USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 26/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 11 Co 25/2025-51, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 117 360 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí dne 24. 7. 2022, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2022/128422 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce konkrétně požadoval poskytnutí rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2020, č. j. MPSV-2020/173871-91, včetně doprovodných informací, které se týkaly žádosti o příspěvek na bydlení.
Řízení bylo skončeno dne 21. 5. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta, trvalo tedy celkem 1 rok a 10 měsíců, přičemž v průběhu řízení se ministr za postup ministerstva omluvil. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 16 C 26/2024-35, konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/128422 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 117 360 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 117 360 Kč od 19.
1. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 900 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 11 Co 25/2025-51, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Nadto Nejvyšší soud již dříve přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk].
Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se přitom bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, bod 9). Jde-li o otázku c) formulovanou v dovolání zabývající se splněním podmínek, za nichž lze v řízení o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace nepřiznat peněžitou formu zadostiučinění, tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže shledal význam předmětu řízení pro žalobce nízký, zanedbatelný, a to s odůvodněním, že požadované informace se nikterak netýkaly žalobce, tudíž význam požadované informace pro žalobce byl toliko zprostředkovaný, a na získání požadovaných informací neměl žalobce žádný osobní zájem ve smyslu skutečného dopadu do jeho osobní sféry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Odvolací soud rovněž zohlednil i skutečnost, že žalobce žádal žalovanou o poskytnutí informace spočívající v zaslání jiných rozhodnutí a podání ve 25 případech, a že žalobce vede nejen se žalovanou poměrně velké množství sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3870/2020, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011). S ohledem na uvedené proto nelze odvolacímu soudu ani vytýkat, že jeho závěr o zamítnutí relutární satisfakce neobsahuje konkrétní důvody.
Otázka a) dovolání, jenž se týká přenosu důkazního břemene při dokazování sníženého nebo zanedbatelného významu předmětu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti tíží žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu však soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a rovněž skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2679/2022). Na otázce b) dovolání žalobce, týkající se posouzení objektivního společenského významu řízení o poskytnutí informací v kontextu práva na informace jako základního práva, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného totiž plyne, že význam žádané informace je vždy potřeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, nikoli obecně. Ač takto není výslovně označena, za další otázku lze považovat žalobcovu námitku naznačenou v bodu II odst. 5 dovolání, tedy že odvolací soud nesprávně posoudil prodlevy při vyřizování žádosti o informace a rozkladu, jenž svědčí o obstrukčním jednání povinného subjektu.
Ze skutkových zjištění soudů, kterými je Nejvyšší soud vázán, neplyne, že by byla celková délka řízení způsobena obstrukcemi ze strany orgánů veřejné moci. Dovolatel tak fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištění, která není přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dále řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku d) týkající se nesprávného právního posouzení více žádostí o informace a následných žalob o satisfakci. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pokud se žalobce domníval, že odvolací soud danou právní otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jak uvedl v úvodu dovolání), musel by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle něj odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu