3 Tdo 991/2025-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2025, č. j. 3 To 127/2025-306, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 35/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 5. 2025, č. j. 2 T 35/2025-281, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se přečinů dopustil zkráceně tím, že ačkoli byl za jiná krádežní jednání v posledních třech letech odsouzen a potrestán (rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 4. 2021, č. j. 3 T 22/2021-139, pravomocným dne 4. 6. 2021 na 24 měsíců, které vykonal 9. 2. 2023, a dále rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 8. 2023, č. j. 3 T 79/2023-325, pravomocným dne 4. 10. 2023, na 22 měsíců, které vykonal 7. 2. 2025) přesto · dne 25. 2. 2025 v době po 21. hodině v XY, okres XY, na ulici XY, přelezl oplocení kolem rodinného domu č. p. XY, do kterého po vyražení vchodových dveří vnikl a kde se pohyboval, avšak nic neodcizil a dům opustil, čímž poškozenému A. O. způsobil škodu poškozením v celkové výši 4.000 Kč a · dne 25. 2. 2025 v době po 21:30 hodin, v XY, okres XY, na ulici XY, poté, co vyrazil vchodové dveře, vnikl do neobydleného přízemního rodinného domu, který prohledal, a odcizil dva fotoaparáty, čímž způsobil poškozeným S. D. a J. S. škodu poškozením ve výši 1.000 Kč a škodu odcizením ve výši 250 Kč.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně směřované odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 3 To 127/2025-306, zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce. Dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 2 písm. g) a h) tr. ř. [pozn. správně se jedná o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.].
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že rozhodná skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, jsou v rozporu s obsahem důkazů provedených u hlavního líčení konaného dne 13. 5. 2025, a nelze dojít k závěru, že byly naplněny znaky skutkové podstaty souzených trestných činů. Konkrétně z kamerových záznamů a fotografie doložené poškozeným A. O. nelze určit, že pachatelem byl právě dovolatel. Jeho přítomnost na místech činu nebyla prokázána na základě žádné věcné ani biologické stopy, které nebyly vyhodnoceny. Zpochybnil rovněž výpověď svědka S. M. Ten jej potkal až zhruba hodinu po napadení objektu poškozeného O. a navíc v jiné ulici. Obviněný rozporoval, že O. adresoval ta slova, jaká tento svědek tvrdil. Vysvětlil, že před O. utíkal, neboť ten byl vyzbrojen basebalovou pálkou. Dále namítl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by zejména v případě pokusu krádeže na ulici XY, byl prokázán úmysl pachatele krást, neboť v objektu nebylo nic zpřeházené a pachatel mohl např. pouze hledat místo k přenocování. Odvolacímu soudu vyčetl, že se de facto ani řádně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání.
6. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil námitku spočívající v tom, že v souvislosti s novelou § 205 odst. 1 a 2 tr. zákoníku dojde od 1. 1. 2026 ke snížení trestní sazby trestu odnětí svobody v případě, že obviněný spáchá trestný čin krádeže poté, co byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Má tak za to, že i tato okolnost by se měla v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku případně promítnout do výše uloženého trestu.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2025, č. j. 3 To 127/2025-306, a taktéž rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 2 T 35/2025, a věc vrátil zpět k řízení před Okresním soudem v Prostějově v souladu s § 265k a § 265l tr. ř., alternativně aby jej dovolací soud zprostil obžaloby.
8. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil, že obviněný opakuje dříve uplatněnou obhajobu, s níž se nižší soudy vypořádaly. K námitkám týkajícím se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že rozpor mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním dovolatel spatřuje jen v možných alternativních výkladech významu jednotlivých důkazů. Nikoliv v tom, že by snad tyto důkazy učiněná skutková zjištění na první pohled zcela vylučovaly. Své námitky opakovaně shrnuje jako pouhé pochybnosti vedoucí k neprokázání jeho činů. Pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
9. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce předně vyjádřil pochybnost, zda svým dosti neurčitým požadavkem na „případné promítnutí“ vyjadřuje dovolatel nesouhlas s porušením nějakého konkrétního hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku nebo nějakého jiného konkrétního předpisu hmotného práva. Na druhé straně je nesporné, že dovolatel v této části dovolání namítá porušení („nezohlednění“) hmotněprávního ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. To stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Zákonodárce zde řeší situaci, kdy v době spáchání platilo jiné právo než v době rozhodování. Hovoří tedy pouze o dvou časových rovinách. Jednak o „době spáchání“ a jednak o „době rozhodování“. Také v navazujícím ustanovení § 3 odst. 1 tr. zákoníku je při volbě druhu trestu rozhodný zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje a žádný pozdější. Zákonodárce v těchto ustanoveních neřeší, co má soud činit, pokud se právo změní v časové rovině třetí, tedy po jeho rozhodnutí o dané trestní věci. Pro dovolatelovu věc to znamená, že podle trestního zákoníku v jemu příznivějším znění může být výrok o jeho trestu posouzen pouze těmi soudy, které budou o věci jednat od 1. 1. 2026 (např. při vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí nadřízeným soudem). Nikoliv dříve. Důvod k posouzení trestu uloženého dovolateli ve světle novely účinné od uvedeného data tedy může nastat v budoucnu, pokud by 1. 1. 2026 nebo později pozbyl výrok o trestu právní moci. Podle nové právní úpravy se pak bude řídit výkon trestu podle § 55 a násl. tr. zákoníku a rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu tohoto trestu podle § 88 tr. zákoníku.
10. Jen pro úplnost státní zástupce poznamenal, že pokud by snad mělo být budoucí mírnější trestání předmětného činu podle nového práva zohledněno cestou polehčující okolnosti nevyjmenované v demonstrativním výčtu podle § 41 tr. zákoníku, jednalo by se o otázku přiměřenosti trestu, která v dovolacím řízení zásadně být posuzována nemůže – viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
11. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Druhostupňový soud na ně dostatečně, byť stručně, reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na jeho argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
16. S prvou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se námitky obviněného spíše míjejí, neboť jde o prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, nikoliv o označení rozporu, natož pak zjevného. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Takový rozpor ale nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelovým představám a tužbám. Obviněný pouze deklaratorně odmítá své pachatelství, aniž by označoval trhlinu v logice úvah nižších soudů. Ty přitom provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemném souhrnu, vyvarovaly se nevyváženého upřednostňování důkazů jedněch oproti upozaďování důkazů druhých.
17. Právě a jen komplexní náhled na veškeré zjištěné okolnosti a jejich vyhodnocení nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemné provázanosti umožnil okresnímu soudu složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant. Takové oddělené optiky se nesprávně domáhá dovolatel, který se upínáním na teoreticky možné eventuality určité jednotlivosti snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí v celku, jehož vyznění mu právě pro snahu koncentrovat se na jednotlivost uniká. Stejným způsobem obviněný chybně pracuje se zásadou in dubio pro reo, kterou chce aplikovat solitérně na každou jednotlivost, aniž by bral v potaz kompletní důkazní situaci, která teoretickou možnost více variant ohledně některé jednotlivosti výrazně vychyluje ve prospěch pouze jedné eventuality, o níž pak v důsledku toho nepřetrvávají žádné pochybnosti, které by bylo zapotřebí aplikací zásady in dubio pro reo řešit. Při popsaném komplexním náhledu na veškeré zjištěné skutečnosti projednávaného případu pak platí, že aby se naplnila dovolatelova verze, muselo by dojít k natolik nepravděpodobné souhře náhod, že ji to přesouvá z roviny v úvahu připadající varianty skutkového děje do pozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné. Muselo by dojít k souběžnému nahromadění mimořádně velkého počtu jevů, které často ani samy o sobě, natož pak v jejich kumulaci, nelze označit za obvyklou realitu.
18. Pokud by ale se značnou měrou tolerance měly být námitky obviněného pod tuto alternativu dovolacího důvodu podřazovány, pak se zde jedná o výhrady zjevně neopodstatněné. Soud prvního stupně v bodech 4. – 5. odůvodnění svého rozsudku velmi pečlivě rozebral oba skutky, a to stran provedených důkazů svědčících o vině obviněného. Odvolací soud v bodě 5. odůvodnění svého usnesení závěry okresního soudu potvrdil. Podle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že v projednávané věci nemají provedené důkazy (tj. zmiňované kamerové záznamy a fotografie) dostatečnou sílu, aby umožnily jeho identifikaci jako pachatele souzených přečinů. Dovolatel v podstatě pouze prezentuje svou vlastní představu o tom, jak kamerové záznamy a fotografie měly být hodnoceny, neuvádí však nic, co by jeho identifikaci z pořízených záznamů jakkoli zpochybňovalo. Jinak řečeno, obviněný nechce být na nahrávkách poznán, proto tvrdí, že rozpoznatelný není, soudy však logicky vyložily, že díky zachycení zejména jeho oblečení jej lze spolehlivě ztotožnit.
19. To je ostatně v souladu s obsahem předloženého spisového materiálu, kdy i Nejvyšší soud mohl posoudit, že podle protokolu o zadržení osoby podezřelé včetně fotodokumentace (viz. č. l. 59–64 spisu), protokolu o prohlídce těla (č. l. 102–105 spisu), fotografie na č. l. 111 spisu z bezpečnostního zařízení a fotografie pořízené za domem na č. l. 155 spisu, týkajících se nemovitosti na adrese XY, je zřejmé, že osoba pachatele zachycená na záznamech je dovolatel. Jedná se o muže v tmavé bundě s kapucí a ve vestě s tmavou taškou nesenou křížem přes rameno a v kalhotách světlé barvy. Na fotografii pořízené u zadní části domu je tento pachatel navíc zachycen v kukle. Všechny tyto komponenty měl dovolatel oblečeny a u sebe v době zadržení. To stejné platí pro fotografie z kamerového záznamu pořízené na ulici XY, z nichž je patrné, že totožná osoba vchází do nemovitosti na adrese XY (viz č. l. 215–216 spisu).
20. Konstrukce, že v daném místě a čase operovala nějaká jiná stejně
jako dovolatel oděná osoba, která po napadení obou objektů se takřka paranormálně vytratila z lokality, je neudržitelná a v reálném světě nenaplnitelná. Uvedené je pak kompletováno tím, co plyne z výpovědi svědka M. Tu obviněný sice zpochybňuje, ale nevznesl žádnou (natož rozumnou a významnou) výhradu, která by skutečně vzbuzovala jakoukoli pochybnost o M. věrohodnosti. Prohlášení, které obviněný M. adresoval i způsob, jakým se před M. zjevil (seskok z plotu), pak více než pádně vyvracejí, že obviněný byl pouhým kolemjdoucím, jenž s M. vedl nezávaznou konverzaci.
21. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že teorie soudů nižších stupňů o jeho trestné činnosti není podpořena relevantními důkazy, např. vyhodnocením biologických stop, vyhledáním pachové stopy pomocí služebního psa (tento byl použit, ale žádná pachová stopa nebyla nalezena) apod. Z takto prezentované argumentace není jasné, zda jde o pouhé jeho konstatování anebo se jedná o výčitku nesprávného postupu, ať již v dokazování či v procesu hodnocení důkazů, který by měl spadat pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Nejvyšší soud připomíná a nastínil to již shora, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud nemůže za obviněného domýšlet, kam těmito úvahami mířil, a dotvářet tak za něj argumentaci, kterou měl v souladu s požadavkem § 265f odst. 1 tr. ř. v úmyslu použít.
23. Pokud by však Nejvyšší soud měl z těchto mantinelů vykročit, pak z předloženého spisového materiálu je patrné, že policejní orgán podal zpětvzetí Žádosti o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická speciální biologie, které se týkalo zajištěných stop (stěry z kliky a klíčku skříně, latexová a igelitová rukavice) a ústních stěrů domácích osob z nemovitosti na ulici XY, neboť zahájené trestní stíhání proti dovolateli bylo dostatečně odůvodněné a zkoumání zaslaného materiálu se stalo neúčelným (viz č. l. 221 a 219–220 spisu). Podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 5. 2025 obviněný ani jeho obhájce nevznesli žádné další důkazní návrhy, tedy ani nenavrhli provedení předmětného odborného vyjádření (viz č. l. 272 spisu), stejně jako v rámci veřejného zasedání konaného dne 25. 6. 2025 (viz č. l. 301– 302 spisu).
24. Z popsaného je zřejmé, že dovolatelem označené důkazy nejsou podstatné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale že jde o důkazy neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně hodnocení důkazů již provedených a v návaznosti na to ke změně rozhodných skutkových zjištění (obdobně viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 50/20). Konečně nutno uvést, že za naplněnou nelze mít ani poslední podmínku třetí alternativy uvedeného dovolacího důvodu – totiž že důkazy nebyly provedeny nedůvodně, když v řízení před nižšími soudy nebyl ze strany obviněného ani jeho obhájce tento důkaz navržen, jak bylo konstatováno shora.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny, jako to činil obviněný.
26. Pod tento dovolací lze podřadit námitku obviněného spočívající v tom, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by zejména v případě pokusu krádeže na ulici XY, byl prokázán úmysl pachatele tento čin spáchat. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
27. V dané souvislosti lze připomenout, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění nutno proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
28. Soud prvního stupně dovodil, že obviněný ve vztahu k oběma přečinům jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, co dělá, a činil tak cíleně. Cíleně do obou nemovitostí vnikl a jeho motivací bylo obohatit se, odnést si z těchto nemovitostí věci, které by se mu hodily, ať již za účelem jejich prodeje a zajištění si dalšího živobytí či za jakýmkoliv jiným účelem. Tento závěr plyne ze způsobu spáchání. Dům poškozeného O. si zjevně obviněný vyhlédl, obhlédl jej, vyrazil dveře, aby sem vnikl, a dům prošel. Vyrušen byl zjevně systémem, který zalarmoval i poškozeného. Taktéž dům poškozených S. a D. jednoznačně cíleně prohledal, otevřel skříně, vysypal věci, vyházel věci ze šuplíků či skříní, které prohledával, a zde i věci odcizil (srov. bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když uvedl, že vzhledem ke způsobu jednání obviněného i k jeho trestní minulosti i aktuální situaci po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zřejmé, že dovolatel jednal v přímém krádežním úmyslu (srov. bod 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Těmto úvahám soudů nižších stupňů nelze nic vytknout, jsou bytostně logické a právem odmítly umělou a neživotnou konstrukci o zoufalém a prochladlém obviněném, který si pouze hledal přístřeší, a protože se hrdě nespokojil jen tak s nějakým standardem, činil tak hned ve dvou objektech, v nichž obhlížel vícero místností a v druhém si dokonce chystal lůžko tak důsledně, že po lůžkovinách pátral v rozličných třeba i malých skřínkách typu nočního stolku či sekretáře.
29. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil námitku spočívající v tom, že v souvislosti s novelou § 205 odst. 1 a 2 tr. zákoníku dojde od 1. 1. 2026 ke snížení trestní sazby trestu odnětí svobody v případě, že obviněný spáchá trestný čin krádeže poté, co byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Má tak za to, že i tato okolnost by se měla v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku případně promítnout do výše uloženého trestu.
30. Soud prvního stupně ukládal obviněnému trest za dva trestné činy. Tedy ukládal trest úhrnný ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku, a to podle nejpřísnější sazby. Tou v tomto případě je sazba za trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do tří let, tedy nikoliv trestní sazba za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní sazba u trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku nemá být novelou jakkoli dotčena. Pouze ve třetím odstavci tohoto trestného činu bude vypuštěna možnost uložení peněžitého trestu. Nad rámec uvedeného je možné zmínit, že z přechodných ustanovení Čl. II zákona č. 270/2025 Sb. nevyplývá, že by se snížení trestní sazby u trestného činu krádeže mělo promítnout do výše trestu v souladu s dovolatelem vyzdvihovaným ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku, ale ani ustanovením § 3 odst. 1 tr. zákoníku, který stanoví, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.
31. Ostatně Nejvyšší soud se již ve svém usnesení ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 Tdo 828/2025, zabýval otázkou povinnosti soudu zohlednit změny v trestním zákoníku, jestliže právní moc rozhodnutí nastala dříve, než nabude účinnosti očekávaná novela, přičemž dospěl k závěru, že soud není povinen užít při ukládání trestu právní úpravu, která je v době jeho rozhodování dosud neúčinná.
IV./3. Další dovolací námitky
32. Co se týče výhrad, že druhostupňový soud se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami, nezbývá než připomenout, že dovolání nelze založit na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, a to minimálně vzhledem k § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není přípustné dovolání výlučně proti důvodům rozhodnutí. Třebaže je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, stojí za to připomenout judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle které se o porušení práva na spravedlivý proces ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí bez dalšího nejedná, pokud se odvolací soud nevypořádal podrobně s každou jednotlivou námitkou uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na kteroukoli odvolací námitku, a proto se pro případ zamítnutí odvolání může odvolací soud do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. K uvedené argumentaci lze odkázat například na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96 (§ 26 a tam citovaná prejudikatura), usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016.
33. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod proto nespadají námitky obviněného, v nichž vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou přezkumnou úlohu. Odvolací soud však jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vysvětlil též, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám. Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledal-li by odvolací soud trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak by buď musel tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat prvostupňový soud. Pokud však odvolací soud žádnou trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu neshledá, pak je hodnocením důkazů vázán. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 268/2025, či ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 251/2025). Odkaz na argumentaci prvostupňového soudu je proto zcela legitimním postupem, neboť smyslem soudního rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost či lingvistická pestrost měla převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li tedy druhostupňový soud argumentaci soudu prvního stupně správnou a přiléhavou, pak nebylo potřeba, aby tutéž argumentaci (možná vyjádřenou jinými slovy) znovu opakoval.
V. Způsob rozhodnutí
34. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů