30 Cdo 1235/2021-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 54/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, č. j. 58 Co 288/2019-244, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, č. j. 58 Co 288/2019-244, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2019, č. j. 18 C 54/2015-226, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 18 C 54/2015-130, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal konstatování, že nepřiměřenou délkou správního řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 21. 6. 2010, vyřizované Ústavním soudem pod sp. zn. Spr. ÚS 452/10, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a zároveň také základní právo žalobce na informace, a to v jeho časové dimenzi garantované čl.
10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (výrok I), uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným, podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva M. Š., nar. XY: Česká republika – Ministerstvo financí se Vám omlouvá za to, že nepřiměřenou délkou správního řízení o Vaší žádosti o poskytnutí informace ze dne 21. 6. 2010, vyřizované Ústavním soudem pod sp. zn. Spr.
ÚS 452/10, bylo porušeno Vaše základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přijměte prosím omluvu za nesprávný úřední postup Ústavního soudu, v důsledku kterého Vám vznikla nemajetková újma.“, a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal též vyslovení omluvy za porušení základního práva žalobce na informace, a to v jeho časové dimenzi, garantovaného čl.
10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 60
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 11. 2018, č. j. 58 Co 352/2018-196, odvolání žalované proti zamítavé části výroku II rozsudku soudu prvního stupně odmítl a ve výroku I, vyhovující části výroku II a ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Usnesením ze dne 3. 5. 2019, č. j. 18 C 54/2015-226, soud prvního stupně žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. Dovoláním napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Žalobce se žalobou domáhal odčinění nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (v délce tří let a pěti měsíců) o žádosti žalobce o informaci ze dne 21. 6. 2010, jež byla vyřizována Ústavním soudem pod sp. zn. Spr ÚS 452/10 a ukončena rozhodnutím předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, které žalobce dne 21. 4. 2011 napadl správní žalobou u Krajského soudu v Brně, o níž bylo vedeno řízení pod sp. zn. 31 A 29/2011 a které bylo zastaveno usnesením ze dne 17. 10. 2013, č. j. 31 A 29/2011-151, neboť Ústavní soud zaslal žalobci jím původně požadovanou informaci bez anonymizace (dále jen posuzované řízení). Žalobce požadoval náhradu újmy ve formě konstatování porušení zákona, poskytnutí omluvy a dále zaplacení částky 60 000 Kč.
6. O žalobě rozhodl soud prvního stupně nejprve rozsudkem výše vymezeným pod bodem 1 tohoto rozhodnutí, jenž však byl k odvolání žalované usnesením odvolacího soudu výše vymezeným pod bodem 2 tohoto rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušen. Odvolací soud v odůvodnění odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3755/2015, dle něhož na soudech prvního stupně leží povinnost vyzvat žalobce postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby specifikoval, zda a případně jakého odškodnění se domáhal ve vztahu k řízení před správními orgány na straně jedné a k řízení před správními soudy na straně druhé, přičemž takto vymezené nároky by měly pro účely odškodnění tvrzené nemajetkové újmy samostatnou povahu.
Důvodem je, že skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhají čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek.
Odvolací soud rovněž konstatoval, že závazek, jehož splnění se osoba na orgánu veřejné moci podanou žádostí o poskytnutí informací a následně žalobou ve správním soudnictví domáhá, nepochybně není závazkem civilní (soukromoprávní) povahy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) (Shapalov vs. Ukrajina č. 45835/05, Kenedi vs. Hungary č. 31475/05, Loiseau vs. France č. 46809/99), pak tato je nepřípadná, nepostihuje skutkově obdobnou situaci ohledně toho, kdo a z jakých důvodů o poskytnutí informace žádá, o jakou informaci se jedná.
Odvolacímu soudu k okamžiku jeho rozhodování nebylo známo žádné rozhodnutí obsahující změnu stanoviska Nejvyššího soudu v obdobných věcech.
7. Soud prvního stupně postupoval dle § 43 odst. 1 o. s. ř. a vyzval žalobce usnesením ze dne 11. 1. 2019, č. j. 18 C 54/2015-200, a usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 18 C 54/2015-218, k doplnění neurčité žaloby tak, aby bylo zřejmé, jakou částku žalobce požaduje za každé jednotlivé porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě s tím, že je nezbytné takovou částku přiřadit ke každému tomuto dílčímu porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě.
Zároveň byl poučen, že nebude-li žaloba opravena nebo doplněna a v řízení nebude možné pokračovat, soud žalobu odmítne. Usnesením ze dne 31. 1. 2019 bylo žalobci soudem v rámci předvídatelnosti rozhodování předestřeno, že se s argumentací žalobce o jednotnosti délky řízení neztotožňuje, když o žádosti žalobce bylo učiněno několik rozhodnutí před Ústavním soudem a část řízení probíhala před Krajským soudem v Brně, a bude postupovat dle § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk. Ačkoli žalobce svými podáními (podáním ze dne 29.
1. 2019 a 18. 2. 2019) odkazoval na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, žaloba k výše uvedeným výzvám zůstala ve stanoveném obsahu nedoplněna. Žalobce v obsáhlém vyjádření z 29. 1. 2019 uvedl, že se nejedná o jednotlivá dílčí porušení povinnosti, ale o jediné celistvé porušení povinnosti vyřídit žalobcovu žádost v zákonné lhůtě do 15 dnů, za které žalobce požadoval zaplacení částky 60 000 Kč. Odkázal na řízení vedené týmž soudem pod sp. zn. 17 C 84/2017, v němž bylo jinému žalobci v obdobném případě přiznáno peněžité zadostiučinění ve výši 47 250 Kč, v jiném rozsahu žaloba doplněna nebyla.
Skutečnost, že žalobou uplatnil jediný nárok, a to od okamžiku podání žádosti o informaci až do posledního rozhodnutí Krajského soudu v Brně, zopakoval žalobce i v podání ze dne 18. 2. 2019 a k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 217/19, jímž byla v jiné věci ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, a bylo v něm uvedeno: „Stěžovateli sice lze přisvědčit, že dle shora citované judikatury ESLP představuje právo na přístup k informacím občanské právo v intencích čl.
6 odst. 1 Úmluvy, současně je však nutné zdůraznit, že z rozhodovací praxe téhož soudu plyne, že průtahy ve správním řízení jsou zohledňovány pouze v souvislosti s navazujícím soudním řízení (srov. rozsudek ve věci Kiurkchian vs. Bulharsko ze dne 24. 3. 2005…)“. Soud prvního stupně podání žalobce, kterým se zahajuje řízení, odmítl, neboť žalobce i přes početné odkazy na jiná rozhodnutí své podání nedoplnil o požadované náležitosti, přičemž šlo o takovou vadu podání, pro kterou nelze pokračovat v řízení.
K judikatuře zmíněné žalobcem soud prvního stupně odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2018, č. j. 58 Co 352/2018-196, a k usnesení Ústavního soudu z 8. 2. 2019, sp. zn. II.
ÚS 217/19, uvedl, že není povinen následovat obsah zmíněné části odůvodnění, neboť odůvodnění usnesení Ústavního soudu, jímž byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, nemá precedenční účinky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05).
8. K odvolání žalobce odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, jak bylo uvedeno bod bodem 4 tohoto rozhodnutí. Uvedl, že nedostatečné vylíčení rozhodných skutečností je vadou žaloby, která brání v pokračování řízení, pouze tehdy, není-li skutkový děj nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem (návrhem rozhodnutí soudu) logický rozpor.
Soud prvního stupně postupoval v intencích předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu, v němž odvolací soud dovodil, že v tomto případě nebyla splněna podmínka pro aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není tudíž namístě postup dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ve vztahu k řízení před Ústavním soudem o podání informace a navazujícímu řízení před správním soudem jako celku, a požadavek žalobce na odškodnění fakticky sestává z dílčích nároků, majících samostatný skutkový základ.
V souladu s názorem Nejvyššího soudu v obdobné věci (usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3755/2015) bylo na soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval ke specifikaci, zda a případně jakého odškodnění se domáhá ve vztahu k řízení před správními orgány na straně jedné a k řízení před správními soudy na straně druhé, jež mají pro účely odškodnění tvrzené nemajetkové újmy samostatnou povahu. Soud prvního stupně tak učinil opakovaně, žalobce přesto setrval na svém právním názoru a žalobu požadovaným způsobem nedoplnil.
Za těchto okolností je žaloba, kterou žalobce tvrdí fakticky dílčí samostatné skutky, avšak požaduje jen jednu částku odškodnění nemajetkové újmy bez jejího jakéhokoli rozlišení ve vztahu jednak k řízení před správními orgány z nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti učinit konkrétní úkon(y) nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a jednak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení před správními soudy, neprojednatelná pro neurčitost vylíčených skutkových okolností, resp. neurčitost spočívající v logickém rozporu mezi dosud vylíčenými skutkovými okolnostmi a žalobním žádáním.
Soud prvního stupně proto nepochybil, řádně se vypořádal s argumentací žalobce, včetně jím zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu, a závěr o vadách žaloby, bránících pokračování řízení, může obstát nejen ohledně nároku na odškodnění finanční částkou 60 000 Kč s přísl., ale též ve vztahu k požadavku na konstatování porušení práva žalobce a poskytnutí omluvy, když se jedná jen o jinou formu satisfakce za porušení práva a jednotlivé újmy z jednotlivých porušení práva vzniklé ve správním řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk a v řízení před správním soudem dle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk žalobce odmítl specifikovat.
Žalobci se ze strany soudu prvního stupně dostalo dostatečného poučení, a to i vzhledem k obsahu zrušujícího usnesení odvolacího soudu, ostatně sám je účastníkem i řízení, v němž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3755/2015. Z podání žalobce, jimiž reagoval na výzvy soudu prvního stupně k doplnění žaloby, i z obsahu podaného odvolání je zřejmé, že žalobce setrvává na svém právním názoru o použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Stanoviska ve vztahu k řízení o podání informace a navazujícímu řízení před správním soudem jako celku, z tohoto důvodu považuje podanou žalobu za bezvadnou a doplnit ji nechce. Další poučování žalobce by proto bylo nadbytečné a odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil napadené usnesení.
9. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek: a. Otázka určitosti a projednatelnosti žaloby ve vztahu ke sporné části žalobního návrhu ohledně částky 60 000 Kč s příslušenstvím, která nebyla napadena odvoláním žádným z účastníků řízení a která proto již není (neměla by být) předmětem dalšího řízení, tudíž nebyl důvod vyzývat k upřesnění žaloby. Tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněným pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. b. Otázka procesního práva – nutnosti odstranění vad žaloby a otázka její projednatelnosti (§ 43 odst. 1, 2 o. s. ř.). Tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5774/2016, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007, a ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, a nálezem Ústavního soudu ze dne 28.
5.2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18. c. Otázka hmotného práva – zda na právo na informace podle čl. 10 Úmluvy a podle zákona č. 106/1999 Sb. dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Stanovisko. Tato otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak než v předchozích rozhodnutích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015), neboť její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu odporuje ustálené judikatuře ESLP – rozhodnutím ve věcech Shapalov proti Ukrajině, stížnost č. 45835/05, Kenedi proti Maďarsku, stížnost č. 31475/05, Loiseau proti Francii, stížnost č. 46809/99, a také judikatuře Ústavního soudu – usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
2. 2019, sp. zn. II. ÚS 217/19.
10. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. K první otázce namítá, že proti prvnímu rozhodnutí soudu prvního stupně podala dovolání pouze žalovaná. Zamítavý výrok III ohledně částky 60 000 Kč s příslušenstvím tudíž nabyl právní moci, neboť nebyl odvoláním napaden. Odvolacímu soudu tudíž nepříslušelo tento výrok rušit. Následná výzva soudu prvního stupně, aby žalobce uvedl, jakou částku požaduje za každé jednotlivé porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či přiměřené lhůtě s tím, že je nezbytné tuto částku přiřadit ke každému tomuto dílčímu porušení povinnosti, tudíž směřovala k části žaloby, o níž již bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Žalobce na výzvu reagoval podáním, v němž trval na tom, že se v řízení domáhá jediného nároku na odčinění újmy způsobené celou délkou řízení, přičemž odkazoval na judikaturu ESLP a Ústavního soudu.
11. Žalobce považuje za nesprávný závěr soudů nižších stupňů o neprojednatelnosti žaloby. Cituje judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k této problematice. Žalobce v žalobě i jejich doplněních jednoznačně vymezil, že částku 60 000 Kč požaduje jakožto odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou celého řízení. Žalobou tak byly vylíčeny rozhodující skutečnosti a přesně bylo uvedeno, na jakém základě a čeho se žalobce domáhá. Odlišný právní názor soudu mohl být důvodem k zamítnutí žaloby, nikoliv k jejímu odmítnutí.
12. Ve vztahu ke třetí otázce dovolatel rekapituluje judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení a dále judikaturu vztahující se k otázce práva na přiměřenou délku řízení správních. Uvádí, že dovolací soud by se měl odchýlit od závěru, že řízení o poskytnutí informací nemá povahu řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny a nelze se ve vztahu k němu dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené době, přičemž dovolatel odkazuje na judikaturu ESLP a Ústavního soudu. Dne 2. 2. 2021 dovolatel dovolání doplnil podáním, v němž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20.
13. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
18. Byť dovolatel vymezuje tři dovolací otázky, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky pouze jediné, a to, zda v případě posuzovaného řízení, jež bylo řízením o poskytnutí informace částečně probíhající před správním orgánem a částečně před soudem, dovolateli svědčilo právo na přiměřenou délku celého řízení, či nikoliv, tedy zda v nynějším řízení jde o jediný nárok na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou celého řízení, či jde o více nároků sestávajících z nároku na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení a nároků na odčinění újmy způsobené jednotlivými pochybeními správního orgánu.
19. Na vyřešení právě uvedené otázky závisí rovněž řešení dovolatelových otázek výše vymezených pod písm. a) a b), neboť námitky, jež dovolatel k těmto otázkám uvádí, vycházejí z předpokladu, že předmětem řízení je jediný nárok. Pokud by totiž předmětem řízení bylo více nároků, z kteréhožto závěru odvolací soud v souladu s předcházející ustálenou judikaturou, jež k okamžiku rozhodování odvolacího soudu nebyla překonána, vycházel, pak by postup odvolacího soudu, jímž k odvolání žalované zrušil též zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, byl správným. Stejně tak by byl správným závěr o neprojednatelnosti žaloby, pokud žalobce nespecifikoval, jakého plnění se ve vztahu k jednotlivým nárokům po žalované domáhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3379/2013). Otázka, zda lze žalobcem vymezený skutek posuzovat jako jedno kontinuálně probíhající řízení, nebo více samostatných řízení, je právním posouzením věci (právní kvalifikací). Žalobce se tak mýlí, pokud namítá, že soud byl povinen projednat žalobu na základě právní kvalifikace učiněné žalobcem. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Otázky výše vymezené pod písm. a) a b) tudíž samostatně přípustnost dovolání nezakládají, neboť, vycházel-li odvolací soud ze závěru, že předmětem řízení je více nároků (byť, jak bude uvedeno níže, byl tento závěr nesprávný), postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a od dovolatelem namítané judikatury se neodchýlil.
20. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky vymezené v bodě 18, neboť soudy nižších stupňů při projednatelnosti žaloby vycházely z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dle níž nebylo možné újmu spatřovat v nepřiměřené délce řízení, pokud posuzované správní řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato judikatura však byla níže citovaným nálezem Ústavního soudu a na něj navazujícím rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu částečně překonána.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je však důvodné.
22. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení, až na vady související s otázkou zakládající přípustnost dovolání, žádné vady neshledal.
23. Nejvyšší soud v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uvedl: „Ústavní soud se především neztotožnil se závěrem obecných soudů v jím posuzované věci, že stěžovatelé, kteří v předmětném řízení uplatňovali své základní právo, neměli ve správním řízení právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo totiž podle Ústavního soudu stěžovatelům vyplývá z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny (bod 34 nálezu), které lze vyjádřit i jako právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, přitom nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nepatří mezi ta ustanovení o základních právech, jichž se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) (bod 38 nálezu).
24. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (bod 44 nálezu), avšak záměrně se nevyjádřil k otázce, zda se toto právo vztahuje i na ta správní řízení, jejichž předmětem základní právo či svoboda není (bod 47 nálezu) a zdůraznil, že těmito závěry nijak nepřekonává svou judikaturu vztahující se nikoli k nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale k nárokům na náhradu škody, tvořenou nálezem sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363), bod 30 a násl., v němž rozlišování podmínek náhrady nemajetkové a majetkové újmy Ústavní soud aproboval, včetně závěru, že pro náhradu škody je možné vycházet z určení délky řízení ‚bez průtahů‘ (bod 59 nálezu).
25. Velký senát proto nevidí jinou možnost, než se odchýlit i od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a posuzovat tak přiměřenost jejich délky. Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu tak již nadále nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny.“
26. Výše uvedený závěr Ústavní soud dovodil právě na podkladě řízení o poskytnutí informace. V bodě 60 citovaného nálezu uvedl: „Předmětem správních řízení zahájeným žádostmi stěžovatelů bylo jejich základní právo na informace dle čl. 17 Listiny. V tomto správním řízení, jakož i v navazujících řízeních před správními soudy, měli stěžovatelé právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na tato řízení je přitom třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace.“
27. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tak soudy nižších stupňů pochybily, pokud při posouzení projednatelnosti žaloby vycházely ze závěru, že v řízení jde o více samostatných nároků, u nichž je žalobce povinen specifikovat, jakého plnění se po žalované domáhá.
28. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud usnesení odvolacího soudu za nesprávné, a proto je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
29. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. František Ištvánek předseda senátu