30 Cdo 2637/2025-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. V. L., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 46/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 19 Co 110/2025-127, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 13. 3. 2024 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 87/2014, které skončilo jeho zproštěním obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“ nebo „posuzované trestní řízení“). Následně vzal žalobce svou žalobu co do částky 22 000 Kč částečně zpět, neboť tuto částku mu žalovaná dne 12. 3 2024 uhradila.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 27 C 46/2024-91, řízení co do částky 22 000 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 128 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 3. 2024 do zaplacení (výrok II), a co do částky 850 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 3. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III). Současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 33 911 Kč (výrok IV).
3. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 19 Co 110/2025-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu zamítl také co do částky 48 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 3. 2024 do zaplacení a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 56 562 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřovalo proti jeho výroku I (na základě něhož byla žaloba finálně zamítnuta co do částky 898 000 Kč s příslušenstvím). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Ačkoliv dovolání je poměrně obsáhlé a žalobce v něm uvádí několik námitek a formuluje 4 právní otázky, je z jeho obsahu zřejmé, že nesouhlasí s přiznanou výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou posuzovaným trestním stíháním a namítá, že byla stanovena v rozporu s v dovolání citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
6. Nejvyšší soud v první řadě zdůrazňuje, že dle jeho konstantní judikatury je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).
7. Jde-li o postup při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci posuzovaným trestním stíháním, odvolací soud (částečně ve shodě se soudem prvního stupně) objasnil, z jakého důvodu považuje částku 102 000 Kč za dostačující (odvolací soud sice považoval za přiměřenou výši zadostiučinění částku do 100 000 Kč, s ohledem na rozsah odvolání žalované však rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku jen ohledně částky 48 000 Kč s příslušenstvím a žalobce tak fakticky na zadostiučinění získal částku 102 000 Kč, neboť částka 22 000 Kč mu byla vyplacena a částka 80 000 Kč s příslušenstvím mu byla přiznána soudním rozhodnutím) a jeho závěry nikterak extrémní nejsou, neboť přiznanou výši zadostiučinění určil po náležitém zhodnocení judikaturou Nejvyššího soudu dovozených kritérií, a to povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků v osobnostní sféře žalobce, přičemž na jejich podkladě provedl srovnání s výší zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly a jež mu byly známy z jeho úřední činnosti, příp. se jednalo o případy známé a použité ke srovnání soudem prvního stupně, které rovněž považoval za srovnatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, a ze dne 16. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1285/2025). Odvolací soud rovněž přihlédl k době, která od vydání rozhodnutí ve srovnatelných případech uplynula, a uvedl, z jakých důvodů za srovnatelné nepovažuje zbylé případy použité ke srovnání soudem prvního stupně a případy označené žalobcem, příp. i žalovanou (které jako srovnatelné odmítl soud prvního stupně a tyto závěry odvolací soud nijak nerevidoval).
Současně odvolací soud podrobně rozebral, jak byl žalobce (ještě před podáním žaloby v posuzované věci) odškodněn za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, uvedl, jakým způsobem se tato skutečnost (zahrnující zvýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení o 30 % pro kritérium významu předmětu řízení pro žalobce a zohlednění některých závažných aspektů újmy žalobce) promítla do výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze samotného trestního stíhání (viz odstavce 18 až 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavci 26 až 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud svůj právní názor na přiměřenou výši zadostiučinění za trestní stíhání řádně a v souladu s výše uvedenou judikaturou odůvodnil.
8. K tomu dovolací soud doplňuje, že žalobcem v dovolání opakovaně zdůrazňované „zcela úmyslné nerespektování závazného právního názoru“ obsaženého ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu vydaném v posuzovaném trestním řízení při dalším projednávání této trestní věci ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné
právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. 9. Svým právním posouzením se pak odvolací soud neodchýlil, ani od žalobcem citovaných nálezů Ústavního soudu (a to od nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, ze dne 10. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), neboť újmu žalobce svým rozhodnutím nijak nebagatelizoval, zhodnotil ji podle okolností dané věci a zadostiučinění stanovil po řádně provedeném porovnání s jinými dle odvolacího soudu srovnatelnými případy, přičemž přihlédl i k tomu, že se jedná o rozhodnutí starší. Navíc nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, se týkal jiného typu nároku, a to zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, u něhož se zadostiučinění stanovuje podle odlišných pravidel. 10. Poukazoval-li žalobce v dovolání rovněž na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak tyto na danou věc nedopadají, neboť Stanovisko se věnuje zcela odlišnému typu nároku, u nějž se výše zadostiučinění stanovuje zcela rozdílným způsobem, a to zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. 11. Formuloval-li žalobce v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, tři otázky (1) zda se mají soudy prvého a druhého stupně při nápravě škod způsobených jinými soudy „alespoň elementárně vcítit do pozice souzeného člověka“, (2) zda v posuzované věci soudy prvního a druhého stupně zohlednily, že žalobce „trestní řízení pohltilo a vyšel z něj po více než deseti letech s rozvráceným osobním, rodinným i pracovním životem“ a (3) zda soudy svým postupem újmu žalobce bagatelizovaly přiznáním nedostatečného zadostiučinění, tak první otázka je koncipována zcela obecně (vágně), bez potřebné souvztažnosti k důvodům napadeného rozhodnutí a konkrétní právní otázku ani nepředstavuje, neboť žalobce neuvádí žádné právní posouzení konkrétní skutečnosti, které by pokládal za nesprávné. Jedná se toliko o opis určitého apelu soudu ochrany ústavnosti, který však má význam jen ve spektru jedinečných okolností každé projednávané věci. Druhou otázkou předestírané skutečnosti (že trestní řízení žalobce pohltilo a vyšel z něj po více než deseti letech s rozvráceným osobním, rodinným i pracovním životem) pak ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (které není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat) v nejmenším neplynou (viz zejména odstavec 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavcem 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), žalobce tak v tomto směru opět konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud. Jde tak ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Poslední otázka (přiměřenosti přiznaného zadostiučinění) pak byla vypořádána výše. 12. Pokud žalobce položil i dle jeho názoru neřešenou otázku, zda musí obecné soudy v rámci posouzení významu předmětu řízení a přiznané výše peněžitého zadostiučinění také adekvátně přihlédnout k odškodňovací judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, neboť náhrada nemajetkové újmy za nesprávné úřední rozhodnutí představuje morální odškodnění, jež představuje nápravu zásahu do důstojnosti, včetně způsobení strachu, ponížení a psychického utrpení, tak v první řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného se hodnotí při stanovování přiměřeného zadostiučinění za újmu z nepřiměřené délky řízení, nikoliv při určování přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním řízením, které nevyústilo v odsouzení poškozeného. Jedná se tudíž o zcela odlišný typ nároku, u něhož se přiměřené zadostiučinění stanovuje zcela jiným způsobem při hodnocení rozdílných skutečností. Žalobcem odkazované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (tj. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2001 ve věci Werner proti Polsku, stížnost č. 26760/95, ze dne 6. 7. 2006 ve věci Salah proti Nizozemí, stížnost č. 8196/02, ze dne 9. 5. 2006 ve věci C proti Finsku, stížnost č. 18249/02, ze dne 28. 1. 2003 ve věci Peck proti Spojenému království, stížnost č. 44647/98, ze dne 18. 12. 2001 ve věci R D proti Polsku, stížnost č. 29692/96, ze dne 24. 6. 2003 ve věci Stretch proti Spojenému království, stížnost č. 44277/98, ze dne 20. 2. 2003 ve věci Djavit An proti Turecku, stížnost č. 20652/92, ze dne 9. 10. 2003 ve věci Ezeh a Connors proti Spojenému království, stížnosti č. 39665/98 a 40086/98, ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, a ze dne 26. 2. 2002 ve věci Kutzner proti Německu, stížnost č. 46544/99) pak vychází ze zcela odlišných skutkových okolností a (až na rozsudek ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, v němž bylo řešeno odškodnění za uložení a částečné vykonání nepřiměřeného trestu) řeší zásahy do zcela odlišných práv (právo na shromažďování, na soukromí, na obhájce či na veřejné jednání atd.). Jejich závěry tudíž nelze na danou věc aplikovat. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že odškodnění za nemajetkovou újmu z trestního stíhání, které nevyústilo v odsouzení poškozeného, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva neplyne, takový nárok byl dovozen judikaturou vnitrostátní. Evropský soud pro lidská práva se věnuje pouze porušení jednotlivých článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. Navíc veškeré zásahy do osobnostních práv žalobce vyplývající ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (které není Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn přezkoumávat) byly při stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněny. 13. Namítal-li žalobce současně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že se odvolací soud neměl dostatečně vypořádat s žalobcem v odvolacím řízení citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 26 C 37/2015 uvedeným pro srovnání, tak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není. 14. Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud poukazuje na to, že s tímto případem se odvolací soud (po provedení poměrně rozsáhlého srovnání a vypořádání ostatních případů, na které žalobce jako na srovnatelné poukazoval) vypořádal, a to v závěru odstavce 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž poukázal na to, že bez znalosti, pro jaký trestný čin byl tamní poškozený trestně stíhán, nelze řádné srovnání provést. 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu