USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. M., nar. XY, bytem
XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 200 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 1/2020, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č.
j. 25 Co 343/2020-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím
způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 2 A 40/2016 (dále též jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2020,
č. j. 10 C 1/2020-51, konstatoval, že v řízení vedeném u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 2 A 40/2016 bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí
v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po
žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III). K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021,
č. j. 25 Co 343/2020-136, ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně co
do požadované částky 144 875 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 55 125
Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci částku 55 125 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi jeho účastníky (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba co do
částky 100 000 Kč, napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda se v případě
odškodňování nepřiměřené délky správního řízení krátí základní částka za první
dva roky trvání tohoto řízení. Na zodpovězení této otázky rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť předmětem tohoto kompenzačního
řízení nebylo odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou
správního řízení. Dovolací námitka se proto míjí s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace
částek odškodnění nemajetkové újmy za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého
řízení vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále též jen
„Stanovisko“), kterou dovolatel odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní
úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani
při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu
neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem
na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze
dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení
finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat
zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé
újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení
matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky
zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna
kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).
Kromě toho z části VI
Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a
dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je
obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že
nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále
jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též
body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). V části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.