USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Autodoprava JM s.r.o., IČO 29150973, se sídlem v Praze 4, Písková 16/21, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 197/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 69 Co 398/2023-240,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Magistrátem hl. m. Prahy, Odborem dopravních agend, pod sp. zn. S-MHMP 548785/2018 ODA-TAX.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 63 C 197/2022-101, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 200 000 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I včasným dovoláním, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro ni je nepatrný a poukazovala na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).
I odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobkyní odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (ze dne 2.
9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Nicméně i v případech řízení s typově zvýšeným významem, mezi které trestní řízení patří, dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14.
11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni nepatrný a že přiměřenou formou odškodnění újmy žalobkyně je konstatování porušení práva, poskytnuté žalobkyni žalovanou dobrovolně již před podáním žaloby (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
7. Rovněž otázka zhodnocení délky posuzovaného řízení nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená, přičemž její počátek byl soudem prvního stupně stanoven od uskutečnění kontroly dne 6. 4. 2018 (s čímž se odvolací soud ve svém rozhodnutí ztotožnil). V rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě kontroly prováděné dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), není závěr vyslovený v žalobkyní odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, v souladu s nímž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také délku daňové kontroly, aplikovatelný a pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky doba takové kontroly správnímu řízení předcházející nezapočítává, neboť tato sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány. V tomto rozsudku pak Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že výjimečně lze vznik nejistoty poškozeného dovodil i v době před zahájením správního řízení, a to v případě zaplacení kauce vyměřené v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím správním řízením, neboť ta se v takovém případě odvíjí od poškozenému neznámého budoucího osudu tohoto finančního obnosu, který v případě, že zmíněné správní řízení bylo poté skutečně zahájeno, mohl být vyjasněn právě až ve spojitosti s výsledkem tohoto řízení. V posuzované věci dle skutkových zjištění soudů pak taková situace nastala, neboť dne 9. 4. 2018 v návaznosti na uskutečněnou kontrolu žalobkyně složila kauci ve výši 50 000 Kč. Za počátek stavu nejistoty žalobkyně ve vztahu k posuzovanému řízení je tudíž třeba považovat den složení kauce (9. 4. 2018). Odvolací soud v tomto ohledu dokonce akceptoval závěr soudu prvního stupně, který se zabýval (ne)přiměřeností délky řízení od data zahájení kontrolního řízení (6. 4. 2018) s tím, že s ohledem na závěr odvolacího soudu o přiměřené formě zadostiučinění (tj. již poskytnutého konstatování porušení práva) konkrétní délka řízení pro jeho rozhodnutí další roli nehrála (neboť nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích, při kterém je třeba základní částku zadostiučinění z konkrétní délky řízení vypočítat). Při řešení této otázky se tedy odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil.
8. Dovolací námitka, že žalobkyně neměla přislíbenu úhradu (správním orgánem posléze uložené) pokuty ze strany třetí osoby, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
že dovolání je přípustné rovněž z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, tak zcela opomíjí, že sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. To však žalobkyně neučinila. Její dovolání tak v této části neobsahuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a je tudíž vadné.
10. Dovolání dále obsahuje celou řadu kritických výhrad vůči napadenému rozsudku, jež však nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť se omezují na nekonkrétní kritiku, aniž by obsahovaly jednoznačně vymezený dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. To činí dovolání v daných partiích vadným.
11. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu