30 Cdo 2003/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyně Bonus Pactum s. r. o., se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1,
identifikační číslo osoby 28451643, zastoupené Mgr. Josefem Tobiáškem,
advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalované J. M., o
vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočce v Krnově
pod sp. zn. 19 C 114/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 71 Co 293/2012-60, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku
II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění
účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti k dispozici na webových stránkách http://nalus.usoud.cz, zatímco
rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách http://nsoud.cz) uplynutím
dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno 10. března
2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu
novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11). Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 71 Co 293/2012-60, není přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu v dovolání vymezené právní
otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka osobou jednající v dobré víře v zápis
do katastru nemovitostí) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, podle které nikdo nemůže (vzhledem k zásadě, že nikdo nemůže převést na
jiného více práv, než sám má) nabýt od nevlastníka vlastnictví k nemovitosti,
byť jedná v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí (srov. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010, nebo rozhodnutí téhož soudu ve
věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, sp. zn. 29 Cdo
603/2010, sp. zn. 29 Cdo 4730/2010, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, sp. zn. 30 Cdo
1587/2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, sp. zn. 29 Cdo
2018/2011, sp. zn. 30 Cdo 544/2012, sp. zn. 29 Cdo 642/2012, sp. zn. 961/2012,
sp. zn. 30 Cdo 2264/2012). Obdobný právní názor (jako dovolací soud) zaujal i
Ústavní soud např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 3391/10 nebo sp. zn. II. ÚS 3676/11,
tedy již po vydání nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, na nějž v řízení – za
účelem podpory své argumentace stran nabytí vlastnictví od nevlastníka –
žalobkyně odkazovala. Poněvadž dovolatelka v dovolání opětovně argumentuje ve
prospěch poskytnutí dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, považuje
dovolací soud – nad rozsah výše uvedeného – za žádoucí připomenout následující
sumarizační závěr, jenž se podává z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011: „Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve
svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11,
ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II.
ÚS 165/11, když vyložil, že ,v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu
nemo plus iuris alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé
straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její
prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení
dobré víry nabyvatelky‘ (čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze
nabýt i od nevlastníka, byl-li ,nabyvatel‘ s přihlédnutím ke všem okolnostem
věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na
předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění
nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné ,nosné
důvody‘, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující
dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo
nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by
byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený
argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní judikatury
Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka… (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo
2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010,
sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo
2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012)
Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k
vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího
soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám
má [viz arg.: „Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na
propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího
soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu
soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí
nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem
předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak
nezpochybněné) judikatury.“
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že vyjma zákonem stanovených případů nelze při
pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí,
která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně
kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva
k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné
hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž
by takovou situaci reglementoval.
A poněvadž ani sám Ústavní soud v žádném ze
svých nálezů takovou aplikační možnost ve skutkově obdobných případech
nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný relevantní důvod měnit svůj ustálený a
dosud argumentačně nijak nevytěsněný právní závěr o nemožnosti nabytí
vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody. Protože z hlediska dovoláním vymezeného důvodu Nejvyšší soud neshledal, že by
právní otázka nabytí vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka s ohledem na
dobrou víru jednajícího v zápis do katastru nemovitostí měla být posouzena
jinak, bylo dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per
analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované podle obsahu spisu v
tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro
aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.