30 Cdo 2125/2025-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) M. K., b) J. K., zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalovanému městu Mníšek pod Brdy, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Dobříšská 56, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze 4, V Parku 2308/8, o zaplacení částky 500 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 394/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, č. j. 27 Co 295/2024-147, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se v řízení domáhali vůči žalovanému zaplacení částky 500 000 Kč z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalovaného spočívajícím v nečinnosti a průtazích při přijetí změny územního plánu žalovaného v rámci nápravy tzv. bílého místa vzniklého po zrušení části územního plánu žalovaného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 55 A 21/2020-68, a týkajícího se pozemku žalobců parc. č. XY nacházejícího se v katastrálním území XY, obec XY, tedy postupem, v němž žalobci spatřovali rozpor s § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, a v důsledku kterého mělo být žalobcům znemožněno s předmětným pozemkem plnohodnotně disponovat.
2. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 7 C 394/2023-126, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobců poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Otázka vázanosti soudu předmětem řízení, jenž byl skutkově vymezen vzneseným žalobním požadavkem, při jejímž řešení se měl se odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
9. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve sporných řízeních ovládaných dispoziční zásadou (jež se neuplatní toliko v případech uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř.) platí, že soud je v žalobě vymezeným předmětem řízení vázán, čímž je míněna vázanost vylíčením rozhodných skutečností (tj. skutkových tvrzení vymezujících příslušný skutkový děj), z nichž je vznesený žalobní nárok odvozen. Právní kvalifikace těchto skutkových tvrzení (tedy právní důvod žaloby) oproti tomu není součástí vymezení předmětu řízení, a je-li v žalobě přítomna, pro soud není závazná.
Na překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení lze pak usuzovat pouze v případě přiznání jiného nebo většího plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě tvrzen (srovnej např. dovolateli zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, nebo v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 25.
11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5173/2016). Bez procesního úkonu žalobce, tj. bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu než z toho, který je žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, neboť by tak soud rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 898/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2074/21). Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden (k tomu viz též závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 ICdo 19/2016, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2464/2012).
10. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se přitom od uvedených judikatorních závěrům nijak neodchýlilo. Ze žalobních tvrzení, jež byly v průběhu řízení dále upřesňovány, je zřejmé, že žalobci vznesený nárok odvozovali od jasně skutkově vymezeného úředního postupu orgánu žalovaného, který měl spočívat v jeho nezákonné nečinnosti, přičemž z takto specifikovaného skutkového děje odvodili svůj žalobní požadavek na zaplacení v žalobě vyčíslené částky s tím, že opakovaně (naposledy v řízení před odvolacím soudem) upřesnili, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy, kterou by vytýkaným postupem žalovaného utrpěli (jak plyne z č. l.
136 a 144 spisu a v rozporu s čímž žalobci nyní přicházející s odlišně vyznívající argumentací, jež je obsažena v části IV dovolání), nýbrž o majetkový nárok vyčíslený jako 5% úrok, kterého by žalobci dosáhli na spořícím či vkladovém účtu za dobu půl roku, a to z částky 20 000 000 Kč získané z případného hypotetického prodeje předmětného pozemku. Odvolací soud přitom při právním posouzení věci (jež finálně vyústilo v jeho závěr o absenci odpovědnosti žalovaného z důvodu neexistence údajné škody představované ušlým ziskem) z uvedeného skutkového vylíčení vzneseného nároku striktně vycházel, aplikoval-li v závislosti na tvrzené nesprávnosti úředního postupu žalovaného na danou věc speciální zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, načež vznesený nárok v mezích tohoto předpisu (tj. z pohledu nároků, které tento zákon poškozeným přiznává) a při plném respektu ke skutkovým tvrzením žalobců právně kvalifikoval (souladně např. se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1572/2009, nebo ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 848/2025 – viz bod 14 jeho odůvodnění), a to aniž by ze žalobou vymezeného skutkového rámce vzneseného požadavku jakkoliv vybočil.
11. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda měl odvolací soud v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 718/2003, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, nebo ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009, postupovat podle § 118a o. s. ř. a poučit žalobce o možnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k prokázání vzniklé škody. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (splnili povinnost důkazní). Účel této poučovací povinnosti přitom spočívá v zabránění vzniku situace, že se účastník řízení dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a skýtá mu tak příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle § 118a o. s. ř. naopak není namístě, pokud účastník řízení svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost splnil, a to i tehdy, jsou-li účastníkova tvrzení a navržené důkazy postačující i z pohledu právního názoru soudu, který se od právního názoru účastníka liší (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3244/18, nebo ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018). Uvedené ustanovení totiž soudu v žádném případě neukládá, aby účastníka poučil o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která jeho úspěch ve věci vylučují, neboť tím by porušil zásadu rovnosti účastníků a nestrannosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1521/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3236/16). Pokud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že by žalobci v nějakém směru nesplnili svou procesní povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní, nýbrž naopak z jejich tvrzení vychází (viz bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku) a poté je v závislosti na přijatých (a dovolateli rovněž nezpochybňovaných – jak odvolací soud uvedl v bodě 7 odůvodnění svého rozsudku) skutkových závěrech právně hodnotí, je tak s uvedenými judikatorními závěry zcela v souladu.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu