USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. N., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 309
833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
177/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
3. 2021, č. j. 16 Co 404/2020-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
8. 10. 2020, č. j. 26 C 177/2019-79, zastavil řízení co do částky 45 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67
500 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení 197 333 Kč s
příslušenstvím (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady
řízení ve výši 22 570 Kč (výrok IV). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil (výrok
I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 18 456 Kč, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku
odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 64/2006 (dále jen
„posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Námitka žalobce, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění měl odvolací soud
vycházet ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, nezakládá
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že stanovení základní částky v rozmezí 15
000 Kč – 20 000 Kč za jeden rok řízení je především úkolem soudu prvního stupně
a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15 000 Kč je přitom
částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení
všech okolností daného případu, zejména celkové délky řízení. Otázka, zda lze odůvodnit závěr o složitosti věci zdůvodňující snížení základní
částky o 20 % pouze tím, že nárok uplatněný žalobou nebyl výslovně upraven
právními předpisy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č.
82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006
Sb., (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li
by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění [tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to,
zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění
snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015)]. Složitost řízení je toliko objektivní
kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na
chování poškozeného a postupu rozhodujících orgánů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Odvolací soud uzavřel, že
právní složitost posuzovaného řízení byla dána neexistencí přímé zákonné úpravy
žalobou uplatněného nároku (jednalo se o peněžitý nárok žalobce na náhradu za
omezení vlastnického práva podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod) a též roztříštěností rozhodovací praxe soudů v obdobných případech,
přičemž věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy a též u Ústavního
soudu. Hodnotil-li na základě těchto závěrů posuzované řízení jako právně
složité a snížil proto základní částku odškodnění, není toto jeho posouzení v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014). Rovněž dovolací námitka týkající se postupu orgánů veřejné moci (soudů) během
posuzovaného řízení [§ 31 odst. 3 písm. d) OdpŠk], kdy odvolací soud při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezohlednil průtahy v řízení spojené
se znaleckým zkoumáním, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rovněž při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud zohlednil, že prodlevy ve vypracování znaleckého posudku byly
částečně zapříčiněny též nedostatkem součinnosti žalobce se znalcem (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013). Současně platí, že i přes nadstandardní složitost posuzovaného řízení vedly
nedostatky v postupu soudů (včetně průtahů při zpracování znaleckého posudku) k
závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené době a tím
i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nesprávným
úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk).
Jinými slovy, v
případě bezvadného postupu soudů v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k
závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná
skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení
zadostiučinění žalobce vycházel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018). Ani otázka, zda lze řízení o žalobě na náhradu za nucené omezení vlastnického
práva v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v souvislosti
s regulací nájemného hodnotit jako řízení se standardním významem pro žalobce,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při
posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že posuzované
řízení nelze zařadit mezi typové případy, u nichž se zvýšený význam předmětu
řízení presumuje [srov. část IV d) stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek]. Předmětem řízení totiž nebyla ochrana vlastnického
práva, ale zaplacení peněžité částky jako náhrady za omezení vlastnického práva
v případě regulace nájemného z bytů. Vede-li se spor o určitou peněžitou
částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná
částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní
a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či
nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
692/2012, a v něm citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Odvolací soud, zčásti i převzetím skutkových a právních
závěrů soudu prvního stupně, přitom zohlednil konkrétní okolnosti případu,
jestliže při hodnocení významu řízení pro poškozeného přihlédl i k tvrzení
samotného žalobce, že posuzované řízení mělo pro něj a další pronajímatele
značný (míněno ekonomický) význam, stejně jako dovoláním nezpochybněné
skutečnosti, že žalobce vedl v rozhodné době větší množství sporů. Občanskoprávní řízení o zaplacení peněžité částky je v porovnání s typy řízení,
u nichž je obecně význam řízení považován za vyšší (např. opatrovnická řízení,
pracovněprávní spory, trestní řízení, věci osobního stavu), zpravidla
považováno za řízení se standardním významem. V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok III usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§ 243c odst.
1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu