USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) P. K., nar. XY, bytem XY, b) nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem
XY, c) P. K., nar. XY, bytem XY, a d) Y. R., nar. XY, bytem XY, všech
zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova
787/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 131/2015, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 15 Co 481/2016-199,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 163 680 Kč pro každého ze
žalobců jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v
důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 143/2010, které trvalo 4 roky a jehož předmětem bylo určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V důsledku průtahů v řízení měla každému ze
žalobců a) a b) vzniknout též majetková újma ve výši 144 900 Kč, která měla
odpovídat ztrátám, jež měly vzniknout v důsledku nemožnosti pronajmout byt
řádnému nájemníkovi ve výši 275 400 Kč, a nedoplatkům služeb spojených s nájmem
bytu nájemkyní paní K. ve výši 14 400 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 28 C 131/2015-167, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení každému ze
žalobců a) a b) částky 144 900 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky
163 680 Kč pro každého ze žalobců (výrok II) a rozhodl, že žalobci jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok
III). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni žalované
společně a nerozdílně zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok
II). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv
a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v
posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nárocích žalobců a) a
b) na náhradu škody spočívající v nedoplatcích za služby spojené s nájmem bytu
nájemkyní paní K. ve výši 14 400 Kč (nárok každého ze žalobců ve výši 7 200
Kč). Dovolání proto není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu těchto
nároků přípustné. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat dovolacími
námitkami, které se daných nároků týkají.
Pokud jde o nárok na náhradu škody ve zbylém rozsahu, odvolací soud
nepostupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dobu, po
kterou bylo posuzované řízení přerušeno, nehodnotil jako průtah, a to bez
ohledu na průběh vedlejšího řízení, kvůli kterému bylo posuzované řízení
přerušeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2208/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS
3553/15, uveřejněný pod číslem 30/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím bylo
rozhodnuto o náhradě škody ve výši 275 400 Kč, žalobci a) a b) neuplatnili
další dovolací námitky. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v
obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu
úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s
tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a
nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací
soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž závěrem o
přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě
žalobců není. Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy postupoval odvolací soud v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když se zabýval otázkou, zda
vedlejší řízení, pro něž bylo posuzované řízení přerušeno, bylo nepřiměřeně
dlouhé. Po přihlédnutí k závěrům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, ve smyslu § 135 o. s. ř. přitom odvolací soud
nedospěl k úsudku o nepřiměřenosti uvedeného vedlejšího řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009).
Formulují-li žalobci svou dovolací námitku ohledně toho, že i vedlejší řízení
bylo přerušeno, a je proto třeba zkoumat přiměřenost délky druhého vedlejšího
řízení, pro něž bylo první vedlejší řízení přerušeno, na vlastní skutkové verzi
(že vedlejší řízení bylo rovněž nepřiměřeně dlouhé), nebrojí proti právnímu
posouzení, ale skutkovým zjištěním odvolacího soudu, na nichž své rozhodnutí
založil, čímž uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). Pokud jde o počátek prožívání nejistoty ohledně výsledku řízení žalobci a) a
b), kteří byli v posuzovaném řízení žalovanými, se odvolací soud při řešení
této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když (v
souvislosti s rozsudkem soudu prvního stupně) uzavřel, že teprve okamžikem
doručení žaloby se žalobci a) a b) dozvěděli o předmětném sporu, a tudíž jim do
té chvíle žádná nejistota ohledně výsledku řízení nemohla vznikat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Ani otázka žalobců, zda zákonní zástupci nezletilých účastníků řízení mohou,
při zohlednění jejich zákonné povinnosti nezletilé zastupovat, uplatňovat nárok
na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky
řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká výlučně účastníkům
posuzovaného řízení, kterými žalobci c) a d) v dané věci nebyli (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, či přímo ve
vztahu k žalobcům rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2208/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1500/2018). S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustné
ani v rozsahu námitek týkajících se náhrady nemajetkové újmy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu