3 Tdo 954/2025-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný Michal Choc, trvale bytem Václavkova 176/2, 160 00 Praha 6 – Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. 9 To 216/2025-430, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 30/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Michala Choce odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2025, č. j. 16 T 30/2025-406, byl obviněný Michal Choc (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu právnické osoby provozující podnikatelskou činnost na 3 roky. Současně byl zavázán k povinnosti uhradit poškozené společnosti STARCHANGE, s.r.o., škodu ve výši 355 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Se zbytkem svého nároku byla poškozená společnost STARCHANGE, s.r.o. odkázána na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný přečinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že jako jednatel společnosti Euroflora Company s.r.o. dne 6. 8. 2021 v Praze 6, v úmyslu obohatit se, písemně uzavřel s poškozenou společností STARCHANGE, s.r.o., zastoupenou jednatelem Petrem Žemlou, smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání, jejímž předmětem byl pronájem prodejního stánku ve vlastnictví společnosti Euroflora Company s.r.o., a to na dobu určitou v trvání 5 let, počínaje dnem 15. 8. 2021, s možností opce na další období, přestože věděl a druhé smluvní straně úmyslně nesdělil, že společnost Euroflora Company s.r.o. nemá jakékoli oprávnění k užívání pozemku, na němž byl prodejní stánek umístěn, a zejména že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 11 C 249/2019-22, pravomocným dne 15. 1. 2020, rozhodl o povinnosti společnosti Euroflora Company s.r.o. předmětný stánek odstranit a že na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2020, č. j. 64 EXE 1165/2020-9, již v té době bylo zahájeno a soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem pod sp. zn. 191 EX 579/20 vedeno exekuční řízení za účelem vymožení splnění této povinnosti, přičemž společnost STARCHANGE, s.r.o. mu dne 6. 8. 2021 uhradila v hotovosti platby v celkové výši 130 000 Kč a následně v období od září 2021 do února 2022 bezhotovostně na jeho osobní bankovní účet pravidelné platby v celkové výši 225 000 Kč, přičemž dne 21. 3. 2022 soudní exekutor přistoupil k faktickému výkonu exekuce a odstranění předmětného stánku, čímž na majetku poškozené způsobil škodu ve výši 355 000 Kč a ve stejné výši se obohatil.
3. Prvostupňový rozsudek odvoláním napadl pouze obviněný, jeho odvolání však Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2025, č. j. 9 To 216/2025-430, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Dovodil, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, popřípadě jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a konečně že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě dovolatel namítal neprovedení výslechu navrhovaných dvou svědků, a to M. B. a D. R. Dále poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně postupoval ve vztahu k průběhu dokazování selektivním způsobem v neprospěch obhajoby. Pokud soud prvního stupně považuje skutkový stav za prokázaný prostřednictvím listinných důkazů, tak ve vztahu k těmto důkazům je nezbytné namítnout, že tyto důkazy nepopisují otázku předání informace o exekučním řízení. Z hlediska obhajoby tak byl ze strany soudu prvního stupně i odvolacího soudu zkrácen na svých právech.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
namítal nesprávné právní posouzení otázky náhrady škody. Podle jeho soudu nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu, neboť nedošlo ke vzniku škody. Poškozený v období od 17. 8. 2021 do února 2022 reálně užíval prodejní stánek, za což byl povinen hradit sjednané nájemné. Poškozený nebyl v užívání prodejního stánku v období, za které bylo hrazeno nájemné, nikým rušen. Pokud se týká Smlouvy o poskytování účetního a daňového poradenství, je nesprávnost závěru o vzniku nároku na náhradu škody ještě markantnější, neboť tato smlouva k dnešnímu dni dosud trvá.
7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že se nemohl dopustit trestného činu v souvislosti s výkonem funkce člena statutárního orgánu. Z tohoto důvodu se uložený trest jeví jako nepřiléhavý a rovněž nepřiměřený, neboť omezení výkonu funkce člena statutárního orgánů pro obviněného, který působí v několika dalších obchodních společnostech, představuje zásadní omezení možnosti obživy. Ve vztahu k přečinu, jehož spáchání je kladeno obviněnému za vinu, je nutné namítnout, že k jeho spáchání nemohlo dojít z pozice statutárního orgánu, když veškeré okolnosti, které jsou mu kladeny za vinu, popisují výhradně samostatnou činnost obviněného, nikoli člena statutárního orgánu obchodní společnosti. Z pozice statutárního orgánu pouze uzavřel nájemní smlouvu, která byla uzavřena platně v souladu s právními předpisy. Společnosti, ve které uvedenou funkci vykonával, nebylo nařízeno nahradit škodu a ani vůči této společnosti poškozený neuplatnit v rámci insolvenčního řízení žádnou pohledávku.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 6 a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vznesl též požadavek na odklad vykonatelnosti jednak výroku o náhradě škody, která mu byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, a jednak výroku o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve zkonstatoval, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, kterými poukázal na neprovedení výslechů navržených svědků (tj. M. B. a D. R.). Podle státního zástupce nešlo totiž o důkazy podstatné z hlediska rozhodných skutkových zjištění. Na podkladě důkazních prostředků bylo v této věci totiž nepochybně zjištěno, že v rámci sjednání smlouvy o nájmu prostor sloužících pro podnikání obviněný neinformoval poškozenou obchodní společnost o všech podstatných skutečnostech. Tuto podstatnou skutkovou okolnost proto nebylo třeba dále prokazovat jinými důkazními prostředky (tedy např. výpovědí navrhovaných svědků M. B. a D. R.). Námitky obviněného proto nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. jeho třetí alternativu).
10. Pokud jde o další námitky obviněného, jimiž poukázal na údajné porušení práva na obhajobu, ani tyto námitky nelze akceptovat. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou oproti obžalobě bez dalšího neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
11. Obviněný uplatnil v mimořádném opravném prostředku také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přitom především zpochybnil existenci škody jako znaku objektivní stránky žalovaného přečinu. K tomu státní zástupce rozvedl, že trestného činu podvodu se může pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určité právní jednání pachatele neplatné podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. T 545 ve svazku 24 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2003). Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je v této věci důležité, že k uzavření smlouvy o nájmu prostor sloužících pro podnikání přistoupil za situace, kdy věděl, že předmětný stánek měl být na základě soudního rozhodnutí odstraněn, a kdy splnění této povinnosti je exekučně vymáháno. Tuto podstatnou skutečnost poškozené právnické osobě (resp. jejímu jednateli) zamlčel. Pokud by totiž o této skutečnosti poškozená věděla, zmiňovaný závazek by s obviněným (resp. s obchodní společností Euroflora Company s.r.o., za kterou v rozhodné době jednal obviněný) nesjednala. Obviněný dokonal přečin podvodu podle citovaných ustanovení v okamžiku, kdy svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky tohoto přečinu. Tato otázka ovšem není podmíněna tím, kdy předmětný závazkový vztah vznikl nebo byl ukončen, jak namítá obviněný v dovolání. Pokud jde o existenci škody jako znaku objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v této věci se odvíjí od rozhodného skutkového zjištění, podle kterého obviněný na základě svého podvodného jednání přijal dne 6. 8. 2021 od poškozené platbu ve výši 130 000 Kč, která ve spojení s ostatními následnými platbami v celkové výši 225 000 Kč představuje větší škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) a § 209 odst. 3 tr. zákoníku.
12. Napadal-li obviněný v návaznosti na primární námitky směřující proti existenci škody jako znaku skutkové podstaty i adhezní výrok, pak ovšem nevytýkal porušení hmotného práva, ale namítal nedostatečné odůvodnění závěru o tom, že by měl škodu nahradit. Takové námitky dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 499/2017).
13. K námitkám obviněného proti výroku o trestu státní zástupce uvedl, že v posuzované věci soudy obou stupňů dostatečně odůvodnily druh a výměru uložených trestů (tj. trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti). Přitom ve věci dovolatele soud prvního stupně uložil trest zákazu činnosti ve výměře 36 měsíců. Šlo o přípustný druh trestu, rovněž je nepochybné, že obviněný se trestného činu dopustil v souvislosti s funkcí jednatele obchodní společnosti (viz § 73 odst. 1 tr. zákoníku). Předmětný druh trestu byl obviněnému uložen ve výměře, kterou předpokládá § 73 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Přípustnost dovolání
15. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
16. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou z většiny opakováním obhajoby vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni patřičně reagovaly, vyrovnaly se s ní a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
20. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho třetí alternativě, když namítal neprovedení výslechu navrhovaných dvou svědků, a to M. B. a D. R.
21. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
22. Námitky obviněného k důkaznímu deficitu lze pod uplatněnou alternativu vzneseného dovolacího důvodu podřadit jen stěží. Označené důkazy by se sice dle tvrzení obviněného mohly vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním (k informovanosti poškozeného o exekuci), nelze je však označit za důkazy podstatné. Očekávatelný informativní přínos z těchto důkazů je krajně nepravděpodobný až iluzorní. To přesvědčivě vyložil již soud prvního stupně v bodě 37. odůvodnění rozsudku a na jeho závěry poté navázal odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého usnesení. Nad rámec jejich argumentace lze s poukazem na dovolací námitky dodat snad jen následující.
23. Zástupce poškozené svědek Žemla nezmiňuje, že by vyzdvihovaní svědci byli u jeho jednání s obviněným. Ten to sice rozporuje, nenabízí však žádný (natožpak rozumný) důvod, proč by se jejich jednání s poškozeným měli účastnit. Nic takového se nepodává ani z úředních záznamů o vytěžení těchto potencionálních svědků. Lze připustit, že dřívější zájemkyně o stánek B. ani makléř R. nebyli výslovně na uvedené dotazováni. Obviněný však se svědkyní B. jednal v roce 2019 (viz kupní smlouva mezi Euroflora Company s.r.o. a M. B. na č. l. 139 a násl. spisu) a není proto vůbec zřejmé, proč by vstupovala do jednání mezi svědkem Žemlou a dovolatelem v roce 2021. R. sám pak spontánně popsal průběh svého angažmá v daném obchodu a nikde nezmínil, že by jednání obviněného s Žemlou byl přítomen, takže nějaký explicitní dotaz na jeho přítomnost byl ze strany policie již zhola nepotřebný.
24. Nicméně i kdyby snad šlo uvažovat o tom, že B. i R. z nepochopitelných důvodů na jednání participovali, pak Nejvyššímu soudu uniká – a obviněný v tomto ohledu žádné (natož rozumné) vysvětlení ani nenabízí – proč by si měli s odstupem mnoha let pamatovat pro ně zcela nevýznamný a mnesticky neatraktivní obsah hovoru, který se jich nikterak netýkal. Pokud by i přesto teoreticky potvrdili verzi obviněného, pak by jejich tvrzení bylo nutno konfrontovat nejen s výpovědí Žemly, ale posuzovat komplexně a v provázanosti i s dalšími důkazy. Těmi jsou jak předchozí obchody obviněného s firmami Rcaffe s.r.o. a Real Food Concept s.r.o. provedené stejným modem operandi, tak zakázkový list M & M realit (č. l. 322–323 spisu), v němž není vyplněna rubrika označená „Exekuce“. Nejen její lživé vyplnění zaškrtnutím, že exekuce vedena není (k čemuž zde nedošlo), ale i její „pouhé“ nevyplnění evokuje, že taková právní zátěž neexistuje. I tímto zamlčením je vyvoláván mylný dojem o podstatné skutečnosti pro posouzení atraktivity nabízené komodity. Ani zde přitom nelze spatřovat žádný (jiný než podvodný) motiv obviněného k tomu, aby pravý stav věci zatajoval oslovenému realitnímu makléři a mrhal jeho i svým časem a energií tím, že povedou zbytečná jednání s potencionálními zájemci jen proto, aby jim následně ve finalizační fázi obviněný sdělil důležitou okolnost, pro kterou se ukáže, že čas a energii mařili i oni.
25. Z popsaného je zřejmé, že dovolatelem označené důkazy nejsou podstatné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale že jde o důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně hodnocení důkazů již provedených a v návaznosti na to ke změně rozhodných skutkových zjištění (obdobně viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st 50/20).
26. Konečně nutno uvést, že za naplněnou nelze mít ani poslední podmínku třetí alternativy uvedeného dovolacího důvodu – totiž že důkazy nebyly provedeny nedůvodně. Soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, proč nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování, kdy současně hodnotily hledisko důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci. V trestním řízení není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům procesních stran, neboť dokazování nemůže být bezbřehé a nekonečné, ale jeho limity jsou dány potřebou zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro soudní rozhodnutí. Je proto zcela lichá výčitka obviněného, že prvostupňový soud nepřípustně selektoval důkazy a neprovedl žádný, který navrhovala obhajoba. Potřeba dokazování totiž pramení z informativní výtěžnosti jednotlivých důkazů (tj. jejich schopnosti objasnit skutkový stav), nikoli z „matematické“ parity mezi počtem důkazů navržených každou z procesních stran. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, ani že rozhodná skutková zjištění by vycházela z procesně nepoužitelných důkazů, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoli ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny.
28. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky, jimiž obviněný namítal nesprávné právní posouzení otázky náhrady škody. Jedná se ovšem o námitky zcela neopodstatněné.
29. Dovolatel argumentoval tím, že pronajímatelem může být i osoba odlišná od vlastníka a dále že poškozený v období od 17. 8. 2021 do února 2022 reálně užíval prodejní stánek a nebyl v jeho užívání nikým rušen.
30. Pro posouzení těchto námitek je v prvé řadě nutno zdůraznit, že dovolatel není viněn z toho, že nebyl oprávněn nájemní smlouvu uzavřít, takže jeho odkaz na okruh subjektů, které tak mohou činit, není případný. Stran námitky konzumace uhrazeného nájemného užíváním stánku je podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 6 svým rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 11 C 249/2019-22, který nabyl právní moci dne 15. 1. 2020, rozhodl o povinnosti odstranit předmětný prodejní stánek. K tomu Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodnutím ze dne 7. 5. 2020, č. j. 64 EXE 1165/2020-9, pověřil soudního exekutora vedením exekuce. Těchto skutečností si byl dovolatel v době uzavírání smlouvy o nájmu prostor se svědkem Petrem Žemlou zcela vědom. Pokud by svědek Žemla měl tyto informace, nepochybně by smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání nepodepsal, neinvestoval by do oprav prodejního stánku a nezahajoval by v něm podnikatelskou činnost, která mu v tomto objektu byla doslova po pár dnech znemožněna. Ze smluvního ujednání v nájemní smlouvě je zřejmé, že Petr Žemla zamýšlel nerušeně užívat prodejní stánek po dobu minimálně 5 let s možností opce na další období. Z výpovědi Petra Žemly se jednoznačně podává, že měl významný zájem o pronájem stánku, a proto souhlasil s placením nájemného i přesto, že věděl, že po určitou dobu bude muset realizovat mj. i stavební práce, které posílí zabezpečení budoucí ve stánku plánované směnárny. Zaplacené nájemné tedy představuje škodu způsobenou poškozené společnosti, která by takto nepostupovala, pokud by jí byly známy všechny okolnosti.
31. Obviněnému je tedy kladeno za vinu, že svědku Žemlovi, jednateli poškozené společnosti, zamlčel klíčové informace pro jeho posouzení, zda chce obchod uzavřít. Lstivě a zákeřně tak ovlivnil jeho tvorbu svobodné a vážné vůle vstoupit do smluvního vztahu. Obviněný předstíral, že pronajímaná věc oplývá určitými vlastnostmi (dlouhodobá uživatelnost v daném místě), ačkoli tomu tak nebylo. Svědek Žemla nestál o to, aby věc užíval jen tím, že do ní nainvestuje (stavební úpravy) a poté ji opustí. Jeho vůle stánek užívat zahrnovala dvě neoddělitelné fáze – přípravnou, investiční a nákladovou na straně jedné a navazující výkonovou a výnosovou na straně druhé. Uživatelství jen té prvé pro něj nemělo žádný smysl a věděl-li by, že druhá fáze mu bude znemožněna či i je jen ohrožena v délce jejího trvání, kterou měl spočítanou z hlediska rentability podnikatelského záměru, obchod by neuzavřel.
32. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud ve vztahu ke Smlouvě o poskytování účetního a daňového poradenství poznamenal, že tato smlouva k dnešnímu dni dosud trvá, a proto je zde ještě markantnější nesprávnost závěru o vzniku škody. Svědek Petr Žemla ve své výpovědi uvedl, že z jeho strany neexistoval žádný zájem na jakémkoliv poradenství, které by potencionálně poskytoval obviněný, navíc žádné takovéto plnění ani nebylo reálně poskytováno. Nadto svědek nerozlišoval platby z jednotlivých smluv, ale zasílal jednotnou sumu na účet obviněného. Smlouva o poskytování účetního a daňového poradenství tedy rozhodně netrvá, neboť byla uzavřena v důsledku simulovaného právního jednání, při němž obě strany věděly, že smluvené poradenství poskytováno nebude a jejich vůle vyjádřená ve smlouvě v tomto směru nebyla vážná. Poškozená poradenství nepotřebovala a žádná taková zdanitelná plnění od obviněného nepřijímala, ten pak také žádná taková zdanitelná plnění neuskutečňoval, a dokonce ani k jejich poskytování nebyl oprávněn. Šlo tedy o zastření právního titulu plateb, které ve skutečnosti byly nájemným. Ostatně platby za nájem a za poradenské služby ve svém součtu představovaly cenu, kterou dovolatel inzeroval jako výši nájemného, tj. 38 000 Kč (srov. zakázkový list a inzerci realitní kanceláře na č. l. 321–323 spisu). Nelze přijmout představu, že by dovolatel pronajímal stánek za pouhých 5 000 Kč měsíčně, když předchozí nájemci platili 40 000 Kč (viz Real Food Concept s.r.o. na č. l. 243 a násl. spisu a Rcaffe s.r.o. na č. l. 237 a násl. spisu). IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
33. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný brojil proti uloženému trestu zákazu činnosti.
34. Obviněným uplatněný dovolací důvod předpokládá dvě alternativy, a to že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
35. V případě trestu zákazu činnosti se o nepřípustný trest jedná např. tehdy, když byl uložen za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti se zakazovanou činností (srov. rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr.), protože soud může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu. Soud však nemůže pachateli trestného činu zakázat výkon jakéhokoliv povolání a určit mu povolání jediné, a stejně tak není oprávněn přikázat mu určité pracoviště (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Pro vyslovení zákazu určité činnosti je též nutné, aby činnost pachatel při trestném jednání sám přímo vykonával (viz rozhodnutí č. 41/1965 Sb. rozh. tr.). Tato souvislost nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, musí být přímá, bezprostřední (srov. rozhodnutí č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Z dikce uvedeného vymezení trestu postačí, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila.
36. Jak se podává ze skutkových zjištění, dovolatel se souzeného trestného činu dopustil v postavení jednatele společnosti Euroflora Company s.r.o. Není tedy pochyb o tom, že obviněný se tohoto činu dopustil v přímé a bezprostřední souvislosti s výkonem právě činnosti člena statutárního orgánu – jednatele, a že to byla právě tato jeho manažerská aktivita, která mu umožnila, aby se projednávaného přečinu dopustil. Je pak zřejmé, že soud prvního stupně postupoval v souladu s podmínkami § 73 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže obviněnému za jeho trestnou činnost vedle trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem uložil rovněž i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu právnické osoby provozující podnikatelskou činnost, neboť právě tato činnost byla prostředkem sloužícím a umožňujícím obviněnému spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
37. Výhrada obviněného, že omezení výkonu funkce člena statutárního orgánu pro něj, který působí v několika dalších společnostech, představuje zásadní omezení možnosti obživy, není okolností podřaditelnou pod nepřípustnost uloženého trestu. Z dikce ustanovení § 73 odst. 4 tr. zákoníku plyne, že obviněnému lze v rámci trestu zákazu činnosti „zakázat výkon určitého zaměstnání, povolání, …“, což obvykle bývá činnost zajišťující obživu pachatele. Je proto zřejmé, že zákon (ani citelné) zkomplikování možnosti výdělku pachatele trestného činu nevylučuje (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 32/2014).
38. S ohledem na všechny rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že uvedený trest ve výměře 3 let byl uložen v rámci zákonného rozpětí trestní sazby stanovené v § 73 odst. 1 tr. zákoníku od 1 do 10 let, a tudíž byly splněny a soudem prvního stupně dodrženy všechny zákonem předpokládané požadavky na uložení trestu zákazu činnosti. Námitky dovolatele týkající se trestu zákazu činnosti jsou tedy neopodstatněné.
39. Pakliže dovolatel zmínil, že vůči společnosti, v níž vykonával funkci jednatele, poškozená neuplatnila v rámci insolvenčního řízení žádnou pohledávku, potom Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatel fakticky míří do odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Údaj o insolvenčním návrhu je navíc toliko dokreslující a zmiňující osud právnické osoby, kterou obviněný obchodně vedl. Tato část argumentace se tak s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. IV./4. Další dovolací námitky
40. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky obviněného, v nichž vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou přezkumnou úlohu. Obviněný pojal dovolací argumentaci jako kritický komentář vůči jednotlivým bodům či pasážím rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně, k jehož závěrům se odvolací soud přiklonil), se kterými nesouhlasí a předestírá tak vlastní pohled na věc. Odvolací soud však jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vyložil též, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám. Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledal-li by odvolací soud trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak by buď musel tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat prvostupňový soud. Pokud však odvolací soud žádnou trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu nenalezne, pak je hodnocením důkazů vázán. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 268/2025, či ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 251/2025). Odkaz na argumentaci prvostupňového soudu je proto zcela legitimním postupem, neboť smyslem soudního rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost či lingvistická pestrost měla převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li tedy druhostupňový soud argumentaci soudu prvního stupně správnou a přiléhavou, pak nebyla potřeba, aby tutéž argumentaci (možná vyjádřenou jinými slovy) znovu opakoval. V. Způsob rozhodnutí
41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
42. Obviněný do svého dovolání vtělil i podnět k odložení výkonu prvostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresoval přímo Nejvyššímu soudu. Protože se nejednalo o návrh prvostupňového soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř. (byť dovolatel nesprávně tento zákonný odkaz použil), Nejvyšší soud nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)odložení výkonu rozhodnutí a dovolatelův podnět vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. Nerozhodl však o odkladu výkonu prvostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal důvody. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů