30 Cdo 2339/2024-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené Mgr. Tomášem Dunglem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 329/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 367 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 184/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 91 Co 52/2024-89, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 27 C 184/2023-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 125 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 242 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 200 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 91 Co 52/2024-89, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 125 100 Kč od 18. 8. 2023 do 12. 12. 2023 zamítl, jinak tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 959 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 12. 2023 do zaplacení, jinak tento výrok (tj. zamítnutí žaloby co do částky 212 291 Kč a co do všech zbývajících úroků z prodlení) potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 22 400 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 367 350 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 25/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to jednak ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně vyhovění žalobě co do částky 125 100 Kč s příslušenstvím a dále ve výroku II v rozsahu změny výroku II rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě co do částky 29 959 Kč s příslušenstvím, tj. celkem žalovaná dovoláním napadala rozsudek odvolacího soudu ohledně vyhovění žalobě co do částky 155 059 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 12. 2023 do zaplacení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka posouzení existence sdílené újmy žalobkyně, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud sice přihlédl k tomu, že žalobkyně sdílela újmu z nepřiměřeně dlouhého řízení se svým synem P. T., nicméně vzhledem k tomu, že k tomuto došlo až v závěrečné fázi řízení (rozhodnutí o pokračování řízení s žalobkyní a jejím synem po úmrtí původního žalobce nabylo právní moci až 21. 10. 2021), nepovažoval za potřebné základní částku s ohledem na sdílení újmy modifikovat. Judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu ke sdílení újmy vychází ze závěru, že úvaha o snížení výše zadostiučinění je na místě v případech, v nichž vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, ale tento závěr nelze aplikovat mechanicky a v každém řízení je třeba přihlédnout k okolnostem případu a zvážit, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Jako možný důvod pro takové snížení zadostiučinění pak dovodil Nejvyšší soud např. situaci, kdy účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, publikovaný pod č. 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016).
6. Vzhledem k tomu, že dle výše uvedeného lze o sdílení újmy uvažovat pouze v případě plurality účastníků řízení (na jedné procesní straně), odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud možné sdílení újmy u žalobkyně posuzoval až od okamžiku, kdy se spolu se synem účastníkem daného řízení stala, nikoliv i v době, kdy byl účastníkem řízení jen její manžel, neboť tento postavení účastníka řízení s nikým dalším nesdílel. Skutečnost, že se žalobkyně jako manželka původního účastníka řízení v průběhu posuzovaného řízení stala následně jeho dědičkou, se projevila v tom, že jí lze přičítat celkovou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009), nemůže však znamenat, že by zde mohl být důvod pro snížení zadostiučinění za dobu, kdy se řízení účastnil jen původní účastník z důvodu sdílení újmy s osobami blízkými, které se však v té době řízení ještě neúčastnily. Takový závěr by totiž vedl ke zcela absurdním důsledkům, neboť téměř každý účastník řízení má osoby blízké, které mohou mít shodný (morální či ekonomický) zájem na výsledku řízení jako on, byť se samotného řízení neúčastní.
7. Pokud pak jde o to, že po určitou (s ohledem na celkovou délku řízení) marginální dobu žalobkyně opravdu svou újmu sdílela se svým synem jako dalším účastníkem řízení, neznamená to bez dalšího důvod ke snížení základní částky zadostiučinění, neboť dle výše uvedené judikatury, je vždy třeba v první řadě zvážit konkrétní okolnosti daného případu. Odvolací soud se tudíž od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud ke sdílení újmy přihlédl, nicméně s ohledem na to, že toto trvalo ve vztahu k celkové délce řízení pouze po nepatrnou dobu, dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě důvod pro snížení základní částky pro posouzení tohoto doplňkového kritéria dán není. Na tom pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud v rámci jiné věci stejné žalobkyně s ohledem na toto doplňkové kritérium zadostiučinění snížil, neboť v každé věci je třeba hodnotit konkrétní okolnosti daného případu, které pak mohou odlišný závěr ohledně tohoto doplňkového kritéria odůvodnit.
8. Z těchto důvodů se odvolací soud rovněž neodchýlil ani od žalovanou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, neboť otázkou sdílené újmy se zabýval a své závěry řádně odůvodnil.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč určené podle § 1 odst. 2 věty první, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Žalovaná tedy je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu