30 Cdo 2407/2024-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce B. H., zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 627 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 73/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 22 Co 140/2023-299, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení celkové částky 3 627 200 Kč s příslušenstvím, resp. částky 2 977 200 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 600 000 Kč s příslušenstvím, o kterém však soud prvního stupně dosud nerozhodl), jako náhrady škody, tj. nákladů obhajoby ve výši 91 300 Kč, cestovních výdajů ve výši 37 514 Kč a ušlého zisku ve výši 2 648 386 Kč a náhrady nemajetkové újmy/újmy na zdraví ve výši 850 000 Kč, resp. 200 000 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby), vzniklých žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 12/2016.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2023, č. j. 19 C 73/2020-263, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 977 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů státu ve výši 15 419 Kč České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 648 386 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 648 386 Kč s příslušenstvím (výrok I), a v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II a III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, v rozsahu jeho výroku I, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání nemůže ve smyslu § 237 o. s. ř. založit otázka nesprávného posouzení příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí, resp. nezákonným trestním stíháním a vznikem škody v podobě žalobcem nárokovaného ušlého zisku, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalované odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky ze dne 14.
3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn.
30
Cdo 237/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013 a ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 936/2006). Odvolací soud na základě částečně zopakovaného a doplněného dokazování postupem dle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru (viz bod 52 a 54 odůvodnění napadeného rozsudku), že byla prokázána (znaleckým posudkem MUDr. Ročka a v něm citovanými podklady a vyjádřením MUDr. Kučery, MBA) mimo jiné existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody (z důvodu zhoršení zdravotního stavu v důsledku trestního stíhání nemohl žalobce vykonávat svou hlavní podnikatelskou činnost, kterou by za obvyklého běhu věcí pro společnost Strojírny – RINOH, s. r. o. vykonával). Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Výše zmíněné závěry odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí v podobě nezákonného trestního stíhání a tvrzeným ušlým ziskem žalobce) přitom nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový.
Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, pročež vychází-li žalovaná ve svém dovolání z odlišného skutkového základu, přičemž současně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a věta prvá o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost podaného dovolání podle § 237 o.
s. ř. Odvolací soud se neodchýlil od dovolatelkou citované judikatury, neboť dovolatelkou namítaný rozpor vychází právě a pouze z její polemiky se skutkovým stavem.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky o tom, že odvolací soud použil znalecký posudek MUDr. Ročka ze dne 1. 9. 2021 jako základní podklad pro své rozhodnutí o části žalovaného nároku v rozsahu dovoláním napadeného výroku I přesto, že dle žalované trpí „zásadními vadami a je z toho důvodu nepoužitelný“. Jak již bylo uvedeno výše, z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím.
V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze, tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tedy přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). K dovolatelkou citovaným výhradám odvolacího soudu k znaleckému posudku MUDr. Ročka je na místě pouze poznamenat, že tyto se výlučně týkají právního rámce pro stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění, nikoliv poznatků o zdravotním stavu žalobce a jeho příčinách. Se skutkovými závěry týkajícími se ušlého zisku nijak nesouvisí a nemohou je zpochybnit.
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelky, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí, neboť věc odlišně skutkově i právně kvalifikoval, aniž seznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně, a tím zatížil řízení vadou a porušil taktéž ústavní právo žalované na spravedlivý proces, čímž se měl odchýlit od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/2020, které se týkaly mimo jiné principu kontradiktornosti.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami. Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní.
2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.). Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12). Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.
Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Jak zdůraznil Ústavní soud, skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvoustupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).
O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelky uplatněné argumentace se nejedná, jelikož žádná z právně významných okolností souzeného případu nebyla soudy činěna in camera, respektive právně významná zjištění soudy učinily na základě provedeného dokazování a byly také i předmětem zájmu účastníků (srov. např. zvukový záznam z jednání odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2024, z něhož je zřejmá možnost účastníků řízení vyjádřit se po učiněném částečném zopakování a doplnění dokazování mimo jiné k provedeným listinným důkazům, tedy i k předmětným znaleckým posudkům).
Ve světle shora vyloženého je zřejmé, že odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/2020, je nepřípadný. Dovolatelce se tudíž ani v tomto ohledu nepodařilo přípustnost jejího dovolání založit. Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalobce spojených s podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu