ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Fynerdale Holdings B.V., registrační číslo 17079266, se sídlem v Maltské republice, Birkirkara, No. 11, L-Ufficcji, Misrah 28 ta´Frar 1883, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 726 143 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 117/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 19 Co 273/2023-473, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 10 C 117/2022-427, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 726 143 809 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 5. 2016 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Zaplacení uvedené částky žalobkyně požadovala z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, k němuž mělo dojít v souvislosti s řízením vedeným proti obžalovaným J. P., J. S., M. S. a J. V.u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2016, ve kterém žalobkyně vystupovala v procesním postavení poškozené (dále též jen „předmětné trestní řízení“). Tento nesprávný úřední postup měl konkrétně spočívat v tom, že 1) dozorující státní zástupce usnesením ze dne 25. 9. 2012 zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání jmenovaných osob ze dne 27. 8. 2012, 2) nedošlo ke spojení předmětného trestního řízení s trestním řízením, v němž jako poškozená vystupovala společnost Ravileta Estates s.r.o. a v jehož rámci mělo podle žalobkyně dojít k zajištění finančních prostředků ve výši 264 000 000 Kč, a 3) orgány činné v trestním řízení nedostály své zákonné povinnosti vyhledat a zajistit výnosy z trestné činnosti, kterou byla žalobkyně poškozena. Žalobkyně je totiž přesvědčena, že v případě spojení výše uvedených trestních řízení (resp. nebýt výše uvedeného postupu státního zástupce), byl by její nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení uspokojen, což se však vinou vytýkaného nesprávného úředního postupu nestalo, neboť v předmětném trestním řízení již k zajištění žádných peněžních prostředků nedošlo. Při vyčíslení vzneseného nároku žalobkyně vycházela z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, který v předmětném trestním řízení rozhodoval jako soud odvolací. Tímto rozhodnutím totiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu nižšího stupně mj. i ve výroku o povinnosti některých výše jmenovaných obžalovaných nahradit žalobkyni škodu právě ve výši 1 726 143 809 Kč.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně v řízení učinil, tento soud zejména uvedl, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila dne 18. 8. 2022. Předtím však již tento nárok vznesla vůči žalované v rozhodčím řízení, a to žalobou ze dne 19. 12. 2017 podanou u Stálého rozhodčího soudu v Haagu (dále též jen „rozhodčí soud“), a to podle Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic uzavřené mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Nizozemským královstvím, jež byla vyhlášena pod č. 569/1992 Sb. (dále též jen „Dohoda o ochraně investic“). Rozhodčím nálezem ze dne 29. 4. 2021 však zmíněný rozhodčí soud odmítl svou pravomoc ve věci rozhodovat s odůvodněním, že předmětný spor pod režim Dohody o ochraně investic nespadá, načež dne 10. 12. 2021 byla platnost této dohody ukončena Dohodou o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie vyhlášenou pod č. 39/2021 Sb. m. s. (dále též jen „Terminační dohoda“).
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že z důvodu absence odpovědnostního titulu a rovněž z důvodu promlčení zažalovaného nároku žalobě nelze vyhovět. Závěr o nedostatku odpovědnostního titulu, a to ve vztahu ke všem třem v žalobě vytýkaným pochybením, soud prvního stupně odůvodnil konstatováním, že není v pravomoci soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, což platí i v řízení kompenzačním. K namítanému nespojení dvou souběžně vedených trestních řízení soud prvního stupně nadto dodal, že bylo pouze na orgánech činných v trestním řízení, jak vhodnost tohoto případného spojení vyhodnotí, když žádná zákonná povinnost ukládající těmto orgánům tato řízení spojit zde není. Nespojením těchto řízení se tedy tyto orgány nesprávného úředního postupu nedopustily. Nesprávným úředním postupem nemůže být ani vydání rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012, kterým dozorující státní zástupce zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání. V úvahu by zde mohla přicházet jen případná odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, avšak podmínky pro její vznik rovněž naplněny nejsou, pokud v řízení nebylo tvrzeno, že by toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost změněno nebo zrušeno.
5. Při posouzení námitky promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení vznesla, vyšel soud prvního stupně především ze zjištění, že se žalobkyně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději dne 19. 12. 2017, kdy po vydání výše zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze svůj nárok uplatnila rozhodčí žalobou. Byla-li žaloba v této věci poté podána u soudu až dne 10. 6. 2022, stalo se tak po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 1 OdpŠk, neboť tato lhůta uplynula již dne 19. 12. 2020 (byť OdpŠk užívá pojem promlčecí doba, v textu odůvodnění tohoto rozhodnutí bude nadále užíváno pojmu promlčení lhůta, jenž lépe vyhovuje názvosloví užívanému v současném kodexu soukromého práva – pozn. Nevyššího soudu). K závěru o promlčení vzneseného nároku by přitom dle soudu prvního stupně bylo namístě dospět i v případě, pokud by podání rozhodčí žaloby ze dne 19. 12. 2017 bylo možné považovat za předběžné uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk, s nímž je podle § 35 odst. 1 OdpŠk spojeno stavění běhu promlčecí lhůty po dobu (maximálně) 6 měsíců. I v takovém případě by totiž promlčecí lhůta uplynula před podáním žaloby, neboť by se tak stalo nejpozději dne 19. 6. 2021. Ustanovení § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), v souladu s nímž uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží, se přitom v daném případě neuplatní. Rozhodčí žaloba a následná žaloba podaná v nyní řešené věci se totiž týkaly různých nároků. Zatímco v rozhodčím řízení uplatněný nárok vycházel z porušení Dohody o ochraně investic spočívajícího v neposkytnutí ochrany investicím žalobkyně, nárok posuzovaný v nyní řešené věci vychází z tvrzeného nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Nadto soud prvního stupně dodal, že i pokud by se jednalo o stejné nároky, nebyla splněna podmínka řádného pokračování v zahájeném řízení, kterou zmíněný § 648 o. z. stanoví, pokud rozhodčí soud odmítl svou pravomoc ve věci rozhodnout. Takovýto výsledek rozhodčího řízení, kvůli kterému žalobkyně nedisponuje rozhodčím nálezem, jehož výkonu by se mohla vzdát, přičemž současně netvrdí, že by z její strany došlo ke zpětvzetí jiného rozhodčího návrhu, dále vylučuje aplikaci čl. 10 odst. 2 Terminační dohody, v souladu s nímž je účastníkům rozhodčích řízení zachován přístup k vnitrostátním soudům i po uplynutí vnitrostátních lhůt, vzdají-li se výkonu vydaného rozhodčího nálezu a zaváží-li se zdržet se zahájení nového rozhodčího řízení (popř. vezmou-li takový návrh zpět).
6. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud doplnil dokazování obžalobou podanou v trestním řízení, jež bylo vedeno před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2013 a v němž jako poškozená vystupovala společnost Ravileta Estates s.r.o., dále návrhem žalobkyně jako poškozené ze dne 27. 5. 2013 vzneseným v předmětném trestním řízení a znějícím na zajištění výnosů z trestné činnosti a výzvou žalobkyně ze dne 5. 11. 2015. Skutkový závěr, ze kterého vycházel soud prvního stupně, tím doplnil o zjištění, že obžaloba podaná v trestním řízení, v němž jako poškozená vystupovala společnost Ravileta Estates s.r.o., byla datována dnem 15. 2. 2013 a k soudu byla podávána za situace, kdy se dva z obžalovaných nacházeli ve vazbě. Dále odvolací soud zjistil, že žalobkyně jako poškozená v předmětném trestním řízení navrhla provedení konkrétních úkonů směřujících k zajištění majetku, přičemž majetek, který mohl být pořízen za finanční prostředky získané trestnou činností, též označila a navrhla provedení domovních prohlídek. Výzvou ze dne 5. 11. 2015, kterou žalobkyně adresovala žalovanému státu, pak požadovala náhradu škody ve výši 2 376 267 271 Kč, a to právě v návaznosti na porušení povinnosti řádně vyšetřit podvodné jednání, jež bylo vůči ní spácháno, a vyhledat odcizený majetek.
8. Poté odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že usnesení státního zástupce ze dne 25. 9. 2012 o zrušení usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 8. 2012 nepředstavuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, přičemž se současně nemůže jednat ani o nesprávný úřední postup podle § 13 téhož předpisu. Přestože se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, v souladu s nímž není v pravomoci soudu přezkoumávat v občanském soudním řízení správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, tento nedostatek prvostupňového rozhodnutí neměl dle odvolacího soudu na správnost vyznění jeho výroku žádný vliv. Odvolací soud v této souvislosti předně poukázal na znění § 20 odst. 1 trestního řádu, načež uzavřel, že podmínky pro žalobkyní prosazované spojení dvou samostatně vedených trestních řízení, které toto ustanovení upravuje, v daném případě nebyly splněny, neboť se každé z těchto řízení nacházelo v odlišné procesní fázi. Zatímco v trestním řízení, ve kterém jako poškozená vystupovala společnost Ravileta Estates s.r.o. a v němž byli obžalovaní stíháni vazebně (což s sebou přinášelo též vyšší požadavky na rychlost řízení), byla obžaloba sepsána již dne 15. 2. 2013, předmětné trestní řízení se v uvedené době nacházelo teprve ve svých počátcích. Ve shodě se soudem prvního stupně tedy ani odvolací soud v tom, že ke spojení obou řízení nedošlo, neshledal žádnou nesprávnost.
9. V souvislosti s vytýkaným nevyhledáním a nezajištěním výnosů z trestné činnosti pachatelů poukázal odvolací soud na návrh žalobkyně ze dne 27. 5. 2013, v němž bylo navrženo provedení konkrétních úkonů, které měly k uvedenému výsledku vést. Otázkou, zda by tyto úkony skutečně k zajištění nějakého majetku, jenž by mohl být využit pro uspokojení nároku žalobkyně na náhradu škody, vedly či nikoli, se však již odvolací soud dále nezabýval, neboť to považoval za nadbytečné. Vznesený nárok je totiž promlčen.
10. Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty, připadající na okamžik, kdy žalobkyně získala vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, totiž v závislosti na skutkových závěrech, které odvolací soud učinil z již zmíněné výzvy žalobkyně ze dne 5. 11. 2015, připadl již na tento den, kdy žalobkyně žalovanou vyzvala k tomu, aby jí vzniklou škodu uhradila. O předběžné uplatnění nároku, s nímž by byly spojeny účinky upravené v § 35 odst. 1 OdpŠk, se však nejednalo, neboť k tomu žalobkyně přistoupila až dne 18. 8. 2022. K uplynutí uvedené promlčecí lhůty tedy došlo přede dnem 10. 6. 2022, kdy byla žaloba v této věci podána k soudu, což platí i za situace, pokud by se běh této promlčecí lhůty stavěl po dobu trvání rozhodčího řízení zahájeného rozhodčí žalobou ze dne 19. 12. 2017. Do okamžiku podání této rozhodčí žaloby totiž z uvedené lhůty uplynuly 2 roky, 1 měsíc a 14 dnů, přičemž zbývající část lhůty o délce 10 měsíců a 16 dnů pokračovala v běhu ode dne následujícího po vydání rozhodčího nálezu dne 29. 4. 2021 a uplynula dne 16. 3. 2022, načež žalobkyně svou žalobu k soudu nepodala ani v následujících 30 dnech, jak pro zachování účinků původní rozhodčí žaloby požaduje § 16 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Účinky upravené v přechodném ustanovení obsaženém v čl. 10 Terminační dohody a spočívající v obnovení běhu vnitrostátních lhůt pro uplatnění nároku u soudu se přitom na posuzovaný případ nevztahují. V souladu s čl. 8 odst. 2 této dohody totiž zmíněné ustanovení nelze aplikovat, pokud byl vydán rozhodčí nález, podle kterého sporné opatření do oblasti působnosti Dohody o ochraně investic nespadá nebo ji neporušuje. Námitku, v souladu s níž žalobkyně označila posledně zmíněné ustanovení Terminační dohody za diskriminační, přitom odvolací soud zhodnotil jako nedůvodnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém výroku I, napadla žalobkyně dovoláním.
12. Přípustnost podaného dovolání předně spatřuje v řešení otázky předvídatelnosti napadeného rozhodnutí, jíž mělo být ze strany odvolacího soudu docíleno poučením žalobkyně podle § 118a občanského soudního řádu o jejím hrozícím neúspěchu ve sporu. Takové poučení však žalobkyni uděleno nebylo, čímž se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/09, a ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10.
13. Procesní pochybení odvolacího soudu dále žalobkyně spatřovala v tom, že tento soud doplnil dokazování, přestože soud prvního stupně žádné dokazování neprováděl, neboť při svém rozhodování vyšel jen ze shodných tvrzení účastníků řízení, popř. pouze z tvrzení žalobkyně samotné. Kromě toho provedené důkazy byly vybrány selektivně, nebyly provedeny v souladu s § 129 odst. 1 občanského soudního řádu a odvolací soud měl rovněž porušit právo žalobkyně se k provedeným důkazům vyjádřit, a to vše rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 366/2000, a ze dne 2. 12. 2008, sp. zn II. ÚS 323/07, nebo se žalobkyní citovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
14. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalobkyně nadto nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud v jeho odůvodnění nevypořádal s námitkami, které v řízení uplatnila, čímž se odchýlil od četné judikatury zejména Ústavního soudu, kterou žalobkyně v dovolání obsáhle citovala. Žalobkyně se v této souvislosti též domnívá, že v řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž napadené rozhodnutí vykazuje „rysy odepření spravedlnosti“.
15. Žalobkyně je dále přesvědčena o tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném vyřešení otázky týkající se určení počátku běhu promlčení lhůty, který je dle jejího názoru namístě spojit až s okamžikem, kdy bylo postaveno na jisto, že by za škodu, která jí vznikla, mohl nést odpovědnost stát, tj. až s právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze vydaného v posuzovaném trestním řízení, která připadla na den 9. 11. 2017. Až tehdy bylo totiž pravomocně rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, a u žalobkyně tak nastaly nepříznivé následky nesprávného úředního postupu. Nelze zde proto vycházet z data, které by uvedenému dni předcházelo, jak při řešení dané otázky, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, učinil odvolací soud.
16. Odvolací soud měl pochybit též tím, že s podáním rozhodčí žaloby opírající se o Dohodu o ochraně investic nespojil účinky upravené v § 648 o. z., tedy stavění promlčecí lhůty, přičemž namísto toho na věc nesprávně aplikoval § 16 zákona č. 216/1994 Sb., který však na danou rozhodčí žalobu nedopadá, nebylo-li rozhodčí řízení vedeno v České republice. Podáním rozhodčí žaloby byl dle žalobkyně běh promlčecí lhůty pozastaven, a to až do okamžiku, kdy Terminační dohoda vstoupila v platnost pro Českou republiku, tj. do dne 10. 12. 2021. Tato otázka přitom dle názoru žalobkyně dosud rovněž nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
17. Další otázkou (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou) je, zda žalobkyně mohla svůj nárok uplatnit postupem upraveným v čl. 10 odst. 2 Terminační dohody, resp. zda čl. 8 odst. 2 Terminační dohody není diskriminační a nevytváří skupinu investorů, kterým je bezdůvodně odepřen přístup k vnitrostátním soudům. V této souvislosti žalobkyně citovala vybraná ustanovení zmíněné dohody a uvedla, že rozdílné (nerovné) zacházení s investory, k jakému vedl nesprávný závěr odvolacího soudu odůvodněný aplikací čl. 8 odst. 2 Terminační dohody, považuje za odporující obecným zásadám práva Evropské unie.
18. Žalobkyně též podrobila kritice skutečnost, že odvolací soud nevěnoval téměř žádnou pozornost jejím odvolacím námitkám vztahujícím se k závěru soudu prvního stupně o absenci odpovědnostního titulu a namísto toho se věnoval otázce promlčení, přičemž v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, jakož i na citovanou judikaturu ESLP.
19. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
20. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání za nepřípustné. K doplnění dokazování odvolacím soudem uvedla, že ustanovení § 213 odst. 4 občanského soudního řádu stanoví, kdy odvolací soud není povinen dokazování doplnit, nicméně pokud odvolací soud k doplnění přistoupí, nikterak jej toto ustanovení v této možnosti neomezuje. Dokazování bylo doplněno důkazy, které navrhla sama žalobkyně, přičemž se k nim rovněž měla možnost v průběhu řízení vyjádřit. Žalovaná je rovněž přesvědčena, že odvolací soud svůj rozsudek založil na stejném právním názoru, jako soud prvního stupně, tj. na závěru o promlčení vzneseného nároku, a námitka vycházející z absence poučení podle § 118a občanského soudního řádu tudíž není opodstatněná. Tento závěr nadto žalovaná považuje za správný, což platí i pro případ, že by promlčecí lhůta začala běžet až od právní moci rozsudku, jímž bylo skončeno předmětné trestní řízení, neboť poté k žádnému stavění běhu této lhůty nedošlo. Žalovaná dále uvedla, že důvod, pro který rozhodčí soud odmítl svou pravomoc, nevycházel z neplatnosti rozhodčí doložky, nýbrž ze skutečnosti, že investice žalobkyně nespadaly pod čl. 2 Dohody o ochraně investic. Nejednalo se tudíž o rozhodčí řízení ve smyslu Terminační dohody, pročež nelze uvažovat ani o aplikaci přechodných opatření upravených v jejím čl. 10 odst. 2, jejímuž vstoupení v platnost nadto okamžik vydání rozhodčího nálezu předcházel. Dovolání žalobkyně by tak mělo být dle názoru žalované odmítnuto, popř. zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Procesněprávní otázka týkající se předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a s ní související absence poučení žalobkyně o jejím hrozícím neúspěchu ve sporu podle § 118a o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, přípustnost podaného dovolání podle zmíněného § 237 o. s. ř. nezakládá. Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (splnili povinnost důkazní). Účel této poučovací povinnosti přitom spočívá v zabránění vzniku situace, že se účastník řízení dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a skýtá mu tak příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle § 118a o. s. ř. naopak není namístě, pokud účastník řízení svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost splnil, a to i tehdy, jsou-li účastníkova tvrzení a navržené důkazy postačující i z pohledu právního názoru soudu, který se od právního názoru účastníka liší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3244/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Uvedené ustanovení naopak v žádném případě soudu neukládá, aby účastníka poučil o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu rovnosti účastníků a nestrannosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3236/16). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež nevychází ze závěru, že by žalobkyně v nějakém směru nesplnila svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní, je tak s uvedenými judikatorními závěry plně v souladu.
26. Otázka určení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty rovněž nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk se uplatní pouze jediná promlčecí lhůta, a to subjektivní, která dle § 32 odst. 1 OdpŠk počíná běžet okamžikem, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že mu škoda vznikla (a orientačně i o tom, jaký je její rozsah) a kdo za ni odpovídá (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1933/2021). Pro počátek běhu této subjektivní promlčecí lhůty přitom není podstatné, kdy se poškozený dozvěděl o škodné události, která škodu vyvolala, ani to, zda a kdy se dozvěděl o tom, že šlo o postup nesprávný, případně v čem jeho nesprávnost spočívala. Rozhodující je vědomost poškozeného o vzniku majetkové újmy na jeho straně, přičemž nepostačuje jen vědomost domnělá či předpokládaná, nýbrž se musí jednat o vědomost prokázanou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1663/13, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2357/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 399/21). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (viz již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011). Bylo-li tedy v řízení prokázáno, jak uzavřel odvolací soud, že žalobkyně uvedenou vědomostí disponovala již dne 5. 11. 2015, kdy před zahájením rozhodčího řízení vyzvala stát k poskytnutí plnění připadajícího na nyní vznesený nárok (viz bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku), odvolací soud se od shora uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud s uvedeným dnem spojil též počátek běhu předmětné promlčecí lhůty. Uvedeným skutkovým závěrem, z něhož odvolací soud při řešení této otázky vycházel, je přitom dovolací soud vázán a jeho revize není v dovolacím řízení možná, jak plyne z § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. a contrario.
27. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky stavění běhu promlčecí lhůty podle § 648 o. z. po dobu trvání rozhodčího řízení, jež bylo od 19. 12. 2017 vedeno před Stálým rozhodčím soudem v Haagu. Je tomu tak proto, že odvolací soud možnost stavění promlčecí lhůty dle zmíněného zákonného ustanovení z důvodu vedení rozhodčího řízení ve svém závěru připustil, pročež dobu trvání tohoto řízení do promlčecí lhůty nezahrnul. Z toho plyne, že jakékoliv jiné řešení předestřené právní otázky dovolacím soudem, než z jakého vychází napadené rozhodnutí, by se v poměrech žalobkyně nemohlo nijak pozitivně projevit. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze otázky, jejichž zodpovězení je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
28. Stejný závěr se uplatní i ve vztahu k otázce aplikace § 16 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., podle kterého uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci. Řešení uvedené právní otázky, které žalobkyně v dovolání prosazuje a v souladu s nímž citované ustanovení nelze na její případ použít, by totiž také nemohlo vést k pro ní příznivějšímu výsledku, pakliže odvolací soud při své úvaze o včasnosti soudního uplatnění zažalovaného nároku uvedenou lhůtu rovněž zohlednil.
29. Založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na závěru o promlčení uplatněného nároku, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně, že se tento soud měl rovněž zabývat existencí odpovědnostního titulu, což neučinil. Tímto postupem, odrážejícím zásahu hospodárnosti řízení, se totiž odvolací soud rovněž od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3343/09, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, publikovaný pod č. 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, publikovaný pod č. 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002), přičemž judikatura Ústavního soudu a ESLP, na níž žalobkyně v uvedené souvislosti v dovolání poukázala, na řešení této otázky nedopadá.
30. Pokud jde o procesněprávní otázku, zda odvolací soud mohl postupem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnit dokazovaní, když soud prvního stupně žádné dokazování neprováděl, ani ta přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Postup odvolacího soudu totiž nevybočil z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v souladu s níž odvolací soud není podle § 213 odst. 1 o. s. ř. vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, nýbrž je sám oprávněn provádět dokazování a doplnit jej o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, naznal-li, že je to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci.
Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. přitom nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek je na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1201/14, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015). Dovolatelka současně přehlíží, že přestože soud prvního stupně k posuzovaným skutečnostem neprováděl dokazování, skutkový stav vztahující se k řešeným otázkám zčásti zjišťoval, když vyšel ze shodných tvrzení účastníků řízení, přičemž ve zbytku vyšel z tvrzení samotné žalobkyně, když aplikoval judikaturou dovozené pravidlo, v souladu s nímž v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není třeba provádět dokazování (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.
4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod R 62/2000, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3627/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3119/2011, a ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10.
5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3236/16).
31. Dokazování, které provedl odvolací soud, se týkaly i další námitky žalobkyně, když měla za to, že provedené důkazy byly vybrány selektivně, nebyly provedeny v souladu s § 129 odst. 1 o. s. ř. neboť listinné důkazy nebyly čteny, nebyl sdělen jejich podstatný obsah ani nebyly účastníkům řízení předloženy k nahlédnutí, přičemž mělo též dojít k porušení práva žalobkyně se k těmto důkazům vyjádřit. Otázka tvrzeného „selektivního“ výběru provedených důkazů přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř. založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí z tohoto pohledu nevybočuje z ustálené judikatury dovolacího soudu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá nejen zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř. (přičemž hodnocení důkazů založené na dané zásadě nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o.
s. ř.) – srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod č. 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Se žádnými výhradami, jež by vycházely z případného opomenutí některého z navržených důkazů odvolacím soudem, přitom žalobkyně uvedenou otázku nespojuje.
Zbylé dvě zmíněné procesní námitky se pak se skutečným průběhem odvolacího jednání, které se konalo dne 15. 11. 2023, zcela míjejí, pročež ani ony nemohou přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z přepisu zvukového záznamu, jenž byl z tohoto jednání pořízen, se totiž podává nejen to, že účastníkům řízení byl v souladu s § 129 odst. 1 o.
s. ř. sdělen podstatný obsah k důkazu provedených listin (nadto navržených a do spisu založených samotnou žalobkyní), ale i to, že těmto účastníkům bylo poté umožněno, aby se k provedeným důkazům vyjádřili, přičemž žalobkyně této možnosti výslovně nevyužila.
32. Přípustnost podaného dovolání nezakládá ani otázka údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku dopadající na výše zmíněné závěry, na kterou žalobkyně (prostřednictvím poukazu na údajná opomenutí odvolacího soudu se některými skutečnostmi ve svém rozhodnutí zaobírat) v dovolání opakovaně upozorňovala. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, jaké skutečnosti odvolací soud považoval pro své závěry za podstatné a jakými úvahami se při jejich posouzení řídil. Zcela tím dostál požadavkům vyplývajícím z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku je současně patrná i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně byla též zjevně schopna na závěry odvolacího soudu, které jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat, neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
33. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázky, zda stavění běhu promlčecí lhůty trvalo v případě nároku žalobkyně až do data, kdy Terminační dohoda vstoupila v platnost pro Českou republiku, a zda žalobkyně mohla svůj nárok uplatnit v „nové“ promlčecí lhůtě vycházející z čl. 10 odst. 2 Terminační dohody, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
IV. Důvodnost dovolání
34. Dovolání není důvodné.
35. Podle čl. 2 odst. 1 Terminační dohody (která byla přijata dne 5. 5. 2020 a v souladu se svým čl. 16 odst. 2 vstoupila v platnost pro Českou republiku dne 10. 12. 2021) platnost dvoustranných dohod o investicích uvedených v příloze A končí v souladu s podmínkami stanovenými v této dohodě.
36. Mezi dohodami uvedenými v příloze A Terminační dohody figuruje též dohoda uzavřená mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic podepsaná dne 29. 4. 1991 a platná od 1. 10. 1992, tedy dohoda, jež je v textu odůvodnění tohoto rozhodnutí označována jako Dohoda o ochraně investic.
37. Podle čl. 4 odst. 2 Terminační dohody ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích uvedených v příloze A podle článku 2 a ukončení platnosti ustanovení o skončení platnosti obsažených ve dvoustranných dohodách o investicích uvedených v příloze B podle článku 3 nabývá účinnosti pro každou takovou dohodu v okamžiku, kdy podle článku 16 pro příslušné smluvní strany vstoupí v platnost tato dohoda.
38. Za probíhající rozhodčí řízení se dle čl. 1 bodu 5 Terminační dohody považuje jakékoliv rozhodčí řízení zahájené přede dnem 6. 3. 2018, které se nepovažuje za ukončené rozhodčí řízení, bez ohledu na jeho stádium ke dni vstupu této dohody v platnost. Ukončeným rozhodčím řízením je podle čl. 1 bodu 4 jakékoli rozhodčí řízení, které skončilo dohodou o vyřešení sporu nebo konečným rozhodčím nálezem vydaným přede dnem 6. 3. 2018, a to za splnění dalších podmínek, jež jsou v tomto ustanovení specifikovány.
39. Podle čl. 8 Terminační dohody jestliže je investor účastníkem probíhajícího rozhodčího řízení a opatření, které je předmětem sporu, nenapadl u příslušného vnitrostátního soudu, použijí se přechodná opatření podle článků 9 a 10 (odstavec 1). Jestliže je přede dnem vstupu této dohody v platnost vydán konečný rozhodčí nález, v němž se konstatuje, že sporné opatření nespadá do oblasti působnosti dotčené dvoustranné dohody o investicích nebo že tuto dvoustrannou dohodu o investicích neporušuje, přechodná opatření uvedená v tomto článku se nepoužijí (odstavec 2).
40. Podle čl. 10 Terminační dohody ve lhůtách uvedených v odstavci 2 má investor v případě opatření, které je předmětem sporu v rámci probíhajícího rozhodčího řízení, právo na přístup k soudním prostředkům nápravy podle vnitrostátního práva i v případě, že vnitrostátní lhůty pro podání žalob již uplynuly, pokud: a) investor vezme zpět návrh, jímž bylo zahájeno probíhající rozhodčí řízení, a vzdá se všech práv a nároků vyplývajících z příslušné dvoustranné dohody o investicích, nebo se vzdá výkonu rozhodčího nálezu, který byl vydán, nikoli však s konečnou platností vymáhán či vykonán, a zaváže se, že se zdrží zahájení nového rozhodčího řízení, (i) ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byla platnost dvoustranné dohody o investicích, na základě níž bylo probíhající rozhodčí řízení zahájeno, ukončena, jestliže nebyl použit strukturovaný dialog podle článku 9, (ii) ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy dotčená smluvní strana odmítne žádost investora o zahájení strukturovaného dialogu podle čl. 9 odst. 1 a 6, nebo (iii) ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy poslední z účastníků postupu sdělí své rozhodnutí podle čl. 9 odst. 12, jestliže byl použit strukturovaný dialog podle článku 9; b) přístup k vnitrostátnímu soudu se použije k uplatnění nároku vycházejícího z vnitrostátního práva nebo práva Unie; a c) případně nebylo na základě strukturovaného dialogu podle článku 9 dosaženo dohody o vyřešení sporu (odstavec 1). Má se za to, že běh vnitrostátních lhůt pro přístup k vnitrostátním soudům podle odstavce 1 počíná dnem, kdy investor podle odst. 1 písm. a) buď vezme zpět návrh, jímž bylo zahájeno probíhající rozhodčí řízení, nebo se vzdá výkonu rozhodčího nálezu, který byl vydán, nikoli však s konečnou platností vymáhán či vykonán, a zaváže se, že se zdrží zahájení nového rozhodčího řízení, a trvá po dobu, jež odpovídá délce trvání lhůt vyplývajících z vnitrostátního práva (odstavec 2).
41. Podle § 32 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odstavec 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
42. Terminační dohoda reagovala, jak se ostatně podává též z její preambule, na závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) ze dne 6. 3. 2018, Slovenská republika proti Achmea BV, C?284/16, v němž tento soud dospěl k závěru, že články 267 a 344 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též jen „SFEU“) musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení, obsaženému v mezinárodní dohodě uzavřené mezi členskými státy, podle něhož investor z jednoho z těchto členských států může v případě sporu týkajícího se investic v druhém členském státě zahájit řízení proti posledně uvedenému členskému státu před rozhodčím soudem, jehož pravomoc je tento členský stát povinen uznat (srov. zejména bod 60 odůvodnění tohoto rozsudku).
SDEU přitom uvedl, že rozhodčí soud ve smyslu rozhodčí doložky nemůže být považován za „soud členského státu“ ve smyslu čl. 267 SFEU a nemůže tedy iniciovat řízení o tzv. předběžné otázce, jakožto institutu sloužícího k zajištění soudržného a jednotného výkladu unijního práva podle zmíněného ustanovení. V návaznosti na to SDEU uzavřel, že rozhodčí doložkou obsaženou v dohodě o ochraně investic byl založen mechanismus řešení sporů mezi investorem a členským státem, v jehož rámci tyto spory nemusí být řešeny způsobem zaručujícím plnou efektivitu unijního práva, jehož autonomie je tak rozhodčí doložkou ohrožena.
Ukončení platnosti zmíněných bilaterálních dohod, k nimž Terminační dohoda následně přistoupila, si přitom vyžádalo ošetření nároků těch subjektů, které mohly být zrušením těchto dohod na svých právech přímo dotčeny.
43. Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud v rámci svých skutkových zjištění, jejichž správnost nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), uvedl, že rozhodčí soud, na který se žalobkyně obrátila dne 19. 12. 2017 se svou žalobou směřující vůči žalované a vycházející z Dohody o ochraně investic, rozhodl nálezem ze dne 29. 4. 2021 tak, že svou pravomoc ve věci rozhodnout odmítl s odůvodněním, že předmětný spor pod Dohodu o ochraně investic nespadá. Ode dne 29. 4.
2021 tedy žádné rozhodčí řízení vycházející z této dohody mezi účastníky nyní vedeného řízení neprobíhalo, přičemž žalobkyně v této době, jež předcházela okamžiku, k němuž Terminační dohoda vstoupila pro Českou republiku v platnost, současně nedisponovala ani žádným vykonatelným rozhodčím nálezem, který by jí vůči žalované přiznával jakékoliv právo a jenž by z takového rozhodčího řízení vyplynul. Navzdory přesvědčení žalobkyně, které je v dovolání prezentováno, zde tedy od uvedeného dne nelze nalézt žádnou právní skutečnost, o níž by bylo možné byť jen uvažovat jako o skutečnosti odůvodňující stavění běhu promlčecí lhůty, jejíž počátek odvolací soud vztáhl, s ohledem na své (rovněž již zmíněné) skutkové závěry, ke dni 5.
11. 2015. Tento závěr ostatně koresponduje též se zněním čl. 10 odst. 1 a 2 Terminační dohody, jehož aplikace se žalobkyně dovolává, a který s možností stavění promlčecí lhůty (a to nejen po dobu mezi skončením rozhodčího řízení a datem vstupu této dohody v platnost, jak žalobkyně v dovolání prosazuje) nepočítá, nýbrž namísto toho otevírá možnost pro zahájení běhu zcela nové promlčecí lhůty, v níž lze nároky, na které toto ustanovení dopadá a u nichž by v důsledku ukončení platnosti dohod, které tyto nároky upravovaly a na něž se Terminační dohoda vztahovala, hrozila možnost ztráty jejich soudní vymahatelnosti, dodatečně uplatnit cestou vnitrostátního práva, a to přestože původní promlčecí lhůty upravené vnitrostátním právem, jež se na tyto nároky vztahovaly, již v mezidobí uplynuly.
44. Vlastní znění čl. 10 odst. 1 a 2 Terminační dohody současně odůvodňuje závěr, že v případě žalobkyně nelze v souvislosti se vstupem této dohody v platnost uvažovat ani o běhu nové promlčecí lhůty, v níž by mohla svůj nárok u vnitrostátního soudu uplatnit. Tento následek se totiž důvodně může týkat pouze subjektů, které se k datu vstupu Terminační dohody v platnost probíhajícího rozhodčího řízení stále účastnily, popř. disponovaly vykonatelným rozhodčím nálezem a které tak byly zrušením příslušných dohod přímo dotčeny (obdobně to ostatně vyjadřuje i čl. 8 odst. 1 Terminační dohody). Právní postavení žalobkyně se však okamžikem, kdy se Terminační dohoda stala pro Českou republiku platnou, nijak nezměnilo, pokud rozhodčí soud před tímto okamžikem dospěl k závěru, že nárok, který v rozhodčím řízení uplatnila, pod režim Terminační dohodou zrušené Dohody o ochraně investic vůbec nespadá. Kromě toho zahájení běhu těchto nových promlčecích lhůt je v předmětném čl. 10 odst. 1 a 2 podmíněno též včasnou realizací zde specifikovaných úkonů (tj. tím, že investor vezme zpět návrh, jímž bylo zahájeno probíhající rozhodčí řízení, a vzdá se všech práv a nároků vyplývajících z příslušné dvoustranné dohody o investicích, nebo tím, že se vzdá výkonu rozhodčího nálezu, který byl vydán, nikoli však s konečnou platností vymáhán či vykonán, a zaváže se, že se zdrží zahájení nového rozhodčího řízení). Jejich provedení však po vydání rozhodčího nálezu ze dne 29. 4. 2021 nepřicházelo u žalobkyně již vůbec v úvahu.
45. Popsaný rozdíl v právním postavení žalobkyně a subjektů, na něž čl. 10 odst. 1 a 2 Terminační dohody dopadá, přitom výslovně vyjádřil článek 8 odst. 2 Terminační dohody. Tento rozdíl současně vylučuje opodstatněnost námitky žalobkyně, podle které je posledně zmíněné ustanovení (v rozporu s právem Evropské unie) diskriminační, neboť pro takovýto závěr zde chybí jakýkoliv důvod.
46. Z ustálené judikatury SDEU vyplývá, že zásada nediskriminace vyžaduje, aby nebylo se srovnatelnými situacemi zacházeno rozdílně, pokud takové zacházení není objektivně odůvodněné, a naopak, aby s odlišnými situacemi nebylo zacházeno stejně, není-li to objektivně odůvodněné. Zásada nediskriminace je tak jedním z prvků zásady rovného zacházení, jakožto obecné zásady unijního práva – srovnej např. rozsudek SDEU (velkého senátu) ze dne 12. 7. 2005, Egon Schempp proti Finanzamt München V, C-403/03 (bod 28), nebo rozsudek SDEU (velkého senátu) ze dne 16.
12. 2008, Société Arcelor Atlantique et Lorraine a další proti Premier ministre, Ministre de l’Écologie et du Développement durable, Ministre de l’Économie, des Finances et de l’Industrie, C-127/07 (bod 23). Článek 8 odst. 2 Terminační dohody přitom reaguje na bezpochyby významný rozdíl v právním postavením investora, který byl k datu vstupu této dohody v platnost účastníkem probíhajícího rozhodčího řízení vycházejícího z rušené dohody o ochraně investic, popř. disponoval vykonatelným rozhodčím nálezem, kterým mu byl v rozhodčím řízení jeho nárok přiznán, na straně jedné, a investora, o jehož požadavku již bylo v rozhodčím řízení před tímto datem rozhodnuto konečným rozhodčím nálezem tak, že sporné opatření nespadá do oblasti působnosti rušené dvoustranné dohody o investicích nebo že tuto dvoustrannou dohodu o investicích neporušuje.
Takové rozlišení k nedůvodnému vytváření nerovných podmínek mezi investory ve smyslu zmíněné judikatury SDEU zjevně nevede. Namísto toho totiž odpovídajícím způsobem reaguje na výše vyložené ratio legis Terminační dohody a ve shodě s ním z ochrany upravené v článku 10 této dohody vylučuje mimo jiné právě ty případy, na něž zrušená bilaterální úmluva (v souladu s vyzněním dříve vydaného rozhodčího nálezu) v okamžiku vstupu Terminační dohody v platnost vůbec nedopadala.
47. Dovolací soud pro úplnost dodává, že předmětná Terminační dohoda je svou povahou mezinárodní smlouvou, kterou mezi sebou uzavřely pouze některé členské státy Evropské unie, přičemž Evropská unie samotná její stranou není. Tato smlouva tudíž nenáleží mezi akty orgánů Unie, z čehož plyne, že SDEU není nadán pravomocí rozhodovat ve smyslu čl. 267 písm. b) SFEU o předběžných otázkách týkajících se její platnosti či výkladu [v podrobnostech k tomu srov. například rozsudek SDEU (velkého senátu) ze dne 4. 5. 2010, TNT Express Nederland BV proti AXA Versicherung AG, C-533/08, zejména body 58-62]. Případnou možnost předložení věci SDEU k posouzení předběžné otázky vycházející ze žalobkyní namítaného diskriminačního vyznění čl. 8 odst. 2 Terminační dohody cestou výkladu Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve smyslu čl. 267 písm. a) SFEU pak výše zmíněné závěry ustálené judikatury SDEU vylučují [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita, č. 283/81, podle jehož závěrů národní soudy rozhodující v posledním stupni nemají povinnost obrátit se na SDEU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce nejen tehdy, pokud jediné správné použití komunitárního práva je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (acte clair), ale i v případě – který je dán i nyní, pokud zde existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (acte éclairé), a dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2017, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 947/2024].
48. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že Terminační dohoda a její vstup v platnost, k němuž došlo poté, co rozhodčí soud vydal rozhodčí nález, kterým rozhodl, že požadavek uplatněný rozhodčí žalobou nespadá do oblasti působnosti Dohody o ochraně investic, neměla na běh tříleté subjektivní promlčecí lhůty, v níž se podle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok, o němž bylo tímto rozhodčím nálezem rozhodnuto, promlčuje, žádný vliv. V souladu s tím tedy ani ve vztahu k nyní řešenému nároku žalobkyně tato dohoda nezaložila žádný právní důvod, pro který by okamžik uplynutí zmíněné promlčecí lhůty mohl být vztažen k pozdějšímu datu, než k odvolacím soudem označenému dni 16. 3. 2022. Byla-li tedy žaloba v této věci podána k soudu až dne 10. 6. 2022, je závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného práva z pohledu řešení právní otázky, ohledně níž bylo dovolání shledáno přípustným, správný.
49. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V posuzované věci Nejvyšší soud takové vady řízení neshledal, když k otázce přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí lze poukázat na závěry uvedené výše v části věnované přípustnosti podaného dovolání, které se plně uplatní i na řešení otázky, ve vztahu k níž bylo dovolání vyhodnoceno jako přípustné.
50. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu právních otázek, ohledně nichž se jednalo o dovolání přípustné, správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
51. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnou žalobkyni zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu