30 Cdo 1285/2025-208
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce E. F., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 6/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 14 Co 313/2024-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 14 Co 313/2024-176, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 2. 2024, č. j. 18 C 6/2022-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 5. 1. 2022 domáhal zaplacení náhrady „škody“ (správně nemajetkové újmy) ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím z důvodu nezákonného rozhodnutí, kterým podle něj bylo usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Chomutov ze dne 21. 2. 2013, č. j. KRPU-275211-22/TČ-2012-040381, o zahájení žalobcova trestního stíhání, které skončilo vydáním pravomocného zprošťujícího rozsudku (dále též jen „posuzované trestní stíhání“).
2. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 18 C 6/2022-133, zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), konstatoval, že trestním stíháním žalobce došlo k porušení jeho práva na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou
3. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. Usnesením č.j. KRPU-275211-22/TČ-2012-040381 ze dne 21. 2. 2013, doručeným žalobci téhož dne, bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“). Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově podal na žalobce dne 15.
8. 2013 u Okresního soudu v Chomutově obžalobu pod č. j. 2 ZT 120/2013-28, a to pro podezření ze spáchání pokusu zločinu podvodu dle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) TZ a pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) TZ. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 3 T 92/2013-534, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán. Trestní řízení trvalo ode dne 21. 2. 2013, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, až do právní moci zprošťujícího rozsudku dne 27.
5. 2021. Žalobce samostatně požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v délce trestního řízení, o kterémžto nároku bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 4. 2021, č. j. 8 C 93/2020-56, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 8 Co 105/2021-82, jimiž bylo konstatováno porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a byla mu přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 109 184 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované uplatnil nárok na „náhradu škody“ z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
Žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 92/2013 proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jímž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21.
2. 2013, a za jeho vydání se žalobci omluvila. Soud prvního stupně dále zjistil, že před zahájením uvedeného trestního stíhání byl žalobce již pětkrát odsouzen a že zároveň s posuzovaným trestním stíháním vedly orgány činné v trestním řízení proti žalobci další dvě trestní stíhání.
4. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil po právní stránce podle ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1, 2 OdpŠk. Zhodnotil, že usnesení č.j. KRPU-275211-22/TČ-2012-040381 ze dne 21. 2. 2013, kterým bylo zahájeno trestní řízení vůči žalobci, bylo nezákonným rozhodnutím. Zahájené trestní řízení skončilo vydáním pravomocného rozsudku, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Vydáním tohoto nezákonného rozhodnutí došlo k zásahu do osobní integrity žalobce. Soud prvního stupně po zvážení okolností případu a po zohlednění kritérií vymezených v judikatuře Nejvyššího soudu např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 122/2012), ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 58/2011) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, uzavřel že dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním uvedeného nezákonného rozhodnutí je konstatování porušení práva. Mimo to vzal soud prvního stupně v potaz také fakt, že proti žalobci byla jak v minulosti, tak ale i současně s posuzovaným trestním stíháním vedena trestní řízení, která skončila „prohlášením jeho viny“. Ačkoli tedy odškodňované trestní řízení působilo na žalobcův psychický stav nepříznivě, nedosahoval tento zásah do jeho osobní integrity takové míry, která by vyžadovala finanční odškodnění. Intenzita zásahu do duševní sféry žalobce nebyla tak intenzivní, aby musel vyhledat odbornou pomoc a se svými duševními problémy se léčit. Stejně tak ani další tvrzené negativní dopady v podobě rozchodu s přítelkyní a nezaložení rodiny nedosahovaly takové intenzity, aby byla na místě finanční kompenzace. K rozpadu vztahů dochází i v případech, kdy není proti žádnému z partnerů vedeno trestní řízení a pokud hrozba trestu znamenala pro žalobce překážku v založení rodiny, pak tuto skutečnost s ohledem na druhé současně probíhající trestní řízení, ve kterém žalobci také hrozil trest odnětí svobody ve výměře až 4 roky za přečin vydírání a ve kterém byl pravomocně odsouzen, nebylo možné jednoznačně vztáhnout pouze na toto jediné trestní řízení. Konečně soud prvního stupně zhodnotil, že žalobce nebyl osobou bezúhonnou a trestní řízení na něj nemohlo mít tak zásadní vliv jako na osobu, proti které by bylo vedeno jedno trestní řízení.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 14 Co 313/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil [výrok I a) rozsudku odvolacího soudu] a ve výroku III jej změnil potud, že výše nákladů řízení činí 26 684 Kč; jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I b) rozsudku odvolacího soudu] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud shledal, že důkazy, které soud prvního stupně provedl, tvoří spolehlivou oporu pro skutková zjištění, která učinil, a proto ve svém rozhodnutí z těchto závěrů o skutkovém stavu také vyšel. Jako správné označil
7. Ve vztahu k věci samé odvolací soud uvedl, že v posuzovaném případě není sporu o tom, že bylo zahájeno trestní stíhání proti žalobci, ve věci následně vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 92/2013 a že uvedené stíhání skončilo pravomocným rozhodnutím o zproštění obvinění (přesněji obžaloby – poznámka Nejvyššího soudu). Stejně tak nebylo pochyb ani o tom, že žalovaná odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání.
Odvolací soud poukázal na ustálenou soudní praxi, že stát odpovídá i za škodu a nemajetkovou újmu, která byla způsobena zahájením a vedením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím soudu. Připomenul, že jak žalobce, tak i okresní soud používali pojmy škoda a nemajetková újma promiscue, ačkoli podle obsahu žaloby se žalobce domáhal pouze a jen náhrady nemajetkové újmy. Mezi účastníky nebyl spor o existenci tzv. odpovědnostního titulu, nýbrž o formu vhodného zadostiučinění.
8. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, která měla za to, že dostatečným zadostiučiněním bylo již mimosoudně učiněné konstatování, že v trestním řízení u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 92/2013 vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, jímž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 3. 2013, a omluva za jeho vydání. Odvolací soud upozornil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1641/2021, že pouhé konstatování vydání nezákonného rozhodnutí bez uvedení toho, jaká konkrétní práva byla poškozena, je nedostatečné. Aproboval tak rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém bylo rozhodnuto o poskytnutí zadostiučinění žalobci formou konstatování zásahu do osobnostních práv žalobce, která byla ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu konkrétně a přiléhavě vyjmenována. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vyhodnotil, že v daném případě byla poskytnutá nepeněžní forma zadostiučinění dostačující. Stejně tak odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že podle ustálené judikatury, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, pokud je odpovědnost založena nezákonným rozhodnutím, pak vznik újmy se nepresumuje a je na žalobci, aby tvrdil a prokazoval, že mu nemajetková újma vznikla. Žalobce, ač řádně poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., však tvrzený rozsah vzniklé újmy neprokázal. K prokázání svých tvrzení o rozsahu vzniklé újmy žalobce označil jediný důkaz, kterým byla svědecká výpověď jeho kamaráda B. B. Tato výpověď však prokázala pouze to, že žalobce uvedené trestní stíhání považoval za nespravedlivé, obával se, že mu bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a že jeho trestní stíhání narušilo jeho vztahy s rodinnými příslušníky, jeho partnerkou i kamarády. Neprokázal však, že by trestní stíhání mělo závažnější dopady do psychického zdraví žalobce ani do jeho sexuálního života. Neprokázalo se ani žalobcovo tvrzení, že ze strachu z nepodmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody nepočal potomka, ani to, že po právní moci osvobozujícího rozsudku již početí dítěte nebylo z biologického hlediska možné. Tvrzení, že se odstěhoval na samotu u lesa, aby se vyhnul kontaktu s veřejností a zásahům ze strany policie, si žalobce sám vyvrátil svým dalším tvrzením, že se jednalo o nemovitost jeho přítelkyně. Primární motivací k jeho přestěhování proto bylo naplnění partnerského soužití. Za správný označil odvolací soud i postup soudu prvního stupně, který neodhlédl od vlivu předchozích žalobcových odsouzení a nadto i souběžně probíhajícího trestního řízení ve věci sp. zn. 29 T 174/2012, ve kterém byl žalobce pravomocně shledán vinným. Odvolací soud proto neshledal příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a hrozbou vysokého trestu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
10. Dovolatel namítá rozpor se způsobem určení formy zadostiučinění, kdy se měl odvolací soud odchýlit zejména od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, které jsou v dovolání obsáhle citovány. Z uvedeného nálezu se podává, že soudy obou stupňů jeho újmu v nyní projednávané věci bagatelizovaly, jejich postupem, co do zvolené formy zadostiučinění, je dovolatel „překvapen, rozčarován a šokován“. Požaduje, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V uvedeném nálezu byly formulovány celkem tři otázky, které odvolací soud posoudil odchylně, a které (soudě podle obsahu dovolání) žalobce předkládá i Nejvyššímu soudu v tomto řízení, a to: 1/ mají se soudy prvého a druhého stupně alespoň elementárně vcítit do pozice souzeného člověka, zejména za situace, kdy mají napravit škody způsobené jinými soudy (tím spíše trestními)? 2/ Zohlednily soudy prvního a druhého stupně, že žalobce trestní řízení pohltilo a vyšel z něj po více než 8 letech s rozvráceným osobním, rodinným i pracovním životem? 3/ „Bagatelizovaly soudy prvního a druhého stupně svým postupem újmu, kterou sice konstatovaly, avšak skutečný dopad nezákonného postupu státu, alespoň co se výše nároku a finančního ohodnocení týká, přiznáním nedostatečného zadostiučinění?“ K této otázce se pak vztahuje (na jiném místě dovolání) navazující dovolací argumentace odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017, podle něhož standardní význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému a že dokonce i výrazně snížený (nikoliv však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k peněžitému zadostiučinění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7.2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020). Výše zadostiučinění pak nesmí být symbolická, jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18.
11. Současně předkládá judikatorně dosud neřešenou otázku, a to 4/ zda musí obecné soudy v rámci posouzení významu předmětu řízení a přiznané výše peněžitého zadostiučinění také přihlédnout k opakujícímu se nesprávnému úřednímu postupu orgánů veřejné moci. Dovolatel připomíná, že byl souběžně s posuzovaným trestním stíháním, jehož se týká nyní projednávaná věc, stíhán ještě v samostatném řízení pod sp. zn. 29 T 38/2013, kde byl rovněž ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od 2 až do 8 let nepodmíněně a takto na něj byl orgány činnými v trestním řízení činěn enormní nátlak. Ačkoliv i posléze byl žalobce obžaloby zproštěn, stát se za toto (souběžně probíhající) trestní stíhání dosud rovněž neomluvil. Dovolatel nakonec připomíná, že i ve sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je jasně deklarováno, která řízení jsou bez dalšího spojována s vyšším významem pro poškozené, když mezi tato jsou jednoznačně zařazena i řízení trestní. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a uvedla, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Upozornila, že podané dovolání je spíše polemikou o míře, v jaké měla být žalobci poskytnuta satisfakce, což je zásadně věcí soudu nižších stupňů. Navrhovala, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázku č. 1/ nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu projednat, neboť je koncipována zcela obecně (vágně), bez potřebné souvztažnosti k důvodům napadeného rozhodnutí. Dovolání v tomto rozsahu neobsahuje formulaci žádné konkrétní právní otázky, dovolatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, do kterých se měly soudy nižších stupňů podle jeho přesvědčení vcítit. Daná otázka je toliko opisem určitého apelu soudu ochrany ústavnosti, který však má význam jen ve spektru jedinečných okolností každé projednávané věci. Protože daná vada nebyla v zákonem stanovené lhůtě dovolatelem odstraněna (§ 241a odst. 2 a 3, § 243c odst. 1 o. s. ř.), nelze se v tomu odpovídajícím rozsahu dovoláním dále věcně zabývat.
18. Rovněž otázka č. 2/ nezakládá ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť dovolatelem předestírané skutečnosti (že trestní řízení žalobce pohltilo a vyšel z něj po více než 8 letech s rozvráceným osobním, rodinným i pracovním životem) ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (které není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat) v nejmenším neplynou [srov. zejména odstavec 27 rozsudku odvolacího soudu] a žalobce tak v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud. Tato námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
19. Nejvyšší soud neshledal s ohledem na znění § 237 o. s. ř. dovolání přípustným nakonec ani pro otázku 4/, tedy zda musí obecné soudy v rámci posouzení významu předmětu řízení a přiznané výše peněžitého zadostiučinění také přihlédnout k opakujícímu se nesprávnému úřednímu postupu orgánů veřejné moci. Okolnost, že se orgány veřejné moci dopustily opakovaně „nesprávného úředního postupu“, rovněž ze skutkových zjištění nižších soudů v této věci neplyne. Měl-li snad dovolatel na mysli, že proti němu byla zčásti souběžně vedena dvě trestní řízení, jež skončila zproštěním obžaloby (jak posuzovaná věc Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 3 T 92/2013, tak i další majetková věc projednávaná u téhož soudu pod sp. zn. 29 T 38/2013), pak Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, uvedl, že byl-li obviněný stíhán ve více trestních řízeních pro skutek obdobné povahy, avšak odlišný v časových souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z takových řízení. Tamtéž bylo vysvětleno, že dovolací soud nepovažuje za přiléhavou myšlenku, že každé souběžně probíhající trestní stíhání by mělo vytvořit podklad pro násobení nemajetkové újmy, avšak lze přisvědčit úvaze, že s narůstajícím počtem trestních stíhání, která následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstají a je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu, žalobcem tvrzenou a prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením. Této povinnosti odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) náležitě dostál, jestliže dospěl k závěru, že většina tvrzení žalobce o vzniklé újmě zůstala neprokázána či naopak byla vyvrácena (viz zejména odst. 27 napadeného rozsudku a odst. 29 a 30 rozsudku soudu prvního stupně), a že hrozba vysokého trestu v posuzovaném řízení nebyla odvozována od jeho vlastního průběhu, nýbrž byla poplatná tomu, že v osobě žalobce jde o speciálního recidivistu, který byl již dříve nejméně pětkrát soudně trestán a ještě po zproštění obžaloby v nyní odškodňované věci byl dovolatel opět odsouzen pro další úmyslnou trestnou činnost, tudíž jemu vzniklá újma byla nesouměřitelná s újmou osob, které trestnou činnost nepáchají.
20. Ačkoliv žalobce ve své kritice směřované ke způsobu určení formy přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou újmu [otázka č. 3] nesprávně argumentuje dle něj existencí typově či subjektivně zvýšeného významu předmětu posuzovaného trestního řízení (jeho odkaz na sjednocující stanovisko a další rozsudky Nejvyššího soudu je poněkud nepřípadný, neboť se týkají výlučně odškodňování nepřiměřených délek řízení a naopak nedopadají na obsahově zcela odlišné nároky odvozované od újmy způsobené nezákonným rozhodnutím), je jeho dovolání přípustné pro posouzení dané otázky, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 5 písm. a) OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
23. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
24. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
26. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Pouhý nesouhlas žalobce se závěrem odvolacího soudu, že přiměřeným (a dostatečným) zadostiučiněním v jeho případě bylo konstatování porušení práva, tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. Žalobce však v té souvislosti přípustně napadl i způsob, jímž odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) závěru o formě zadostiučinění dosáhl.
27. Podle ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy, jak již výstižně uvedl odvolací soud, správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
28. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1) a 2). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.
29. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“. K obdobnému závěru dospěl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012.
30. Stejný závěr byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž doplnil, že neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými druhy náhrad (odlišné) nemajetkové újmy a uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Nejvyšší soud pak v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, neboť bez něj zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, s tím, že byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec [tedy kdy bylo, jako v projednávané věci, toliko konstatováno porušení práva] anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Z těchto závěrů vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, jenž navíc zdůraznil, že kromě povinnosti žalobce přesvědčivé srovnání provést, a vhodnosti, aby tímto způsobem své argumenty o nedůvodnosti požadavku žalobce podpořila i žalovaná, je možné, aby i soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.
31. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby, a pokud nevyústí v odsouzení pachatele, je způsobilé vyvolat vedle vzniku škody i vznik nemajetkové újmy, jíž lze reparovat buď konstatováním porušení práva, a pokud by se tato forma nejevila jako dostatečná, v peněžité formě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015). Konstatování porušení práva pak je možno považovat za dostatečnou formu satisfakce spíše ve výjimečných případech, kdy je způsobená újma nepatrná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016). Tak tomu může být v případě, že trestní stíhání nevedlo k zvláště nepříznivým následkům v poměrech poškozeného, přitom nepochybně lze rovněž přihlédnout i k jeho trestní minulosti.
32. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že za situace, kdy je mezi účastníky řízení spor nejen o výši přiměřeného zadostiučinění, ale i o jeho formě, je nezbytné na základě srovnání posuzované věci se stranami označenými případy, které se dle jejich názoru v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, či případy známými soudu z jeho úřední činnosti, s nimiž účastníky seznámil, určit nejen případnou výši peněžitého zadostiučinění, ale eventuálně i jeho formu, neboť bez takového srovnání nelze přezkoumatelným způsobem dospět k závěru, že újma způsobená poškozenému je natolik nízká, že postačuje její odškodnění nepeněžitou formou (tj. konstatováním porušení práva či omluvou).
33. Vztaženo do poměrů projednávané věci proto platí, že soudy obou stupňů se sice v této věci pečlivě zabývaly okolnostmi na straně poškozeného, nicméně zjištěné skutečnosti již nepodrobily výše požadovanému srovnání s odškodněním újmy jiných poškozených ve skutkově pokud možno obdobných případech (srov. též § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Požadavek na takové srovnání platí nejen pro určení výše peněžitého zadostiučinění, ale též i pro zvolení vhodné formy kompenzace, nevyjímaje konstatování porušení práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2813/2023). Bude tedy především na žalované, aby nabídla soudu prvního stupně srovnání s případy jiných poškozených, které měly obdobnou trestní minulost a u nichž byly prokázány obdobné dopady nezákonně zahájeného trestního řízení, jako tomu bylo v případě dovolatele, stejně tak žalobci nic nebrání označit srovnatelné případy, v nichž naopak zadostiučinění v relutární podobě poskytnuto bylo. Neoznačí-li účastnici srovnatelné (vhodné) případy, nic nebrání soudu rovněž provést požadované zhodnocení z hlediska věcí jemu známých (v případě tzv. soudních notoriet je třeba účastníky se srovnávanými případy při nařízeném jednání seznámit). Porovnání je třeba provádět tak, aby byly zřejmé jak obdobné, tak i odlišné okolnosti, zejména pokud jde o komparaci újem trestním stíháním způsobených, kdy hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby je hlediskem nejvýznamnějším. Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru, nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával. Nebylo-li dosud provedeno potřebné srovnání, je právní posouzení ze strany odvolacího soudu (a spolu s ním i soudu prvního stupně) neúplné, a proto nesprávné.
34. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda dosavadní řízení není zatíženo zmatečnostními vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad dovolatel neohlašoval a Nejvyšší soud je z obsahu spisu nezjistil.
35. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
36. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobce nově posoudí poté, co si opatří dostatek podkladů na základě zopakovaní či doplnění dokazování ve vztahu k otázce stanovení formy, popř. výše požadovaného zadostiučinění. Doplnit možno, že Nejvyšší soud se v této fázi řízení nijak nevymezuje vůči vhodné formě zadostiučinění, která nakonec vyplyne (až) ze srovnávaných případů jiných poškozených.
37. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 6. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu