U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce V. N.,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Symfonická 1496/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 800.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 21/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 70 Co 473/2011-23,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba na zaplacení částky 800.000,- Kč. Žalobou se žalobce po žalované domáhal
náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným vězněním v
období od 30. 8. 1983 do 28. 7. 1987. Soudy vyšly ze zjištění, že po uvedenou dobu byla nezákonným vězněním omezena
osobní svoboda žalobce, přičemž trestní stíhání žalobce bylo ukončeno rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 1T 23/88, jímž byl
v plném rozsahu obžaloby zproštěn. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne
1. 9. 2010, sp. zn. 0 Nt 1357/2010, byla vyslovena účast žalobce na soudní
rehabilitaci. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy
žalobci nevyhověla s tím, že nárok je neoprávněný, neboť postrádá hmotněprávní
oporu v našem právním řádu, když k neoprávněnému omezení osobní svobody žalobce
došlo před tím, než se Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikovaná pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), ústavní zákon č. 23/1991
Sb., Listina základních práv a svobod (dále také „Listina“) a zákon č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále také „OdpŠk“ nebo zák. č. 82/1998 Sb.), staly součástí
našeho právního řádu a jejich zpětná účinnost není možná. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu nelze odškodnit podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále také „zák. č. 119/1990 Sb.“), protože
neumožňuje přiznat žalobci nárok na nemajetkovou újmu, ani podle zákona č. 82/1998 Sb., když možnost žádat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla do českého
právního řádu vložena až s účinností jeho novely provedené zákonem č. 160/2006
Sb., tedy dnem 27. 4. 2006. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze
uplatněný nárok žalobci přiznat ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5
Úmluvy, protože Úmluva se stala pro Českou republiku závaznou dne 18. 3. 1992,
tedy až po nezákonném věznění žalobce, které proběhlo v období od 30. 8. 1983
do 28. 7. 1987. Odvolací soud uzavřel, že v době, kdy žalobci nemajetková újma
vznikla, neexistoval pro její odškodnění právní podklad, a proto nelze žalobci
požadovaný nárok přiznat. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje
od ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7,
zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Za otázku zásadního právního
významu považuje, zda má nevinně vězněný občan právo na náhradu imateriální
újmy i tehdy, když byl uvězněn před 18. 3. 1992, tedy před tím, než se pro
Českou a Slovenskou federativní republiku stal závazným čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Žalobce je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčen, že pro aplikaci Úmluvy
není rozhodující doba, kdy byl nevinně vězněný vězněn, ale okamžik právní moci
rozsudku, kterým byl zrušen odsuzující rozsudek. Žalobcova újma totiž nespočívá
jen ve věznění, ale i v nepřiměřené délce trestního stíhání, které trvalo 15
let (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05). Dále se žalobce táže, zda lze nárok na nemateriální újmu přiznat i podle jiných
právních předpisů než podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Žalobce je toho názoru, že mu
lze imateriální újmu přiznat i na základě čl. 10 odst. 1 Listiny (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05) nebo § 23 odst. 1
zákona č. 119/1990 Sb. Nemajetková újma byla navíc Městským soudem v Praze v
mnoha případech srovnatelných s případem žalobce přiznána. Nepřiznání nároku
žalobci by tak bylo porušení práva na rovnost podle čl. 1 Listiny. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,
dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Rozsudek odvolacího je založen na právním názoru, že přiměřené zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci uvězněním v osmdesátých letech minulého
století nelze přiznat na základě žádného hmotně právního ustanovení, a tedy ani
na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce opakovaně vyjádřil s tím, že
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5)
se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve
od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010; všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz). K tomuto řešení se přiklonil i velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31
Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č.
125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolacímu soudu je známo, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1384/2011, který byl založen na právním názoru uvedeném v předchozím
odstavci. Ve svém novém rozhodnutí (rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1770/2012) Nejvyšší soud nicméně uvedl, že „[…] je si vědom své vázanosti
kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i při
vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly převzaty,
avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze
dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto rozhodnutím,
vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní odchylovat od své
výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 791/2011).“
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů
nepovažuje uvedený nález za správný a z jakých důvodů nepovažuje právní závěry
Ústavního soudu v něm obsažené za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší
soud v tomto rozhodnutí předložil další podrobné argumenty, které svědčí ve
prospěch závěru, že Úmluva se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem
18. 3. 1992. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „[N]a časové období před účinností Úmluvy se
uplatní obecné právní principy, jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení
zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním
právu, podle kterého „Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný
úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon
nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost,
nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.“ Explicitně
tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy „Vysoké smluvní strany přiznávají
každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této
Úmluvy.“ Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou
pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou
působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva (Blečić proti Chorvatsku, stížnost č. 59532/00, § 70, Šilih proti
Slovinsku, stížnost č. 71463/01, § 140 a Varnava a ostatní proti Turecku,
stížnosti č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90,
16071/90, 16072/90, 16073/90, § 130, Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98, § 38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the
European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a
kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana
159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze
pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace,
kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy).
Naopak v případech, které založily
pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil,
že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má
tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující
porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech
konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).“
Poukázal rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011,
uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém
pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku
omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které
skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle
něhož je „důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové
újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná
není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve
znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující,
kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující
trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o
sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností,
která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného
rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy
vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s
vykonáním vazby.“
Nejvyšší soud se z důvodů uvedených v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo
1770/2012 (a zde stručně reprodukovaných) necítí být vázán rozhodnutím
Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť má za
to, že Ústavní soud dosud nezvážil všechny argumenty svědčící pro závěr
zastávaný Nejvyšším soudem. K otázce, zda lze nemajetkovou újmu žalobce, který je osobou rehabilitovanou,
odškodnit podle jiných právních předpisů než podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy,
odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uvedl, že takové
odškodnění není možné, protože nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nezákonným vězněním nemá s ohledem na vznik žalobcovy újmy (od 30. 8. 1983 do
28. 7. 1987) oporu v českém právním řádu. Nejvyšší soud k tomu dodává, že nárok
rehabilitované osoby na odškodnění, který vyplývá ze zrušeného výroku o trestu
odnětí svobody, se řídí zákonem č. 119/1990 Sb., který jako norma speciální má
přednost před normou obecnou, tedy i před občanským zákoníkem a před zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 08. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2000,
sp. zn. 25 Cdo 1659/98, publikovaný v časopise Soudní Judikatura pod č.
85/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 334/2002,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3000/99). Nemožnost náhrady morální a citové újmy podle zákona č. 119/1990 Sb., byla
konstatována již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 789/2003, usnesení ze dne
25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1964/2005, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo
789/2003 nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004) a stejně
tak v rozhodnutích Ústavního soudu, podle kterých „závěr obecných soudů, že
nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá ani v zákoně č. 119/1990 Sb.,
ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je
názorem ústavně konformním“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, ze dne
8. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 480/03, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03,
ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 91/04, ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS
140/04, ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 136/04 a ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že ačkoli je § 23 odst. 1
zákona č. 119/1990 Sb. ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj
dovodit, že by soud mohl kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím
konstituovat nějaké nároky další. Dovolatel tak sice v důsledku protiprávního
věznění utrpěl tvrzenou újmu, jíž mohl zcela právem pociťovat jako neoprávněný
zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení
obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu
nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy, tedy
ani s čl. 10 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 533/03). Přiléhavý není ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05. V této věci stěžovatel vykonal trest, za který mu
byla přiznána náhrada nemajetkové újmy přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy až
poté, co začala být Úmluva ve vztahu k České republice závazná, zatímco
dovolatel vykonal trest v době, kdy Úmluva pro Českou republiku nebyla závazná. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka stěžovatele, že ve skutkově
srovnatelných věcech se poškozeným zadostiučinění ze strany odvolacích soudů
dostalo, neboť z povahy věci nemůže být Nejvyšší soud ve svém rozhodování vázán
rozhodnutím soudů nižších stupňů ve věcech jiných účastníků a právními závěry z
nich dovozenými. Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené nehodlal odchýlit od své dosavadní a
ustálené rozhodovací praxe, a proto dovolání žalobce pro nepředložení otázky
zásadního právního významu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2013
JUDr.
František Ištvánek
předseda senátu