30 Cdo 185/2024

30 Cdo 185/2024-224

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 99 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 94/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2023, č. j. 44 Co 163/2022-149, takto:

Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2023, č. j. 44 Co 163/2022-149, a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou (po jejím rozšíření připuštěném soudem prvního stupně) domáhá po žalované zaplacení částky 99 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 18. 6. 2020 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 118/2019, jež bylo zastaveno, neboť stíhaný skutek není trestným činem a nebyl ani důvod k postoupení věci (dále jen „posuzované trestní stíhání“).

2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 38 C 94/2020-127, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 10. oddělení obecné kriminality ze dne 29. 4. 2019, č.j. KRPB-237660-66/TČ-2018-060240, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit tím, že nejméně od 27. 10. 2018, kdy uplynula desetidenní lhůta k vyklizení bytu stanovená v návaznosti na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, 8 Cmo 96/2018, protiprávně užíval byt č. 8, ve 2. nadzemním podlaží budovy na ulici U Pošty 288/2 v Brně, čímž způsobil manželům E. a M. K. újmu. Následně byla na žalobce podána u Městského soudu v Brně obžaloba a věc zde byla vedena pod sp. zn. 88 T 118/2019. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2019, č. j. 88 T 118/2019-194, pak bylo toto trestní stíhání zastaveno z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 11. 2019. Žalobce byl již před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání uznán plně invalidním a od roku 1999 se léčil na psychiatrii. Dále byl žalobce již dříve souzen pro obdobný trestný čin vztahující se ke stejnému bytu a obžaloby byl v roce 2012 zproštěn z důvodu, že stíhaný skutek nebyl trestným činem. Žalobce byl rovněž stíhán a v roce 2013 uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Pro přestupek postižen nebyl. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 99 000 Kč dne 17. 12. 2019, žalovaná shledala nárok žalobce důvodný a jako odpovídající satisfakci mu vyjádřila omluvu.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že v posuzovaném trestním stíhání bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (usnesení o zahájení trestní stíhání žalobce), neboť trestní stíhání bylo nakonec zastaveno, a odpovědnost žalované není vyloučena skutečnostmi uvedenými v § 12 OdpŠk.

V rámci stanovení formy, případně výše zadostiučinění, pak soud prvního stupně zhodnotil povahu trestní věci (soud prvního stupně konstatoval trestní minulost žalobce a uzavřel, že žalobce byl v předmětné věci stíhán pro méně závažný přečin, nemající obecně dehonestující charakter, žalobce nebyl omezen na svobodě), délku trestního řízení (6 měsíců a 4 dny, což nepovažoval za nepřiměřenou dobu s ohledem na rozsah dokazování) a následky v osobnostní sféře žalovaného (soud prvního stupně zhodnotil, že psychické potíže měl žalobce dlouho před zahájením posuzovaného trestního stíhání a jiné dopady např. do profesního či ekonomického života nebo sousedských či přátelských vztahů žalobce netvrdil, řízení nebylo nijak medializováno, dospěl tedy k závěru, že intenzita zásahů do osobnostní sféry žalobci nemohla způsobit žádnou nemajetkovou újmu) a provedl srovnání s případy předloženými žalovanou, a to s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 34/2013 ohledně předchozího trestního stíhání žalobce (žalobce byl stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 749 dnů a žalobci bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 10 000 Kč), s věcí vedenou u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 54/2016 (poškození byli stíháni pro přečin neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, trestní stíhání trvalo 10 měsíců, týkalo se trestné činnosti méně závažného charakteru a nebylo nikterak medializované, na poškozené nebyla uvalena vazba a nebyli odsouzeni, žaloba o zadostiučinění byla zamítnuta), s věcí vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 99/2016 (poškozený byl stíhán pro trestný čin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, tvrzená nemajetková újma poškozeného způsobená trestním stíháním se omezila pouze na obecnou nejistotu a psychický stres, poškozenému se dostalo zadostiučinění pouze ve formě omluvy, jinak byla žaloba zamítnuta).

Srovnání s případy navrženými žalobcem pak soud prvního stupně neprovedl, neboť důkazní návrh žalobce byl příliš vágní, poněvadž žalobce pouze požádal o předložení spisů Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Ostravě či Krajského soudu v Praze s uvedením spisových značek odvolacích řízení, aniž by konkretizoval jednotlivé případy (tj.

neuvedl, jaké důkazy mají být ze spisů prováděny a k prokázání jakých skutečností). Soud prvního stupně zdůraznil, že bylo povinností žalobce existenci újmy prokázat, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Soud prvního stupně zohlednil zjištěnou povahu trestní věci, délku trestního stíhání a následky v osobnostní sféře žalobce a uzavřel, že žalobci určitá újma spočívající v subjektivních pocitech frustrace a diskomfortu v průběhu trestního stíhání vzniknout mohla, tuto však nelze ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou, přestavovanou objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby.

Ke vzniku takové újmy u žalobce nedošlo. Trestní stíhání nevyvolalo zásadně dehonestující negativní ohlas v okolí žalobce, pracovní aktivity žalobce nebyly nijak ohroženy, stejně tak byla pouze minimálně ohrožena žalobcova čest, reputace či dobrá pověst. Nebyl prokázán přímý dopad trestního řízení na zdraví žalobce, neboť žalobcem uváděné psychické potíže se u něj projevily již dávno před zahájením trestního stíhání a nijak se v průběhu trestního stíhání nezhoršily. Nad rámec pak soud prvního stupně uvedl, že i v případě, že by dospěl k závěru o vzniku nemajetkové újmy trestním stíháním, intenzita takto připuštěné újmy by neodůvodňovala přiznání satisfakce v penězích a poskytnuté konstatování porušení práva spojené s omluvu považoval za dostatečné.

Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, pak považoval soud prvního stupně za nepřípadný a poukázal na minimální délku posuzovaného trestního stíhání. Současně vzhledem k této skutečnosti nepovažoval za nutné vést dokazování k tvrzení, že policejní orgán jednal ukvapeně, nerozvážně či přímo úskočně. Soud prvního stupně tudíž žalobu v plném rozsahu zamítl.

5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 44 Co 163/2022-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 684 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně správně zjistil, že povaha posuzovaného trestního řízení, v němž byl žalobce stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, za který žalobci hrozil trest odnětí svobody až v délce dvou let nebo peněžitý trest, představovala stíhání za méně závažný přečin, nemající obecně dehonestující charakter, a že délka trestního stíhání byla 6 měsíců a čtyři dny, což nelze objektivně vzato považovat za výrazně dlouhou dobu.

Co se týče dopadů do osobnostní sféry žalobce, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně objasnil, že žalobce má problémy psychického rázu od roku 1999, tedy dlouho před zahájením posuzovaného trestního stíhání, v důsledku posuzovaného trestního stíhání nedošlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, a že jiné dopady trestního stíhání, např. do profesního života, sousedských vztahů, přátelských vztahů či ekonomického života, žalobce netvrdil. Trestní stíhání nebylo medializováno. Intenzita zásahu do osobnostní sféry žalobce tedy nebyla způsobilá způsobit vznik nemajetkové újmy, jež by (přes subjektivní vnímání žalobce) objektivně odůvodňovala přiznání peněžité satisfakce.

Dále odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy nebyly shledány předpoklady pro přiznání odškodnění v peněžité formě nebylo zapotřebí provádět porovnání posuzovaného případu s jinými obdobnými případy za účelem zjištění, jakou peněžní částku by měl žalobce od žalované jako satisfakci obdržet, neboť by to bylo nehospodárné. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, neprováděl-li za tím účelem dokazování rozhodnutími, resp. spisy, které označil žalobce, jenž navíc navrhl učinit srovnání s několika desítkami (37) soudních spisů označenými toliko spisovými značkami, soudy, přiznaným peněžitým odškodněním a obecným údajem, že se jednalo o majetkové trestné činy, aniž aby uvedl, v čem se jednotlivé případy či řízení shodují, podobají či odlišují v relevantních hlavních znacích (délka řízení, konkrétní povaha trestní věci, míra trestního postihu, který hrozil, a konkrétní dopady do osobnostní sféry poškozeného).

Takové označení srovnávací judikatury tedy považoval odvolací soud za zcela nedostatečné, neboť je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Jako nedůvodnou pak vyhodnotil odvolací soud námitku žalobce, že do navrhovaných spisů nemohl nahlédnout, a proto vycházel z rozlišovacích kritérií určených žalovanou v jí zveřejněné databázi rozhodnutí, což mu nemůže být kladeno k tíži.

K tomu odvolací soud dále uvedl, že pro účely komparace plně dostačuje provést k důkazu toliko konečná meritorní rozhodnutí soudů včetně jejich odůvodnění, nebylo tudíž nutné provádět dokazování celými spisy, jak žalobce (bez upřesnění konkrétních listin) navrhoval.

S ohledem na množství žalobcem vybraných srovnávacích řízení bez vymezení shodných, podobných či odlišných znaků si měl žalobce rozhodnutí z jím vybraných spisů z databáze žalované vyžádat v anonymizované podobě od příslušných soudů dle zákona č. 160/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a po seznámení s jejich obsahem pak mohl vybrat dle jeho názoru srovnatelné případy. Vzhledem k tomu, že však odvolací soud uzavřel, že s ohledem na nízkou míru intenzity dopadů do osobnostní sféry žalobce nebylo zapotřebí komparaci pro účely zjištění výše peněžitých satisfakcí provádět, neshledal důvody dokazování doplňovat nebo věc vracet soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování.

Dále odvolací soud akceptoval postup soudu prvního stupně, jenž přihlédl k rozhodnutím předloženým žalovanou ve věcech vedených před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 35 C 99/2016 a před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 54/2016. Ve vztahu k dalšímu kompenzačnímu řízení žalobce vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 34/2013 však uzavřel, že s ohledem na takřka čtyřnásobně delší dobu trvání řízení (749 dní místo 6 měsíců a 4 dnů) nejde o věc srovnatelnou. Namítal-li pak žalobce, že postup orgánů činných v trestním řízení byl úskočný, tak se odvolací soud ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že za situace, kdy posuzované řízení trvalo po dobu 6 měsíců a 4 dnů, nelze peněžité odškodnění přiznat, a proto nebylo nutné vést dokazování k jednání těchto orgánů z pohledu ukvapenosti, nerozvážnosti či úskočnosti.

Navíc i v případě, že by posuzované trestní stíhání trvalo déle, byla v něm již (na rozdíl od předchozích trestních stíhání žalobce pro stejný skutek) pravomocně vyřešena otázka platnosti smlouvy o převodu členských práv k předmětnému bytu v bytovém družstvu ze strany žalobce, muselo mu tedy být jasné, že k užívání předmětného bytu nemá právní důvod, což se promítlo i do skutkové věty obžaloby. V tomto tedy odvolací soud spatřoval další odlišnost obou věcí. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako věcně správný potvrdil.

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním nejprve žalobce sám, následně však podal řádné dovolání prostřednictvím svého ustanoveného zástupce. Tímto dovoláním žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a uplatnil v něm následující dovolací důvody.

8. Žalobce v dovolání vymezil šest právních otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednu právní otázku dle něj dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Současně namítal, že došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na náhradu škody dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť se mu dostalo jen symbolického, nikoliv přiměřeného zadostiučinění.

9. Žalobce nejprve namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018) při řešení otázky, (1) zda lze provádět srovnání odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti tak, že si soud sám vybere jeden (jemu z úřední povinnosti známý) podobný případ anebo je povinen projednávaný případ srovnávat se všemi případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti, které jsou mu známy zejména z úřední činnosti za určité období, tedy zda má vycházet z obvyklého (průměrného) odškodnění za obdobné případy anebo si může na základě libovůle vybrat jeden z mnoha obdobných případů. Žalobce se pak domníval, že je třeba vycházet z obvyklého (průměrného) odškodnění za obdobné případy a soudy si k tomu účelu mají vytvořit databázi.

10. Dále žalobce namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017) při řešení procesní otázky, (2) zda v případě provádění srovnání projednávaného případu s jinými je nutné účastníky řízení s obsahem soudních spisů k těmto jiným případům předem seznámit a zda jsou účastníci řízení oprávněni do takového soudního spisu nahlédnout. V této souvislosti žalobce namítal, že spisy případů označených žalovanou a použitých ke srovnání soudem prvního stupně nebyly k důkazu provedeny, ačkoliv dle jeho názoru (mimo spis týkající se přímo něj) provedeny být měly, což odvolací soud nenapravil a žalobce tak nemohl na kritéria a okolnosti, jež hodnotil soud prvního stupně řádně reagovat a seznámit se s detaily. Navíc důkaz spisy, jež navrhl on, soudy obou stupňů provedeny nebyly, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž nesouhlasil se závěrem soudů o neurčitosti tohoto jeho důkazního návrhu, neboť vyšel z třídění dle databáze žalované (dle charakteru trestných činů) a nelze mu klást k tíži, že nezná podrobnosti z těchto spisů, navíc je povinností soudu případy vhodné ke srovnání vyhledat, pokud toto žalobce nesplní, soudy si tedy mohly rozsudky z těchto spisů vyžádat samy.

11. V návaznosti na předchozí otázku žalobce rovněž uváděl, že odvolací soud se dle něj odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018) při řešení otázky, (3) zda se v případě, pokud žalobce uplatní tvrzení umožňující učinit srovnání jeho případu s jiným konkrétním případem, které má podle něj vést k závěru, že jím požadované zadostiučinění je přiměřené, musí soud s tímto tvrzením vypořádat a srovnání těchto případů učinit.

12. Za otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury (např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09), žalobce považoval otázku, (4) zda postup orgánů činných v trestním řízení, které zcela nerespektovaly stávající judikaturu a v rozporu s ní vědomě zahájily trestní stíhání určité osoby, přestavuje úskočný výkon veřejné moci (dolus malus) a zda v případě takového úskočného výkonu veřejné moci přísluší poškozenému vyšší zadostiučinění. V této souvislosti žalobce namítal, že posuzované trestní stíhání neprobíhalo standardním způsobem, neboť orgány činné v trestním řízení nerespektovaly judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, že trestným činem nemůže být jednání zakládající občanskoprávní spor, jenž dosud nebyl civilním soudem pravomocně rozhodnut. Dále není standardní, aby orgány činné v trestním řízení žalobce trestně stíhaly, ačkoliv Nejvyšší soud v související skutkově v podstatě shodné věci uzavřel, že stíhaný skutek nebyl trestným činem. V důsledku tohoto postupu si žalobce připadal vůči státní moci naprosto bezbranný a přestával věřit v možnost domoci se spravedlnosti. Tento postup orgánů činných v trestní řízení tedy žalobce považuje za úskočný výkon veřejné moci odůvodňující poskytnutí odpovídajícího (vyššího) zadostiučinění.

13. Jako další otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3114/2020, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, byť se týkají jiného typu nároku), žalobce vymezil otázku, (5) zda nepříznivý zdravotní (psychický) stav stíhané osoby může mít vliv na intenzivnější vnímání nepříznivých dopadů trestního stíhání na takovou osobu. Žalobce napadal závěr odvolacího soudu, že psychickými problémy trpěl již od roku 1999 a že neprokázal výraznější zhoršení jeho psychického stavu v souvislosti s posuzovaným trestním stíháním, a tvrdil, že psychicky nemocné osoby podle něj vnímají dopady nedůvodného trestního stíhání mnohem intenzivněji.

14. Žalobce rovněž namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), při posouzení otázky hmotného práva, (6) jakou výši peněžitého zadostiučinění za neoprávněné trestní stíhání lze považovat za přiměřenou, tedy zda v případě neoprávněného trestního stíhání vzniká poškozenému v běžných případech několikanásobně závažnější nemajetková újma než v běžných případech dlouho trvajících občanskoprávní řízení, a uzavřel, že tomu tak dle jeho názoru je. Jemu přiznané odškodnění pak považoval (ve srovnání s odškodněními běžně poskytovanými za nepřiměřenou délku občanskoprávních řízení) za nepřiměřeně nízké.

15. Na závěr žalobce vymezil dle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku hmotného práva, (7) zda lze komparativní metodu pro stanovení odškodnění použít nejen ve vztahu ke stanovení výše peněžitého zadostiučinění za nedůvodné trestní stíhání, ale také ve vztahu ke stanovení odpovídající formy zadostiučinění, což odvolací soud vyloučil a žalobce s tímto závěrem nesouhlasil.

16. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

17. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že navrhla dovolání odmítnout, neboť srovnání s obdobnými případy lze provádět pouze v případě, že soud dospěje k závěru o nedostatečnosti pouhého konstatování porušení práva a nutnosti přiznat odškodnění v penězích, což se v daném případě nestalo. Dále uvedla, že čtvrtá žalobcem vymezená otázka se s odůvodněním napadeného rozsudku zcela míjí, neboť v daném případě žádný úskočný úmysl orgánů činných v trestním řízení prokázán nebyl, jak odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval. Obdobně tomu je i ohledně zdravotního stavu žalobce, neboť ten v řízení nic konkrétního ohledně svého úkornějšího vnímání trestního stíhání neuvedl, soudy se tím tudíž zabývat nemohly, poněvadž samotná skutečnost, že někdo trpí nějakým onemocněním ještě neznamená, že v trestním řízení trpí více než osoba zdravá.

18. Na toto vyjádření reagoval žalobce a na svých dovolacích námitkách setrval.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

20. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za

splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval jeho přípustností.

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Žalobce nejprve podal dovolání proti napadenému rozsudku sám bez splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř. K tomuto podání tedy dovolací soud (pokud jde o rozsah dovolání a vymezení dovolacích důvodů) dle § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel. Následně však podal za žalobce řádné dovolání jemu ustanovený zástupce, jenž žalobcem vymezené dovolací otázky rozvinul a doplnil i otázky nové. Dovolací soud se tedy zbýval rozsahem dovolání a dovolacími otázkami uvedenými v dovolání sepsaném zástupem žalobce.

24. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší či formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou formou nebo částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).

25. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají otázky, zda lze provádět srovnání odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti tak, že si soud vybere jeden (jemu z úřední povinnosti známý) podobný případ anebo je povinen projednávaný případ srovnávat se všemi případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti, které jsou mu známy zejména z úřední činnosti za určité období (otázka 1), a zda v případě provádění srovnání projednávaného případu s jinými je nutné účastníky řízení s obsahem soudních spisů k těmto jiným případům předem seznámit a zda jsou účastníci řízení oprávněni do takového soudního spisu nahlédnout (otázka 2), neboť rozsudek odvolacího soudu na vyřešení těchto otázek nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž uzavřel (byť soud prvního stupně určité srovnání provedl), že srovnání je třeba provádět jen ohledně stanovení výše zadostiučinění v penězích, nárok na takový druh satisfakce však v daném případě neshledal a za dostatečné zadostiučinění považoval již poskytnuté konstatování porušení práva a omluvu, provedení srovnání s jinými případy újmy tedy dle odvolacího soudu v daném případě třeba nebylo, a to s ohledem na nízkou míru intenzity dopadů posuzovaného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce (zejm. viz odstavce 14 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

26. Obdobná situace je i ve vztahu k další otázce, zda se v případě, pokud žalobce v rámci soudního řízení uplatní tvrzení umožňující učinit srovnání jeho případu s jiným konkrétním případem, které má podle něj vést k závěru, že jím požadované zadostiučinění je přiměřené, musí soud s tímto tvrzením vypořádat a srovnání těchto případů učinit (otázka 3), neboť ani na vyřešení této otázky napadený rozsudek nezávisí, neboť jak je uvedeno již výše, odvolací soud nepovažoval provedení jakéhokoliv srovnání s jinými obdobnými případy v dané věci za potřebné. Navíc je třeba zdůraznit, že jak odvolací soud, tak před ním i soud prvního stupně, nepovažovaly požadavek žalobce na srovnání s řadou označených soudních spisů (37) za řádný právě z důvodu, že žádné konkrétní tvrzení ohledně srovnatelnosti označených případů s posuzovanou věcí žalobce neučinil (viz odstavec 36 rozsudku soudu prvního stupně a zejména odstavec 15 rozsudku odvolacího soudu). Takto formulovaná otázka tudíž rovněž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.

27. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda může postup orgánů činných v trestním řízení, které nerespektovaly judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž nemůže být trestným činem jednání zakládající občanskoprávní spor, který dosud nebyl civilním soudem pravomocně rozhodnutý, a v rozporu s ní vědomě zahájily trestní stíhání určité osoby, představovat úskočný výkon veřejné moci (dolus malus), jenž odůvodňuje přiznání vyššího zadostiučinění (otázka 4). Skutečnost, že by při zahájení trestního stíhání orgány činné v trestním řízení nerespektovaly judikaturu, podle níž nemůže být trestným činem jednání zakládající občanskoprávní spor, který dosud nebyl civilním soudem pravomocně rozhodnutý, ze skutkových zjištění soudů neplyne.

Právě naopak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud zcela převzal, se podává, že usnesení o zahájení předmětného trestního stíhání žalobce bylo vydáno v době, kdy již civilní spor o určení členství žalobce v bytovém družstvu pravomocně ukončen byl, a to v jeho neprospěch, což bylo výslovně uvedeno v popisu skutku uvedeném jak v usnesení o zahájení předmětného trestního stíhání, tak v obžalobě, z čehož navíc plyne (jak mimo jiné zdůraznil odvolací soud), že se nejednalo o skutkově shodnou věc jako v předchozích trestních řízeních vedených vůči žalobci (viz odstavce 4 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení zejména s odstavcem 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž sice odvolací soud nejprve nepřiléhavě uvedl, že se s ohledem na délku posuzovaného trestního řízení otázkou úskočnosti jednání orgánů činných v trestním řízení zabývat nemusí, nicméně následně se s touto otázkou vypořádal).

Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

28. Dále není přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založena ani otázkou, zda může mít nepříznivý zdravotní (psychický) stav stíhané osoby vliv na intenzivnější vnímání nepříznivých dopadů trestního stíhání na ni (otázka 5), neboť při jejím posuzování se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se zabýval tím, zda psychické obtíže žalobce vznikly nebo se zhoršily v důsledku posuzovaného trestního stíhání. Dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, vychází (1) z povahy trestní věci, (2) z délky trestního stíhání a především (3) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby s tím, že posledně zmíněné kritérium spočívá v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného a umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v jeho osobnostní sféře, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu pod body 1 a 2.

Rozhodujícím kritériem pro závěr soudu, zda lze psychický stav žalobce v průběhu trestního stíhání v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění hodnotit, tedy je, zda v důsledku trestního stíhání neuspokojivý psychický stav vznikl (případně se zhoršil), neboť zadostiučinění představuje kompenzaci za nemajetkovou újmu, jež poškozenému v příčinné souvislosti s trestním stíháním vznikla, nikoliv za stav, jenž zde v okamžiku zahájení trestního stíhání již existoval. Nepřípadné jsou pak odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8.

12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3114/2020, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, které se týkají zcela odlišného typu nároku a jiného druhu nemajetkové újmy, tedy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, které se řídí odlišnými pravidly a zohledňují se zde jiné skutečnosti (např. obava osob vysokého věku nebo špatného zdravotního stavu, že by se konce nepřiměřeně dlouhého řízení nemusely dožít), a to z důvodu odlišného typu zásahu do práv poškozeného. Závěry těchto rozhodnutí tedy na danou věc aplikovat nelze.

Pokud pak žalobce zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu (a před ním soudu prvního stupně), že psychické problémy žalobce nevznikly, ani se nezhoršily vlivem posuzovaného trestního stíhání, opět tímto způsobem napadá skutkový závěr odvolacího soudu, nikoliv jeho právní hodnocení.

29. Ani otázka stanovení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za „neoprávněné trestní stíhání“, tedy za trestní stíhání, jež nevyústilo v odsouzení (otázka 6), nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť ani tuto otázku odvolací soud neřešil a stanovením přiměřené výše peněžitého zadostiučinění (které žalobci nepřiznal) se nezabýval. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné rovněž zdůraznit, že pokud žalobce obecně srovnával újmy z trestního stíhání, jež nevyústilo v odsouzení, a z nepřiměřené délky dlouho trvajícího občanskoprávního řízení, z čehož dovozoval nepřiměřenost jemu přiznaného zadostiučinění (v nepeněžité formě; poznámka Nejvyššího soudu), tak i z žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že provést srovnání s jinými druhy náhrad (odlišné) nemajetkové újmy (kam zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení patří) lze provádět až v případě, pokud nebyl nalezen žádný případ náhrady shodného druhu újmy (tj. nemajetkové újmy z trestního stíhání, jež nevyústilo v odsouzení), který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí. Za situace, pokud i sám žalobce namítá, že odvolací soud neprovedl srovnání s jím označenými případy zadostiučinění za stejný druh újmy, jsou jeho námitky v tomto směru nedůvodné.

30. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze metodu srovnání přiznaného zadostiučinění v jiných obdobných případech použít jen ve vztahu ke stanovení výše peněžitého zadostiučinění nebo i odpovídající formy zadostiučinění (otázka 7), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

31. Dovolání je důvodné.

32. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

33. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, což je norma s relativně neurčitou hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění za takovou újmu vychází (1) z povahy trestní věci, (2) z délky trestního stíhání a především (3) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2.

Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují.

Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“. K obdobnému závěru dospěl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012.

34. Stejný názor byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž doplnil, že neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými druhy náhrad (odlišné) nemajetkové újmy a uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Nebude-li pak možné postupovat ani podle jiného typu náhrady nemajetkové újmy, bude třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). Nejvyšší soud pak v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, neboť bez něj zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, s tím, že byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Z těchto závěrů vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, jenž navíc zdůraznil, že kromě povinnosti žalobce přesvědčivé srovnání provést a vhodnosti, aby tímto způsobem své argumenty o nedůvodnosti požadavku žalobce podpořila i žalovaná, je vhodné, aby i soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.

35. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby, a pokud nevyústí v odsouzení pachatele, je způsobilé vyvolat vedle vzniku škody i vznik nemajetkové újmy, jíž lze reparovat buď konstatováním porušení práva, a pokud by se tato forma nejevila jako dostatečná, v peněžité formě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015). Konstatování porušení práva pak je možno považovat za dostatečnou formu satisfakce pouze ve výjimečných případech, kdy je způsobená újma nepatrná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016).

36. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že za situace, kdy je mezi účastníky řízení spor nejen o výši přiměřeného zadostiučinění, ale i o jeho formě, je nezbytné na základě srovnání posuzované věci se stranami označenými případy, které se dle jejich názoru v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, či případy známými soudu z jeho úřední činnosti, s nimiž účastníky seznámil, určit nejen případnou výši peněžitého zadostiučinění, ale současně stanovit i jeho formu, neboť bez takového srovnání nelze přezkoumatelným způsobem dospět k závěru, že újma způsobená poškozenému je natolik nízká, že postačuje její odškodnění nepeněžitou formou (tj. konstatováním porušení práva či omluvou).

37. Takto však odvolací soud nepostupoval, neboť uzavřel, že intenzita zásahu do osobnostní sféry žalobce nebyla způsobilá zapříčinit vznik nemajetkové újmy, jež by (přes subjektivní vnímání žalobce) objektivně odůvodňovala přiznání peněžité satisfakce, a za této situace tudíž nebylo třeba srovnání provádět, neboť toto je třeba pouze při stanovení výše peněžitého zadostiučinění. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.

38. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k posuzovanému nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce netvrdil a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.

39. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadeném zamítavém výroku I i v

40. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a i pro účely stanovení formy přiměřeného zadostiučinění provede srovnání posuzované věci s případy vykazujícími srovnatelné znaky, které řádně označí (resp. již označili) účastníci řízení, příp. které jsou mu známy z jeho úřední činnosti a s nimiž účastníky seznámí.

41. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu