USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Golf Ještěd, s. r. o., identifikační číslo osoby 25046586, se sídlem ve Světlé pod Ještědem, Rozstání 5, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 345 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 1/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024, č. j. 14 Co 442/2024-328,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se první žalobou došlou soudu dne 20. 6. 2019 domáhala mj. zaplacení částky 930 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 6. 2019 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 K 23/2002 a následně u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 K 1/2016 (dále též jen „posuzované řízení“) od 28. 6. 2002 do 21. 12. 2018.
Řízení bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) vedeno pod sp. zn. 44 C 36/2019. Takto formulovaný požadavek žalobkyně u žalované uplatnila dne 21. 12. 2018, žalovaná její žádost dosud nijak nevyřídila. Žalobkyně se tak domáhala úroku z prodlení od 22. 6. 2019 do zaplacení. Žalovaná nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Druhou žalobou došlou soudu dne 2. 3. 2023 se žalobkyně domáhala mj. zaplacení částky 828 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20.
3. 2023 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení za další období od 22. 12. 2018 do 21. 3. 2022. Řízení bylo u soudu prvního stupně vedeno pod sp. zn. 22 C 44/2023. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 44 C 36/2019-340, byly obě věci spojeny ke společnému projednání. Za celkovou dobu trvání posuzovaného řízení tak žalobkyně požadovala zaplacení částky 1 758 400 Kč s příslušenstvím. Takto formulovaný požadavek žalobkyně u žalované uplatnila dne 19.
9. 2022. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 10. 5. 2023, kterým žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 412 500 Kč s tím, že tato částka byla žalobkyni zaplacena dne 11. 5. 2023. Usnesením ze dne 6. 11. 2023, č. j. 44 C 36/2019-399, soud prvního stupně mj. zastavil řízení o zaplacení nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení ve výši 412 500 Kč, předmětem řízení tedy zůstala částka 1 345 900 Kč, usnesením ze dne 20. 3. 2024, č. j. 44 C 36/2019-441, ve znění opravného usnesení ze dne 23.
4. 2024, č. j. 44 C 36/2019-447, byl nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 1 345 900 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 930 000 Kč od 22. 6. 2019 do 12. 5. 2023, z částky 517 500 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 828 400 Kč od 20. 3. 2023 do zaplacení vyloučen k samostatnému řízení. Věc byla u soudu prvního stupně následně vedena pod shora uvedenou sp. zn. 44 C 1/2024. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j.
44 C 1/2024-267, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 431 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 914 650 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 402 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I potvrdil do částky 75 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu do částky 356 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II), v zamítavém výroku II potvrdil (výrok III), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 402 Kč (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 068 Kč (výrok V).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, v rozsahu jeho výroku II včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tedy přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak nemohou založit námitky dovolatelky o tom, že byl postižen celý její rozsáhlý majetek, který byl tvořen mimo jiné golfovým areálem, který byl následně v konkursním řízení za zlomek ceny za podezřelých okolností prodán, že ji posuzované řízení fakticky zlikvidovalo, to vše za situace, kdy byl konkurs na majetek žalobkyně opakovaně prohlašován po dobu 20 let. Žalobkyně současně vyjádřila nesouhlas s konstatováním odvolacího soudu, že byla v úpadku.
V této souvislosti dále namítá, že v době prohlášení konkursu měla dluhy, nicméně disponovala rozsáhlým nemovitým majetkem, který hodnotu závazků převyšoval, nastalý stav se snažila řešit vlastními silami, ovšem nezákonným prohlášením konkursu došlo k zesplatnění všech závazků a žalobkyně nadále neměla možnost řádně fungovat a své závazky plnit. Konstatuje, že kdyby k prohlášení konkursu nedošlo, do úpadku by se nedostala a byla by schopna řádně fungovat a své závazky plnit. Uzavírá, že odvolací soud proto nesprávně mechanicky posoudil význam předmětu řízení jako standardní.
Kromě námitky, že pro uvedené skutečnosti nesouhlasí s posouzením významu předmětu řízení jako standardního, však dovolatelka v souvislosti s těmito skutečnostmi neformuluje žádnou konkrétní právní otázku. Nadto i ze samotné argumentace žalobkyně vyplývá, že jí uváděné skutečnosti ani přímo nesouvisí s celkovou délkou řízení, ale samy představují jiné odpovědnostní tituly, ať již nezákonná rozhodnutí či nesprávné úřední postupy nespočívající v celkové délce řízení a které samy o sobě mohou zakládat samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy či náhradu škody.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá (viz žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011), že význam předmětu konkursního řízení (a to i z pohledu konkursního dlužníka) by měl být automaticky zvýšený. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku toliko dovodil, že význam předmětu konkursního řízení pro konkursního dlužníka může být i vyšší, nežli u konkursních věřitelů, neboť se v něm mají uspořádat jeho majetkové poměry, je-li v úpadku, což byl i případ žalobkyně.
Posouzení významu předmětu řízení v napadeném rozhodnutí přitom nelze označit jako mechanické, nýbrž spočívá na skutkovém zjištění, že žalobkyně byla v úpadku a podmínky pro prohlášení konkurzu byly splněny, přičemž proti prvému prohlášení konkurzu se sama žalobkyně vzdala odvolání. Nesouhlasí-li dovolatelka se skutkovými závěry, z nichž vychází napadené rozhodnutí, a na podkladě odlišných skutkových zjištění konstruuje své odlišné právní posouzení, nejedná se z její strany o výtku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o námitku proti skutkovým zjištěním, která ovšem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem, jak bylo již shora uvedeno.
Otázka žalobkyně týkající se valorizace základní částky zadostiučinění, vlivu inflace a zohlednění aktuálních ekonomických poměrů v České republice a s ní související otázka týkající se zohlednění konkrétních okolností případu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť stanovení výše základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že není důvod se odchýlit od rozsahu stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako „Stanovisko“, z něhož vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29.
3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Odvolací soud se neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, pokud při stanovení základní částky přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy a vyvaroval se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 16.
1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bodu 78 a násl. podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva (viz bod 68 až 76 citovaného rozsudku, kde Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva za posledních 5 let), jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla určujícím referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku.
I částka přiznaná odvolacím soudem žalobkyni za porušení práva na přiměřenou délku řízení splňuje kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žalobkyně svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů v České republice, takový rámec však není, jak bylo výše popsáno, referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění, a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby tuto otázku posoudil jinak. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě rovněž s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17.
8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, bod 11, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, bod 10. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí.
Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci. Těmto závěrům se nijak neprotiví, pokud odvolací soud vyšel za základní částky 20 000 Kč za jeden rok řízení a za téměř dvacetileté řízení dospěl k částce zadostiučinění ve výši 487 500 Kč. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu