30 Cdo 1842/2024-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce R. P., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 465 790 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 104/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 11 Co 249, 380/2023-117, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 465 790 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 68/2002, v němž se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti NAVELIKO a.s.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 27 C 104/2022-81, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 9. 2023, č. j. 27 C 104/2022-106, a opravného usnesení ze dne 26. 10. 2023, č. j. 27 C 104/2022-107, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 107 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 12. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II a doplněný výrok IV) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku II jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 23 793 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % od 12. 3. 2022 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku, jakož i ve výrocích I a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 a 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V rozsahu, v němž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích o věci samé (tj. ve výroku II co do částky 304 497 Kč a co do příslušenství z částky 334 497 Kč a dále ve výroku IV), není podané dovolání subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). U potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vztahujícího se k té části rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla žaloba zamítnuta, však v případě žalované tato podmínka zjevně splněna není.
8. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícího se nákladů řízení (tj. proti výroku II), pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Otázka, zda byl význam posuzovaného řízení pro žalobce pouze nepatrný, a to již od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že není členem statutárního orgánu společnosti NAVELIKO a.s. a že není ani jejím akcionářem, pročež již nemohl být v posuzovaném řízení procesně úspěšný, tedy otázka, která dle názoru žalované dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud předně neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud po přihlédnutí k povaze posuzovaného řízení (jehož předmětem bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti) uzavřel, že až do dne 27. 4. 2016, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o dovolání ve věci vedené souběžně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 397/2009 a kdy tak žalobce, který již v té době věděl, že není členem představenstva akciové společnosti, které se posuzované řízení týkalo, získal též definitivní jistotu v tom, že není ani jejím akcionářem (a tudíž v posuzovaném řízení není nadán aktivní věcnou legitimací), nebylo z hlediska významu posuzovaného řízení namístě odškodnění žalobcem utrpěné nemajetkové újmy jakkoliv upravovat [ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], neboť při absenci prokázaných skutečností odůvodňujících závěr o vyšším či naopak nižším významu posuzovaného řízení je třeba tento význam hodnotit jako standardní (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20).
11. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil ani tím, že pro období po datu 27. 4. 2016 význam posuzovaného řízení pro žalobce podstatně snížil, a to právě s odkazem na zjištěný definitivní výsledek výše zmíněného souběžného soudního řízení. Respektoval tím totiž judikaturu dovolacího soudu, podle které platí, že význam předmětu řízení není konstantní veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13), přičemž současně vyhověl též požadavku, podle kterého je při hodnocení předmětného kritéria třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022) s tím, že při vymezení výše předmětu posuzovaného řízení nelze odhlédnout nejen od příslušenství plnění, pokud by bylo tímto předmětem, ale ani od nákladů řízení, jejichž úhrada mohla být v konečném rozhodnutí poškozenému uložena.
12. I přes žalobci známý výsledek řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 397/2009 se přitom navzdory přesvědčení žalované ze skutkových závěrů odvolacího soudu nepodává taková okolnost, která by mohla odůvodnit závěr, že by byl význam předmětu posuzovaného řízení (z pohledu výše zmíněné judikatury) pro poškozeného již nadále nikoliv jen významně snížený, jak konstatoval odvolací soud, ale zcela nepatrný, pročež by další trvání tohoto řízení již nemohlo nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru, jak má na mysli judikatura Nejvyššího soudu reprezentovaná např. rozsudkem ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a dále usnesením ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, nebo rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4024/2019. Stejně tak ze skutkových závěrů odvolacího soudu neplyne, že by žalovanou zdůrazňovaný stav žalobcovy definitivní jistoty o neexistenci jeho akcionářských práv mohl být vztažen již k době, která by zmíněnému datu 27. 4. 2016 předcházela. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, pročež dovolací argumentace, která je založena na jejich zpochybňování, uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
13. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se však v žalobcově případě nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu