USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 53/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2022, č. j. 44 Co 58/2022-351, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 36 C 53/2018-313, zamítl žalobu o zaplacení částky 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 2. 2. 2018 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 300 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 44 Co 58/2022-351, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 400 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za újmu na zdraví spočívající v nevratném poškození psychiky žalobce způsobeném psychickým tlakem v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů policie a státního zastupitelství uskutečněného v přípravné fázi trestního stíhání žalobce vedeného následně u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 98 T 31/2003, které bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem ze dne 29. 6. 2004 (dále jen „předmětné trestní stíhání“). Žalobce namítal, že orgány policie a státní zástupce nechali celé trestné řízení proběhnout, ačkoliv již od počátku, popř. krátce po jeho začátku, mělo být zřejmé, že žalobce nemá se stíhanou trestnou činností nic společného.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Dovolání není přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení počátku běhu promlčecí doby dle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud dospěl k závěru o promlčení nároku žalobce na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (zejména z výslechu samotného žalobce), s jehož závěry se zcela ztotožnil a z nichž vyplývá, že zdravotní problémy žalobce zesílily od jeho prvního kontaktu s policií v roce 2000, tedy již před zahájením předmětného trestního stíhání vůči němu, na psychiatrii byl hospitalizován v roce 2002, léčí se s neurotickou poruchou a v roce 2006 mu byl z toho důvodu přiznán invalidní důchod, a uzavřel, že o vzniku tvrzené újmy na zdraví se žalobce dozvěděl nejpozději v roce 2006, kdy mu byl přiznán invalidní důchod a kdy již věděl i o tom, kdo za újmu odpovídá, neboť předmětné trestní řízení (od něhož žalobce vznik své újmy odvozuje) skončilo již v roce 2004 (viz odstavec 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 10 a zejména 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pokud tedy nyní v rámci dovolání žalobce zpochybňuje tyto skutkové závěry odvolacího soudu (a obecně tvrdí, že jeho zdravotní stav se stále vyvíjí a ustálen tedy
není), konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
8. Při posouzení vznesené námitky promlčení pak odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vycházel při stanovení počátku běhu promlčecí doby i jeho délky z § 32 odst. 1 a 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022) a řádně se zabýval jak tím, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku tvrzené újmy na zdraví (neboť pro počátek běhu promlčecí doby je podstatné, kdy újma spočívající ve změně zdravotního stavu vznikla, nikoliv zda trvá), tak i o tom, kdo za ni odpovídá, tedy čí nesprávný úřední postup měl vznik této újmy zapříčinit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1607/2012, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a z něj vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 423/2012). S ohledem na skutkové závěry odvolacího soudu uvedené výše pak uzavřel, že o vzniku újmy se dozvěděl nejpozději v roce 2006, kdy mu byl z důvodu jeho zhoršeného zdravotního stavu po ukončení předmětného trestního stíhání (rozvoj neurotické poruchy) přiznán částečný invalidní důchod.
V tento okamžik totiž žalobce již věděl, jak se jeho zdravotní stav po skončení trestního stíhání změnil a současně, čí nesprávný úřední postup měl vznik této újmy zapříčinit.
9. Při posouzení počátku běhu promlčecí doby se odvolací soud neodchýlil od žalobcem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, neboť ten se věnuje odlišnému typu nároku i skutkově zcela odlišné situaci (tj. odškodnění bolesti a náhradě za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti vůči nemocnici z důvodu poškození zdraví pacienta při operaci, jenž ještě po té, co již měl dle závěru obecných soudů vědět o ustálení svého zdravotního stavu, podstupoval další operace k vyřešení poškození jeho zdraví).
Ze skutkových zjištění obou soudů (učiněných z výpovědi samotného žalobce), jimž je dovolací soud vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) se však nijak nepodává, že by se zdravotní stav žalobce po přiznání invalidního důchodu v roce 2006 v důsledku předmětného trestního stíhání dále zhoršoval nebo že by v této souvislosti po roce 2006 žalobce podstupoval nějaké (v dovolání jen obecně tvrzené) „operace“, jiné „lékařské zákroky“ nebo hospitalizace. Ze stejných důvodů se pak odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, jenž se navíc opět týkal zcela jiného typu nároku, a to odškodnění bolesti pacientky po operaci kolene vůči nemocnici, u níž pacientka tvrdila několik vzájemně věcně i časově odlišných bolestivých stavů.
10. Namítal-li pak žalobce v této souvislosti, že odvolací soud neprovedl jím navržený znalecký posudek, ačkoliv měl, tak tato námitka (vzhledem k tomu, že v tomto směru žalobce v dovolání nezformuloval žádnou dovolací otázku, ani nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání v tomto směru) může představovat pouze námitku případné vady řízení, která však přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
11. Ani otázka posouzení námitky promlčení z pohledu dobrých mravů přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť namítá-li žalobce, že se odvolací soud námitku promlčení neposoudil „optikou dobrých mravů“, což vede k nepřiměřeně tvrdému postihu poškozeného, zcela se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž se posouzením otázky případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zabýval a dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, a to s ohledem na časový odstup mezi uplynutím promlčecí doby a uplatněním nároku u žalované (2009-2017, tj. více než sedm let), resp. od vzniku újmy do jejího uplatnění (2006-2017, tj. více než 10 let), neboť za této situace je vznesení takové námitky orgánem státu jen projevem řádné správy svěřeného majetku a nemá zneužívající charakter ani není jiným způsobem nelegitimní (viz odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Při řešení této otázky se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud posuzoval konkrétní okolnosti, za kterých žalovaná námitku promlčení uplatnila, a neshledal takové výjimečné okolnosti, které by závěr o jejím rozporu s dobrými mravy odůvodňovaly, zejména neshledal, že s ohledem na velký časový odstup mezi vznikem nároku, resp. jeho promlčením, a uplatněním žalobcem by měla vznesená námitka zneužívající charakter na újmu účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a současně nedospěl ani k tomu, že by žalobci v uplatnění nároku v promlčecí době nějaké výjimečné okolnosti bránily (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
12. Odvolací soud se tudíž při posouzení této otázky neodchýlil ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, jenž navíc řešil skutkově zcela nesouměřitelnou situaci (poškozený uplatnil svůj nárok jen necelé 3 měsíce po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby, svého nároku z titulu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které bylo zastaveno a věc byla postoupena k projednání přestupku, nároku se předčasně domáhal ještě před jeho vznikem, tj. před ukončením trestního stíhání, a v průběhu samotného trestního stíhání musel řešit nejen majetkové záležitosti ohledně podnikání, ale musel se vypořádávat i se sebevraždou manželky a matky jeho nezletilé dcery).
Navíc, v čem konkrétně by v případě žalobce měl onen rozpor námitky promlčení s dobrými mravy spočívat, žalobce nijak neupřesnil. V této souvislosti tedy Nejvyšší soud připomíná, že mu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 10. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu