USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o
dovolání, které podal obviněný V. E. H. proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67 To 50/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 63/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. E. H.
odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T
63/2014, byl obviněný V. E. H. shledán vinným zločinem křivého obvinění podle §
345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle
skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1. dne 6. 11. 2013 v době mezi 02:14 hod. a 3:10 hod. v P., A., na
Místním oddělení R. po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení
nepravdivých údajů, učinil trestní oznámení u policejního orgánu Policie České
republiky, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že dne 5. 11. 2013 v době
po 23:30 hod. poblíž tramvajové zastávky „B. h.“, mu revizor dopravního
podniku, který u něj předtím prováděl přepravní kontrolu, po cca minutu
trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon zn. Sanyo a
zároveň se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů LG, z nichž
se snažili smazat data, kdy tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní
policisté Místního oddělení R.,
2. dne 6. 11. 2013 v době mezi 13:30 hod. a 16:00 hod. v P., S. na
Generální inspekci bezpečnostních sborů, kam se za tímto účelem z vlastního
rozhodnutí dostavil, po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení
nepravdivých údajů učinil trestní oznámení, kdy do protokolu záměrně nepravdivě
uvedl, že příslušníci Policie ČR, Místní oddělení R., kteří se dne 5. 11. 2013
po 23:00 hod. jako policejní hlídka Místního oddělení R. dostavili na konečnou
zastávku tramvajové linky 22 na B. H. k vyřešení konfliktu mezi ním a
přepravními revizory, kteří u něho předtím prováděli přepravní kontrolu,
nečinně přihlíželi tomu, jak mu jeden z revizorů cca půlminutovým kroucením
ruky z ruky vykroutil jeho diktafon a tento mu sebral, dále, že se revizoři
zmocnili jeho dvou mobilních telefonů a dohadovali se, jak z těchto vymazat
záznam,
3. dne 21. 11. 2013 v době mezi 15:06 hod. a 15:27 hod. v P. – V., N.
D., na Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení-pracoviště Praha,
v rámci pokračování již dříve podaného trestního oznámení, záměrně nepravdivě
uvedl, že mu dne 5. 11. 2013 v době předmětné události přepravní revizoři z
jeho mobilních telefonů zn. LG úmyslně bez jeho svolení vymazali fotky a videa
soukromého charakteru, které pocházely ze srpna až října 2013 a tomuto jednání
nečinně přihlíželi přítomní policisté Místního oddělení policie R.,
kdy toto vše činil ve snaze jak revizorům, tak policistům, co možná nejvíce
uškodit a způsobit jejich trestní stíhání, přičemž v důsledku těchto jeho
trestních oznámení byli policisté M. J., M. O. a V. Ž., služebně zařazeni k
Policii České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, Místní oddělení
R., A., P., prověřování policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních
sborů, který pod č. j. GI-TC-533-6/2013 podle § 158 odst. 3 tr. řádu zahájil
úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle ust. § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; jednání
revizorů Z. K. a L. Č., pak bylo Obvodním ředitelstvím Policie Praha I, Služba
kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, Bartolomějská
6, 110 00 Praha 1, pod č. j. KRPA-426355/ČJ-2013-001171-TCA prověřováno stran
možného spáchání zločinu loupeže podle ustanovení § 173 trestního zákoníku.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 2 let, který byl podle § 84 tr. zákoníku za užití § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 5 let a za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační
služby.
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 tr. zákoníku bylo
obžalovanému uloženo podrobit se ve zkušební době vhodným programům
psychologického poradenství.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2017, sp.
zn. 41 T 63/2014, podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům
napadeného rozsudku.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2018,
sp. zn. 67 To 50/2018, a to tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání zamítl.
S ohledem na složitost řízení předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a
pro přehlednost Nejvyšší soud průběh předcházejícího trestního řízení ve
stručnosti uvádí.
O obžalobě podané vůči obviněnému pro předmětný skutek bylo prvně rozhodnuto
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 41 T 63/2014,
tak, že obviněný byl shledán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst.
2, 3 písm. c) a e) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem uvedeným ve výroku
tohoto rozhodnutí, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků a
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice s ostrahou.
Toto rozhodnutí napadl obviněný i státní zástupkyně odvoláním. Městský soud v
Praze o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 67 To
167/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek
ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 písm. a)
tr. ř. změnil výrok o trestu tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v
délce 2 roků a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku jej zařadil pro výkon tohoto
trestu do věznice s dozorem. Odvolání státní zástupkyně pak zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolaní, které
bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1129/2015,
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Všechna citovaná rozhodnutí napadl obviněný ústavní stížností, o níž rozhodl
Ústavní soud nálezem ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, kterým
konstatoval porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny
základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, a proto všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Následně ve věci opět rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6, který obviněného
rozsudkem ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, zprostil obžaloby podle §
226 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně odvolání, o kterém dne 17. 8.
2017 rozhodl Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 67 To 232/2017
tak, že rozhodnutí nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř.
zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T
63/2014, tak, jak je popsáno shora.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 1467-1477), v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) a l) ve spojení s
písm. b) a g) tr. ř. První namítaný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. b) tr.
ř.] je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Druhý z namítaných
dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] pak tehdy, když bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí anebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. Konkrétně má pak za
to, že se v projednávané věci jednalo o důvody pod písmenem b), tedy, že ve
věci rozhodl vyloučený orgán, a písmenem g) tedy, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení výroku o vině.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný
připomněl závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
520/2016, který v předcházejícím řízení v této věci zrušil veškerá rozhodnutí
obecných soudů, přičemž uvedl i konkrétní pasáže odůvodnění tohoto nálezu.
Obviněný vznesl nejprve námitky týkající se nesprávného právního posouzení
skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávním posouzení, kterého se měl dopustit
soud prvního stupně [§ 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. ř.].
Obviněný má za to, že obecné soudy nerespektovaly závěry a pokyny Ústavního
soudu a připomíná, že Nejvyšší soud je povinen chránit základní lidská práva
obviněného zaručená ústavním pořádkem, včetně práva na spravedlivý proces (čl.
36 Listiny základních práv a svobod). Za porušení tohoto práva pak lze i podle
judikatury Ústavního soudu považovat mimo jiné i závažné porušení principů a
zásad trestního práva, včetně pravidel řízení v oblasti dokazování. V této
souvislosti vznáší obviněný první námitku týkající se rozporů ve výpovědích
svědků a jejich hodnocení. Konkrétně upozorňuje na rozpory mezi svědeckými
výpověďmi ve vztahu ke skutečnosti, který z policistů a v který okamžik se
vracel pro služební automobil. Namítá také, že přímo na místě zásahu zůstal
několik minut přítomen toliko jeden ze zasahujících policistů a revizor a
výpovědi zbývajících dvou policistů tak nemohou vyvracet obhajobu obviněného.
Současně namítá, že nebylo postaveno najisto, že by informace o tom, že mu byl
revizorem odcizen diktafon, nebyla pravdivá, když má za to, že v souladu se
závěry učiněnými v dané věci Ústavním soudem, měla být na tuto skutečnost
taktéž uplatněna zásada in dubio pro reo. V této souvislosti pak považuje
výpovědi zasahujících policistů a revizorů za rozporné a tato skutečnost tak
vede k pochybnostem o skutkovém ději zjištěném nalézacím soudem.
Další okruh námitek obviněného se vztahuje k věrohodnosti svědeckých výpovědí
svědků – zasahujících policistů a revizora – J., O., Ž. a Č. Obviněný
upozorňuje, že o věrohodnosti těchto svědků je třeba pochybovat pro jejich
zájem na určitém výsledku řízení. Připomíná, že policisté J. a O. jsou dobří
kamarádi i v osobním životě. U revizora Č. je pak třeba pochybovat i o
věrohodnosti obecné, když na něj bylo za dobu jeho působení u dopravního
podniku podáno 26 stížností, jedná se o osobu, která se těžce ovládá a má
zjevně problémy se sebeovládáním, přičemž byl i soudním znalcem hodnocen jako
osoba lehce akcentovaná se značnými rysy sebestřednosti a osoba afektivně
labilnější. Současně se svědek Č. znal i s bývalým revizorem P., se kterým měl
obviněný spor a nelze ani přehlédnout, že svědek Č. i K. věděli, že odsouzený
je problémovou osobou. Dále pak obviněný zpochybňuje relevanci závěrů
znaleckých posudků vyhotovených na osoby svědků stran jejich obecné
věrohodnosti, přičemž připomíná, že ani závěr o obecné věrohodnosti svědka
neznamená, že takový jedinec nemůže podat nepravdivou svědeckou výpověď.
Obviněný pak připomněl, že i ze znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví
výpočetní techniky, vyplývá, že není technicky možné zjistit zpětně jakoukoliv
manipulaci s mobilními telefony a obsahem jejich uložišť.
Dále se pak obviněný ve svém dovolání zabýval hodnocením věrohodnosti své
vlastní osoby. Poukazuje zejména na skutečnost, že i ze znaleckého posudku
vypracovaného pro posouzení obecné věrohodnosti obviněného vyplynulo, že v
případě některých nesprávností jeho výpovědí se mohlo jednat o neuvědomělé
zkreslení skutkového děje, a tedy nebyl potvrzen záměr obviněného lživě
kohokoliv obvinit z trestného činu. Ve vztahu k specifické věrohodnosti pak
konstatuje, že jestliže soudy v minulosti připustily, že obviněnému nelze
přičítat k tíži přehánění některých skutečností, ale toliko uvedení
nepravdivých tvrzení (pozn. Nejvyššího soudu – v řízení předcházejících
kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu byl tento závěr učiněn ve vztahu k
fyzickému napadení obviněného se závěrem, že k nějakému fyzickému kontaktu
mohlo dojít a tvrzení obviněného tak mohlo vycházet z pravdivého jádra), je
toto třeba vztáhnout na všechny skutkové děje. Stejně tak považuje za
nepřípustnou výtku nalézacího soudu, jejímž prostřednictvím činí obviněného
trestně odpovědným za uvedený zločin toliko z důvodu uvedení množného čísla
revizoři při popisu napadení na místě zásahu, přičemž obviněný toto považuje za
pochopitelný omyl, který nemůže vést k tomu, aby byl uznán vinným trestným
činem křivého obvinění. Stejně tak obviněný odmítá, aby nepravdivost jeho
tvrzení byla dovozována tím, že pravdivost jiného tvrzení byla vyvrácena
(konkrétně má za to, že závěr o nepravdivosti tvrzení o vykroucení diktafonu a
manipulaci s mobilními telefony byl podložen toliko jeho přehnaným hodnocením
vlastního fyzického napadení, které zprvu označil jako brutální a které se
následně ukázalo jako nepravdivé).
Obviněný namítá i nepřijatelnost závěrů nalézacího soudu týkajících se
zavinění, když má za to, že toto je dovozováno z jeho nepříznivých osobnostních
rysů či trestní minulosti, což je nepřípustné i podle Ústavního soudu. Dovození
zavinění z trestní minulosti nalézacím soudem pak obviněný spatřuje především v
tom, že v rámci dokazování byly prováděny i materiály týkající se předchozích
odsouzení.
Dále obviněný konstatuje, že jeho hostilní vztah k revizorům byl zcela
spekulativně vyložen toliko v jeho neprospěch, ačkoliv by skutečnosti, z nichž
je takovýto vztah vyvozován (zejména blog obviněného, kde popisuje své
negativní zkušenosti s revizory), mohly zakládat i negativní vztah revizorů k
němu.
Obviněný je toho názoru, že nelze bez důvodných pochybností prokázat, že lhal
ohledně násilného odebrání diktafonu, zejména za situace, kdy nalézací soud
připustil, že mohlo dojít k fyzickému násilí na obviněném. Obviněný má tedy za
to, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo.
Dále se obviněný zabýval pochybením odvolacího soudu, který nejen že uvedené
nezákonnosti nezhojil, ale nadto v rozporu se svými kompetencemi vedl nalézací
soud ke změnám v hodnocení důkazů.
Ve vztahu k dosud uvedeným námitkám následně obviněný uzavírá, že obecné soudy
zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv, mimo jiné do práva na spravedlivý
proces, když došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními, obecné soudy dospěly k závěru o vině na základě rozporných výpovědí
osob, o jejichž věrohodnosti lze pochybovat, a konečně pak došlo k
nepřípustnému zásahu odvolacího soudu do kompetencí soudu nalézacího. Výsledek
dokazování je proto třeba považovat za nespravedlivý a věcně neudržitelný.
Naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. ř.
spatřuje pak obviněný taktéž v tom, že rozsudek nebyl řádně vyhlášen, když ze
zvukového záznamu z hlavního líčení vyplývá, že nalézací soud neuvedl žádné
konkrétní odůvodnění výroku o vině, ačkoliv ustanovení § 128 odst. 2 tr. ř.
vyžaduje, aby při vyhlášení rozsudku byla mimo jiné uvedena alespoň podstatná
část odůvodnění rozsudku. V takovémto pochybení spatřuje obviněný nejen
porušení zákonných ale i ústavních předpisů, konkrétně pak čl. 96 odst. 2
Ústavy.
Další námitky uplatněné pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve
spojení s písm. b) tr. ř. pak obviněný uvedl spolu s námitkami naplňujícími
samostatně dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný spatřuje
naplnění těchto dovolacích důvodů v tom, že v obou řízeních, jak před nalézacím
soudem tak v rámci odvolacího řízení, rozhodoval orgán vyloučený z důvodu
podjatosti. V případě řízení před soudem prvního stupně měl být z důvodů
uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen předseda senátu 41 T Mgr. Karel
Steiner a u odvolacího řízení to pak měli být ze stejného důvodu členové senátu
67 To JUDr. Eva Brázdilová a JUDr. Alexandr Károlyi.
Ve vztahu k námitce podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu pak obviněný
uvádí, že tuto namítal již v rámci odvolání. Námitku podjatosti členů
odvolacího soudu pak vznesl v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu
konaného dne 6. 3. 2018. Předseda senátu nalézacího soudu argumentoval
osobnostními rysy a trestní minulostí obviněného, což připustili i členové
senátu odvolacího soudu, a nadto k tomuto nalézací soud vybízeli. Takovýto
postup považuje obviněný za nepřijatelný a svědčící o podjatosti uvedených
soudců, což dokládá i odkazy a citacemi na judikaturu Ústavního soudu, zejména
nálezem ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. Podle obviněného jsou zde
tedy dány objektivní okolnosti svědčící o tom, že jmenovaní soudci nejsou
schopni spravedlivě a nestranně rozhodovat o vině obviněného, a proto je
přesvědčen, že v jeho věci jsou soudci Mgr. Karel Steiner, JUDr. Eva Brázdilová
a JUDr. Alexandr Károlyi vyloučeni z rozhodování.
S ohledem na uvedené tedy obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho
dovolání, a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67 To 50/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, a dále aby Nejvyšší soud sám
rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř., popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) dne 20. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 697/2018.
V úvodu svého vyjádření státní zástupkyně zrekapitulovala podrobně dosavadní
průběh řízení a námitky obviněného. Následně v rámci samotného vyjádření k
dovolání uvedla, že obviněný v rámci svého dovolání opět uplatnil argumentaci
známou z jeho dosavadní obhajoby. Jednání, které je předmětem trestního řízení,
je podle jejího názoru dostatečně prokázáno svědeckými výpověďmi, přičemž tyto
plně korespondují s provedenými znaleckými posudky. Co se týče námitky
podjatosti, tuto uplatnil obviněný pouze ve vztahu k hodnocení důkazů a
relevantní důvod vyloučení neuvedl. S veškerými vznesenými námitkami se tak již
vypořádal soud druhého stupně a dovolání by tak mělo být odmítnuto jako zjevně
neopodstatněné. Kromě toho pak dodává, že se obviněný zabývá výlučně otázkami
skutkovými, když vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů, přičemž státní
zástupkyně má za to, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky
provedeného dokazování.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67
To 50/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) ve
spojení s písm. a) tr. ř., neboť soud druhého stupně zamítl odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný shledán vinným a byl mu
uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolaní
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a písm. l) ve spojení s písm. b) a g) tr.
ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít,
jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K naplnění
tohoto dovolacího důvodu je tedy třeba kumulativní splnění dvou podmínek, a to
že ve věci rozhodl vyloučený soudce soudu prvního nebo druhého stupně
(samosoudce, předseda senátu, členové senátu) a současně, že obviněnému nebyla
tato okolnost v původním řízení známa nebo ji před rozhodnutím soudu druhého
stupně namítl.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod
písmeny a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal
a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
přičemž obviněný uvádí existenci důvodů podřaditelných pod písmena b) a g)
tohoto ustanovení. Dovolací důvod podle písmena b) je popsán shora. K
dovolacímu důvodu podle písmena g) Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný
trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů
nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z
konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na
tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného
hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání
není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři,
neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací
prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících
odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve
věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativně, a to konkrétně vadami
nesprávného právního hodnocení vytýkanými předcházejícímu řízení podle písmena
g) tohoto ustanovení.
S ohledem na shora uvedené tedy nelze pod tento dovolací důvod [§ 265b odst. 1
písm. l) ve spojení s písm. g) tr. ř.] podřadit ty námitky, v rámci nichž
obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí M. J.,
V. Ž., M. O. a L. Č., které obviněný označil za rozporné, a to zejména ve
vztahu k návratu jednoho z policistů pro služební auto a nálezu obviněného v
křoví, k závěru znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní
techniky; spadá sem i námitka vůči posouzení věrohodnosti uvedených svědků i
obviněného samotného, jakož i vůči posouzení zavinění obviněného v prespektivě
jeho trestní minulosti a hostilnímu vztahu k revizorům) a vadná skutková
zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění v návaznosti na
nesprávné hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu ke skutkovému závěru o
nepravdivosti tvrzení o odebrání diktafonu a pokusu o promazání telefonu, který
obviněný nepovažuje za zjištěný bez důvodných pochybností), stejně jako
námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům
(obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp.
že nebyla prokázána nepravdivost tvrzení obviněného, jež byla předmětem
projednávaného křivého obvinění učiněného dne 6. 11. 2013) a vlastní verzi
skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se jednání kladeného mu za
vinu nedopustil, když neuvedl nepravdivé údaje v úmyslu způsobit jinému trestní
stíhání, ale toliko popsal situaci tak, jak ji vnímal).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých soud při hmotněprávním posouzení skutku
vycházel, kdy se obviněný snaží tato zjištění zpochybnit a tím docílit
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Takovéto námitky je však nutné
podřadit pod námitky procesního charakteru, nikoliv hmotněprávního, a jako
takové nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod. S ohledem na shora
uvedené se Nejvyšší soud těmito námitkami není povinen zabývat, avšak přesto se
k nim stručně vyjádří. Je nutno konstatovat, že námitka obviněného směřující
vůči posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu je námitkou
pohybující se na hraně přípustnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v daném případě
uplatněného pod písm. l) téhož ustanovení], když fakticky zpochybňuje existenci
zavinění na straně obviněného toliko prostřednictvím hodnocení důkazů. S notnou
dávkou tolerance je proto Nejvyšší soud připouští a její důvodností se zabývá,
jak bude níže uvedeno.
Ve vztahu k námitce obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká soudům, že
přehlédly zásadní rozpory ve výpovědi M. J., V. Ž., M. O. a L. Č. ve vztahu k
popisu pronásledování odsouzeného a jeho nalezení, Nejvyšší soud konstatuje, že
tato není uplatněna relevantním způsobem, když se jejím prostřednictvím
obviněný snaží vytvořit prostor pro vlastní skutkové závěry (k hodnocení důkazů
a učinění skutkových závěrů pak blíže Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném
pod č. 30/1966-I Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů
uzavřely, že drobné rozpory ve výpovědi těchto svědků lze přičíst časovému
odstupu od události a také množství a podobnosti zásahů, kterých se svědci
(zejména policisté) účastní, avšak především, že tyto rozpory se týkají toliko
okolností nepodstatných, a nikoliv stěžejních, na nichž je založena obžaloba
obviněného. Nejvyšší soud připouští, že odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně postrádá i přes svůj značný rozsah určitou kvalitu. Toto však lze
přičíst tomu, že se jedná již o v celkovém pořadí čtvrté rozhodnutí v této
věci, když rozhodnutí obvodního soudu bylo opakovaně rušeno a vraceno spolu s
pokyny k nápravě vytýkaných vad (kterými je nalézací soud vázán), v důsledku
čehož byla pozornost soudu prvního stupně zaměřena více na vedlejší okolnosti a
detaily, než na skutek jako celek a jeho stěžejní okolnosti. Stěžejní
skutečností v dané věci byl průběh zásahu po nalezení obviněného v křoví,
jelikož obviněnému je kladeno za vinu, že jiné křivě obvinil právě z jednání,
které následovalo po odhalení jeho úkrytu (vykroucení diktafonu z ruky
obviněného a jeho zcizení a promazávání jeho mobilních telefonů). Je tedy třeba
přisvědčit soudům obou instancí, že drobné rozpory ve výpovědích jednotlivých
policistů týkající se toho, který z nich se vracel pro auto a který z nich
upozornil na úkryt obviněného ve křoví, za situace kdy sami svědci připouští,
že si tyto detaily již nevybavují zcela přesně, nejsou natolik zásadní pro
posouzení předmětné věci a nemohou snižovat věrohodnost výpovědí těchto svědků. Naopak je pro posouzení pravdivosti či nepravdivosti tvrzení obviněného
uvedeného v jeho trestním oznámení podstatný průběh následného zásahu, na
kterém se všichni svědci shodují. Ve výpovědích svědků tedy nejsou dány
rozpory, které by jakkoliv zpochybňovaly skutková zjištění nalézacího soudu. K
tomuto lze odkázat na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 53/1992, které uvádí: „Jestliže soud prvního stupně
postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je
hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná
úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení
hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě
totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného
ustanovení“. To stejné pak platí i pro Nejvyšší soud v rámci rozhodování o
dovolání.
Podle § 264 tr. ř. je soud prvního stupně vázán právním názorem soudu
odvolacího, a to nejen ve vztahu k výkladu právních norem hmotného práva, ale
též práva procesního. Odvolací soud může tedy vytknout chyby vůči způsobu
provádění důkazů, například nelogičnost závěrů, rozpor mezi provedenými důkazy
a skutkovými zjištěními, opomenutý důkaz (DRAŠTÍK, Antonín, Jaroslav FENYK aj.
Trestní řád: Komentář. 1. Vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2017, ISBN
978-80-7552-600-7). Toto učinil odvolací soud v posuzované věci, když poukázal
na nelogičnost a nepřezkoumatelnost závěrů, které nalézací soud vyvodil z
provedeného dokazování. Odvolací soud tak ve svém kasačním rozhodnutí ze dne
17. 8. 2017, sp. zn. 67 To 232/2017, které předcházelo rozsudku nalézacího
soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, nezavazoval soud nalézací k
určitému hodnocení důkazů či skutkovým závěrům, ale vedl soud toliko k tomu,
aby jeho rozhodování mělo kvality odpovídající kritériím ustanovení § 125 tr.
ř. a zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Dále obviněný zpochybňuje věrohodnost svědků, když připomíná nález
Ústavního soudu v dané věci a fakt, že svědci mají zájem na určitém výsledku
řízení a je tedy třeba jejich výpovědi hodnotit velice obezřetně. Současně
upozorňuje, že z výpovědí svědků nelze vůbec seznat, jak události proběhly, a
to samo o sobě vede k pochybnostem o věrohodnosti svědků, což dále rozvíjí
vlastním hodnocením jednotlivých částí výpovědí a znaleckých posudků. K tomuto
Nejvyšší soud uvádí, že veškeré závěry, ke kterým obviněný dospěl, jsou
založeny toliko na jím přijatém hodnocení osob svědků a provedených důkazů. Nalézací soud se věrohodností svědků zabýval velice obezřetně, když si nechal
vypracovat znalecké posudky na jejich obecnou věrohodnost, která je určitým
základem pro posouzení věrohodnosti specifické, přičemž z těchto posudků
vyplynulo, že všichni svědci jsou obecně věrohodní, jejich schopnosti
zapamatovat si a následně reprodukovat prožité události jsou v normě bez
tendence ke zkreslování postojů. Současně je pak třeba zohlednit i skutečnost,
že jejich výpovědi ve vztahu k samotnému incidentu se vzájemně shodují, a to i
v časovém odstupu od jednotlivých výpovědí v rámci různých fází trestního
řízení. Za irelevantní je třeba považovat námitku přátelského vztahu svědků J. a O., když z ní není ani patrno, jak konkrétně by měla tato skutečnost zakládat
pochybnosti o věrohodnosti jejich svědeckých výpovědí, nadto v situaci, kdy i
ostatní svědci vypovídají o stěžejních okolnostech stejně. Stejně tak je
nepatřičná námitka obviněného zpochybňující věrohodnost revizora Č. založená na
počtu stížností vznesených vůči tomuto svědkovi. Skutečnost, že na svědka Č. bylo podáno u jeho zaměstnavatele 26 stížností, nemá s projednávaným případem
ani s věrohodností svědka žádnou souvislost. Ve vztahu k argumentaci ohledně
osobnostních rysů revizora Č., které podle obviněného zpochybňují jeho obecnou
věrohodnost, je třeba uzavřít, že revizor Č. byl shledán jako osoba s plně
zachovalou obecnou věrohodností, která je i přes zmiňované osobnostní rysy a
vlastnosti schopná podat nezkreslenou svědeckou výpověď. Obviněný se tak pouze
pokouší prostřednictvím vytržených pasáží znaleckého zkoumání zpochybnit závěr
znaleckého posudku a tím potažmo i zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále
uvádí, že nikterak nezpochybňuje závěr obviněného, že i osoby se zachovalou
věrohodností, mohou uvádět v konkrétních věcech lži. V daném případě však
nalézací soud nedospěl k závěru, že by se tak stalo, přičemž, jak bylo uvedeno
výše, nebyly shledány žádné okolnosti svědčící o tom, že by byl takovýto závěr
v rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud tedy neshledal v hodnocení
věrohodnosti svědků a jejich výpovědí žádné vady či logické rozpory, které by
svědčily o procesním pochybení soudů či byly způsobilé jakkoliv zasáhnout do
práva na spravedlivý proces obviněného. Tento postup je plně v souladu s
požadavky Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I.
ÚS 520/16, na dostatečné a obezřetné zkoumání věrohodnosti svědků v této věci z
důvodů jejich možného zájmu na výsledku řízení, čemuž nyní obecné soudy plně
dostály.
Obviněný považuje za vadné i hodnocení závěrů vyplývajících ze
znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, když
připomíná, že tyto nevyvrací manipulaci s mobilními telefony, jelikož takovouto
informaci nelze zpětně získat. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitka
obviněného je založena na vlastním výkladu určité pasáže znaleckého posudku. I
přes jistou strohost odůvodnění nalézacího soudu způsobenou zřejmě opakovaným
rozhodováním ve věci je evidentní, že nalézací soud hodnotil nepravdivost
tvrzení obviněného stran manipulace s mobilním telefonem v souladu s veškerým
provedeným dokazováním a nikoliv jen ve vztahu ke konkrétní pasáži znaleckého
posudku označené obviněným. Nalézací soud naopak dodržel veškeré zákonné
požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. na hodnocení důkazů, když je hodnotil nejen
jednotlivě, ale taktéž v jejich souhrnu a teprve na základě tohoto procesu,
kterému nelze vytknout žádné vady, dospěl k předmětným skutkovým zjištěním.
V další části svého dovolání se obviněný zabývá hodnocením věrohodnosti
vlastní osoby. Obviněný uvádí, že ani jeden ze znalců nepotvrdil, že by
obviněný jednal ryze účelově, naopak oba znalci připustili, že v případě
nepravdivých tvrzení uvedených obviněným se mohlo jednat o neuvědomělé
zkreslení děje. Obviněný má tedy za to, že tímto je vyloučen úmysl obviněného
jiného lživě obvinit a tedy není naplněna ani subjektivní stránka
projednávaného trestného činu. Obviněný se pak dále zabývá i posouzením své
specifické věrohodnosti nalézacím soudem, přičemž zdůrazňuje, že nepravdivost
konkrétního tvrzení nelze prokazovat údajnou lží obviněného vyřčenou v jiné
souvislosti. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že tuto námitku, mířící do
naplnění subjektivní stránky trestného činu, lze s notnou dávkou tolerance pod
uplatněný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud obecně souhlasí s tím, že
nelze přijmout zjednodušený předpoklad „kdo jednou lhal, lže vždy“, avšak není
vyloučeno, aby byla s ohledem na minulá lživá tvrzení a nepravdy posuzována
věrohodnost osoby. Tak tomu bylo i v projednávané věci, když na základě
provedených důkazů ohledně trestní minulosti nebyla hodnocena pravdivost
tvrzení obviněného, ale tyto důkazy sloužily jako podpůrné pro posouzení
věrohodnosti svědka, jak ostatně uvádí i nalézací soud ve svém rozsudku ze dne
27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014 (str. 23). Ke všem námitkám obviněného
vzneseným vůči hodnocení věrohodnosti své osoby je tedy nutno uzavřít, že tyto
jsou zcela zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud připomíná, že znalecký posudek
je pouze jedním z pomocných důkazů pro posouzení věrohodnosti osoby, ke kterému
pak dochází na základě hodnocení všech důkazů jednotlivě i ve svém souhrnu
podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Stejně tak i závěr stran subjektivní stránky
trestného činu je vždy na posouzení soudu, nikoliv znalce, přičemž v daném
případě bylo dostatečně odůvodněno, proč se soud přiklonil k verzi skutkového
děje prezentované svědky. V posouzení soudu pak neshledává Nejvyšší soud
jakékoliv vady.
Ve vztahu k zavinění pak obviněný vznáší i další okruh námitek, kterými
vytýká nalézacímu soudu, že k závěru o existenci úmyslu způsobit jinému újmu
uvedením nepravdivého údaje dospěl toliko na základě jeho trestní minulosti a
nepřátelského vztahu k revizorům. Obviněný předkládá části textu odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, které vykládá v jiném světle a kontextu, a
tímto v podstatě jen polemizuje se závěry nalézacího soudu. Prostřednictvím
této námitky se obviněný snaží docílit jiného hodnocení provedených důkazů a
tato námitka je tedy jako taková nepřípustná.
Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů je primárně v kompetenci soudu
prvního stupně, který je povinen postupovat podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Nejvyšší soud je oprávněn do skutkových zjištění zasáhnout jen ojediněle, jak
je uvedeno výše. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či
druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu.
Obviněný při své obhajobě a i nyní v rámci podaného dovolání operuje se zásadou
in dubio pro reo, kterou však vykládá nesprávně a zcela ve světle vlastních
skutkových závěrů, kdy na základě vlastního hodnocení důkazů dospívá k
pochybnostem, které by měly být vyloženy v jeho prospěch. Zásada v
pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce
neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě
odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve
prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo, ale je zárukou pro
obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných
důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi
skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto
lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017. V projednávaném
případě však taková situace nenastala.
Poslední okruh námitek pak směřuje vůči odvolacímu soudu, který měl podle
obviněného zavázat nalézací soud ke konkrétnímu způsobu hodnocení důkazů a
skutkovým závěrům. I přesto, že se jedná o námitku směřující zcela evidentně do
sféry práva procesního a tedy námitku nepodřaditelnou pod uplatněný ani žádný
jiný dovolací důvod, se k ní Nejvyšší soud taktéž ve stručnosti vyjádří.
Nejvyšší soud po přezkoumání předcházejícího trestního řízení dospěl k tomu, že
odvolací soud poskytl soudu prvního stupně toliko vodítko k tomu, aby odstranil
rozpory a logické nedostatky v hodnocení důkazů, aby mělo jeho rozhodnutí
patřičné kvality požadované obecně právním řádem a zaručující dodržení
veškerých ústavně zaručených práv obviněného. Nelze přisvědčit závěru, že by
odvolací soud zavazoval soud nižšího stupně ke konkrétnímu způsobu hodnocení
důkazů, nebo ke konkrétním zjištěním. Námitka obviněného je tak mimo svoji
nepřípustnost i zcela nedůvodná.
K tvrzenému extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými
zjištěními Nejvyšší soud konstatuje, že po přezkoumání dané věci, nemůže této
námitce přisvědčit. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů
odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny,
neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá tak vadu řízení (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
V závěru té části dovolání týkající se nesprávného právního posouzení obviněný
namítá absenci odůvodnění při vyhlášení rozsudku. K tomuto Nejvyšší soud
podotýká, že ani takováto námitka nenaplňuje žádný ze zákonných dovolacích
důvodů, jelikož se jedná o námitku ryze procesního charakteru. Nejvyšší soud se
pak plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Podle § 128 odst. 2 tr. ř. je
součástí vyhlášení rozsudku i uvedení podstatné části odůvodnění. To však
neznamená, že je soud povinen poskytnout na místě vyhlášení stranám odůvodnění
ve stejném rozsahu jako následně při písemném vyhotovení. Nadto je třeba
podotknout, že i v případě, kdy by teoreticky nebylo ústní odůvodnění rozsudku
při vyhlášení dostatečné, jednalo by se o vadu, která by byla následně zhojena
dostatečným odůvodněním písemného vyhotovení. Tímto by byl vyloučen zásah do
práv obviněného v takovém rozsahu, aby byla dotčena jeho ústavně zaručená práva
na spravedlivý proces a obhajobu.
Obviněný uplatnil v rámci svého dovolání i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř., a to jak samostatně tak ve spojení s dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, přičemž jeho argumentace k
oběma je společná, proto se jimi i Nejvyšší soud bude zabývat společně.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K naplnění tohoto dovolacího
důvodu je tedy třeba kumulativní splnění dvou podmínek – ve věci rozhodl
vyloučený soudce a tato skutečnost nebyla obviněnému v předchozím řízení známa
nebo ji před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl. Důvody vyloučení soudce
jsou pak uvedeny v § 30 tr. ř. a o jeho vyloučení přitom nebylo rozhodnuto
podle § 31 tr. ř.
Obviněný namítl podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Karla
Steinera, kterou spatřuje v argumentaci uvedené při hodnocení viny obviněného,
zejména v části týkající se osobnostních rysů a trestní minulosti obviněného.
Podjatost členů senátu odvolacího soudu JUDr. Evy Brázdilové a JUDr. Alexandra
Károlyi pak v tom, že ti takovéto hodnocení soudu připustili. K této námitce je
třeba uvést, že není uplatněna právně relevantním způsobem, když nejsou splněny
podmínky stanovené podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě předsedy
senátu soudu prvního stupně musely být obviněnému důvody, které nyní uvádí,
známy nejpozději po vyhlášení rozsudku ve věci samé, přičemž je však neuplatnil
před rozhodnutím soudu druhého stupně ale až nyní v rámci dovolacího řízení.
Tento postup je v rozporu s podmínkami stanovenými v § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. V případě členů senátu druhého stupně bylo o námitce podjatosti
rozhodnuto a toto rozhodnutí bylo přezkoumáno v rámci stížnostního řízení u
Vrchního soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 7 To 25/2018. Nejvyšší soud
konstatuje, že účelem tohoto dovolacího důvodu není poskytnout obviněným další
stupeň přezkumu proti zamítavému rozhodnutí o námitce podjatosti soudců. Ani
jedna z obviněným uvedených námitek proto nenaplňuje zákonné předpoklady
dovolacího důvodu. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že na podjatost soudce či
jiného orgánu činného v trestním řízení nelze usuzovat toliko na základě
subjektivního pocitu obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017,
sp. zn. 11 Tvo 24/2017) nebo ze způsobu jeho rozhodování či z hodnocení důkazů
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 19/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněného V. E. H. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu