USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Rock Oil plus, s. r. o., identifikační číslo osoby 27242439, se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, zastoupené JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Českém Krumlově, třída Míru 146, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 208 780 326,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 115/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 53 Co 87/2024-239, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se podanou žalobou domáhala po žalované náhrady škody v celkové výši 208 780 326,60 Kč, která jí měla vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem o odnětí povolení č. j. 4263-2/2010-200100-23 ze dne 14. 4. 2010 (dále jen „nezákonné rozhodnutí“). Škoda představuje částku 200 171 885 Kč, která byla k danému dni, tj. ke dni 14. 4. 2010 (ke dni vydání odnětí povolení podnikat), deponována na účtu celního úřadu k zajištění úhrady spotřební daně, a částku 8 608 441,60 Kč představující hodnotu zboží, které bylo žalobkyni ke dni 15. 4. 2010 zajištěno a následně prodáno v dražbě, v důsledku čehož došlo k totální likvidaci žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 15 C 115/2018-194, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 208 780 326,60 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem pro vady, dílem jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh
(odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z § 237 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil procesní otázku vymezení předmětu řízení, hmotněprávní otázku pojmu újma, procesní otázku splnitelnosti důkazního břemene a procesní otázku hodnocení všech provedených důkazů.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postavil své rozhodnutí především na právním závěru, že v daném případě byl naplněn pouze jeden ze tří základních předpokladů pro založení odpovědnosti ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to existence nezákonného rozhodnutí (rozhodnutí Celního úřadu o odejmutí povolení ze dne 14.
4. 2010).
Dovozen nebyl vznik škody (a její výše) ani příčinná souvislost mezi tímto nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, tedy další dvě kumulativní podmínky pro založení odpovědnosti žalované. Za této situace, kdy jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy, že není naplněn další kumulativní předpoklad pro založení odpovědnosti žalované, spočívající v existenci odpovídající příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, nebyl podaným dovoláním (relevantně) zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani žalobkyní předložená „hmotně právní otázka pojmu újma“ zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta, a to otázka vzniku škody.
Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, a dovolání žalobců tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani co se týče otázky vzniku škody (dle žalobkyně otázka „pojmu újma“, která měla spočívat v ekonomické likvidaci žalobkyně). Nadto z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by žalobkyně v řízení uplatnila jiné škodní nároky, než které soudy posuzovaly, tj. škoda představovaná finančními prostředky deponovanými na účtu celního úřadu k zajištění úhrady spotřební daně a škoda představovaná hodnotou zajištěného a následně v dražbě prodaného zboží žalobkyně, ačkoliv i sama žalovaná v průběhu řízení „napovídala“, že za takovou škodu způsobenou v důsledku nezákonného odnětí povolení k činnosti by bylo možno považovat např. ušlý zisk či znehodnocení podniku, avšak žalobkyně v průběhu řízení žádné takové nároky nevznesla a sám jednatel žalobkyně při jednání soudu uvedl, že žalobkyně žádný zisk neměla.
I bez toho tak ani další dovoláním předkládaná otázka splnitelnosti důkazního břemene není způsobilá založit přípustnost dovolání, protože odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení otázky výše škody, která měla spočívat v ekonomické likvidaci firmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001), tudíž na vyřešení předkládané právní otázky dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s.
ř. nezáviselo. Odvolací soud přezkoumávané rozhodnutí nevybudoval na úvaze, že by žalobkyni vznikla škoda, kterou jen nelze přesně vyčíslit, nýbrž uzavřel, že ke vzniku škody na straně žalobkyně nemohlo dojít (bod 11 rozsudku odvolacího soudu). Vyplývá-li z tvrzení žalobkyně v dovolání, že vznik škody byl prokázán, konstruuje tak nepřípustně svůj mimořádný opravný prostředek na odlišném skutkovém základu než odvolací soud. Neměl-li odvolací soud za prokázaný základ nároku na náhradu škody, nešlo o případ, kdy by mohl jeho výši určit na základě tzv. soudcovského uvážení podle § 136 o.
s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn.
25 Cdo 3768/2008, na dané téma vysvětlil, že toto procesní ustanovení umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána (což se v projednávané věci nestalo). Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a tedy i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016, stejně jako s odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, nebo nálezem ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, a z tohoto důvodu nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Pokud jde o samotnou otázku hodnocení důkazů, ani tato nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.).
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1980/2017). Dovolání žalobkyně je vadné v případě námitky, že se odvolací soud nijak nevypořádal s množstvím judikatury, kterou již v odvolání žalobkyně uváděla, což mělo mít za následek porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
I u této námitky je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobkyně neučinila, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit.
Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Pokud žalobkyně vytýká odvolacímu soudu jeho právní názor, že není nutné všechny důkazy hodnotit, ukáže-li se po jejich provedení, že skutečnosti, které jsou jimi prokazovány, jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo byly již prokázány jinými důkazy, tak v podstatě soudům vyčítá nesprávný postup při provádění dokazování a hodnocení důkazů, a když dále namítá, že soudy rozhodly o jiném nároku, než byl předmět řízení vymezený žalobou, poukazuje tím současně (bez ohledu na případné nedostatky ve vymezení dovolacího důvodu či předpokladů přípustnosti dovolání) na možné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takovým vadám řízení, stejně jako k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může ovšem dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.