části trestního zákoníku. Ustanovení § 126 tr. zákoníku jej vymezuje tak, že se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak. Okolnost, že trestný čin podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku byl spáchán na dítěti, je jinou skutečností ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku. Proto není třeba, aby pachatel znal věk takové osoby, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti (zejména její fyzickou vyspělost, vzhled, způsob chování a vyjadřování, studium určité školy apod.) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1842).
42. Z provedeného dokazování se podává, že poškozené bylo v době spáchání činu 17 let, což byl údaj, který obviněnému sama sdělila den před incidentem, tedy již dne 5. 5. 2023 při jejich prvním setkání. Jak blíže rozvedeno výše v odst. 32. tohoto usnesení, poškozená zcela nepochybně působila jako osoba mladšího věku.
43. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, a nikoli intenzita zásahu do intimní sféry oběti a jejího traumatizujícího zážitku, který jí byl pachatelem způsoben. Jedná se zejména o orální či anální pohlavní styk, ale rovněž i o zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, osahávání genitálií ženy nebo muže, osahávání prsou zejména u ženy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 629/2013), a osahávání dalších intimních částí těla (jsou-li intenzívněji také přes šaty – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014, nejde-li jen o letmé dotyky, které by znaky pohlavního styku nenaplňovaly), apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde; proto pachatel nemusí dosáhnout svého sexuálního uspokojení (u muže nemusí dojít k ejakulaci).
44. Pokud obviněný namítá, že jednorázové pohlazení po stehně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, pak zcela přehlíží, že jeho jednání bylo mnohem intenzivnější a zcela jistě se nejednalo o pouhé pohlazení poškozené po stehně. Ze skutkové věty rozsudku se podává, že obviněný poškozenou po nevybíravých verbálních sexuálních narážkách hladil po pravém stehně, následně ji i přes její nesouhlas začal osahávat na prsou, dále ji přes kalhoty sáhnul do rozkroku, prsty se jí dotýkal vagíny, rukou se dotýkal jejího klitorisu a hýbal rukou dolů a nahoru, následně jí prsty strčil do vagíny a pohyboval s nimi, a i poté, co jej odstrčila, nechtěl přestat a přes její nesouhlas jí ještě strčil jazyk do pusy. Uvedené jednání zcela jistě naplňuje premisu toho, co je chápáno jako jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Nalézací soud se k uvedenému znaku vyjádřil zejména v bodě 26. odůvodnění rozsudku, odvolací soud pak v bodě 17. odůvodnění usnesení.
45. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání jakkoliv vážně míněného a projeveného nesouhlasu s pohlavním stykem nebo dokonce překonání či zamezení odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2024). Podle soudní praxe se za násilí považuje i méně intenzivní jednání, např. chycení za ruce, aby tím pachatel zamezil obraně oběti a mohl na ní vykonat soulož (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 903/2020). Násilí nemusí být nevyhnutelně spojeno se vznikem újmy na zdraví, jeho podstata tkví v přímém útoku proti tělu oběti, může jít i o fyzickou sílu nízké intenzity, zejména je-li z chování oběti zřejmé, že s pohlavním aktem s pachatelem nesouhlasí, a takový postoj dává, byť nikoliv slovně, ale např. postoji svého těla (např. tím, že si chrání rukama genitálie), najevo, přičemž je z toho zřejmé, že pohlavní styk odmítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1837).
46. Nalézací i odvolací soud se k otázce užití násilí ze strany obviněného vyjádřily v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Je třeba uvést, že obviněnému není kladeno za vinu, že by se z jeho strany mělo jednat o násilí větší intenzity, nicméně obviněný využil své tělesné převahy, kdy poškozenou, která byla oproti němu velmi drobné postavy, donutil k tomu, aby strpěla jeho jednání, a přes její slovní a fyzický odpor, kdy jej opakovaně vyzývala, aby svého jednání zanechal a současně se snažila odstrčit jeho ruce, se na ní dopustil sexuálního aktu. „Obžalovaný použil násilí vůči poškozené, kdy jeho tělesná převaha vůči ní byla nepochybná“. … „použil fyzickou sílu, překonal určitý odpor“ (bod 15. rozsudku nalézacího soudu). Již ze samotného slovního odporu muselo být obviněnému zřejmé, že jeho jednání není vítané a že si poškozená nepřeje, aby s ní tímto způsobem jednal. Jak bylo uvedeno výše v odst. 32. tohoto usnesení, poškozená i přes své specifické rozumové a mentální schopnosti byla sto rozpoznat, že jednání, kterého se obviněný vůči ní dopouštěl, bylo špatné, resp. že s tímto nesouhlasí, a tedy se vůči němu slovně a do určité míry i fyzicky ohradila. Přestože poškozená nekladla žádný výraznější fyzický odpor, obviněnému musela být její nevole zjevná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2024).
47. Rozhodně se tedy nelze ztotožnit s hodnocením celé události jako jakéhosi „letního dívčího románku“, jak ji popsal obviněný, kdy podle jeho slov vše probíhalo normálně „jako na diskotéce“, neboť to zcela zjevně neodpovídá tomu, jak na celou situaci nahlížela sama poškozená. Jak správně podotkl i nalézací soud, pokud by celá událost probíhala se souhlasem poškozené, těžko by se bezprostředně poté, co se jí podařilo obviněného odstrčit a vstát z lavičky, telefonicky obrátila na linku 158. „Lze tedy shrnout, že to, co se odehrálo, nebylo na bázi dobrovolnosti ze strany poškozené“ (bod 15. rozsudku nalézacího soudu).
48. Stran subjektivní stránky trestného činu znásilnění lze uvést, že jde o úmyslný trestný čin. Znásilnění se pachatel může dopustit jak v přímém úmyslu, tak i v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
49. V projednávané věci dospěly soudy k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájmy chráněné tímto zákonem (zájem na ochraně práva na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě poškozené, která byla dítětem) a pro případ, že jej způsobí, byl s tímto srozuměn. Obviněný si byl vědom věku poškozené a byl srozuměn i s jejím nesouhlasem, který dala slovně i fyzicky najevo.
50. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.
51. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný R. Š., odmítl.
52. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15.11.2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu