30 Cdo 1870/2025-767
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně A. V., zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 40 516 242,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 140/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 69 Co 278/2024-722, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 69 Co 278/2024-722, se v části výroku I v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení v částce 51 750 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se původně žalobou domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 11/2016 (dále též jen „posuzované řízení“ nebo „trestní řízení“). Požadovala zaplacení náhrady škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby ve výši 449 299,41 Kč, náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 170 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 40 000 000 Kč.
2. V průběhu řízení žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu nákladů obhajoby ve výši 103 054,19 Kč a dále náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 60 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 proto v důsledku částečného zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu řízení zastavil.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 46 C 140/2021-675, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 292,53 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně z částky 219 346,72 Kč od 7. 7. 2021 do 15. 11. 2021, z částky 133 232,53 Kč za den 16. 11. 2021, z částky 116 292,53 Kč od 17. 11. 2021 do 12. 12. 2023 a z částky 56 292,53 Kč od 13. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 40 399 979,69 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 7. 7. 2021 do zaplacení (výrok II) a
4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně byla nezákonně trestně stíhána na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 8. 2015 pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a f) trestního zákoníku (dále též jen „nezákonné rozhodnutí“), kterých se měla dopustit tím, že jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) si byla vědoma skutečnosti, že JUDr.
Renata Vesecká, Ph.D., nesplňuje ani částečně zákonem stanovenou podmínku pro výkon funkce místopředsedkyně ERÚ. Přesto jako jediná oprávněná úřední osoba nejprve úmyslně účelově vytvořila nové systemizované místo místopředsedkyně ERÚ a úmyslně, neoprávněně a zcela v rozporu s ustanoveními energetického zákona jmenovala JUDr. Veseckou na toto nově zřízené systemizované místo a tímto svým jednáním úmyslně opatřila JUDr. Vesecké neoprávněný značný prospěch v celkové výši nejméně 788 013 Kč představující její plat, a dále způsobila České republice - ERÚ škodu ve výši nejméně 1 056 033 Kč spočívající v platu vypláceném JUDr.
Vesecké i s povinnými odvody zaměstnavatele za zaměstnance. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 11/2016. Žalobkyně byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020, č. j. 7 To 453/2019-273, podle § 226 písm. b) trestního řádu. zproštěna obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Posuzované řízení trvalo 4 roky a 10 měsíců.
5. Soud prvního stupně se dále zabýval oprávněností nároků žalobkyně a dospěl k následujícím právním závěrům. Nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby posoudil soud prvního stupně podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále též jen „AT“), s tím, že není podstatné, v jaké výši byla odměna s obhájcem ujednána (srov. § 31 odst. 3 OdpŠk).
Dospěl k závěru, že žalobkyni na náhradě nákladů obhajoby náleží celkem částka 88 922,91 Kč a DPH ve výši 18 673,81 Kč, celkem tedy 107 596,72 Kč. Žalovaná již na náhradu nákladů obhajoby plnila částkou 103 054,19 Kč, soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal rozdíl v uvedených částkách, tj. částku 4 542,53 Kč. Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, soud prvního stupně (s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) uzavřel, že s ohledem na délku trestního stíhání, povahu trestní věci, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobkyně došlo, je konstatování nezákonnosti trestního stíhání, zadostiučinění ve výši 60 000 Kč, písemná omluva ministra spravedlnosti zaslaná žalobkyni a vyvěšená na stránkách ministerstva, jichž se žalobkyni od žalované již dostalo, dostatečnou satisfakcí za nezákonné trestní stíhání žalobkyně.
6. Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení posoudil soud prvního stupně podle § 13 a násl. OdpŠk. Konstatoval, že stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně přitom s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená (především s ohledem na průtah mezi podáním obžaloby dne 25. 1. 2016 a 4. 4. 2018, kdy bylo nařízeno hlavní líčení, když po tuto dobu bylo vyčkáváno rozhodnutí o ústavní stížnosti podané proti příkazům k prohlídce jiných prostor provedených v ERÚ, tedy v délce trvání dvou let a dvou měsíců), a že žalobkyni proto náleží zadostiučinění ve formě finanční náhrady.
Při stanovení výše tohoto finančního zadostiučinění postupoval soud prvního stupně podle zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, který pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Soud prvního stupně po zhodnocení celkové délky řízení a konkrétních okolností, které k takové délce přispěly, vyšel z částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení; základní částku za celou dobu trvání řízení (4 roky a 10 měsíců) tak vyčíslil na 57 500 Kč. Soud prvního stupně tuto základní částku následně upravil v závislosti na zjištěných okolnostech případu vztahujících se ke skutečnostem uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk.
Dospěl přitom k závěru, že je namístě základní částku snížit o 30 % z důvodu složitosti řízení a počtu stupňů soudní soustavy [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Soud prvního stupně pro kritérium postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] zvýšil základní částku o 20 %, neboť řízení vykazovalo průtah před Ústavním soudem v délce dvou let a dvou měsíců, který celkovou délku řízení významně ovlivnil. Po zhodnocení zbývajících zákonných kritérií, tj. významu posuzovaného řízení pro žalobkyni a jednání poškozeného, již základní částku nikterak nemodifikoval.
Uvedl, že dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u věcí trestních, péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcí osobního stavu a jiných a vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním), za které jí již byla poskytnuta náhrada, hodnotil hledisko významu řízení standardně a výši zadostiučinění z tohoto důvodu nezvyšoval ani nesnižoval. Žalobkyni tedy podle soudu prvního stupně náleží zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání v celkové výši 51 750 Kč. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I potvrdil (výrok I), v zamítavém výroku o věci samé II v části týkající se požadavku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení ve výši 17 250 Kč s příslušenstvím z této částky změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 17 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 7. 7. 2021 do zaplacení (výrok II), a v zamítavém výroku o věci samé II ohledně částky 442 729,69 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil (výrok III). Dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé II v části týkající se požadavku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 39 940 000 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku o nákladech řízení III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV).
8. Pokud jde o skutkové závěry, odvolací soud plně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který provedl dokazování v dostatečném rozsahu a učinil na jeho základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc zčásti posoudil správně i po právní stránce, zčásti však odvolací soud dospěl k odlišným právním závěrům.
9. K odvolacím námitkám žalobkyně týkajícím se nákladů obhajoby odvolací soud uvádí, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení podle § 31 OdpŠk není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Dotčené ustanovení neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, přiznává se pouze náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení. Soud prvního stupně tedy správně stanovil rozsah nákladů obhajoby a přiznal z tohoto titulu (ještě) částku 4 542,53 Kč (s příslušenstvím) a ve zbývajícím rozsahu tohoto nároku žalobu zamítl.
10. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při posouzení žalovaného nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení správně vycházel z § 31a OdpŠk i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu. Výše peněžitého zadostiučinění je dle této judikatury poskytována v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za první dva roky řízení náleží zadostiučinění ve výši jedné poloviny těchto částek. Pokud soud prvního stupně základní částku tohoto odškodnění odvodil od částky 15 000 Kč za rok, z tohoto rozmezí nikterak nevybočil a vzhledem k celkové délce posuzovaného řízení správně neshledal důvod vycházet z jiné částky než základních 15 000 Kč. V této části tedy odvolací soud neměl, co by rozsudku soudu prvního stupně vytkl. Odvolací soud v zásadě souhlasil se soudem prvního stupně i v hodnocení jednotlivých kritérií, považoval však za důvodnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně při výpočtu finančního odškodnění nezohlednil vyšší význam posuzovaného řízení pro žalobkyni. Odvolací soud uvedl, že dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. S ohledem na to, že posuzované řízení bylo řízením trestním, zvýšil odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) základní částku pro toto kritérium o 30 %. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 51 750 Kč s příslušenstvím, přiznal odvolací soud žalobkyni z tohoto titulu ještě 17 250 Kč s příslušenstvím.
11. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že dostačujícím finančním zadostiučiněním je v posuzovaném případě částka 60 000 Kč spolu s konstatováním nezákonnosti trestního stíhání a omluvou, aniž by však případ žalobkyně srovnal s jinými obdobnými případy. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a), 2 o. s. ř. v části zamítavého výroku II (39 940 000 Kč s příslušenstvím z této částky) a ve výroku o nákladech řízení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jen „dovolatelka“) včasně podaným dovoláním, a to v rozsahu výroku I (potvrzení vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně), a dále v rozsahu výroku II (změna zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně), ve kterém uplatnila následující dovolací důvody a předpoklady přípustnosti dovolání.
13. Odvolací soud se podle dovolatelky ve svém rozhodnutí při řešení dvou právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive Ústavního soudu.
14. První otázkou, kterou dovolatelka předložila dovolacímu soudu, je otázka, zda „je přípustné, aby odvolací soud navýšil základní částku odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o kritérium významu trestního řízení pro žalobkyni v případě, že žalobkyně samostatně uplatnila a byla odškodněna za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.“ Tato otázka byla dle žalované odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014 a nejnověji i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023. Odvolací soud neměl zohledňovat význam řízení pro žalobkyni a navýšit v důsledku toho základní částku odškodnění o 30 %, neboť toto kritérium je již promítnuto do závěrů z jiného uplatněného nároku, a to v otázce odškodnění za nezákonné trestní stíhání a v tomto ohledu neměl závěry soudu prvního stupně nijak měnit. Dle žalované tak došlo k dvojímu odškodnění téhož.
15. Druhou otázkou, kterou dovolatelka předložila dovolacímu soudu, je otázka, zda „je bez dalšího průtahem v řízení situace, kdy prvoinstanční soud vyčkává rozhodnutí Ústavního soudu, který rozhoduje o ústavní stížnosti účastníka v související věci.“ Při řešení této otázky se odvolací soud (i soud prvního stupně) měl odchýlit od závěrů Ústavního soudu formulovaných v nálezu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1736/23, v němž je poukázáno na to, že nečinnost obecného soudu, který vyčkává na rozhodnutí v související věci a vrácení spisu, obecně nemusí představovat průtah v řízení. V řadě případů naopak může jít o racionální postup, který je v souladu se zásadou procesní ekonomie (hospodárnosti řízení) a je způsobilý v konečném důsledku ušetřit čas a náklady účastníkům řízení i státu. Zda vyčkávání na rozhodnutí jiného orgánu a vrácení spisu ospravedlňuje nečinnost soudu, tak závisí na konkrétních okolnostech případu. Žalovaná je toho názoru, že v uvedené věci bylo vyčkávání prvoinstančního soudu na rozhodnutí Ústavního soudu zcela v souladu se zásadou procesní ekonomie, neboť žalobkyně svou ústavní stížností zpochybnila legálnost získání důkazů orgány činnými v trestním řízení ve své věci, přičemž otázka použitelnosti důkazů byla pro prvoinstanční soud zásadní. Vyčkávání Okresního soudu v Jihlavě (trestního soudu) na rozhodnutí Ústavního soudu tedy nebylo dle žalované nečinností soudu a nebyl to ani průtah v řízení, neboť konkrétní okolnosti odůvodňovaly takový postup soudu, zejména v začátku trestního řízení. Odvolací soud (i soud prvního stupně) při právním hodnocení situace neposoudil všechny okolnosti případu a dospěl k nesprávnému závěru, že vyčkávání na rozhodnutí Ústavního soudu bylo průtahem v řízení.
16. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání obou stran bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalované náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. částečně nesplňuje.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací
návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
22. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).
23. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.
24. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
25. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz).
26. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16.
27. Dovolání žalované je vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř) v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně III ve věci samé, co do částky 4 542,53 s příslušenstvím, neboť žalovaná ve vztahu k této části nároku nevymezila důvod dovolání ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu dovolání tedy nelze projednat.
28. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky, zda je bez dalšího průtahem v (trestním) řízení situace, kdy prvoinstanční soud vyčkává rozhodnutí Ústavního soudu, který rozhoduje o ústavní stížnosti účastníka v související věci, neboť jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu ve všech souvislostech dosud neřešenou.
29. Dovolací soud rovněž shledal dovolání přípustným pro řešení otázky zákazu dvojího odškodnění v situacích, kdy poškozený vlivem nezákonného trestního stíhání samostatně uplatňuje i nárok z nepřiměřené délky takového trestního řízení, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání je částečně důvodné.
31. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
32. Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
33. Tato zákonná úprava je přímým odrazem ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Judikatura Nejvyššího soudu, včetně té dále uvedené, je zcela konstantní v tom, že nesprávným úředním postupem zakládajícím odpovědnost státu za vzniklou újmu není pouze formální překročení zákonných lhůt, ale jakákoli neodůvodněná nečinnost či pasivita státního orgánu (včetně soudu), která vede k celkovému prodloužení řízení nad rámec doby objektivně nutné k jeho projednání a spravedlivému rozhodnutí.
34. Podle § 2 odst. 4 trestního řádu platí, že jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.
35. Podle § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Toto volné hodnocení důkazů nezbytně zahrnuje i posouzení jejich zákonnosti, tedy zda byly opatřeny v souladu se zákonem.
36. Podle § 9 odst. 1 trestního řádu orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
37. Pro posouzení nynějšího žalobního nároku stěžejní právní otázkou bylo, zda „faktické vyčkávání“ trestního soudu na rozhodnutí Ústavního soudu o zákonnosti důkazů představuje nesprávný úřední postup (průtah) ve smyslu § 13 OdpŠk, a to i přesto, že bylo motivováno domnělou procesní ekonomií. Jak bylo již uvedeno shora, v poměrech trestního řízení tato otázka dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přičemž jde o vyřešení základního střetu mezi snahou o hospodárnost řízení a kogentními normami trestního řádu, konkrétně § 224 trestního řádu (o taxativních důvodech přerušení řízení) a § 9 odst. 1 trestního řádu (o povinnosti soudu samostatně posuzovat předběžné otázky).
38. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 954/2014, přijatém v poměrech občanského soudního řízení, bylo konstatováno, že „pokud soud vyčkává na výsledek jiného řízení, aniž by rozhodl o přerušení řízení, lze to kvalifikovat jako průtah v řízení.“ Nejvyšší soud se přitom zabýval situací, kdy civilní soud fakticky vyčkával na výsledek jiného řízení, přičemž občanský soudní řád v § 109 odst. 2 písm. c) soudu výslovně umožňuje přerušit řízení, pokud probíhá jiné řízení o otázce, která má význam pro rozhodnutí. Ratio decidendi (důvod rozhodnutí) tohoto judikátu bylo postaveno na tom, že ačkoliv byl důvod pro přerušení legitimní (zákonem předvídaný), byla protiprávní zvolená forma. „Faktické vyčkávání“ (pasivní nečinnost) namísto vydání formálního usnesení o přerušení je nesprávným postupem, neboť je netransparentní a upírá účastníkům jejich procesní právo bránit se (podat odvolání) proti formálnímu usnesení o přerušení.
39. Nejvyšší soud shledává tyto závěry i v diametrálně odlišném, rigidním a formálním prostředí trestního procesu nejen plně přenositelnými, ale dokonce dopadajícími na ně se zesílenou intenzitou, a to na základě logického argumentu a fortiori (tím spíše), neboť procesní pravidla v trestním řízení, které je ovládáno zásadou legality (§ 2 odst. 1 trestního řádu), zásadou oficiality a zásadou rychlého procesu (§ 2 odst. 4 trestního řádu), jsou nesrovnatelně přísnější. Postup Okresního soudu v Jihlavě (trestního soudu) byl totiž protiprávní hned ve dvou rovinách.
Na rozdíl od flexibilního § 109 o. s. ř. obsahuje ustanovení § 224 trestního řádu (upravující přerušení trestního stíhání soudem v hlavním líčení) kogentní a taxativní (vyčerpávající) výčet důvodů pro takový postup. Mezi tyto důvody patří například nemožnost postavit obviněného pro těžkou chorobu před soud [§ 173 odst. 1 písm. b) až d) trestního řádu] nebo předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (§ 9a odst. 2 trestního řádu). Ani jeden z taxativně vymezených důvodů v § 224 trestního řádu nedopadal na situaci Okresního soudu v Jihlavě.
Zákon trestnímu soudu neumožňuje přerušit řízení jen proto, že vyčkává na rozhodnutí Ústavního soudu o zákonnosti důkazů. Samotný důvod pro vyčkávání byl tedy – na rozdíl od civilní věci – sám o sobě v přímém rozporu se zákonem. Argumentace žalované procesní ekonomií je v tomto ohledu lichá, neboť zásada oficiality má v trestním řízení přednost před utilitárními úvahami o hospodárnosti. Trestní soud tak, vědom si patrně toho, že řízení nemůže formálně přerušit (neboť mu v tom brání § 224 trestního řádu), zvolil cestu pasivní nečinnosti.
Tímto „faktickým vyčkáváním“ však dosáhl přesně téhož, zákonem zakázaného, cíle (odkladu řízení). Takový postup je nutné kvalifikovat jako obcházení zákona (in fraudem legis). Soud se tímto jednáním vyhnul kogentnímu zákazu (§ 224 trestního řádu) a zároveň porušil zásadu rychlosti řízení (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Postup soudu nebyl jen porušením zákazu (v § 224 trestního řádu), ale také projevem derelikce (opuštění) jeho pozitivní zákonné povinnosti. Trestní řád totiž pro situaci, kdy soud narazí na spornou otázku, kterou je v řízení nezbytné předběžně vyřešit, aby bylo možno rozhodnout ve věci samé, nabízí jasné řešení v § 9 odst. 1 trestního řádu, které stanoví: „Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně...“ Otázka zákonnosti a použitelnosti důkazů (příkazů k prohlídce napadených u Ústavního soudu) je par excellence předběžnou otázkou.
Okresní soud v Jihlavě byl ze zákona povinen si tuto otázku posoudit sám v rámci hodnocení důkazů a rozhodnout o (ne)použitelnosti těchto důkazů. Riziko, že jeho právní názor bude následně korigován soudem vyšší instance (případně Ústavním soudem), je běžným a integrálním procesním rizikem, kterému musí každý soud čelit. Pasivní vyčkávání na autoritativní názor Ústavního soudu bylo přímým porušením pozitivní povinnosti uložené soudu v § 9 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 2.
2018, sp. zn. II.
ÚS 2209/15, na který
trestní soud vyčkával, potvrdil, že primárním místem pro posouzení těchto námitek je řízení před obecným soudem. V bodě 32 odůvodnění tohoto nálezu, při posuzování aktivní legitimace žalobkyně, Ústavní soud uvedl, že námitky týkající se provedených prohlídek a procesní použitelnosti jejich výsledků může obviněný (žalobkyně) uplatnit v řízení ve věci samé a následně „v případné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím ve věci samé“. Tím Ústavní soud jasně deklaroval, že posouzení zákonnosti těchto důkazů je úkolem trestního soudu v hlavním líčení.
40. Jestliže Nejvyšší soud v rozsudku 30 Cdo 954/2014 kvalifikoval jako nesprávný úřední postup (průtah) již „faktické vyčkávání“ v civilním řízení, kde byl alespoň zákonný důvod pro přerušení, pak a fortiori (tím spíše) musí být za nesprávný úřední postup (a o to závažnější) považováno totožné faktické vyčkávání v trestním řízení, jestliže v tomto byl protiprávní jak samotný důvod (přímý rozpor s taxativním § 224 trestního řádu), tak i použitá forma (obcházení zákona), a soud tímto postupem navíc porušil svou pozitivní zákonnou povinnost o předběžné otázce samostatně rozhodnout (derelikce § 9 odst. 1 trestního řádu).
41. Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) více než dvouletou nečinnost Okresního soudu v Jihlavě (trestního soudu) kvalifikoval jako nesprávný úřední postup (průtah) a promítl tuto skutečnost do navýšení přiznaného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, postupoval v intencích shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu.
42. Dovolací soud tak dovolání ve vztahu ke shora vymezené a řešené otázce důvodným neshledal, a dále se zabýval dovoláním zpochybňovanou otázkou (ne)přípustnosti dvojího odškodnění téhož.
43. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
44. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.
45. V případech, v nichž se jedná o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, jsou taková kritéria demonstrativně stanovena přímo zákonem, a to v § 31a odst. 3 OdpŠk (zde srov. zejména Stanovisko), je však třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, „aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
46. Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [srov. § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož.
47. Dovolání žalované je třeba přisvědčit v tom, že pokud jde o stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, odvolací soud nepostupoval podle dovolacím soudem vyjádřených zásad a dopustil se duplicity v odškodnění téhož, když zohlednil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, jelikož šlo o řízení trestní a základní částku navýšil z tohoto důvodu o 30 %, ačkoliv žalobkyně samostatně uplatnila a byla (částečně) odškodněna za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, resp. toto kritérium je promítnuto do závěrů z jiného uplatněného nároku, a to na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání.
48. Právní posouzení nároků žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a následné stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
49. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
50. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, ohledně níž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V rozsahu, v jakém dovolací soud shledal dovolání vadným (vyhovující výrok ohledně nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby v částce 4 542,53 Kč), dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
51. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí nároky žalované na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení se zaměřením na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], a to v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu.
52. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci rozhodnutí ve věci, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu