30 Cdo 1297/2020-254
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou
Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované 1)
Městské části Praze 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601, a žalované 2) České
republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za
vedlejšího účastenství na straně první žalované Hlavního města Prahy, se sídlem
v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o zaplacení částky 499 936 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 359/2016, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 54 Co
397/2019-196, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 54 Co
397/2019-196, v části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky IV, V, VI a závislé
výroky VIII, IX a X rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 8. 2019, č.
j. 10 C 359/2016-166, a v závislém výroku II a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 27. 8. 2019, č. j. 10 C 359/2016, ve výrocích IV, V, VI a
závislých výrocích VIII, IX a X se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
27. 8. 2019, č. j. 10 C 359/2016-166, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce
domáhal ze strany obou žalovaných konstatování porušení práv žalobce (výrok I),
zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po první žalované domáhal zaplacení
částky 49 968 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené
vydáním nezákonného rozhodnutí (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce po druhé žalované domáhal zaplacení částky 49 968 Kč s příslušenstvím z
titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí
(výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po první žalované domáhal
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
(výrok IV), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po druhé žalované domáhal
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
(výrok V), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po první žalované domáhal
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy
způsobené neposkytnutím informace (výrok VI), zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce po druhé žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím
z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené neposkytnutím informace (výrok
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Žalobce podal dne 28. 7. 2013 prvé žalované žádost o informace dle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen InfZ). Prvá
žalovaná po třech dnech (31. 7. 2013) vydala rozhodnutí a poskytla žalobci
informace tak, že v části žádosti žalobci vyhověla a informace poskytla a v
části žádosti poskytnout informace odmítla rozhodnutím ze dne 31. 7. 2013, č.
j. MCP6 058749/2013. Dne 15. 8. 2013 prvá žalovaná obdržela odvolání a stížnost
žalobce, což prvá žalovaná po jednom dni (16. 8. 2013) postoupila vedlejší
účastnici na straně prvé žalované. Vedlejší účastnice jako odvolací orgán dne
2. 9. 2013 rozhodla tak, že rozhodnutí prvé žalované potvrdila a odvolání
zamítla. Dne 31. 10. 2013 podal žalobce Městskému soudu v Praze žalobu proti
rozhodnutí vedlejší účastnice, dne 12. 11. 2015 Městský soud v Praze rozhodl
rozsudkem č. j. 11 A 165/2013-43 tak, že rozhodnutí vedlejší účastnice a
rozhodnutí prvé žalované zrušil a věc vrátil prvému žalovanému k dalšímu
řízení. Prvý žalovaný obdržel pravomocný a vykonatelný rozsudek dne 10. 12.
2015 dopisem vedlejší účastnice č. j. MHMP 2097964/2015, sp. zn. S-MHMP
918054/201 a po čtyřech dnech (14. 12. 2015) informace žalobci poskytl.
4. Žalobce po dvojí výzvě ze strany soudu prvního stupně specifikoval,
že se v řízení domáhá po prvé žalované zaplacení částky 49 968 Kč za vydání
nezákonného rozhodnutí, po druhé žalované úhradu částky 49 968 Kč za vydání
nezákonného rozhodnutí druhou žalovanou. Za nepřiměřenou délku řízení požaduje
po prvé žalované částku 100 000 Kč a rovněž po druhé žalované za nepřiměřenou
délku řízení částku 100 000 Kč. Vedle náhrady nemajetkové újmy za nezákonné
rozhodnutí a nesprávný úřední postup požaduje i odčinění nemajetkové újmy z
titulu neposkytnutí informace, a to ve výši 100 000 Kč po každé ze žalovaných.
Ke vzniku nemajetkové újmy žalobce tvrdil, že odepírání práva na informace mělo
na něho značný dopad, neboť musel čelit značné administrativní zátěži a
studovat rozsáhlou legislativu a judikaturu a musel vynaložit extrémní úsilí
proto, aby se k informacím dostal.
5. Po právní stránce se soud nejprve zabýval otázkou pasivní věcné
legitimace druhé žalované. Uvedl, že v posuzované věci není poskytování
informací žalobci v jím požadovaném vymezení v působnosti druhé žalované ani v
přenesené působnosti prvé žalované, ale v samostatné působnosti prvé žalované.
Druhá žalovaná zde není povinným subjektem. Námitku druhé žalované, že není ve
sporu pasivně legitimována, shledal tedy důvodnou. Proto soud žalobu ve vztahu
k druhé žalované pro nedostatek její pasivní věcné legitimace ve výrocích I.,
III., V. a VII. zamítl.
6. Ve vztahu k nároku na odčinění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím
prvé žalované soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že vše, co žalobce ke
vzniku újmy uvedl, bylo, že odepírání práva na informace mělo na něho značný
dopad, neboť musel čelit značné administrativní zátěži a studovat rozsáhlou
legislativu a judikaturu a musel vynaložit extrémní úsilí proto, aby se k
informacím dostal. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce v řízení neusnesl
břemeno tvrzení a břemeno důkazní v otázce tvrzení a prokázaní vzniku
nemajetkové újmy z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí.
7. Ve vztahu k nároku na odčinění újmy způsobené nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení soud prvního stupně uvedl, že
na správní řízení ve věci žádosti žalobce o poskytnutí informací vymezených v
žádosti, které nemají civilní povahu, nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva) ani čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, a proto se ve vztahu k tomuto správnímu řízení nelze
otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani
bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), včetně tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku
nemajetkové újmy. V řízení bylo prokázáno, že prvá žalovaná vydala rozhodnutí k
žádosti žalobce po třech dnech, po doručení odvolání a stížnosti žalobce prvá
žalovaná odvolání a stížnost postoupila vedlejšímu účastníku po jednom dni,
rozsudek Městského soudu v Praze zaslala prvá žalovaná žalobci po čtyřech dnech
od jeho obdržení od vedlejšího účastníka. Prvá žalovaná tedy jednak konala, ale
i rozhodnutí vydala, ve lhůtách podle § 14 odst. 5 písm. d) InfZ a § 15 odst. 1
InfZ a nesprávného úředního postupu se nedopustila.
8. Ve vztahu k nároku na odčinění újmy způsobené neposkytnutím informace
soud prvního stupně uvedl, že z hlediska předpokladů pro vznik odpovědnosti
prvé žalované prvá žalovaná sice informace v požadovaném rozsahu nejdříve
neposkytla, i zde však nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti
prvé žalované, a to vznik nemajetkové újmy žalobce, který, společně (pro
všechny nároky uplatněné žalobou, tedy pro nároky z nezákonného rozhodnutí, z
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhé době trvání
správního řízení, a z nesprávného úředního postupu, spočívajícího v
neposkytnutí informací v požadovaném rozsahu), uvedl toliko to, že odepírání
práva na informace mělo na něho značný dopad, neboť musel čelit značné
administrativní zátěži a studovat rozsáhlou legislativu a judikaturu a musel
vynaložit extrémní úsilí proto, aby se k informacím dostal. Soud tedy i v
otázce odpovědnosti prvé žalované za nemajetkovou újmu, která měla být
způsobena prvotním neposkytnutím požadovaných informací v rozsahu požadovaném
žalobcem, dospěl stejně jako v případě otázky splnění předpokladů odpovědnosti
prvé žalované za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena vydáním
nezákonného rozhodnutí, k závěru, že žalobce i zde neusnesl břemeno tvrzení a
břemeno důkazní v otázce tvrzení a prokázaní vzniku nemajetkové újmy z důvodu
neposkytnutí informací v rozhodnutí prvé žalované.
9. Odvolací soud se s výše uvedenými skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně ztotožnil, přičemž poukázal na další řízení, která žalobce vede
ohledně obdobných nároků a v nichž žalobce nebyl úspěšný. Ohledně tvrzení, že
žalobce pociťoval frustrující pocity, ztrácel důvěru v právní stát, neboť
nedošlo k naplnění legitimního očekávání žadatele o informace a nedošlo k
naplnění principů dobré správy, uvedl, že s těmito tvrzeními přišel žalobce až
v odvolacím řízení, aniž by v tomto směru navrhl jakýkoliv důkaz.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně je zde dle dovolatele
situace, v níž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, neboť soud v
napadeném rozhodnutí rozhodl zcela odlišně od jiného svého rozhodnutí v obdobné
věci. Dále došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť žalobce nebyl
řádně poučen soudem, aby doplnil chybějící skutková tvrzení a důkazy a nebyl
soudem veden k tomu, aby žaloba byla řádně doplněna a jednotlivé nároky
vyspecifikovány, pakliže soud neměl v této otázce jistotu. Dovolatel vymezuje
následující otázky, které dosud neměly být dovolacím soudem vyřešeny:
a. V případě, že Magistrát hlavního města Prahy v řízení o poskytnutí
informací dle InfZ vystupuje jako orgán nadřízený, koná takto v samostatné či
přenesené působnosti?
b. Odvíjí se hodnocení působnosti Magistrátu hlavního města Prahy jako
nadřízeného orgánu od toho, zda informace byly poskytovány povinným orgánem –
tedy orgány městských částí hlavního města Prahy – v samostatné či přenesené
působnosti?
c. Je v případě, že Magistrát hlavního města Prahy v řízení o poskytnutí
informací dle InfZ vystupuje jako nadřízený orgán povinného orgánu, za škodu
vzniklou činností Magistrátu hlavního města Prahy odpovědný stát? A je tedy
stát v řízeních o náhradu takto způsobené škody pasivně legitimován?
11. V otázce absence poučení žalobce o doplnění potřebných skutkových
tvrzení a označení důkazů ke vzniku újmy dovolatel odkazuje na judikaturu
Nejvyššího soudu.
12. Ve vztahu k nároku na odčinění nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení dovolatel namítá, že požadoval odškodnění za
nepřiměřenou délku řízení, přičemž o poskytnutí informace o konkrétní výši
odměn vedoucích pracovníků požádal první žalovanou již dne 28. 3. 2013 a tuto
informaci obdržel až dne 14. 12. 2015 a až poté, kdy úspěšně brojil proti
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy žalobou u správního soudu. Soud
prvého stupně však rozhodoval pouze ve vztahu k první žalované a Magistrátu
hlavního města Prahy, přičemž dospěl k závěru, že nedošlo k průtahům, které
jedině by mohly být postižitelné, a pominul, že řízení probíhalo také před
správním soudem.
13. Dále dovolatel namítá, že nebylo rozhodnuto o celém meritu věci,
neboť nesprávný úřední postup spatřoval též v nečinnosti v kontrolním systému a
metodickém vedení druhé žalované.
14. Dovolatel též namítá, že v řízení za druhou žalovanou vystupovala
nesprávná organizační složka, neboť ve vztahu k nároku na odčinění újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení mělo za druhou žalovanou jednat
Ministerstvo spravedlnosti. Dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu.
16. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily otázku pasivní věcné
legitimace druhé žalované a otázku vzniku, resp. prokázání vzniku újmy na
straně dovolatele. Dále namítá, že za druhou žalovanou mělo v řízení jednat
Ministerstvo financí, neboť v řízení uplatnil různé nároky, a to:
a. nárok za nezákonné rozhodnutí vedlejšího účastníka – zde má být dle
žalobce odpovědný stát a za něj má jednat Ministerstvo vnitra,
b. nárok za nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka – zde má být
dle žalobce odpovědný stát a za něj má jednat Ministerstvo vnitra,
c. nárok za nepřiměřenou délku řízení před správním soudem – zde stát
nese odpovědnost a za něj má jednat Ministerstvo spravedlnosti,
d. nárok za pochybení přímo Ministerstva vnitra, resp. jeho nečinnost v
kontrolním systému a metodickém vedení – zde je odpovědný stát a má za něj
jednat Ministerstvo spravedlnosti.
17. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
18. První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání k otázce pasivní věcné
legitimace uvedla, že daná otázka již byla posouzena též Ústavním soudem v
usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1395/19. K otázce absence poučení
žalobce odkázala na usnesení, jimiž byl žalobce v řízení opakovaně poučován. K
otázce, která organizační složka státu měla v řízení jednat, žalovaná odkázala
na závěr soudu (i na výše uvedený závěr Ústavního soudu), že odpovědným
subjektem jsou samosprávné celky, přičemž je odpovědností žalobce, aby správně
určil žalovaného. K prokázání vzniku nemajetkové újmy žalovaná uvedla, že soud
se tvrzením žalobce věnoval. Tvrzení žalobce o frustraci, ztrátě důvěry v
právní stát, obnažených zubních krčcích etc., jsou duševní útrapy, které se
běžně prokazují. Žalobce vede s účastníky desítky prakticky identických
soudních řízení, přičemž nikdy nepředložil ani nenavrhl k prokázání svých
tvrzení důkaz. Žalobce je sám zaměstnancem veřejného sektoru. Na dotaz soudu
při soudním jednání na výši příjmu žalobce odmítl odpovědět, přičemž se nyní
dovolává tzv. cítění obdobnosti újmy jiné osoby. Nikdo v soudní síni se necítil
dotčen tím, že žalobce nesdělil, jaký má příjem, což o legitimnosti nároku
žalobce značně vypovídá. Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo
odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
21. Ohledně práva na odčinění újmy způsobené vydáním nezákonných
rozhodnutí první žalovanou a vedlejší účastníci, za něž žalobce požadoval
částku 49 968 Kč za každé rozhodnutí, není dovolání přípustné podle ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy
nebo o vztah pracovněprávní a napadenými výroky bylo v této části rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se
nepřihlíží).
22. Otázkou pasivní věcné legitimace druhé žalované v obdobném řízení se
Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1646/2019,
přičemž dospěl k následujícímu závěru: „Jsou-li předmětem žádosti v režimu
zákona č. 106/1999 Sb. informace týkající se samostatné působnosti městské
části, spadá přezkum rozhodnutí městské části o jejich neposkytnutí Magistrátem
hlavního města Prahy rovněž do výkonu samostatné působnosti.“ Ve vztahu k právu
na odčinění nemajetkové újmy způsobené neposkytnutím informace vedlejší
účastnicí, za kteroužto újmu měla být dle žalobce odpovědná druhá žalovaná, je
závěr soudu nižších stupňů v souladu s výše uvedeným závěrem. Otázka pasivní
věcné legitimace druhé žalované tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
23. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným ohledně práva na
odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení, neboť soudy nižších stupňů při posuzování tohoto
nároku vycházely z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dle níž nebylo možné
újmu spatřovat v nepřiměřené délce řízení, pokud posuzované správní řízení
nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato judikatura však byla níže citovaným
nálezem Ústavního soudu a na něj navazujícím rozsudkem velkého senátu
Nejvyššího soudu částečně překonána.
24. Dále shledal dovolací soud dovoláním přípustným pro řešení otázky
prokazování vzniku nemajetkové újmy způsobené neposkytnutím informace, neboť
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení (až na níže
uvedené) žádné vady neshledal, a to ani dovolatelem tvrzenou vadu řízení
spočívající v nevyčerpání meritu věci, pokud soudy nerozhodly též o právu na
zadostiučinění za pochybení druhé žalované spočívající v nečinnosti v
kontrolním systému a metodickém vedení. Žalobce k výzvě soudu identifikoval
nároky, jichž se v řízení domáhá, v doplnění žaloby ze dne 29. 9. 2017, přičemž
se všemi zde uvedenými nároky se soudy vypořádaly.
27. Nejvyšší soud v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10.
2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo
2402/2020, uvedl: „Ústavní soud se především neztotožnil se závěrem obecných
soudů v jím posuzované věci, že stěžovatelé, kteří v předmětném řízení
uplatňovali své základní právo, neměli ve správním řízení právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě. Toto právo totiž podle Ústavního soudu stěžovatelům
vyplývá z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2
Listiny (bod 34 nálezu), které lze vyjádřit i jako právo na projednání věci v
přiměřené lhůtě. Otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v
přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, přitom nelze zodpovědět
pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty.
Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nepatří mezi ta ustanovení o základních
právech, jichž se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů,
které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah
práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního
hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní
vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené
lhůtě) (bod 38 nálezu).
28. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud dovodil existenci práva na
projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které
považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, i ve
vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda
(bod 44 nálezu), avšak záměrně se nevyjádřil k otázce, zda se toto právo
vztahuje i na ta správní řízení, jejichž předmětem základní právo či svoboda
není (bod 47 nálezu) a zdůraznil, že těmito závěry nijak nepřekonává svou
judikaturu vztahující se nikoli k nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale k
nárokům na náhradu škody, tvořenou nálezem sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2.
2017 (N 30/84 SbNU 363), bod 30 a násl., v němž rozlišování podmínek náhrady
nemajetkové a majetkové újmy Ústavní soud aproboval, včetně závěru, že pro
náhradu škody je možné vycházet z určení délky řízení ‚bez průtahů‘ (bod 59
nálezu).
29. Velký senát proto nevidí jinou možnost, než se odchýlit i od závěrů
uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu
vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze
aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a posuzovat tak přiměřenost jejich
délky. Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu tak již nadále nebude
při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou
délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do
věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude
rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní
právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z §
38 odst. 2 Listiny.“
30. Výše uvedený závěr Ústavní soud dovodil právě na podkladě řízení o
poskytnutí informace. V bodě 60 citovaného nálezu uvedl: „Předmětem správních
řízení zahájeným žádostmi stěžovatelů bylo jejich základní právo na informace
dle čl. 17 Listiny. V tomto správním řízení, jakož i v navazujících řízeních
před správními soudy, měli stěžovatelé právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě, plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na tato řízení je přitom třeba z
ústavněprávního hlediska nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání
žádosti až do okamžiku poskytnutí informace.“
31. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tak soudy nižších stupňů pochybily,
pokud se zabývaly toliko existencí průtahů v řízení a neposoudily celkovou
délku řízení, včetně řízení soudního, z hlediska její přiměřenosti.
32. Jelikož za délku řízení před soudními orgány je odpovědná druhá
žalovaná, je ve vztahu k tomuto nároku též nesprávný závěr soudů nižších stupňů
o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované.
33. Přisvědčit je třeba též námitce žalobce, že ve vztahu k tomuto
nároku za druhou žalovanou v řízení jednala nesprávná organizační složka.
34. Otázkou, která organizační složka má jednat za stát za situace, kdy
řízení probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy se
Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2577/2016: „Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu
škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě)
došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát
zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti
ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních
složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační
složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou
jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v
souladu s ustanovením § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to
je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).“
35. Byť v nyní posuzované věci řízení rovněž probíhalo částečně před
správními orgány a částečně před soudy, nenastává výše popsaná situace, v níž
by za žalovanou mělo jednat více organizačních složek. Je tomu tak proto, že
řízení před správními orgány spadalo do samostatné působnosti územních
samosprávných celků, jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku
sp. zn. 30 Cdo 1646/2019. Odpovědnost za délku této části řízení tudíž v
souladu s dovozeným závěrem nesou územní samosprávné celky. Naopak za délku
řízení probíhající před soudy odpovídá Česká republika, za níž je ohledně
tohoto nároku příslušné jednat Ministerstvo spravedlnosti.
36. Jelikož je i v tomto případě nutné vyhovět závěru Ústavního soudu,
že daná řízení mají být z hlediska posouzení jejich délky posuzovaná jako
celek, nelze než dospět k závěru, že v případě nepřiměřené délky řízení, které
částečně probíhalo před správními orgány v jejich samostatné působnosti a
částečně před soudy, vznikla s tím související újma v důsledku působení
několika škůdců (územních samosprávných celků a státu). Jelikož zákon č.
82/1998 Sb. pro případ plurality škůdců nenabízí zvláštní řešení, je třeba
odpovědnost územních samosprávných celků a státu v tomto případě posoudit dle
obecných pravidel (§ 2915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
37. Ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění způsobené
neposkytnutím informace, u nějž soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí
na závěru o neunesení důkazního břemene, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, konstatoval, že v
případě nemajetkové újmy, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem
spočívajícím v jiné skutečnosti než v nepřiměřené délce řízení, se plně uplatní
procesní povinnosti tvrzení a důkazní a jim odpovídající procesní břemena.
38. Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno v
ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby
účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno
tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží.
Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání,
popř. při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu
soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017).
39. V posuzované věci soud prvního stupně založil svůj závěr o
nedůvodnosti nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za neposkytnutí
informace na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní v otázce
tvrzení a prokázání vzniku nemajetkové újmy z důvodu neposkytnutí informací.
Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi ovšem zdůrazňuje, že
soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník
přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen
tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005,
sp. zn. 29 Odo 1069/2003, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Z protokolu o jednání ze dne 25. 6. 2019
vyplývá, že soud měl ohledně tohoto nároku nejprve za to, že se žalobce domáhá
náhrady škody (majetkový újmy). Žalobce odkazem na doplnění žaloby ze dne 29.
9. 2017 upřesnil, že jde o nemajetkovou újmu. Soud po tomto upřesnění již dále
v dotazování nepokračoval a žalobci poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s.
ř. neposkytl. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil.
Jestliže soudy nižších stupňů žalobci řádná poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř. neposkytly, a svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce přesto založily na
neunesení břemene tvrzení a důkazního z jeho strany, je jimi provedené
posouzení věci nesprávné. Jelikož závěr o tvrzeném nároku byl postaven pouze na
tomto závěru, nemohl se dovolací soud zabývat dalšími podmínkami vzniku nároku.
40. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve vymezeném
rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e
odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
41. Bude tak na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení ve vztahu k
nároku na přiměřené zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení posoudil celkovou délku řízení včetně
řízení soudního z hlediska její přiměřenosti. Ve vztahu k nároku na přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou neposkytnutím informace bude na
soudu prvního stupně, aby v dalším řízení žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř. řádně poučil o povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu k existenci
nemajetkové újmy, jakož i ve vztahu k dalším předpokladům odpovědnosti veřejné
moci za nesprávný úřední postup, a aby jej zároveň upozornil na následky
vyplývající z nesplnění těchto povinností, resp. z neunesení jim odpovídajících
procesních břemen.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu