30 Cdo 2264/2022-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně COMIMPEX, spol. s r. o., IČO 45308918, se sídlem v Praze 3, Chrudimská 2364/4, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 31/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 58 Co 406/2021-174, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 13 C 31/2010-127, zamítl žalobu o zaplacení částky 20 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 7. 2010 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 58 Co 406/2021-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v územním a stavebním řízení ohledně projektu Dostavby a rekonstrukce areálu AGORA Flora na pozemcích parc. č. 3561/1, 3561/2, 4300, 4147/2, 4305/1, 4301, 3547/2 v k. ú. Vinohrady, spočívajících v tom, že nebyla stavebním úřadem informována o územním ani stavebním řízení ohledně tohoto projektu, což vedlo až k vydání stavebního povolení, které nebylo žalobkyni doručeno, ale i přesto na něm byla vyznačena doložka právní moci a stavebník na jeho základě započal s výstavbou.
Následně stavební úřad povolil změnu stavby před jejím dokončením, o čemž žalobkyni rovněž neinformoval, ale žalobkyně proti němu neúspěšně vznesla námitky. V období od 12. 11. 1998 do 28. 6. 2002 vydal stavební úřad sérii kolaudačních rozhodnutí, jimiž bylo povoleno užívání stavby areálu AGORA Flora, ačkoliv dne 13. 2. 2001 Městský soud v Praze řízení o žalobě proti stavebnímu povolení zastavil s tím, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci. Na to stavební úřad rozeslal stavební povolení účastníkům mimo žalobkyni a až dne 29.
6. 2006 sdělil, že stavební povolení bude doručováno veřejnou vyhláškou, což žalobkyně nepovažovala za možné. K námitkám žalobkyně bylo nakonec rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 1. 2007, č. j. S-MHMP 481261/2006/OST/K, stavební povolení změněno tak, že se řízení o povolení stavby Areálu AGORA Flora zastavuje, což se již nepodařilo stavebníkovi zvrátit. Stavební úřad poté neučinil žádné kroky k odstranění takto nepovolené stavby. Částka 20 000 000 Kč s příslušenstvím sestává z částky 4 705 400 Kč s příslušenstvím odpovídající snížení hodnoty jednotek v budově č. p.
2364 na pozemku parc. č. 3563/1 v k. ú. Vinohrady, obec Praha, jichž majoritním vlastníkem je žalobkyně, z důvodu jejich zastínění výstavbou areálu AGORA Flora a z částky 15 294 600 Kč s příslušenstvím představující škodu spočívající ve znemožnění realizace plánované přístavby obchodních prostor či garáží ve vnitrobloku budovy na pozemku parc. č. 3563/2 na hranici s pozemkem parc. č. 3561/1. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve všech jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., čl.
IV a XII zákona č. 287/2018 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak o tom byla žalobkyně v napadeném rozsudku odvolacím soudem poučena.
Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka chybného určení počátku běhu promlčecí doby dle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že nejpozději musela žalobkyně vědět o všech podstatných okolnostech pro uplatnění nároku na náhradu škody v říjnu 2006, kdy uplatnila námitky proti postupu stavebního úřadu, v rámci kterých namítala i nedostatek právní moci stavebního povolení a označila a vyčíslila nyní požadovanou škodu, s tím, že v tomto řízení uplatňovaná škoda vznikla žalobkyni výstavbou areálu AGORA Flora, o vzniku škody spočívající ve snížení hodnoty jednotek se žalobkyně dozvěděla po dokončení této výstavby, k čemuž dle kolaudačních rozhodnutí došlo v letech 1999 až 2002, a o vzniku škody spočívají ve zmaření realizace plánované přístavby z dopisu místostarosty Městské části Praha 3 ze dne 29.
4. 2002 obsahujícího nesouhlas s přístavbou a jeho důvody, o skutečnosti, že doložka právní moci byla na stavebním povolení vyznačena nesprávně a stavební povolení tudíž není pravomocné, se dle odvolacího soudu žalobkyně dozvěděla v průběhu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 129/2000. Odvolací soud se tudíž řádně zabýval jak tím, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody i o tom, kdo za ni odpovídá, tedy čí nesprávný úřední postup vznik škody zapříčinil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1607/2012, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a z něj vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 423/2012).
Od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil, ani pokud uzavřel, že počátek běhu promlčecí doby nelze v daném případě odvíjet až od doručení rozhodnutí o zastavení řízení o povolení stavby, neboť vědomost o skutečnostech zakládajících uplatňovaný nárok měla žalobkyně již mnohem dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016, nebo z něj vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019, a ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1870/2019). Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, a ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, nelze jejich závěry na daný případ aplikovat. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, sice uzavřel, že v jím posuzovaném případě začala tříletá subjektivní promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, předmětem daného řízení však byl ušlý zisk z nájemného, který žalobce před doručením rozhodnutí o vkladu jeho vlastnického práva nemohl vůbec uplatňovat, byť vlastnické právo nabyl zpětně ke dni podání návrhu na vklad svého vlastnického práva.
V nyní projednávané věci však právo žalobce uplatnit nárok na náhradu škody na zastavení řízení o povolení stavby areálu AGORA Flora nijak nezáviselo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, naopak řešil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody v důsledku chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, které vedlo k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k jedné nemovité věci v katastru nemovitostí, který byl odstraněn až rozsudkem soudu, určujícím vlastnické právo jiného subjektu než poškozené, což teprve byl okamžik, kdy se poškozená mohla dozvědět, že vlastníkem nemovité věci není.
I zde se tudíž jednalo o skutkové zcela odlišnou situaci. Nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, se pak zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu, nikoliv otázkou promlčení nároku na náhradu škody. Od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil ani závěrem, že na posouzení běhu promlčecí doby nemá vliv skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto ani o odstranění stavby, ani o dodatečném stavebním povolení, neboť počátek běhu promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že v jeho poměrech nepříznivé důsledky úředního postupu nastaly, nikoliv zda trvají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019, uveřejněný pod č. 26/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1962/2012, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1612/13).
Pokud žalobkyně v rámci vymezení této otázky polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu (zejm. ohledně okamžiku, kdy se v daném případě dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá), uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Ani otázka posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud uzavřel, že vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, neboť žalobkyně sice hájila svá práva, nicméně zjevně nedostatečně, pokud neuplatnila nárok na náhradu škody, ačkoliv jí v tom nic nebránilo, vznesení námitky prodlení tudíž nepředstavuje zneužití práva na úkor účastníka řízení, který by marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20, nelze tyto na danou věc aplikovat, neboť řeší skutkově zcela odlišné situace.
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, se vyjadřuje k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy se žalobce řídil starší judikaturou o nepromlčování nároků na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě, přičemž opačný právní názor byl nastolen až poté, co nárok soudně uplatnil. Nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20, pak řešil rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy v letech 1982 až 1989 a obdobně i nějakou dobu po roce 1989, nebyla na straně státu dána skutečná vůle protiprávní jednání státu identifikovat a odškodnit, poškozený tedy neměl před promlčením práva možnost řádně se domáhat svého práva u soudu.
Taková situace však v daném případě nenastala, neboť již nejpozději v říjnu 2006 o vzniku uplatňovaného nároku na náhradu škody, její výši i o tom, kdo a jakým jednáním ji způsobil, žalobkyně věděla, jak je uvedeno výše, žalobou však tento nárok neuplatnila a pokračovala pouze ve své obraně v rámci stavebního řízení, aniž jí v tom cokoliv reálně bránilo. Skutečnost, že škodný následek trvá (stavba areálu AGORA Flora stále stojí) totiž nepředstavuje výjimečnou okolnost, která by podle výše uvedené judikatury mohla vést k závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Pokud žalobkyně v rámci vymezení této otázky opětovně polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a tvrdí nové skutečnosti (zejm. skutečnosti, které měla zjistit z trestního spisu, a další vývoj přezkumného řízení), uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázka, zda skutečnost, že po vydání rozhodnutí o zastavení stavebního řízení stavební úřad nezahájil řízení o odstranění stavby, je nesprávným úředním postupem, kterou žalobkyně považovala za dovolacím soudem dosud neřešenou, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže, neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezávisí, odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Odvolací soud totiž uzavřel, že v řízení uplatněná škoda vznikla (měla vzniknout) v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci na stavebním povolení, na základě kterého byl postaven areál AGORA Flora, a tím, zda nezahájení řízení o odstranění stavby představuje nesprávný úřední postup či nikoliv se vůbec nezabýval. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani poslední námitka, že odvolací soud nepostupoval podle zákonných ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe v dovolání specifikované, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že stavební povolení, na kterém byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, ačkoliv v právní moci nebylo, nelze považovat za nezákonné rozhodnutí, neboť nebylo zrušeno či změněno pro nezákonnost a nenabylo ani právní moci a současně se nejedná o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, nýbrž toto představuje nesprávný úřední postup stavebního úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 890/2004, nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, uveřejněný pod č. 42/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Tento závěr odvolacího soudu rovněž není v rozporu s žalobkyní zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, neboť v projednávaném případě nedospěl odvolací soud k závěru, že není dán odpovědnostní titul ani ve formě nezákonného rozhodnutí, ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu v podobně vyznačení doložky právní moci na nepravomocném stavebním povolení došlo a právě toto jednání bylo příčinou vzniku v řízení uplatňované škody.
Svým výkladem zákonných podmínek vzniku nároku na náhradu škody tedy odvolací soud odpovědnost žalované za škodu nijak nevyloučil a jeho právní závěry nelze označit za formalistické. Navíc ze skutkových závěrů soudů obou stupňů (na rozdíl od věci projednávané Ústavním soudem) nevyplývá, že by bylo vydané stavební povolení soudem nebo správním úřadem označeno za nezákonné (k zastavení řízení o povolení stavby došlo z důvodu, že areál AGORA Flora již byl postaven, a to bez stavebního povolení, které do zastavení řízení nenabylo právní moci).
Pokud Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn.
1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, v němž Nejvyšší soud analogicky dovodil v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby možnost odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání, i pokud usnesení o vznesení obvinění nebylo formálně zrušeno, tak závěry tohoto rozhodnutí, které se týkalo zcela jiného typu nároku, na danou věc aplikovat nelze. Jestliže žalobkyně v rámci vymezení této otázky rovněž tvrdila, že mezi jednateli a zástupci stavebníka na straně jedné a úředníky stavebního úřadu
existovaly „evidentně nadstandardní vztahy“, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání i z důvodu, že v tomto rozsahu jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu