30 Cdo 1969/2023-104
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Kateřinou Devlin, advokátkou se sídlem v Praze, Italská 2581/67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 108 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 103/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 23 Co 394/2022-85, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 23 Co 394/2022-85, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhá zaplacení zadostiučinění ve výši 108 330 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 65 A 1/2016, kdy předmětem řízení byla žaloba proti nezákonnému zásahu Policie ČR. Nezákonný zásah žalobce spatřoval v bezdůvodné a nepřiměřené kontrole totožnosti a omezení osobní svobody při využití práva žalobce pokojně se shromažďovat a vyjadřovat veřejně svůj občanský postoj.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 26 C 103/2022-53, uložil žalované zaplatit žalobci 57 687,50 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalovanému (správně „žalobci“ – pozn. Nejvyššího soudu) 50 642,50 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 57 687,50 Kč (výrok II), a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 22 570 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Řízení, v němž je napadán nesprávný úřední postup, bylo zahájeno dne 5. 1. 2016 doručením žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále také jen „KS“). Žalobce vystupoval v předmětném řízení v procesním postavení žalobce společně s dalším žalobcem proti žalovaným: 1) Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje a 2) Ministerstvu vnitra.
Dne 13. 1. 2016 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku, to učinili dne 26. 1. 2016. Dne 1. 2. 2016 byli žalovaní vyzváni k vyjádření k žalobě, to učinili dne 8. 2. 2016, 24. 2. 2016 a 1. 3. 2016. Dne 1. 3. 2016 byli žalobci vyzváni ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalobci se vyjádřili dne 5. 4. 2016 tak, že nesouhlasí. Dne 28. 4. 2016 bylo nařízeno jednání na den 11. 5. 2016, to bylo konáno a vyhlášen částečně vyhovující rozsudek. Proti rozhodnutí byla žalobci podána kasační stížnost dne 26.
8. 2016. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 12. 4. 2017 byl rozsudek KS zrušen a věc byla vrácena zpět tomuto soudu k dalšímu řízení dne 19. 5. 2017. Dne 21. 6. 2017 byl KS vyhlášen zamítavý rozsudek. Proti rozhodnutí byla žalobci podána dne 12. 7. 2017 ústavní stížnost, tato byla doplněna dne 13. 8. 2017. Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2018 bylo konstatováno, že rozsudky NSS a KS bylo porušeno právo žalobců – stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a obě zmiňovaná rozhodnutí byla zrušena.
Dne 6. 12. 2018 byl spis vrácen zpět KS. Následně se KS opakovaně (dne 12. 6. 2019, 13. 9. 2019, 17. 12. 2019 a 19. 3. 2020) dotazoval NSS, kdy bude ve věci rozhodnuto. Rozsudkem NSS ze dne 28. 5. 2020 byl rozsudek KS zrušen a věc vrácena zpět tomuto soudu k novému rozhodnutí. Dne 6. 8. 2020 bylo nařízeno jednání na den 7. 9. 2020, to bylo konáno a vyhlášen částečně vyhovující rozsudek. Proti rozhodnutí byla žalovaným 2) podána dne 20. 10. 2020 kasační stížnost. Rozsudkem NSS bylo rozhodnutí KS zrušeno a věc vrácena zpět tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dne 6. 10. 2021 bylo nařízeno jednání na den 9. 11. 2021, to bylo konáno a vyhlášen zamítavý rozsudek. Rozhodnutí nabylo právní
moci dne 16. 11. 2021. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 19. 12. 2021 žalobce ústavní stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. Žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované podáním ze dne 2. 5. 2022, které bylo žalované doručeno 2. 5. 2022.
5. Soud prvního stupně byl toho názoru, že řízení, které trvalo 6 let a 11 měsíců, je nepřiměřeně dlouhé a že nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je nutno odškodnit v penězích. Soud prvního stupně vyčíslil základní částku zadostiučinění na 88 750 Kč, to je 15 000 Kč za jeden rok řízení, s tím, že za prvé dva roky náleží zadostiučinění v poloviční částce.
Dále se zabýval kritérii stanovenými v § 31a odst. 3 OdpŠk. Nejprve soud prvního stupně posoudil kritérium složitosti řízení a dospěl k závěru, že posuzované řízení je složité z toho důvodu, že opakovaně rozhodovaly soudy dvou stupňů a nyní je věc u Ústavního soudu. Z tohoto důvodu soud základní částku snížil o 30 %. V jednání poškozeného, čili žalobce, neshledal soud žádné zavinění. Žalobce nevyužil žádných dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy řízení. Z tohoto důvodu však základní částku soud prvního stupně ani nesnížil ani nezvýšil.
K postupu orgánů veřejné moci během řízení neměl soud prvního stupně žádné větší výhrady. Několikrát bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně, což způsobilo nepřiměřenou délku řízení. Soudy postupovaly celkem plynule, avšak s každým dalším zrušeným rozsudkem narostla délka řízení. Co se týká významu předmětu řízení pro poškozeného, soud prvního stupně nebyl toho názoru jako žalovaná, že by se jednalo o celkem bezvýznamné řízení, neboť žalobce brojil proti zásahu Policie ČR proti své osobě, avšak nespatřil ho natolik významným, aby z tohoto důvodu základní částku zvyšoval.
Soud prvního stupně uzavřel, že zadostiučinění, které přiznal žalobci ve výši 57 687,50 Kč (88 750 Kč – 30 %, tedy 31 062,50 Kč) by mělo jemu vzniklou újmu kompenzovat. Ve zbývající části žalobu zamítl a dále zamítl žalobu o zaplacení příslušenství z částky, kterou přiznal, to je z 57 687,50 Kč, protože žalovaná doposud není v prodlení, neboť od žádosti o předběžné projednání nároku, to je od 2. 5. 2022, neuběhla šestiměsíční doba. Ta uběhne dne 3. 11. 2022 a tehdy bude žalovaná v prodlení s plněním peněžitého závazku dle ustanovení § 14 a 15 OdpŠk.
6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění ve vztahu k chronologickému průběhu správního soudního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 65 A 1/2016, avšak s výjimkou, že řízení bylo zahájeno dne 31. 12. 2015 (a nikoliv 5. 1. 2016); toto datum je třeba počítat za začátek posuzovaného průtažného řízení. Dle odvolacího soudu je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že k datu vyhlášení prvostupňového rozhodnutí dne 4. 10.
2022 nebyl znám soudu prvního stupně obsah ústavní stížnosti podané žalobcem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2021, č. j. 3 As 329/2020-37, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 11. 2021, č. j. 65 A 1/2016-221; ve smyslu konstantní judikatury proto soud prvního stupně k datu 4. 10. 2022 správně uzavřel, že řízení nebylo skončeno. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti shora uvedené bylo rozhodnuto pod sp. zn. II. ÚS 3383/21 právě dne 4. 10. 2022 (v den vyhlášení prvostupňového rozsudku), z objektivních důvodů tak nemohla být známa soudu prvního stupně existence tohoto usnesení, když ústavní stížnost žalobce byla jako neopodstatněná odmítnuta.
Odvolací soud proto doplnil dokazování obsahem tohoto usnesení Ústavního soudu. Pokud soud prvního stupně provedl ve věci důkaz stanoviskem žalované ze dne 17. 5. 2022, tak tento důkaz zmínil, avšak nehodnotil jej, odvolací soud proto dokazování doplnil obsahem tohoto stanoviska. Odvolací soud zjistil, že v souvislosti s délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 65 A 1/2016 shledalo Ministerstvo spravedlnosti řízení nepřiměřeně dlouhým, a tak i existenci nesprávného úředního postupu v tomto řízení s tím, že bylo konstatováno porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.
Dle žalované nepřicházelo v úvahu zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva shledávala žalovaná v rámci předběžného projednání žaloby ve smyslu § 14 OdpŠk dostatečnou formou satisfakce. Odvolací soud ze správní žaloby podané žalobcem a) M. a žalobcem b) L. proti žalovanému 1) Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje a žalovanému 2) Ministerstvu vnitra zjistil, že oba podali správní žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. V původním petitu správní žaloby žalobce navrhl, aby správní soud označil za nezákonný zásah Policie ze dne 31.
10. 2015 spočívající ve výzvě a vynucování prokázání totožnosti žalobců, v omezování osobní svobody žalobců, osobní prohlídce a spoutání žalobce a) M. a bránění žalobcům ve výkonu práva se pokojně shromažďovat k využívání svobody projevu. Dále se domáhal přikázání povinnosti žalovaným zlikvidovat veškeré obrazové a zvukové záznamy žalobců v souvislosti s jejich ztotožněním. Při prvním jednání nařízeném ve věci dne 11. 5.
2016 žalobce při jednání předložil soudu doplnění žaloby, kdy navrhl změnu žalobního petitu, a to v určení nezákonnosti a) výzvy k prokázání totožnosti žalobců, b) vynucování prokázání totožnosti žalobců hrozbou použití donucovacích prostředků a převozem na služebnu, c) osobní prohlídkou žalobce a), d) spoutáním žalobce a), e) obklíčením a znemožněním odchodu z blíže specifikovaného prostoru; domáhal se tedy určení nezákonnosti těchto opatření.
7. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na podání žaloby dne 31. 12. 2015 a upřesnění žaloby při jednání dne 11. 5. 2016 je zjevné, že žalobce si předem neujasnil konkrétní žalobní požadavek a sám v rozsahu delším než 4 měsíce přispěl k částečnému prodloužení řízení. Soud prvního stupně sice správně citoval chronologický průběh správního řízení, avšak neuvedl zcela přehledně a výstižně obsah jednotlivých správních rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouc, Nejvyššího správního soudu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.
10. 2018, sp. zn. I. ÚS 2164/77, když meritorní rozhodnutí v těchto věcech pokládá odvolací soud za relevantní pro posouzení otázky významu tohoto správního řízení pro žalobce a pro následné posouzení přiměřeného zadostiučinění náležejícího žalobci v souvislosti s nepřiměřenou délkou shora označeného řízení. Po dalším doplnění dokazování odvolací soud považoval za zjevné, že vzhledem ke skutkovým okolnostem týkajícím se povoleného shromáždění extremistů v Olomouci dne 31. 10. 2015 a antishromáždění pravicových extremistů byla posuzována komplikovaná otázka pasivní legitimace žalovaných, kdy žalobce původně označil za žalované Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje jako žalovaného 1) a Ministerstvo vnitra jako žalovaného 2), teprve po zásahu Ústavního soudu rozhodnutím ze dne 25.
10. 2018, sp. zn. I. ÚS 2164/77, byla najisto postavena otázka pasivní legitimace, kdy závazný právní názor Ústavního soudu vedl následně Nejvyšší správní soud k rozhodnutí zrušit předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, právě s ohledem na předchozí nesprávný závěr o pasivní legitimaci žalovaných. Odvolací soud uvedl, že z dokazování ve správním řízení a obsahu soudních správních rozhodnutí je zjevné posuzování komplikované procesní problematiky, když správní soud si musel zajistit i dostatečné skutkové podklady pro své rozhodnutí týkající se střetu pravicových a levicových extremistů v blíže specifikovaném prostoru dne 31.
10. 2015 v Olomouci. Tato složitá skutková situace taktéž dle odvolacího soudu sama o sobě přispěla k délce nepřiměřeného řízení jednáním širšího okruhu blíže neztotožněných osob.
8. Odvolací soud však upozornil na to, že jednotlivé soudy podílející se na rozhodování postupovaly zcela plynule a bez průtahů. Žalobce se podle odvolacího soudu mýlí, pokud uvádí, že rozhodování Nejvyššího správního soudu představovalo rutinní rozhodnutí, neboť opomíjí, že Nejvyšší správní soud má ojedinělou pozici v systému správního soudnictví, kdy rozhodování v horizontu několika měsíců až jednoho roku nelze pokládat za průtah. Okolnostmi správního řízení ve vztahu k dotčeným soudním orgánům, celkové délce řízení i jeho složitosti a jednání poškozeného se odvolací soud zabýval pouze ve vztahu k posouzení přiměřené satisfakce a ve vztahu k posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že i s přihlédnutím k rozhodování správními soudy na několika úrovních (4x rozhodoval Krajský soud Ostrava – pobočka v Olomouci, 3x Nejvyšší správní soud) a k následným dvěma rozhodnutím Ústavního soudu je nutno považovat celkovou délku 6 let a 9 měsíců za nepřiměřenou, přičemž v souladu s konstantní judikaturou je nutno vyjít z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. Tato presumpce nesprávného úředního postupu však nezbavuje soud v každém jednotlivém konkrétním případě zkoumat individuální okolnosti daného případu, právě s ohledem na průběh řízení vedeného pod sp. zn. 65 A 1/2016, ojedinělost postavení Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu v soudním systému ČR, i okolnosti jednání zúčastněných osob při extremistickém shromáždění dne 31.
10. 2015 v Olomouci a při povinnosti Policie ČR jednat dle zákona o Policii ČR. Dle názoru odvolacího soudu je zcela přiměřenou satisfakcí, která náleží žalobci, poskytnutí konstatování porušení práva. Žalobce jako občanský aktivista (aktivně se hlásící k tomuto postoji a aktivně se dostavivší na povolené shromáždění extremistů a účastnící se tzv. antishromáždění), si musel být dle odvolacího soudu vědom nepříznivých důsledků neprokázání své totožnosti policii, neposkytnutí součinnosti a tím i nebezpečí navazujícího přestupkového řízení a dalšího šetření policie osob přítomných na shromáždění, když ze strany policie došlo z důvodu neprokázání totožnosti žalobcem k předvedení.
Sám žalobce tak dle odvolacího soudu svým postojem přispěl k délce posuzovaného řízení a k zajišťování podkladů pro rozhodnutí ve správní věci. S ohledem na skutečnost, kterou sám uváděl žalobce na DVD záznamu pořízeného policií dne 31. 10. 2015, že chce být předveden poté, co neprokázal totožnost policii, je dle odvolacího soudu nutno dospět k závěru, že následné soudní správní řízení týkající se posouzení zákonnosti zásahu tak nemohlo na straně žalobce vyvolat nemajetkovou újmu v důsledku právě nepřiměřené délky řízení v jeho morální sféře v takovém rozsahu, aby bylo nutno přistoupit k nejvyšší formě zadostiučinění spočívající v peněžitém odškodnění.
Soud prvního stupně sice dle odvolacího soudu správně uzavřel, že byly naplněny odpovědnostní předpoklady státu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce předmětného řízení, avšak nepřiznal adekvátní formu zadostiučinění, když kromě jiného provedl i nesprávný aritmetický výpočet, jak správně uvádí v odvolání žalobce. Pokud odvolací soud doplnil dokazování obsahem stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 5. 2022, je zřejmé, že žalobci se dostalo již dostatečného zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, toto konstatování bylo učiněno odpovídajícím a výstižným způsobem, změna právního posouzení odlišně od soudu prvního stupně tak v souladu s konstantní judikaturou vedla k zamítnutí žaloby.
Forma peněžité satisfakce přichází dle odvolacího soudu do úvahy pouze jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a že by se konstatování porušení práva samo o sobě nejevilo dostatečným, právě s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu. Odvolací soud tak pokládá za plnohodnotnou formu odškodnění poskytnutí konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva má přitom přednost jako plnohodnotná forma odškodnění před dalšími formami odškodnění.
Pokud žalobce tvrdil, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na shromažďování, takové závěry se z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 3383/21, nepodávají, naopak Ústavním soudem bylo konstatováno, že nedošlo k narušení výkonu shromažďovacího práva ani shromáždění účastníků a že zásah policie prostřednictvím odrazujících opatření do práva pokojně se shromažďovat a do práva na soukromí účastníků a na informační sebeurčení byl podle blíže citovaných ustanovení zákona o policii adekvátní.
Chování žalobce při uvedeném shromáždění a obsah správního spisu tak nasvědčuje závěru odvolacího soudu, že řízení mělo pro žalobce prakticky význam blížící se nepatrnému významu a že v tomto případě tak postačí pouhé konstatování porušení práva, kterého se žalobci dostalo ještě před zahájením tohoto sporu v průběhu předběžného projednání žaloby. Žalobce proto nemohl být úspěšný a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá, zatímco při shledání opodstatněnosti odvolání žalované odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II jako věcně správný (§ 219 o.
s. ř.).
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
10. Odvolací soud podle žalobce nesprávně právně posoudil otázku, zda byly naplněny výjimečné okolnosti dovozené judikaturou Nejvyššího soudu pro nepřiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva žalovaným ve stanovisku, kterým sdělil výsledek předběžného projednání nároku, je dostatečnou formou satisfakce, čímž se dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, nebo usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). S uvedeným souvisí taktéž dále žalobcem položené otázky, zda konstatování nesprávného úředního postupu z titulu nepřiměřené délky řízení, čímž došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, v rámci předběžného projednání nároku je dostatečným zadostiučiněním, nebo zda forma odškodnění za porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je závislá především na intenzitě způsobené újmy.
11. Dále odvolací soud dle žalobce nesprávně posoudil procesní otázku týkající se rozložení důkazního břemene. Odvolací soud porušil právo na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 věta první občanského soudního řádu, když dospěl k závěru o významu předmětu řízení „blížící se nepatrnému významu“ pro žalobce, ačkoli žalovaná v řízení před soudem prvního stupně tvrdila pouze snížený význam předmětu řízení a až v odvolacím řízení po zákonné koncentraci své tvrzení změnila. Snížený význam řízení žalovaná opírala o nepravdivé tvrzení, že se žalobce dopustil přestupku proti právu shromažďovacímu a že v případě postupu Policie ČR nedošlo k nezákonnému postupu ani zásahu. Tato tvrzení odvolací soud však vůbec nepřezkoumal a posoudil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nad rámec tvrzení žalované, čímž odvolací soud posoudil procesní otázku, která má vliv na správnost rozhodnutí, v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
12. Odvolací soud měl dále nesprávně posoudit otázku, zda změna petitu žalobního návrhu na žádost soudu během prvního jednání ve věci je v příčinné souvislosti s délkou řízení, kterou lze přičítat poškozenému při stanovení formy odškodnění. Přípustnost ohledně této otázky žalobce dovozuje z toho, že dle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena.
13. Dále měl odvolací soud nesprávně posoudit otázku, zda jednání žalobce před zahájením řízení je v příčinné souvislosti s délkou řízení, kterou lze přičítat poškozenému při stanovení formy odškodnění. Taktéž tato otázka nebyla dle žalobce doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
14. Odvolací soud se měl dále odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v procesní otázce týkající se zopakování dokazování a hodnocení důkazů, neboť odvolací soud nepřihlédl k listinnému důkazu, kterým je protokol z jednání u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 65 A 1/2016-62, který je součástí soudního spisu, jenž byl v rámci doplnění dokazování dle § 213 občanského soudního řádu odvolacím soudem proveden.
15. Odvolací soud se měl taktéž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení procesní otázky týkající se souladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, čímž měl odvolací soud porušit právo žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
16. Odvolací soud se měl konečně odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu v otázce dovození rozhodných skutečností z toho, co je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti, neboť porušil povinnost žalobce s těmito skutečnostmi před svým rozhodnutím seznámit.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Otázka možnosti odvolacího soudu zjišťovat rozhodné skutečnosti nad rámec tvrzení účastníků přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014), pokud dovolatelem vytýkané skutečnosti zjistil ze soudního spisu a v něm se nacházejících důkazních prostředků, které účastníci k důkazu označili.
23. Otázka použití tzv. notoriet pro zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s rozhodnutím odvolacího soudu. Ten sice dospěl k závěru, že žalobce je „občanským aktivistou“. Nejde však o samostatné skutkové zjištění, ale zobecňující pojem shrnující skutečnosti mezi stranami nesporné a spočívající v tom, že se žalobce aktivně dostavil na povolené shromáždění extrémistů a účastnil se tzv. anti shromáždění.
24. Námitka, že odvolací soud nepřihlédl k listinnému důkazu - protokolu o jednání u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 65 A 1/2016-62, který je součástí soudního spisu, jenž byl v rámci doplnění dokazování dle § 213 o. s. ř. odvolacím soudem proveden, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013), jestliže je z napadeného rozsudku seznatelné, jaké skutečnosti měl z výše uvedeného protokolu o jednání za prokázané (viz bod 13 napadeného rozsudku týkající se změny žalobního žádání v posuzovaném řízení).
25. Otázka tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť z napadeného rozsudku je zřejmé, že to byly právě průtahy v řízení (zjevně i včetně průtahu mezi rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020), které vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce na přiměřenou délku posuzovaného řízení (bod 17 napadeného rozsudku). K porušení práva žalobce na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto v této otázce nedošlo.
26. Dovolání je přípustné do otázky formy zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, neboť tu odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1601/2021).
27. Dovolání je rovněž přípustné do otázky, zda je jednání poškozeného před zahájením řízení v příčinné souvislosti s délkou řízení, neboť tu posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2932/2021).
28. Dovolání je taktéž přípustné do otázky, zda změna petitu žalobního návrhu na žádost soudu prvního stupně během prvního jednání ve věci, při kterém soud věc skončil vydáním rozsudku, je v příčinné souvislosti s délkou řízení, neboť ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 58/2011, dále jen „Stanovisko“).
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
31. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk [v] případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
32. Dovolací soud konstantně vychází z toho, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V souzeném případě jsou tyto předpoklady přezkumu přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění naplněny, neboť odvolací soud považoval za adekvátní formu kompenzace toliko konstatování porušení práva, a to v situaci, kdy je tento závěr, který je v rozporu se závěry dovozenými v judikatuře Nejvyššího soudu či Evropského soudu pro lidská práva, zjevně nepřiměřený zjištěným okolnostem případu.
33. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené peněžité zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. V tomto ohledu je nutné přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný) – k tomu srov. zejména část V Stanoviska. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, a ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11).
34. Z uvedeného je zřejmé, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je namístě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, a ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98).
35. Jinými slovy řečeno, samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný či pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017).
36. V souzeném případě však nebyly odvolacím soudem dovozeny takové okolnosti, které by podle výše zmíněných kritérií dovozených judikaturou Nejvyššího soudu mohly vést k závěru, že za adekvátní formu satisfakce nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou řízení je možno považovat toliko konstatování porušení práva, neboť vysoká složitost věci není obecně důvodem pro přiznání konstatování porušení práva, ale pro závěr o tom, že délka řízení byla přiměřená.
37. Dovolání je důvodné i ve vztahu k posouzení kritéria chování poškozeného.
38. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním; zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobenému. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018).
39. Jestliže byla žaloba změněna v rámci soudního jednání, při kterém na základě změněné žaloby soud rozhodl, je nesprávná úvaha odvolacího soudu o tom, že v důsledku nejasného žalobního žádání došlo k prodloužení řízení o více než 4 měsíce. Z napadeného rozsudku totiž není zřejmé, že by v případě podání žaloby ve znění, jak byla následně změněna, nařídil soud první jednání ve věci dříve a během něj věc skončil. V této souvislosti přitom není podstatné, zda ke změně žaloby přistoupil žalobce sám o sobě, nebo zda tak učinil na výzvu soudu, neboť ani případná výzva soudu nic nevypovídá o tom, že věc mohla být rozhodnuta dříve, pokud by podaná žaloba byla perfektní.
40. V rozsudku ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2932/2021, Nejvyšší soud přijal závěr, převzatý z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2234/20, podle kterého chování poškozeného lze při stanovení (snížení) odškodnění za nepřiměřenou délku řízení sankcionovat pouze v případě, mělo-li vliv na jeho délku, zejména tedy šlo-li o procesní nečinnost nebo naopak obstrukční chování. Vliv na nepřiměřenou délku či průtahy v řízení však nelze připisovat jednání, které zahájení posuzovaného řízení předcházelo a spočívalo např. v lehkovážném jednání poškozeného, které sice vedlo k zahájení posuzovaného řízení, nemělo však bezprostřední vliv na jeho délku. Jestliže shledal odvolací soud podíl žalobce na celkové délce posuzovaného řízení v tom, že neprokázal svou totožnost policii, neposkytl jí součinnost a tím se vystavil nebezpečí navazujícího přestupkového řízení a dalšího šetření policie stran osob přítomných na shromáždění, je zřejmé, že dané okolnosti mohly být příčinou zahájení posuzovaného řízení ze strany žalobce, nikoli však příčinou jeho délky.
41. Dovolací soud z úřední povinnosti dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a žádné takové vady neshledal.
42. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
43. Odvolací soud nově zhodnotí otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení, přičemž neopomene, že závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Teprve v případě závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení opětovně zváží formu přiměřeného zadostiučinění, které by mělo být žalobci poskytnuto.
44. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu