30 Cdo 2239/2023-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Notino, s. r. o., IČO 27609057, se sídlem v Brně, Londýnské náměstí 881/6, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219/58, o zaplacení 127 734 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 174/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 72 Co 4/2023-46, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 17. 6. 2022 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 127 734 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného žalovanou pod sp. zn. ČTÚ 31 325/2011 a následně ČTÚ 41 164/2018. Řízení bylo podle žalobkyně zahájeno dne 31. 3. 2011, žalovaná jako příslušný správní orgán, před kterým bylo řízení vedeno, žalobkyni o zahájení řízení vyrozuměla dne 18. 2. 2015 a ukončeno bylo až rozhodnutím o podaném rozkladu ze dne 5. 10. 2021.
2. Obvodní soudu pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 40 C 174/2022-27, rozhodl, že se konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném žalovanou pod sp. zn. ČTÚ 31 325/2011 a následně ČTÚ 41 164/2018 (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 127 734 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 6. 2022 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 667,60 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 72 Co 4/2023-46, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se nekonstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v řízení vedeném žalovanou pod sp. zn. ČTÚ 31 325/2011 a ČTÚ 41 164/2018 v přiměřené lhůtě (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka přípustnost dovolání zakládá na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud údajně neřešené, zda žalobkyni mohla vzniknout nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení již v době, kdy žalobkyně nevěděla o řízení (žalobkyně byla vyrozuměna o zahájení řízení až 19. 2. 2015), které proti ní bylo vedeno, tedy konkrétně v období od 31. 3. 2011 do 15. 2. 2015 (v období od zahájení řízení do okamžiku, kdy se žalobkyně o řízení dozvěděla), v případě, že zákonem o elektronických komunikacích byla výslovně stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí, která v konkrétní věci uplynula dne 31. 7. 2011 (tedy čtyři měsíce od zahájení řízení). Dovolatelka se domnívá, že dobu od zahájení správního řízení do okamžiku, kdy se žalobkyně o existenci řízení dozvěděla, je potřeba zohlednit ve zvýšení konečné částky odškodnění právě o dotčenou dobu, kdy správní orgán, ač měl povinnost k rozhodnutí v určené lhůtě, rozhodnutí nevydal a účastníka ani nevyrozuměl o zahájení řízení. Tato námitka však nemůže přípustnost dovolání založit.
6. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 783/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2368/2020). Z právě uvedené judikatury se podává, že předmětem odškodnění má být právě stav nejistoty, jemuž je účastník řízení vystaven po nepřiměřeně dlouhou dobu. Samotná okolnost, že řízení trvá nepřiměřeně dlouho (třeba i proto, že orgán vedoucí řízení nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí), tedy pro případ, že účastník o řízení neví a není proto vystaven nejistotě ohledně jeho výsledku, nezakládá právo účastníka na odčinění újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení. Na právě uvedeném nic nemění ani případný fakt, že žalobce je v předmětném řízení ohrožen tak, že mu bude uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení z požadované jistiny. Hypotetická nejistota účastníka spočívající v tom, že kdyby o řízení věděl, jeho strádání z nejistoty by bylo umocněno hrozbou, že mu bude uložena i povinnost platit úrok z prodlení, nemůže být předmětem odškodnění, protože do doby, než se účastník o řízení dozví, u účastníka reálně neexistuje. Opačný právní závěr prezentovaný dovolatelkou tedy přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud přijal právní závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
7. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, když dovodil, že v projednávané věci je dán důvod ke snížení základní částky o 40 % z důvodu, že žalobkyně je ekonomicky úspěšná a posuzované řízení pro ni mělo nízký význam. Odvolací soud tak podle dovolatelky nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni. Dovolatelka závěry odvolacího soudu pokládá v principu za nesprávné a dezinterpretující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, neboť na jejich základě by bylo možné uzavřít, že je-li subjekt úspěšný, nemůže mu být způsobena újma, byť jako řádný hospodář nakládá s každou korunou zcela zodpovědně (a právě i to je důvod ekonomické úspěšnosti).
Dovolací soud se na rozdíl od žalobkyně nedomnívá, že by odvolací soud kritizovaný úsudek uskutečnil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. V předmětném rozhodnutí se totiž zdůrazňuje, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něj význam předmětu řízení. V navazující judikatuře dovolací soud zdůraznil, že význam předmětu řízení je dán nejen výší peněžité částky, o kterou se řízení vede, ale i závažností možných dopadů řízení do individuálních poměrů účastníka (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017). Zohlednil-li tedy odvolací soud mj. i skutečnost, že finanční částka, o kterou v předmětném řízení šlo, byla pro žalobkyni, jež je ekonomicky silnou obchodní společností, marginální (to žalobkyně ani v dovolání nepopírá, byť má výhrady k nedostatečnému dokazování této skutečnosti), jeho úsudek nevybočil z intencí vymezených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Jde-li o konkrétní závěr odvolacího soudu, že částka zadostiučinění má být snížena právě o 40 %, tento úsudek nepodléhá odvolacímu přezkumu. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Při přezkumu výše zadostiučinění přitom dovolací soud v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 556/2023), což v případě žalobkyně není.
9. Uvádí-li žalobkyně konečně, že odvolací soud své zjištění o výrazně pozitivních ekonomických poměrech žalobce nezaložil na solidním důkazním základu, jde o nepřípustnou výtku vad řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlížet pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1390/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2547/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu