USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost, IČO 00550485, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 47 715 174,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 209/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 28 Co 353/2022-718, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 47 715 174,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku), jež jí měla být způsobena celkem sedmi nezákonnými rozhodnutími Finančního úřadu Brno I vydanými v době od 26. 11. 1998 do 22. 11. 1999, kterými jí byla doměřena daň z příjmu právnických osob za období let 1995 a 1996 a daň z přidané hodnoty za červen, září a prosinec 1995, a dále jí byla snížena výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za březen a červen 1997.
Původně žalobkyně z uvedeného titulu (a v souvislosti s celkem devíti nezákonnými rozhodnutími) požadovala částku 73 332 000 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k částce 8 503 387 Kč s příslušenstvím však vzala svou žalobu částečně zpět a ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím již byla žaloba pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 C 209/2006-537, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 124/2018-567. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31.
3. 2022, č. j. 21 C 209/2006-678, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly jak žalované (výrok II), tak i státu (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání žalobkyně tedy není přípustné v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, jakož i proti té části výroku I tohoto rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II a III, jež se týkají nákladů řízení, neboť tak stanoví citovaný § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.
Otázka, zda tvrzená škoda byla žalobkyni způsobena především v důsledku nepříznivých ekonomických podmínek, které v rozhodné době panovaly ve zdravotnictví, jakož i v důsledku zavedení pohyblivého kurzu měny a úsporných opatření vlády České republiky, s tím, že hlavní a podstatnou příčinou této škody naopak nebyla předmětná nezákonná rozhodnutí, tj. otázka, kterou odvolací soud dle přesvědčení žalobkyně posoudil nesprávně a v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Zpochybňuje-li však žalobkyně v daném případě závěry odvolacího soudu, které tento soud vyslovil v souvislosti se zjišťováním možného rozsahu dopadu jednotlivých skutečností (které považoval z hlediska řešené otázky vztahu příčinné souvislosti za významné a proti nimž žalobkyně nebrojí) na výslednou škodu, kritizuje tím ve své podstatě závěr, který není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů.
Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Základ dovolací argumentace žalobkyně je zde totiž vystavěn na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, podle kterého rozhodující příčina vzniku škody tkvěla v makroekonomických vlivech působících v rozhodné době ve zdravotnictví, nikoliv ve vydaných nezákonných rozhodnutích. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Vychází-li tedy žalobkyně ve svém dovolání z odlišného skutkového základu, přičemž současně zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a věta prvá o.
s. ř. a contrario). Pokud v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani v případě otázky, zda vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou měl být posuzován izolovaně vždy ke každému nezákonném rozhodnutí zvlášť, nebo zda se tak mělo stát ve vztahu ke všem těmto rozhodnutím souhrnně, tedy otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se předně plně ztotožnil se závěry, které na adresu existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou vyslovil soud prvního stupně, přičemž na ně současně bez výhrad odkázal (viz body 28, 38 a úvod bodu 43 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tyto závěry pouze dále doplnil v odstavcích 43 a 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí o konstatování, že žalobkyně příčinnou souvislost se vzniklou škodou „neprokázala ani u jednoho“ z dotčených rozhodnutí.
Plná akceptace závěru soudu prvního stupně, jenž absenci vztahu příčinné souvislosti vyslovil nikoliv izolovaně ve vztahu ke každému jednotlivému rozhodnutí zvlášť, jak žalobkyně namítá, nýbrž komplexně ve vztahu ke všem předmětným nezákonným rozhodnutím i k jimi vyměřené souhrnné výši odvedených doměrků daně (viz body 42 až 48 a 51 odůvodnění jeho rozsudku), však znamená, že ani odlišné vyřešení otázky, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala, by se v jejích poměrech nemohlo nikterak příznivě projevit, pročež podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. nemohou být ve vztahu k dotčenému dovolacímu důvodu naplněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Odvolací soud se nadto při řešení zmíněné otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v souladu s níž byl-li rozsudek odvolacího soudu zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, odvolací soud není při dalším rozhodování vázán svým předchozím rozhodnutím, přičemž tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací soud znovu povinen vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i na ně navazující právní posouzení, je pochopitelně otevřena i možnost odvolacího soudu setrvat na dříve vyjádřených závěrech anebo je přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1730/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2022, sp zn. III. ÚS 3479/21, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1627/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2958/21, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16.
11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2805/21, a usnesení ze den 18. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1041/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 1527/22). Žalobkyně přitom přehlíží, že důvody kasace předchozích rozsudků odvolacího soudu se týkaly otázek nesouvisejících s otázkou příčinné souvislosti, k níž se dovolací soud, vzhledem k jeho vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dosud neměl možnost vyjádřit.
V části, v níž žalobkyně vyslovila nesouhlas s tím, jak odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) posoudil smysl a účel opravné položky v účetnictví, a to s ohledem na znění § 24 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví , ve znění účinném k datu 31. 12. 1998, podané dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s.
ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k této otázce totiž žalobkyně žádný konkrétní důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezila. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z § 237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř.
vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). V uvedené části tedy dovolání žalobkyně nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Obdobným nedostatkem podané dovolání trpí i v těch částech, v nichž žalobkyně poukazuje na údajné procesní vady, kterých se měl odvolací soud v řízení dopustit a které měly spočívat v porušení zásady volného hodnocení důkazů i zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí nebo v nedostatečném zdůvodnění přijatých závěrů.
Za této situace by proto dovolací soud mohl k těmto případným procesním vadám přihlédnout pouze v intencích § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu