30 Cdo 121/2025-211
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce L. A., zastoupeného Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 111/2019, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 53/2024-161, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 53/2024-161, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2023, č. j. 15 C 111/2019-133, v rozsahu vyhovění žalobě co do částky 294 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobce se odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá (poté, co o nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů na zrušení rozhodnutí o přestupku a o zadržení řidičského průkazu již bylo pravomocně rozhodnuto) po žalované zaplacení částky 589 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 13. 5. 2019 do zaplacení jako náhrady škody způsobené mu tím, že dne 31. 1. 2015 mu byl Policií České republiky (dále jen „Policie ČR“) zadržen řidičský průkaz a následně bylo o zadržení řidičského průkazu rozhodnuto rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27.
2. 2015, č. j. MHMP 301783/2015/Voj., které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, č. j. 5 A 135/2015-44. V této souvislosti bylo vůči žalobci rovněž zahájeno přestupkové řízení, které bylo dne 4. 5. 2016 zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti žalobce za přestupek. Škoda představuje ušlý výdělek žalobce za 16 měsíců (od 12. 2. 2015 do 13. 6. 2016, kdy byl žalobce v evidenci úřadu práce) ponížený o vyplacenou podporu v nezaměstnanosti, neboť dne 2. 2. 2015 měl nastoupit do zaměstnání u společnosti COVENANT zahrady a parky s.
r. o. (dále jen „společnost COVENANT“) jako řidič, ale s ohledem na (dle žalobce nezákonné) zadržení řidičského průkazu Policií ČR dne 31. 1. 2015 s ním pracovní smlouva uzavřena nebyla.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým prvním rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 15 C 111/2019-82, žalobě co do částky 597 345 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 13. 5. 2019 do zaplacení vyhověl, co do částky 35 915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 %
ročně z této částky od 13. 5. 2019 do zaplacení ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) však tento první rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 28 Co 352/2022-108, ve vyhovujícím výroku ohledně přiznání částky 7 865 Kč úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení potvrdil, ohledně úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 865 Kč od 13. 5. 2019 do 13. 11. 2019 jej změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl a co do částky 589 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 13. 5. 2019 do zaplacení a v nákladovém výroku jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Na to soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 15 C 111/2019-133, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 589 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 589 480 Kč od 13. 5. 2019 do 13. 11. 2019 zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 209 245,30 Kč (výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 31. 1. 2015 byl žalobci v souvislosti s dopravní nehodou Policií ČR zadržen řidičský průkaz, který byl následně doručen Magistrátu hlavního města Prahy, jenž vydal dne 9. 2. 2015 oznámení o zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu a rozhodnutím ze dne 27. 2. 2015, č. j. MHMP 301783/2015/Voj, rozhodl o zadržení řidičského průkazu žalobce do pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 2.
7. 2015, č. 244/2015-160-SPR/4, zamítnuto a rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu bylo potvrzeno. Obě tato rozhodnutí však byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, č. j. 5 A 135/2015-44, zrušena a věc byla vrácena Ministerstvu dopravy k dalšímu řízení. Dne 7. 8. 2019 pak Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutí č. j. MHMP 1578510/2019/Voj, rozhodl o zadržení řidičského průkazu žalobce na dobu od 31. 1. 2015 do 12. 5. 2016 z důvodu dle § 118a odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
Dne 31. 1. 2015 byly současně Policií České republiky vůči žalobci zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, dne 15. 4. 2015 však byla tato věc odevzdána k projednání přestupku Magistrátu hlavního města Prahy, který dne 25. 6. 2015 oznámil zahájení řízení o přestupku. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2015, č. j. MHMP 1592000/2015/Voj, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že dne 31. 1.
2015 řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje a zavinil dopravní nehodu. K odvolání žalobce však Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 4. 5. 2016, č. j. 282/2016-160-SPR/3, které nabylo právní moci dne 12. 5. 2016, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zrušilo a řízení o přestupku zastavilo. Dne 2. 2. 2015 měl žalobce nastoupit do pracovního poměru u společnosti COVENANT jako řidič s měsíční mzdou ve výši 38 640 Kč. Pracovní smlouva však nebyla uzavřena, neboť žalobce v den plánovaného nástupu do práce nedisponoval platným řidičským průkazem.
V době od 12. 2. 2015 do 13. 6. 2016 byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a v době od 12. 2. 2015 do 11. 7. 2015 mu byla vyplacena podpora v nezaměstnanosti ve výši 28 760 Kč. V době evidence byl žalobce asi na 4 pohovorech, byla mu nabízena práce týkající se údržby objektů, ale do žádného zaměstnání nebyl přijat, žádnou práci nabízenou úřadem práce neodmítl. Rovněž se neúspěšně pokoušel sehnat si zaměstnání v přiměřené dojezdové vzdálenosti i sám. Po vrácení řidičského průkazu si pak našel práci jako řidič rozvozů.
Nárok na náhradu škody představovaný náhradou účelně vynaložených nákladů na zrušení rozhodnutí o přestupku a o zadržení řidičského průkazu a ušlým ziskem uplatnil žalobce u žalované dopisem ze dne 10. 5. 2019, který byl žalované doručen dne 13. 5. 2019.
5. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že podmínka spočívající ve vydání nezákonného rozhodnutí byla splněna, neboť rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 2. 2015, č. j.
MHMP 301783/2015/Voj, kterým bylo rozhodnuto o zadržení řidičského průkazu žalobce, bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, č. j. 5 A 135/2015-44. Dále uzavřel, že v důsledku zadržení řidičského průkazu nemohl žalobce vykonávat práci řidiče, a to ode dne 31. 1. 2015, kdy mu byl řidičský průkaz zadržen Policií ČR, až do dne 25. 5. 2016, kdy mu byl vrácen. V důsledku vydání výše uvedeného nezákonného rozhodnutí pak žalobci ušla mzda ve výši 589 480 Kč od společnosti COVENANT, s níž by nebýt vydání rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu uzavřel pracovní smlouvu s měsíční mzdou 38 640 Kč. Částka 589 480 Kč tedy představuje tuto ušlou mzdu po odečtení vyplacené podpory v nezaměstnanosti ve výši 28 760 Kč. Dále soud prvního stupně uvedl, že v rozhodném období žalobce usiloval o získání jiného zaměstnání, byl za tím účelem veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, žádné zaměstnání však nezískal.
Soud prvního stupně tedy shledal, že mezi jednáním žalované spočívajícím ve vydání nezákonného rozhodnutí a vzniklou újmou je dána příčinná souvislost. Spoluzavinění žalobce na vzniku škody pak soud prvního stupně neshledal, neboť žalobce byl v období od 12. 2. 2015 do 13. 6. 2016 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, z čehož dle soudu prvního stupně vyplývá, že musel plnit podmínky vyžadované úřadem práce, jinak by byl z evidence vyřazen. Soud prvního stupně tedy shrnul, že nemá důvod nevěřit tvrzením žalobce, že se pracovních pohovorů řádně účastnil a že mu žádná práce nebyla na základě těchto pohovorů zprostředkována z důvodů na straně potenciálních zaměstnavatelů, neboť pokud by nabízenou práci bezdůvodně odmítl nebo se neúčastnil sjednaných pohovorů, byl by z evidence vyřazen.
Za této situace pak nelze žalobci dle soudu prvního stupně klást k tíži ani to, že si v rozhodném období nenašel práci sám. Žalobce ostatně vypověděl, že se o nalezení zaměstnání snažil, ucházel se i o pozice, které nevyžadovaly řidičské oprávnění, nebyl však úspěšný, což se po vrácení řidičského průkazu změnilo a začal pracovat jako řidič rozvozů, což rovněž svědčí o tom, že absence řidičského oprávnění žalobci nalézt práci znesnadňovala. Soud prvního stupně tedy žalobě co do částky 589 480 Kč včetně zákonného úroku z prodlení od 14.
11. 2019 do zaplacení vyhověl a ohledně úroku z prodlení z této částky od 13. 5. 2019 do 13. 11. 2019 ji zamítl, neboť po uplatnění nároku u žalované měla žalovaná 6 měsíců na vyřízení požadavku žalobce a do té doby nemohla být v prodlení.
6. Odvolací soud k odvolání žalobce i žalované svým druhým rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 53/2024-161, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé ohledně částky 294 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení potvrdil a ohledně částky 294 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a doplnil dokazování zopakováním výslechu Lukáše Kaprála, jednatele společnosti COVENANT, ze kterého zjistil, že svědek poprvé jednal s žalobcem v listopadu či v prosinci před asi pěti lety, žalobce měl řidičské oprávnění B a svědek potřeboval řidiče pluhu s tím, že v roce 2014 byly mzdy řidičů 40 000 až 50 000 Kč čistého měsíčně. Uzavření pracovní smlouvy měl s žalobcem dohodnuté ústně a žalobce měl nastoupit v lednu či v únoru 2015. K nástupu do zaměstnání však nedošlo, neboť žalobce neměl řidičské oprávnění. Firma spravuje větší areály a využívá řidiče s menšími pluhy. Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce prokázal, že měl se společností COVENANT sjednán nastup do zaměstnání jako řidič dne 2. 2. 2015 a zadržení řidičského průkazu byla jediná okolnost, proč k tomu nedošlo, a že pokud by nedošlo k zadržení jeho řidičského průkazu, byl by v rozhodném období u této společnosti zaměstnán za měsíční mzdu ve výši 38 640 Kč. Dále odvolací soud uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že výslechem žalobce bylo prokázáno, že v rozhodném období dostatečně usiloval o získání jiného zaměstnání, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce nepředložil důkazy ohledně průběhu jeho evidence u úřadu práce a o nemožnosti najít si zaměstnání za situace, kdy mu byl zadržen řidičský průkaz. Není zřejmé, proč žalobce nemohl přijmout zaměstnání, v němž nebylo nutné mít řidičské oprávnění, a to s ohledem na jeho tvrzení o předchozích zaměstnáních a absenci konkrétního tvrzení o jeho kvalifikaci. K tomu byl žalobce slyšen při ústním jednání dne 8. 4. 2022, kde uvedl, že v posledním zaměstnání pracoval při údržbě objektu, moc praxe v průběhu doby nenabyl, většinou střídal brigády a zaměstnaný nikde nebyl, pro různé společnosti dělal předváděcí jízdy vozidel a ukázkové jízdy nových vozidel; v době, kdy byl veden na úřadu práce absolvoval pár pohovorů, šlo o údržbu objektů a něco v nějakém hotelu, nevěděl však, z jakého důvodu nebyl přijat. Při ústním jednání dne 8. 11. 2023 pak žalobce v doplňující výpovědi upřesnil, že absolvoval nějaké rekvalifikační kurzy, účastnil se čtyř pohovorů, sháněl si práci v normální dojezdové vzdálenosti i sám. Z toho odvolací soud vyvodil, že i v minulosti žalobce vykonával různé nekvalifikované práce a lze tak předpokládat, že by mohl, byť formou brigády, obdobnou činnost vykonávat i v rozhodné době a tím přispět ke snížení vznikající škody. S ohledem na to pak považoval odvolací soud za přiměřené krátit náhradu škody na polovinu, neboť žalobce vznik škody v nezanedbatelné míře spoluzpůsobil. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 294 740 Kč s příslušenstvím jako správný potvrdil a ohledně částky 294 740 Kč s příslušenstvím jej pak změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které dle svého obsahu směřuje do výroku I v rozsahu změny části vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby ohledně částky 294 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení. V tomto dovolání uplatnil následující dovolací důvody.
9. V první řadě žalobce založil své dovolání na otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a to (1) zda může soud krátit přiznanou náhradu škody, aniž by dostatečně odůvodnil, proč ji krátí právě v této výši. Žalobce namítal, že odůvodnění napadeného rozsudku považuje za zcela nedostatečné, neboť odvolací soud neuvedl zjištění takových skutečností, které by umožnily založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
10. Dále žalobce formuloval dle něj dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, (2) zda má být soud analogicky dle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu vázán rozhodnutím úřadu práce, k čemuž uvedl, že vyvinul veškeré úsilí, které po něm lze rozumně požadovat, aby zabránil zvětšení škody, neboť byl evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání a byla mu vyplácena podpora v nezaměstnanosti, což samo o sobě dokazuje splnění prevenční povinnosti z jeho strany, poněvadž pokud by bez vážného důvodu odmítl nastoupit do vhodného zaměstnání, byl by z evidence vyřazen. Dle žalobce tedy měl odvolací soud analogicky postupovat dle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu a být vázán rozhodnutím úřadu práce o zařazení žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání, případně alespoň dle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu měl z tohoto rozhodnutí vycházet.
11. Závěrem pak žalobce formulovat otázku, která měla být dle jeho názoru vyřešena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2407/98, a to (3) zda má odvolací soud při stanovení výše náhrady škody přihlížet ke spoluúčasti poškozeného z úřední povinnosti. K tomu uvedl, že žalovaná rozporovala jeho nárok jen co do základu, nikoliv výše, a na žádném místě odvolání spoluúčast žalobce nenamítala. Dle komentářové literatury pak jsou řízení o náhradu škody kontradiktorní řízení sporná a tíha odpovědnosti za výsledem sporu leží především na účastnících, soud proto ke spoluúčasti poškozeného nepřihlíží z úřední povinnosti, ale škůdce musí tvrdit a prokázat skutečnosti odůvodňující snížení jeho povinnosti k náhradě škody.
12. Závěrem žalobce navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu a „vyhovění jeho žalobě co do částky 589 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení“.
13. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
14. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním i žalovaná, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení části vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 294 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2019 do zaplacení). V tomto dovolání uplatnila žalovaná tyto dovolací důvody.
15. Žalovaná namítala, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být v daném případě zjišťována existence příčinné souvislosti, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Žalovaná poukázala na to, že soudy obou stupňů určily jako odpovědnostní titul následně zrušené rozhodnutím Magistrátu hlavního města Praha ze dne 27. 2. 2015, č. j. MHMP 301783/2015/Voj, ze kterého dle žalované svůj nárok odvozoval rovněž žalobce. Žalobce však měl nastoupit do zmařeného zaměstnání již ke dni 2. 2. 2015. Pokud tedy s ním společnost COVENANT zahrady a parky s. r. o. neuzavřela pracovní smlouvu, muselo k tomu dojít před sjednaným dnem nástupu. Vzhledem k tomu, že k zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu došlo dne 23. 2. 2015 a řízení o přestupku až dne 29. 6. 2015, k neuzavření pracovní smlouvy se žalobcem došlo v důsledku postupu Policie ČR (zadržení řidičského průkazu), nikoli jakéhokoliv postupu Magistrátu hlavního města Prahy. Nadto sám žalobce požaduje náhradu ušlého zisku za dobu od 12. 2. 2015, tedy za dobu před vydáním nezákonného rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu. Odvolací soud tedy chybně posuzoval existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím, které bylo vydáno až po vzniku uplatněné škody, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 336/2011, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, nebo ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013. K tomu pak žalovaná doplnila, že pokud by se Policie ČR dopustila při zadržení řidičského průkazu žalobce nesprávného úředního postupu, jednalo by se o pochybení výhradně tohoto orgánu, k němuž došlo mimo řízení o zadržení řidičského průkazu, příslušným orgánem jednat za stát by tudíž nebylo Ministerstvo dopravy, ale Ministerstvo vnitra.
16. Závěrem žalovaná navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu a zamítnutí žaloby, popř. jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že navrhl její dovolání odmítnout nebo zamítnout, neboť žalovaná nenapadá vyřešení otázky hmotného práva, nýbrž posouzení skutkových zjištění, které přezkumu Nejvyššího soudu nepodléhají. Navíc dle něj žalovaná lpí na přepjatém formalismu a jí namítané skutečnosti fakticky nic nemění na tom, že v důsledku výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem vznikla žalobci škoda, za kterou odpovídá stát.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Pokud jde o dovolání žalobce, tak jeho přípustnost dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka absence „dostatečného odůvodnění“ úvahy ohledně výše krácení nároku na náhradu škody s ohledem na spoluzavinění poškozeného, neboť tato se míjí s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud totiž ve svém rozsudku poměrně podrobně rozebral, v čem konkrétně účast žalobce na zvětšení v řízení požadované škody spatřuje a jak tuto okolnost promítl do výše přiznané náhrady škody. Uvedl totiž, že ačkoliv i v minulosti žalobce (dle své vlastní výpovědi) vykonával různé nekvalifikované práce a střídal brigády, takovou práci si v rozhodném období (tj. jeden rok a 4 měsíce) nezajistil a nesnížil tak výši nyní uplatňované škody, čímž její nárůst v nezanedbatelné výši spoluzpůsobil, což odvolací soud zohlednil zkrácením náhrady ušlého zisku na jednu polovinu (viz odstavce 19 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tímto svým právním hodnocením se pak odvolací soud neodchýlil od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 (jenž se navíc týká zcela odlišného typu nároku, a to náhrady za zásah do práva na ochranu osobnosti), neboť při své úvaze o míře, v jaké měl zohlednit spoluzavinění žalobce, přihlížel ke konkrétním zjištěným okolnostem daného případu, které v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl a ve vzájemné souvislosti posoudil.
23. I z argumentace žalobce v dovolání pak vyplývá, že ačkoliv žalobce obecně namítá nedostatečné odůvodnění úvahy ohledně krácení přiznané náhrady s tím, že podle něj by měla být založena „na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu“ (což ale nijak nekonkretizuje), je podstatou jeho dovolání nesouhlas s tím, že náhrada škody byla odvolacím soudem v daném případě o polovinu zkrácena. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě dle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy.
Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná a může dokonce i absentovat, neboť poškozený nese i následky náhody, která jej postihla, forma zavinění ale může mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, však odvisí od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod č. 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2222/2020, nebo ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2225/2021, a ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2167/2024, a obdobně k dřívější právní úpravě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, nebo ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020), což ale v daném případě splněno není.
24. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani otázkou, zda má odvolací soud postupovat analogicky dle § 135 odst. 1 o. s. ř. a být vázán rozhodnutím úřadu práce o zařazení žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání, z něhož žalobce dovozoval prokázání skutečnosti, že se o získání zaměstnání snažil, příp. alespoň dle § 135 odst. 2 o. s. ř. z tohoto rozhodnutí vycházet. V první řadě žádné rozhodnutí úřadu práce o zařazení žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání v dané věci k důkazu provedeno nebylo, natož, aby z něj vyplývala skutečnost, že se žalobce o získání zaměstnání snažil. Toto navíc není ani z logiky věci možné, neboť takové rozhodnutí je vydáváno na počátku registrace uchazeče o zaměstnání a nemůže z něj tedy nijak vyplývat, jak se tento uchazeč choval v době po jeho vydání. Žalobce tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Pokud pak chtěl žalobce touto svou otázkou poukázat na to, že byl v rozhodné době evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, z čehož dovozoval, že musel plnit své povinnosti (dostavovat se na pohovory a bezdůvodně neodmítat nabízená zaměstnání), tak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud nepostavil svůj závěr o spoluzpůsobení škody žalobcem na tom, že by snad z provedeného dokazování dovodil, že žalobce své povinnosti vůči úřadu práce neplnil, ale na závěru, že s ohledem na druhy a způsoby výkonu práce žalobce před zabavením řidičského průkazu (různé nekvalifikované práce nevyžadující řidičské oprávnění vykonávané formou brigády), mohl si takový příjem zajistit i v rozhodném období a výši vznikající škody tak snížit (viz odstavce 18 až 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Přípustnost dovolání žalobce dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani poslední otázka, zda má odvolací soud při stanovení výše náhrady škody přihlížet ke spoluúčasti poškozeného z úřední povinnosti. I pokud by se totiž prosadil názor žalobce, že ke spoluúčasti poškozeného z úřední povinnosti přihlíženo být nemá, nic by se na závěru odvolacího soudu nezměnilo, neboť nutnost zohlednit ve výši případné škody to, zda v rozhodném období žalobce usiloval o získání nového zaměstnání a že mohl vykonávat práci i v jiné profesi, kde řidičské průkaz nepotřeboval, namítala žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 14. 11. 2019. Na vyřešení takové otázky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Dovolání žalobce tudíž Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Jiná situace je však ohledně dovolání žalované.
27. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve vyhovující části na posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy a vznikem tvrzené škody v podobě ušlého výdělku. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), což žalovaná v rámci dovolání zpochybnila. Ohledně otázky posouzení existence příčinné souvislosti je tedy dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle § 7 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odstavec 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odstavec 2).
30. Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, nebo ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013) k závěru, že jedním z předpokladů odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je vztah příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti pak jde, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí (nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku), tedy je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo (teorie podmínky sine qua non).
Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (tedy, že prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další).
K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je pak příčinná souvislost dána, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a současně by bez ní škoda nenastala.
Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby její vznik byl pro škůdce konkrétně předvídatelný, nýbrž nesmí být vysoce nepravděpodobný.
31. Odvolací soud (jenž se v tomto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) uzavřel, že odpovědnostním titulem je v daném případě následně pro nezákonnost zrušené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 2. 2015, č. j. MHMP 301783/2015/Voj. Nárok na náhradu ušlé mzdy však žalobci přiznal již od 12. 2. 2015, ačkoliv před svou právní mocí a vykonatelností (jíž se soudy dosud nezabývaly a z provedeného dokazování nevyplývá), natož před svým vydáním, nemohlo toto rozhodnutí samo o sobě možnost výdělku žalobce nijak ovlivnit.
S touto časovou nesrovnalostí se pak ve svém rozhodnutí odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) nijak nevypořádal. Ačkoliv po většinu rozhodného období od 12. 2. 2015 do 13. 6. 2016 toto rozhodnutí žalobci v získání zaměstnání, k jehož výkonu by potřeboval řidičský průkaz, skutečně bránilo, ke ztrátě řidičského oprávnění již od 31. 1. 2015 vedlo několik odlišných událostí, které v následně zrušené rozhodnutí vyústily, a to zadržení řidičského průkazu Policií ČR dne 31. 1. 2015 a současné zahájení úkonů trestního řízení proti němu (věc byla následně dne 15.
4. 2015 odevzdána k projednání přestupku Magistrátu hlavního města Prahy) a zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu Magistrátem hlavního města Prahy dne 9. 2. 2015. Teprve poté bylo vydáno posléze zrušené rozhodnutí, kterým byl zadržen řidičský průkaz žalobce do pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, k čemž dle skutkových zjištění obou soudů došlo dne 12. 5. 2016, tedy měsíc před koncem období, za které byla náhrada z ušlý zisk žalobci přiznána. Odvolací soud tudíž minimálně ve vztahu k počátku a konci rozhodného období zjišťoval existenci příčinné souvislosti mezi škodou a následně pro nezákonnost zrušeným rozhodnutím, které však v části doby, kdy měl žalobci v jeho důsledku ucházet výdělek, ještě nebylo ani vydáno, natož nemohlo být vykonatelné, příp. již pozbylo účinnosti.
Tyto své závěry (z jakého důvodu dovodil existenci příčinné souvislosti i zde) pak odvolací soud nijak nezdůvodnil. Rovněž se odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, nebo ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3742/2010) nevypořádal s výsledkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno (a jeho případným vlivem na závěr o existenci nároku žalobce), tedy s tím, že po zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27.
2. 2015, č. j. MHMP 301783/2015/Voj, rozhodl tento úřad o zadržení řidičského průkazu žalobce rozhodnutím ze dne 7. 8. 2019, č. j. MHMP 1578510/2019/Voj, znovu, a to na dobu od 31. 1. 2015 do 12. 5. 2016, tedy ve vztahu k většině rozhodného období. Právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem je tak neúplné, a tedy nesprávné.
32. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že podanou žalobou se žalobce domáhal po státu náhrady ušlého příjmu za dobu od 12. 2. 2015 do 13. 6. 2016, který mu měl ujít v důsledku toho, že mu byl dne 31. 1. 2015 Policií ČR zadržen řidičský průkaz, následně o zadržení řidičského průkazu rozhodl Magistrátu hlavního města Prahy, a to rozhodnutím ze dne 27. 2. 2015, č. j. MHMP 301783/2015/Voj., zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, č. j. 5 A 135/2015-44, s tím, že v mezidobí skončilo přestupkové řízení žalobce zahájené po postoupení věci Policií ČR.
Žalobce tudíž svůj nárok neodvozoval pouze od následně zrušeného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, jak namítala v dovolání žalovaná, ale poukazoval na celý postup orgánů státu od zadržení řidičského průkazu Policií ČR. Je tedy otázkou právního hodnocení soudů, aby z tohoto žalobcem tvrzeného skutkového děje určily případnou právně podstatnou příčinu vzniku tvrzené škody. Podle ustálené soudní praxe i právní teorie je totiž posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004).
33. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud dostatečně nezabýval příčinnou vzniku škody v celém žalobcem vymezeném rozhodném období, nelze se v současně době vyjádřit ani k námitce žalované, že v dané věci soudy obou stupňů jednaly s nesprávně určenou organizační složkou státu oprávněnou za žalovanou jednat, neboť dokud nebude v řízení řádně identifikován právně relevantní odpovědnostní titul, tedy nezákonné rozhodnutí, případně nesprávný úřední postup konkrétního orgánu či orgánů, nebude možné na tuto otázku odpovědět. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že dle jeho ustálené judikatury může před soudem v téže věci (tj. ohledně jednoho nároku) jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014), a to složka určená dle § 6 OdpŠk. V případě, že je však předmětem nároků více (tzv. objektivní kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu, byť žalovaný je stále pouze jeden subjekt, a to Česká republika; toto pak platí i v případě, kdy jedna škoda vznikne z více samostatných škodních událostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Bude tedy na soudech nižších stupňů, aby vyhodnotily skutková zjištění tak, že si ujasní, z jaké konkrétní příčiny, příp. navazujících příčin, žalobcem uplatňovaná újma vznikla s tím, že si současně posoudí charakter a vzájemný vztah zadržení řidičského průkazu Policií ČR dle § 118b zákona o silničním provozu a řízení a rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu správním orgánem dle § 118c zákona o silničním provozu.
34. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno částečně přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve vztahu k této části předmětu řízení existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však ani žalobce, ani žalovaná netvrdili (kromě výše vypořádané námitky chybného určení organizační složky státu oprávněné v dané věci za něj jednat) a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
35. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak v (odvolacím soudem potvrzené) části výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
36. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobce nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. V této souvislosti se rovněž neopomene vypořádat s tím, která organizační složka státu je oprávněna ve věci za stát vystupovat, a s tou bez vydání zvláštního rozhodnutí začne jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005).
37. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu