USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 162 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 19/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č. j. 16 Co 323/2022-55, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 162 500 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení na ochranu osobnosti žalobce vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 52/2018. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 23. 3. 2018 a skončilo dne 23. 9. 2021, trvalo tak 3 roky a 6 měsíců. Žalobce považoval za adekvátní zadostiučinění částku 200 000 Kč, přičemž částku 37 500 Kč, kterou plnila žalovaná již před zahájením řízení, má za nedostatečnou a nezohledňující všechna kritéria ovlivňující výši přiměřeného zadostiučinění.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2022, č. j. 18 C 19/2022-39, žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 162 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 16. 11. 2021 do 4. 3. 2022 a z částky 162 500 Kč od 5. 3. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a to co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je projevem libovůle, neboť skutečnost, která byla pro délku řízení naprosto zanedbatelná, byla zohledněna ve stejné výši jako skutečnost, která podstatným způsobem zatížila délku řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Přípustnost dovolání tak nemůže založit otázka, zda bylo v dané věci proporcionální snížení zadostiučinění o 5 % z důvodu chování poškozeného spočívajícího v podání námitky podjatosti soudce ve vztahu ke zvýšení částky o 5 % z důvodu vadného postupu orgánu veřejné moci. K tomu dovolací soud doplňuje, že při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Přípustnost dovolání nemůže založit ani údajný rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, či ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018, stran námitky dovolatele, že za situace, kdy k celkové délce řízení přispěl postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Odvolací soud se při řešení této právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že se kritérium postupu soudu významně projevilo při hodnocení celkové délky řízení jako nepřiměřené, a zaujal názor, že v dané věci jsou průtahy příčinou nepřiměřené délky posuzovaného řízení a tudíž již byly zohledněny v základní částce odškodnění, a proto považoval navýšení základní částky o 5 % z tohoto důvodu za adekvátní. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna též v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Jak ostatně uvádí i sám dovolatel za použití citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, „prodlevy v postupu na straně soudu jsou zpravidla (nikoliv však vždy) příčinou celkové nepřiměřené délky řízení, tudíž se odráží již v základní částce zadostiučinění, a jeho zvýšení tak nemusí být přímo úměrné rozsahu, v němž se tyto prodlevy na celkové délce řízení podílely“. Rovněž ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jak bylo již shora uvedeno, při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).). Z části VI Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).
Shodně
jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21), zvlášť když dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelem akcentovaná vysoká inflace se týká až doby po skončení posuzovaného řízení. Konečně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka protiústavnosti lhůty pro předběžné projednání nároku a počátku plynutí prodlení žalovaného, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, neboť za situace, kdy v rozsahu zamítnuté jistiny nebylo dovolání
shledáno přípustným, by ani odlišné právní posouzení počátku prodlení nemohlo žalobci přivodit příznivější rozhodnutí. V rozsahu zamítnutí úroku z prodlení z částky 37 500 Kč za období od 16. 11. 2011 do 4. 3. 2022 přitom žalobce dovolání nepodal. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu