30 Cdo 162/2025-121
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně FOREST TEAM s. r. o., identifikační číslo osoby 28795121, se sídlem ve Vítanově, Stan 43, zastoupené Mgr. Ivanou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 553 431,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 65/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 28 Co 150/2024-99, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 28 Co 150/2024-99, se v rozsahu výroku II, v jakém byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 1. 2024, č. j. 37 C 65/2023-77, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 6 363 606,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 127 400 Kč od 5. 11. 2021 do zaplacení, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 6 553 431,29 Kč s příslušenstvím představované ušlým ziskem za období od 15. 1. 2021 do 29. 9. 2021 ve výši 5 486 227 Kč, náhradou škody v podobě nákladů na zaměstnance ve výši 521 173 Kč, náhradou škody v podobě zaplacení úroků ve výši 356 206,36 Kč, náhradou škody v podobě nákladů právního zastoupení ve výši 69 824,93 Kč a náhradou nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč, to vše z titulu nezákonného rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Příbram, oddělení obecné kriminality ze dne 15. 1. 2021, č. j. KRPS-11699-2/ČJ-2021-011171-DOŽ.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2024, č. j. 37 C 65/2023-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 250 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 6 544 181,29 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok III).
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (ze spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Brno-venkov, oddělení obecné kriminality sp. zn. KRPO-233665/TŘ-2020-060371 a spisů Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 5 Nc 1/2021, sp. zn. 4 C 45/2021 a sp. zn. 19 Sd 5/2023) dne 16. 12. 2020 přijal policejní orgán oznámení o krádeži vyvážečky. Téhož dne byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“).
Dne 6. 1. 2021 společnost IPB Invest, a. s., vyčíslila škodu a policejnímu orgánu sdělila, že jí byla odcizena vyvážečka. Následně byl policejnímu orgánu předložen předávací protokol, který dokládal nabytí vlastnického práva k vyvážečce společností IPB Invest, a. s., dne 21. 3. 2020. Dne 14. 1. 2021 obdržel policejní orgán kupní smlouvu č. 50341901, na jejímž základě měla nabýt vlastnické právo k vyvážečce společnost IPB Invest, a. s. Na základě protokolu o vydání věci ze dne 15. 1. 2021 byla zaměstnanci žalobkyně vydána policejnímu orgánu vyvážečka jako věc, která může sloužit pro důkazní účely.
Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2021 (v právní moci dne 15. 1. 2021, jak soud prvního stupně učinil součástí svých skutkových zjištění) byla vyvážečka vydána společnosti IPB Invest, a. s. Přípisem ze dne 28. 1. 2021 informovala I. Z. policejní orgán o převzetí právního zastoupení žalobkyně. Dne 15. 2. 2021 nahlížela právní zástupkyně žalobkyně do trestního spisu. K žádosti žalobkyně o vydání vyvážečky ze dne 25. 2. 2021 společnost IPB Invest, a. s., uvedla, že je vlastníkem dotčené věci a tuto proto nevydá.
Podáním doručeným Okresnímu soudu v Třebíči dne 25. 2. 2021 se žalobkyně domáhala nařízení předběžného opatření vůči společnosti IPB Invest, a. s., jímž mělo být této společnosti zakázáno nakládat s vyvážečkou. Okresní soud v Třebíči návrhu vyhověl. Žalobou ze dne 12. 3. 2021 (doručenou soudu dne 23. 3. 2021) se žalobkyně vůči společnosti IPB Invest, a. s., domáhala vydání vyvážečky. Dne 16. 4. 2021 podala žalobkyně stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu o vydání vyvážečky společnosti IPB Invest, a.
s., ze dne 15. 1. 2021. Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, č. j. ZN 2620/2020-13, bylo rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021 zrušeno podle § 174 odst. 2 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2813/18, jakož i skutečnost, že v případě pochybností o existenci vlastnického práva měl policejní orgán předat věc do úschovy a osoby uplatňující k ní své vlastnické právo měly toto právo uplatnit v občanském soudním řízení.
Na základě protokolu o vydání věci ze dne 12. 5. 2021 byla vyvážečka vydána policejnímu orgánu. Usnesením ze dne 17. 5. 2021 vydal policejní orgán vyvážečku do soudní úschovy Okresnímu soudu v Třebíči. Usnesením ze dne 24. 5. 2021, č. j. 27 Co 73/2021-61, potvrdil Krajský soud v Brně usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 3.
2021, jímž tento vyhověl návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření. Společnost IPB Invest, a. s., svým vyjádřením ze dne 25. 5. 2021 k žalobě o vydání věci nárok žalobkyně popřela, když uvedla, že vlastnictví k dotčené vyvážečce nabyla na základě kupní smlouvy č. 50341901 ze dne 31. 12. 2019. Dne 27. 5. 2021 byla žalobkyně vyrozuměna, že usnesení ze dne 17. 5. 2021 (o vydání vyvážečky do soudní úschovy) nabylo právní moci dne 21. 5. 2021. Usnesením ze dne 27. 5. 2021 byla věc podezření ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku podle § 159a odst. 5 trestního řádu odložena.
Na jednání soudu konaném dne 29. 7. 2021 vzala žalobkyně žalobu o vydání věci zpět, poté, co soud upozornil na skutečnost, že vyvážečka se nachází v soudní úschově, nikoliv v držbě žalované společnosti IPB Invest, a. s., tudíž nelze žalobě na vydání věci vyhovět. Dne 13. 9. 2021 požádala žalobkyně Okresní soud v Třebíči o vydání vyvážečky, s tím, že dne 9. 9. 2021 uzavřela se společností IPB Invest, a. s., dohodu o narovnání, ve které se společnost IPB Invest, a. s., zavázala udělit souhlas s vydáním vyvážečky žalobkyni.
Usnesením ze dne 20. 9. 2021, č. j. 19 Sd 5/2021-330, které nabylo právní moci dne 21. 9. 2021, rozhodl Okresní soud v Třebíči o vydání vyvážečky žalobkyni. Žalobkyně si vyvážečku převzala dne 29. 9. 2021. Dne 15. 2. 2021 s datem splatnosti dne 1. 3. 2021 byla žalobkyni vystavena faktura č. 2021006 na částku 4 719 Kč včetně DPH za právní služby (včetně převzetí právního zastoupení) poskytnuté I. Z. Dne 11. 3. 2021 s datem splatnosti dne 25. 3. 2021 byla žalobkyni vystavena faktura č. 2021029 na částku 21 150,80 Kč včetně DPH za právní služby poskytované v únoru (včetně nahlížení do spisu dne 15.
2. 2021). Dne 10. 5. 2021 s datem splatnosti dne 24. 5. 2021 byla žalobkyni vystavena faktura č. 2021076 na částku 18 150 Kč za právní služby včetně porady dne 1. 4. 2021 a stížnosti dne 16. 4. 2021.
4. Žádostí o odškodnění ze dne 21. 4. 2022 uplatnila žalobkyně své nároky u žalované, která stanoviskem ze dne 17. 7. 2023, č. j. MSP-1006/2022-ODSK-ODSK/15, žádnému z nich nevyhověla.
5. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobkyně podle § 1 odst. 1, § 5 písm. a), b), § 7, § 8 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, 3, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
6. Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021 bylo zrušeno usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, č. j. ZN 2620/2020-13, a představuje tak odpovědnostní titul. Samotné trestní stíhání pak skončilo usnesením o odložení věci dne 27. 5. 2021. Žalobkyně uplatnila své nároky u žalované dne 26. 4. 2022 a následnou žalobu podala až dne 30. 3. 2023, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Soud prvního stupně proto žalobu co do částky 120 000 Kč s příslušenstvím (náhrada nemajetkové újmy způsobené tvrzeným nezákonným rozhodnutím) zamítl.
7. Ve vztahu k nárokům na náhradu škody v podobě ušlého zisku za období od 15. 1. 2021 do 29. 9. 2021 ve výši 5 486 227 Kč, nákladů na zaměstnance ve výši 521 173 Kč a zaplacení úroků ve výši 356 206,36 Kč neexistuje podle soudu prvního stupně příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou. Soud prvního stupně měl za podstatné, že rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021 nebylo projevem svévole na straně policejního orgánu (když policejní orgán zahájil trestní řízení na základě oznámení o krádeži vyvážečky ze dne 16.
12. 2020). Toto rozhodnutí je sice rozhodnutím nezákonným (tj. pravomocným rozhodnutím, které bylo zrušeno), nelze však přehlédnout, že za situace, kdy si vlastnictví vyvážečky nárokovala společnost IPB Invest, a. s., přičemž toto i dokládala policejnímu orgánu, nemohl policejní orgán žalobkyni vyvážečku vydat, ale jediným správným postupem bylo vydat vyvážečku do soudní úschovy. Soud prvního stupně poukázal též na to, že v řízení u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 19 Sd 5/2023 společnost IPB Invest, a.
s., až dne 9. 9. 2021 uzavřela s žalobkyní dohodu o narovnání, na jejímž základě si žalobkyně převzala vyvážečku dne 29. 9. 2021. Již v únoru 2021 se přitom žalobkyně v řízení u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 Nc 1/2021 domáhala vydání předběžného opatření, jímž by bylo společnosti IPB Invest, a. s., zakázáno nakládání s vyvážečkou. Společnost IPB Invest, a. s., se přitom proti tomuto předběžnému opatření aktivně bránila s odkazem na skutečnost, že vlastnické právo svědčí jí. Tuto argumentaci pak vznášela i v rámci řízení u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 45/2021, jakož i v rámci trestního řízení před policejním orgánem.
Jinak řečeno, to, že žalobkyně neměla k dispozici vyvážečku v období od 15. 1. 2021 do 29. 9. 2021 nebylo podle soudu prvního stupně dáno nezákonným rozhodnutím (resp. postupem policejních orgánů), nýbrž tím, že si dotčenou věc nárokovala společnost IPB Invest, a. s. V projednávané věci tak bylo prokázáno, že škoda by v majetkové sféře žalobkyně nastala i bez vydání nezákonného rozhodnutí. Tomu pak plně odpovídá prováděné dokazování, z něhož vyplynulo, že až dne 9. 9. 2021 byla uzavřena dohoda o narovnání mezi žalobkyní a společností IPB Invest, a.
s., na jejímž základě byla ze soudní úschovy dne 29. 9. 2021 vyvážečka žalobkyni vydána. Žalobkyni a společnosti IPB Invest, a. s., přitom nic nebránilo, aby tuto dohodu uzavřely podstatně dříve.
8. Nárok na náhradu škody v podobě nákladů právního zastoupení ve výši 69 824,93 Kč považoval soud prvního stupně za důvodný pouze do částky 9 250 Kč pro následující právní úkony: dne 21. 1. 2021 (převzetí právního zastoupení, 1 úkon), dne 15. 2. 2021 (nahlížení do spisu, 1 úkon), porada dne 1. 4. 2021 (1 úkon) a stížnost ze dne 16. 4. 2021 (půl úkonu). Trestní řízení se vedlo pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku. Dle § 10 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), se v dotčeném trestním řízení za tarifní hodnotu považuje částka 30 000 Kč. Ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu pak výše mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí 2 300 Kč. To odpovídá odměně vypočtené dle advokátního tarifu za 3,5 úkonů a 4 režijní paušály ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že podle judikatury Ústavního soudu představované nálezem ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17, je namístě úkon nahlížení do spisu považovat za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Poradu dne 1. 4. 2021 považoval soud za účelnou v situaci, kdy této poradě (delší jedné hodiny) předcházelo nahlížení do spisu a následně se její výsledky promítly do podání stížnosti proti rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021. V případě samotné stížnosti přiznal soud prvního stupně náhradu škody pouze ve výši odpovídající 1/2 úkonu dle advokátního tarifu, protože v § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu jsou taxativně vypočteny opravné prostředky, u nichž náleží mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby, přičemž tam není uvedena stížnost proti usnesení o vrácení věci. Vzhledem k § 11 odst. 3 advokátního tarifu jde svou povahou a účelem o úkon nejbližší úkonům právní služby uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu. Vypočtenou částku soud nenavýšil o DPH vzhledem k tomu, že žalobkyně na jednání dne 8. 1. 2024 jednoznačně uvedla, že se domáhá náhrady škody v podobě nákladů na právní zastoupení bez DPH.
9. Za nedůvodný považoval soud prvního stupně nárok na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení za úkon ze dne 28. 1. 2021 (sepis přípisu Policii České republiky), neboť z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší. Tyto závěry pak a maiori ad minus dle soudu musí platit i pro nejrůznější sdělení, žádosti a podněty, které mohou účastníci řízení soudu zasílat v průběhu řízení, nejedná-li se o podání ve věci samé, resp. návrhy a vyjádření výslovně uvedené v § 11 advokátního tarifu.
10. Nárok na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení za úkony ze dne 13. 5. 2021 (sepis stanoviska pro klienta k náhradě škody státu), ze dne 22. 12. 2021 (sepis žádosti o odškodnění), ze dne 29. 4. 2022 (přípis se sdělením čísla účtu a doložení originálu plné moci), ze dne 22. 12. 2022 (sepis urgence) měl soud prvního stupně rovněž za nedůvodný vzhledem k tomu, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil.
11. K nároku na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení za úkony ze dne 22. 2. 2021 (sepis předběžného opatření), ze dne 23. 2. 2021 (sepis výzvy IPB Invest, a. s.), ze dne 12. 3. 2021 (sepis žaloby o vydání věci), ze dne 6. 4. 2021 (sepis vyjádření k odvolání), ze dne 7. 4. 2021 (příprava trestního oznámení na IPB Invest, a. s.), ze dne 9. 6. 2021 (vyjádření k výzvě soudu), ze dne 2. 7. 2021 (sepis stížnosti proti usnesení o odložení věci), ze dne 22. 7. 2021 (porada s klientem), ze dne 29. 7. 2021 (účast na jednání u Okresního soudu v Třebíči), ze dne 6. 8. 2021 (sepis žádosti o vydání předmětu z úschovy), ze dne 20. 8. 2021 (sepis souhlasu s vydáním předmětu z úschovy, projednání žádosti o vydání věci z úschovy s protistranou), ze dne 25. 8. 2021 (sepis připomínek k dohodě o narovnání), ze dne 31. 8. 2021 (další úpravy dohody o narovnání), ze dne 21. 9. 2021 (sepis odvolání proti usnesení o vrácení jistoty) a ze dne 2. 8. 2021 (sepis vzdání se práva odvolání) soud prvního stupně uvedl, že tyto úkony nebyly účelně vynaloženy na zrušení rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021, neboť jak vyplývá z jazykového a teleologického výkladu § 31 odst. 1 OdpŠk, je nedostačující pouhá souvislost vynaložených nákladů s nezákonným rozhodnutím. Tyto musí být vynaloženy přímo na odstranění či změnu nezákonného rozhodnutí. Jinak řečeno, v projednávané věci absentuje příčinná souvislosti mezi utrpěnou škodou a odpovědnostním titulem, když tyto náklady byly vynaloženy z důvodu skutečnosti, že si vlastnické právo k vyvážečce nárokovala společnost IPB Invest, a. s., nikoliv z důvodu existence nezákonného rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021.
12. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III).
13. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí s upřesněním, že promlčecí lhůta počala ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk běžet již od okamžiku doručení usnesení policejního orgánu ze dne 17. 5. 2021 o uložení vyvážečky do soudní úschovy Okresnímu soudu v Třebíči do datové schránky žalobkyně dne 17. 5. 2021, neboť již v jeho odůvodnění byl mimo jiné odkaz na usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, č. j. ZN 2620/2020-13, s tím, že rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021 bylo nezákonné. Žalobkyně však svůj nárok u žalované uplatnila až dne 26. 4. 2022 a žalobu podala k poštovní přepravě až dne 24. 3. 2023. Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo žalobkyni poškodit, současně žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnila včas, resp. bylo výlučně na žalobkyni, aby podání žaloby neodkládala a vyhnula se tak případné možnosti pozdně podané žaloby.
14. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a žalobkyní tvrzenými škodami s tím, že skutečnost, že žalobkyně neměla vyvážečku k dispozici v období od 15. 1. 2021 do 29. 9. 2021 nebyla dána nezákonným rozhodnutím, nýbrž tím, že si dotčenou věc nárokovala společnost IPB Invest, a. s. Nezákonné rozhodnutí tudíž nebylo jedinou, podstatnou a hlavní příčinou, pro níž žalobkyně nemohla vyvážečku v rozhodném období užívat, a to s ohledem na pochybnosti o vlastnickém právu žalobkyně k vyvážce, pokud k ní na podkladě svých listin uplatňovala vlastnické právo společnost IPB Invest, a. s. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna jedna ze tří podmínek odpovědnosti státu, nebylo již třeba se zabývat vznikem škody, resp. její výší.
15. Odvolací soud zcela souhlasil také se závěry soudu prvního stupně o rozsahu důvodně a účelně vykonaných úkonů právní služby ve smyslu § 31 OdpŠk pro zrušení nezákonného rozhodnutí a v tomto směru odkázal na jeho podrobné odůvodnění. Doplnil však, že soud prvního stupně byl vázán žalobou, v rámci které se žalobkyně domáhala náhrady škody za jednotlivé úkony právní služby, přičemž s ohledem na smlouvu o právní pomoci požadovala (jen) 1 200 Kč za jeden úkon právní služby nikoli 2 300 Kč, se kterou počítal soud prvního stupně. Soud prvního stupně tak žalobkyni přiznal více, než požadovala, avšak žalovaná se proti vyhovujícímu výroku I rozsudku soudu prvního stupně neodvolala.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, v rozsahu výroku II a III včasným dovoláním.
17. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení otázky, v důsledku jaké skutečnosti žalobkyni jako poškozené vznikla jí tvrzená škoda v podobě ušlého zisku za období od 15. 1. 2021 do 29. 9. 2021 ve výši 5 486 227 Kč, nákladů za zaměstnance ve výši 521 173 Kč a zaplacení úroků ve výši 356 206,36 Kč, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005.
18. Dovolatelka je přesvědčena, že i přes citaci rozhodnutí Nejvyššího soudu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, soudy nesprávně právně posoudily existenci příčinné souvislosti, a vůbec se nezabývaly tím, že by se na skutkový stav měly dívat i jinou optikou než tím, jaký by byl býval správný postup policejního orgánu. Žalobkyně je přesvědčena, že kdyby policejní orgán postupoval správně a nezákonné rozhodnutí nevydal, škoda by jí nevznikla, minimálně ne v takové výši. Nezákonným rozhodnutím bylo žalobkyni odňato právo na vydání věci, příp. její právo uplatnit svůj nárok v řízení ve věcech občanskoprávních, neboť to byl policejní orgán, kdo žalobkyni nepoučil o jejích možnostech, ani o tom, že k věci tvrdí vlastnické právo i třetí osoba, a to až do doby zrušení nezákonného rozhodnutí.
19. Dle dovolatelky je podstatnou příčinou škody, která jí vznikla, právě nezákonné rozhodnutí policejního orgánu. Kdyby policejní orgán vyvážečku nevydal společnosti IPB Invest, a. s., ta by po bližším prostudování smluvní dokumentace přisvědčila žalobkyni, že je vlastníkem předmětné vyvážečky a neuplynula by tak dlouhá doba, po kterou společnost IPB Invest, a. s., měla vyvážečku zcela neoprávněně v držení. Dovolatelka se domnívá, že pro policejní orgán zde musely být důvodné pochybnosti o tom, komu svědčí vlastnické právo k předmětné věci.
Prvním pravidlem při vydání věci dle § 80 odst. 1 trestního řádu, je navrácení osobě, která věc vydala nebo které byla odňata, další možností je vrácení osobě, která uplatňuje své vlastnické právo a o tomto právu není pochyb. V takovém případě zde však nesmí být žádné pochybnosti o vlastnickém právu, pokud zde jsou, policejní orgán musí dát věc do úschovy. Smyslem je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva k ní nakládáno, což má vyplývat např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7.
2011, sp. zn. 28 Cdo 774/2010. Jakmile je věc dána do úschovy, osoba, která si na ni činí nárok, má být upozorněna, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Toto upozornění žalobkyně získala až dne 17. 5. 2021, kdy bylo její právní zástupkyni doručeno usnesení Policie České republiky ze dne 17. 5. 2021, č. j. KRPB-233665-78/TČ-2020-060371, kterým byla předmětná věc uložena do úschovy. Až v květnu 2021 tak byla žalobkyně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, aby mohla uplatnit své vlastnické právo k předmětné věci, tedy více než 4 měsíce od doby, co předmětnou věc policejnímu orgánu vydala.
Jednalo se o více než 4 měsíce, kdy bylo žalobkyni znemožněno předmětnou věc užívat a kdy tato byla neoprávněně v dispozici společnosti IPB Invest, a. s., která věc mohla užívat, a dokonce prodat dalšímu subjektu. Po následném řízení se předmětná věc vrátila žalobkyni až dne 29. 9. 2021, kdy si ji vyzvedla ze soudní úschovy.
20. K závěru soudu, že by žalobkyně věc nemohla užívat ani v případě, kdy by policejní orgán rozhodl správně a věc vzal usnesením do soudní úschovy, dovolatelka uvedla, že pokud by bylo usnesení o uložení do úschovy vydáno policejním orgánem v souladu s § 80 odst. 1 věta třetí trestního řádu, věc by byla uložena do úschovy dne 15. 1. 2021. Žalobkyně by okamžitě podala žalobu o určení vlastnického práva a své vlastnické právo by prokázala. Ostatně s nejvyšší pravděpodobností by došlo k uzavření dohody o narovnání mezi žalobkyní a společností IPB Invest, a. s, která po předložení listin prokazujících vlastnické právo žalobkyně uznala, že byla obětí podvodu, a souhlasila s vydáním předmětné vyvážečky žalobkyni. Celý proces navrácení předmětné věci by byl v případě správného rozhodnutí policejního orgánu mnohem kratší. Celkový časový úsek, po který žalobkyně byla bez možnosti dispozice s předmětnou věcí byl od 15. 1. 2021, kdy byla předmětná věc policejnímu orgánu vydána, do 29. 9. 2021, kdy si žalobkyně předmětnou věc vyzvedla z úschovy. Vzhledem k tomu, že k uložení do úschovy došlo až dne 17. 5. 2021, je časový úsek delší než 4 měsíce, kdy předmětná věc byla v dispozici společnosti IPB Invest, a. s., dle dovolatelky minimální časový úsek, za který jí náleží náhrada škody, kterou si nárokuje.
21. Nezákonné rozhodnutí však žalobkyni odebralo možnost se účelně proti tvrzenému vlastnickému právu bránit. Žalobkyni v prvé řadě nebylo známo, že by další osoba vlastnické právo tvrdila, a pokud ano, o jakou osobu se jedná. Žalobkyně předpokládala, že když došlo k zajištění věci, že tuto má u sebe policejní orgán, nikoli že došlo k vydání věci třetí osobě. Žalobkyně činila všechny možné kroky, které jí zajistily zjištění, kde se předmětná vyvážečka nachází. I z toho důvodu pak podala žalobu o vydání věci, a nikoli žalobu na určení vlastnického práva, neboť v té chvíli jí nebyly známy důvody, proč předmětná vyvážečka byla vydána společnosti IPB Invest, a. s. K tomuto kroku by žalobkyně nepřistoupila, kdyby policejní orgán předmětnou vyvážečku uložil do úschovy již dne 15. 1. 2021, a nikoli až dne 17. 5. 2021.
22. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
23. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně byla od počátku informována o tom, komu byla předmětná vyvážečka vydána, a bylo jí tak od počátku známo, že je třeba řešit otázku vlastnického práva ve vztahu ke společnosti IPB Invest, a. s., a nikoli již pouze ve vztahu k policejnímu orgánu. O tom svědčí i skutečnost, že žalobkyně již v únoru 2021 podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala, aby bylo společnosti IPB Invest, a. s., zakázáno nakládání s předmětnou vyvážečkou. Dle názoru žalované se i žalobkyně částečně podílela na postupu policejního orgánu, který vydal předmětnou vyvážečku společnosti IPB Invest, a. s., tedy do dispozice subjektu, který doložil své vlastnické právo, což je postup v souladu se zákonem, a skutečnost, že žalobkyně uplatnila u policejního orgánu svůj nárok opožděně a neefektivně, nemůže být přičítána k tíži policejního orgánu ani žalované.
24. Společnost IPB Invest, a. s., se již od února 2021 aktivně vůči žalobkyni bránila a podle žalované nelze dovodit, že kdyby došlo k uložení věci do soudní úschovy o 4 měsíce dříve, byla by ze strany společnosti IPB Invest, a. s., jako domnělého vlastníka věci uzavřena dohoda o narovnání také rovněž o 4 měsíce dříve. Není tedy pravdou, že by žalobkyně musela čekat nebo že by čekala až na datum 17. 5. 2021, kdy teprve mohla dle svého tvrzení vlastnické právo prokázat, jelikož jí nic nebránilo tak činit dříve. Nezákonné rozhodnutí tedy nemělo zásadní vliv na možnost žalobkyně uplatnit svůj nárok u společnosti IPB Invest, a. s. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, je pro posouzení existence příčinné souvislosti nezbytné, aby mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a škodou existovala přímá a podstatná souvislost, tedy, že by bez rozhodnutí policejního orgánu škoda nevznikla, což se žalobkyni prokázat nepodařilo. I za předpokladu, že by vyvážečka byla uložena do soudní úschovy dříve, by žalobkyně musela stejně uplatnit svá práva soudní cestou. V návaznosti na uvedené žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítnuto.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
26. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
30. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
31. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nároku na náhradu škody v podobě nákladů právního zastoupení ve výši 60 574,93 Kč a nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula.
32. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
33. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, zda škoda žalobkyni jako vlastnici věci (zde v podobě ušlého zisku, nákladů za zaměstnance a zaplacení úroků) vznikla pro nemožnost věc užívat v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím policejního orgánu, jímž byla věc podle § 80 odst. 1 trestního řádu vydána třetí osobě uplatňující k ní vlastnické právo namísto toho, aby rozhodnutím podle téhož ustanovení byla uložena do úschovy soudu, neboť tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Dovolání není důvodné.
35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
36. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
37. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
38. Podle § 80 odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném od 18. 3. 2017 do 31. 12. 2022) není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí.
39. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 264/2000, z citované zákonné úpravy (která ve znění významném pro nynější věc nedoznala zásadních změn; pozn. dovolacího soudu) jsou patrny tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle § 78 a § 79 trestního řádu, pokud ji k dalšímu řízení není už třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují: Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy ani situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu věc vrátit. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, i tehdy, když není o jeho právu na věc pochyb, přestože na ni uplatnila právo jiná osoba. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu této alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo uplatňuje další osoba, popř. více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo jí byla odňata, přičemž z důkazů, shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z těchto osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné.
40. Podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
41. Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v § 1040 odst. 1 o. z. založena v zásadě na stejných principech jako tomu bylo v § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, lze v tomto směru i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015).
42. Předpokladem úspěšného uplatnění vindikační žaloby žalobcem je mimo jiné to, aby buď prokázal své vlastnické právo k věci, nebo aby prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, s jejíž existencí spojují právní předpisy nabytí vlastnického práva. Bez tohoto důkazu totiž není aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníku přísluší (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2207/2021).
43. Samotným rozhodnutím o vydání věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu se přitom neřeší otázka vlastnického práva k věci a v rozhodnutí o vydání, popř. vrácení doličné věci také nelze stanovit, jak má být poté s věcí naloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. 7 Tz 24/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2013).
44. Základní východiska ohledně příčinné souvislosti shrnuje ustálená rozhodovací praxe následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl.
Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).
45. Pro poměry nyní projednávané věci, kdy se žalobkyně jako vlastnice posléze domohla vydání své věci, byť až ze soudní úschovy, lze ve vazbě na dosavadní judikaturu dovolacího soudu uzavřít, že bylo-li již vydáno rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu, pak ve sporu mezi vlastníkem v trestním řízení vydané či odňaté věci (§ 78 a § 79 trestního řádu) a třetí osobou, která rovněž tvrdí své vlastnické právo k věci, je poskytnutí ochrany vlastnického práva závislé na tom, zda vlastník prokáže své vlastnické právo k věci, ať již přímo třetí osobě, která pak dobrovolně vydá věc (má-li ji u sebe) nebo dá souhlas s vydáním věci (byla-li již uložena do úschovy soudu), či soudu v občanském soudním řízení ve sporu vlastníka a třetí osoby, a to bez ohledu na to, jak si otázku vlastnického práva (či jiného práva k věci) předběžně posoudil policejní orgán (státní zástupce či v řízení před soudem předseda senátu) v rámci rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu. Doba, ve které se vlastník věci domůže ochrany svého vlastnického práva a vrácení věci, přitom závisí na postupu jeho, třetí osoby, příp. soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení, nikoliv na tom, zda policejní orgán (státní zástupce, předseda senátu) rozhodl o vydání věci třetí osobě či uložení věci do úschovy soudu. Z toho důvodu nemůže být dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o vydání věci třetí osobě, měla-li být věc uložena do úschovy soudu, a škodou vlastníka mající původ v nemožnosti věc až do jejího vydání z úschovy soudu užívat.
46. Dovolatelka je přesvědčena, že jí nezákonné rozhodnutí odňalo možnost účelně se bránit proti společností IPB Invest, a. s., tvrzenému vlastnickému právu, neboť předpokládala, že vyvážečku má u sebe policejní orgán, nikoli že byla vydána třetí osobě. Žalobkyně pak podala žalobu o vydání věci, a nikoli žalobu na určení vlastnického práva, neboť v té chvíli jí nebyly známy důvody vydání. K tomuto kroku by nepřistoupila, kdyby policejní orgán postupoval v souladu s § 80 odst. 1 trestního řádu, předmětnou vyvážečku uložil do úschovy již dne 15. 1. 2021 a upozornil žalobkyni, aby svůj nárok uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. V takovém případě by žalobkyně okamžitě podala žalobu o určení vlastnického práva a toto by prokázala, což by pravděpodobně vedlo k uzavření dohody o narovnání mezi žalobkyní a společností IPB Invest, a. s. Upozornění ze strany policejního orgánu se však žalobkyni dostalo až dne 17. 5. 2021.
47. S dovolatelkou lze souhlasit, že podle § 80 odst. 1 trestního řádu se věc, která byla vydána nebo odňata a nelze ji vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde pochybnosti o jejich právu na věc, uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. K tvrzení dovolatelky, že kdyby byla vyvážečka uložena do úschovy již dne 15. 1. 2021 a žalobkyně upozorněna, aby svůj nárok uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních, nepodala by žalobu na vydání věci, ale žalobu na určení vlastnického práva, které by prokázala, je ovšem v souladu s výše uvedeným právním závěrem nutno uvést, že předpokladem úspěšného uplatnění vindikační žaloby (kterou žalobkyně podala dne 23. 3. 2021) je rovněž prokázání vlastnického práva k věci (existence jiného práva k věci tvrzena nebyla). Žalobkyni tak nic nebránilo, aby již v tomto řízení (dříve než dne 29. 7. 2021 vzala zpět žalobu po upozornění soudu, že vyvážečka se nachází v soudní úschově, nikoliv v držbě žalované společnosti IPB Invest, a. s., tudíž nelze žalobě na vydání věci vyhovět) své právo prokázala a případně uzavřela se společností IPB Invest, a. s., dohodu o narovnání, která by vedla k vydání vyvážečky žalobkyni. Stejně tak mohla být dohoda o narovnání se společností IPB Invest, a. s., uzavřena již před podáním žaloby na vydání věci dne 23. 3. 2021, neboť jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, žalobkyně věděla o vydání věci společnosti IPB Invest, a. s., již v únoru 2021, kdy její právní zástupkyně nahlížela do trestního spisu. Příčinou vzniku škody v podobě ušlého zisku, nákladů za zaměstnance a zaplacení úroků tedy nebylo nezákonné rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021, jímž byla vyvážečka vydána osobě uplatňující k ní vlastnické právo. Z ryze praktického hlediska pak v této konkrétní věci okolnost, že se žalobkyně domohla zrušení rozhodnutí ze dne 15. 1. 2021 pro nezákonnost a vydání nového rozhodnutí o uložení věci do úschovy soudu, mělo v rámci ochrany vlastnického práva žalobkyně pouze ten význam, že se žalobkyně nadále již nemohla ochrany svého vlastnického práva domáhat vindikační žalobou (jakkoliv lze pochopit, že se žalobkyně mohla obávat, že by věc mohla být ze strany IPB Invest, a. s., v mezidobí zcizena, a uložení věci do úschovy soudu jí s hlediska ochrany vlastnického práva mohlo přijít jistější).
48. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a žalobkyní tvrzenými škodami vzhledem k tomu, že si dotčenou věc nárokovala společnost IPB Invest, a. s., je jeho právní posouzení věci správné.
49. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 6 363 606,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 127 400 Kč od 5. 11. 2021 do zaplacení, správné a dovolání žalobkyně tak není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, přičemž ve zbývajícím rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky
180 574,93 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 50. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu