USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 866/27, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 22/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 72 Co 371/2023-59, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 C 22/2023-43, odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 200 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 24. 12. 2022 do zaplacení, jakož i písemné omluvy, kterou by žalovaná též zveřejnila (výrok I). Zároveň s tím soud prvního stupně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně pouze tak, že se ve vztahu k požadavku žalobce na zaplacení částky 440 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 24. 12. 2022 do zaplacení žaloba neodmítá, přičemž ve zbývajícím rozsahu toto usnesení jako věcně správné potvrdil.
3. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v části týkající se žalobcova požadavku na zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím a na poskytnutí a zveřejnění písemné omluvy není žaloba pro své vady věcně projednatelná, neboť přestože žalobce uvedenou částku nárokuje z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené mu jedním nesprávným úředním postupem, v žalobě popsal několik různých pochybení správního orgánu vztahujících se k různým řízením, čímž po skutkové stránce vymezil několik samostatných odpovědnostních titulů, a to aniž specifikoval, jaká nemajetková újma mu vznikla v důsledku toho kterého nesprávného úředního postupu a jakou část z uvedené částky 760 000 Kč za újmu utrpěnou v souvislosti s tím kterým nesprávným úředním postupem požaduje. Za situace, kdy žalobce uvedený nedostatek neodstranil ani k výzvě soudu prvního stupně vycházející z § 43 odst. 1 občanského soudního řádu, stejně jako nedoplnil text požadované omluvy a neozřejmil, k jakému z uplatněných odpovědnostních titulů se má tato forma zadostiučinění vztahovat, je dle odvolacího soudu namístě žalobu podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu v tomto rozsahu odmítnout, jak učinil soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal žalobu zčásti způsobilou k věcnému projednání, a to v rozsahu týkajícím se požadavku na zaplacení zbývající částky 440 000 Kč s příslušenstvím, jež připadá na náhradu nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku vydání v žalobě označeného nezákonného rozhodnutí.
4. Usnesení odvolacího soudu, a to v jeho potvrzujícím výroku, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda v souvislosti s požadavkem na určitost a projednatelnost žaloby může v žalobě popsaný nesprávný úřední postup zahrnovat více dílčích konkrétních pochybení, a to zejména v situaci, kdy tato pochybení působí komplexně a jejich důsledky v rovině nemajetkové újmy tedy není možné posuzovat odděleně, tedy otázka, kterou dle žalobcova názoru odvolací soud posoudil nesprávně, přičemž se má současně jednat o otázku „hmotného a procesního práva“, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (viz část III a úvod části IV dovolání), přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. Svým závěrem, podle kterého žalobce tím, že v žalobě vylíčil vícero pochybení správního orgánu, ke kterým mělo současně dojít v různých řízeních, skutkově vymezil více než jeden odpovědnostní titul představovaný nesprávným úředním postupem, čímž do požadované částky zahrnul více samostatných nároků, které vznikly v důsledku odlišných příčin, a to aniž uvedl, jakou částku z celkového požadavku ke každému z těchto nároků přiřazuje (neboť prostřednictvím zpracované tabulky provedl pouze rozdělení této částky podle různých projevů tvrzené nemajetkové újmy – pozn. dovolacího soudu), se totiž odvolací soud neodchýlil od závěrů vyplývajících z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Poukázat lze v této souvislosti např. na závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 1569/18, v souladu s nímž nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí je podle judikatury dovolacího soudu třeba považovat za zcela samostatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4.
1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16). V takovém případě musí žalobce v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, jedná se o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015). Obdobné závěry plynou též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016, nebo ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2097/2021.
8. V dalších částech dovolání se pak již žalobce omezil pouze na prostou kritiku napadeného rozhodnutí, v níž vyjádřil přesvědčení, že je jeho žaloba dostatečně srozumitelná a určitá, aby ji soudy mohly věcně projednat, že plně vyhověl výzvě soudu prvního stupně, která jej k odstranění vad původní žaloby vedla, a z níž nutnost vymezení každého dílčího pochybení jako samostatného odpovědnostního titulu neplynula, že odvolací soud při svém rozhodování nepřihlédl ke všem částem doplněné žaloby a odvolání, jímž žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí, a že by případný postup spočívající v podání většího množství žalob, z nichž by každá postihovala dílčí pochybení příslušného správního orgánu zakládající jeho nesprávný úřední postup, byl neekonomický. Žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, ve vztahu k níž by specifikoval příslušný důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., však již žalobce v této části dovolání nevymezil. Závěr odvolacího soudu dopadající na tu část podané žaloby, v níž po žalované požadoval písemnou omluvu a její zveřejnění, pak žalobce v dovolání opomenul zcela.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť s tím, že způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje alternativní vymezení (dvou či více vzájemně se logicky vylučujících) situací, které uvedené ustanovení uvádí, pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
11. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o.
s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
12. Ve zbývající části tedy žalobcovo dovolání nelze ve shodě s citovanými judikatorními závěry věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
13. K namítaným procesním vadám by za popsaného stavu mohl dovolací soud přihlédnout podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze za podmínky, bylo-li by dovolání jinak přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
14. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
15. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně svým usnesením ze dne 4. 6. 2024, č. j. 77 C 22/2023-78 (jež nabylo právní moci dne 24. 6. 2024), řízení o požadavku žalobce na zaplacení zbývající částky 440 000 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím vyloučil k samostatnému řízení, dovolací soud rozhodl též o nákladech tohoto dovolacího řízení. Jeho rozhodnutí přitom vychází z § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., v souladu s nimiž Nejvyšší soud zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální
náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu