ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze
3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C
330/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
12. 2016, č. j. 11 Co 375/2016-156, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 11 Co 375/2016-156,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2016, č. j. 28 C
330/2014-130, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 251 018 Kč s
příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 („kauza H-SYSTEM“),
v němž vystupoval v procesním postavení poškozeného.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.
3. 2016,
č. j. 28 C 330/2014-130, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a uložil
žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o
skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obžalovaným J. E., J. V., L. T., I. K., P. S. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001. Řízení bylo zahájeno sdělením
obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, obžaloba byla
podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001, dne 11. 9. 2001
se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody připojil žalobce spolu s
dalšími poškozenými, jež zastupovala H. M.. Hlavní líčení se konala v září a
říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v lednu a únoru
2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo jiné byly
vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl vyhlášen
rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných
činů podvodu, poškozování věřitele
a zpronevěry a bylo též rozhodnuto o jejich povinnosti společně a nerozdílně
nahradit poškozeným (včetně žalobce) vzniklou škodu. S odvoláními obžalovaných
a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu
dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky, dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost nebo
jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu
2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy
a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek, jímž
byli obžalovaní K., S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo
nahradit poškozeným škodu, což se týkalo i žalobce a jeho majetkového nároku ve
výši 420 500 Kč. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že je nutno
rozsáhle doplnit dokazování. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v
březnu a dubnu 2009
a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované vinnými ze zvlášť
závažného trestného činu podvodu a rozhodl též o povinnosti obžalovaných
nahradit poškozeným (včetně žalobce) vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací tento v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně dne 30. 4. 2010 zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání s tím, že soud prvního
stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Městský soud v Praze po doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze
dne 13. 12. 2010 opětovně uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich
povinnosti nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne
29. 6. 2011 zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestu
(zatímco výroky o vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011
nabyly samostatně právní moci)
a znovu o trestech pro obžalované rozhodl tak, že tresty odnětí svobody snížil
pod dolní hranici trestní sazby z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu byla podána obžalovanými a nejvyšším státním
zástupcem dovolání a Nejvyšší soud dne 30. 10. 2012 rozsudek odvolacího soudu
ohledně výroků o trestu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s
tím, že uložené tresty se vzhledem k okolnostem případu, kdy jednání
obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru společenské nebezpečnosti, jeví jako
nepřiměřeně nízké. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013
poté Vrchní soud v Praze zastavil dne 10. 1. 2013 trestní řízení a stížnost
podanou nejvyšším státním zástupcem proti usnesení o zastavení řízení Nejvyšší
soud odmítl dne 29. 8. 2013. Dne 4. 3. 2014 žalobce uplatnil u žalované svůj
nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku adhezního řízení,
přičemž v rámci předběžného projednání žalovaná shledala délku posuzovaného
řízení nepřiměřenou, avšak s ohledem na okolnosti případu, zejména princip
sdílené újmy poškozenými, přistoupila k podstatnému snížení peněžitého
zadostiučinění a žalobci uhradila toliko částku 2 314 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, posuzoval od doby, kdy se žalobce jako poškozený připojil se svým
nárokem do trestního řízení, do nabytí právní moci usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 10. 1. 2013 o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie a
takto určenou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou. Vzal v úvahu, že trestní
řízení bylo skutkově náročné z důvodu rozsáhlé trestné činnosti obžalovaných a
mimořádného počtu poškozených. V posuzovaném řízení bylo provedeno rozsáhlé
dokazování a věc byla opakovaně projednávána na všech stupních soudní soustavy. Co se týče postupu soudů, posuzované řízení nebylo postiženo významnějšími
průtahy, avšak pochybení lze spatřovat v opakovaném rušení rozsudků soudu
prvního stupně. Význam řízení pro poškozeného soud prvního stupně zhodnotil
jako nižší a z toho důvodu považoval za přiměřené zadostiučinění konstatování
porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud prvního
stupně v tomto ohledu zdůraznil, že připojení se poškozeného do trestního
řízení je výrazem beneficia legis zákonodárce, což činí význam adhezního řízení
pro žalobce podstatným způsobem sníženým, jelikož primárně se předpokládá, že
poškozený žalobce má svá majetková práva uplatňovat v řízení občanskoprávním. Kromě majetkového nároku, se kterým se poškozený k trestnímu řízení připojil,
nemá poškozený právo na morální satisfakci spočívající v trestním stíhání
a odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozenému způsobena škoda. Ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného vzal soud prvního
stupně dále v úvahu, že žalobce nemohl důvodně očekávat uspokojení svého
nároku, což bylo konstatováno i přímo v trestním řízení, jak se podává z
usnesení ze dne 30. 10. 2012, v němž Nejvyšší soud uvedl: „[…] vzhledem k výši
způsobené škody, nejméně 982 655 845,40 Kč a vzhledem k vysokému počtu
poškozených klientů (více než 1 000 osob) je zřejmé, že tato škoda zůstane
neuhrazena a pro poškozené v podstatě nedobytná“. Soud prvního stupně rovněž
přihlédl k tomu, že význam adhezního řízení se v průběhu trestního řízení
měnil, neboť již dne 6. 6. 2006 byl pravomocně odsouzen obžalovaný S. a další
dva spoluobžalovaní, a bylo rozhodnuto
o jejich povinnosti k náhradě škody. Nejistota žalobce ohledně výsledku
adhezního řízení pak zcela odpadla po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 6. 2011, když další řízení se vedlo již jen ohledně výroků o trestu pro
zbývající obžalované. Konečně soud prvního stupně zhodnotil, že poškození při
hájení svých zájmů vystupovali společně a jejich újma je tak sdílená.
V souhrnu
všech uvedených okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že jako
přiměřené a plně reflektující vzniklou nemajetkovou újmu je zadostiučinění ve
formě konstatování porušení práva, přičemž žalobci již byla v rámci předběžného
projednání nároku žalovanou poskytnuta vyšší forma zadostiučinění, tedy
zadostiučinění peněžité.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne
29. 6. 2011, z jehož odůvodnění zjistil předchozí průběh trestního řízení,
zejména důvody, pro něž byly předchozí rozsudky soudu prvního stupně odvolacím
soudem rušeny, jakož
i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, z něhož zjistil důvod zrušení
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 ohledně výroků o trestu. V
ostatním pak odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně.
7. Odvolací soud znovu hodnotil délku posuzovaného řízení, kterou
vymezil od doby, kdy se žalobce jako poškozený připojil k trestnímu řízení se
svým nárokem na náhradu škody, do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2012, když další průběh trestního řízení se již rozhodování o nároku žalobce
netýkal. Takto vymezenou délku posuzovaného řízení odvolací soud přes enormní
složitost věci „jak po stránce skutkové, tak právní i procesní“ shledal za
nepřiměřenou, neboť v postupu trestního soudu prvního stupně shledal pochybení,
když jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 23. 4. 2009 byl zrušen pro „závažné
vady“. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním závěrem učiněným soudem
prvního stupně ohledně druhu kompenzace nemajetkové újmy, když znovu hodnotil
kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 987/2015, přisoudil adheznímu řízení nižší význam než řízení
civilnímu, když na rozdíl od osoby obviněného se domněnka zvýšeného významu
trestního řízení
u poškozeného neuplatní. Odvolací soud též přisvědčil úvaze soudu prvního
stupně, že význam předmětu adhezního řízení je u žalobce snížen z důvodu
faktické nedobytnosti jeho pohledávky a že se tento význam dále měnil v
závislosti na průběhu trestního řízení. Odvolací soud však s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, nedovodil, že by na straně poškozených bylo možno
shledat jejich újmu jako sdílenou. Přesto uzavřel, že se s ohledem na složitost
posuzovaného řízení a nižší význam řízení pro žalobce jedná o výjimečný případ,
kdy k zadostiučinění žalobce postačuje konstatovat porušení jeho práva, přičemž
uhrazení peněžitého zadostiučinění ze strany žalované v rámci předběžného
projednání nároku toto konstatování porušení práva v sobě implicitně obsahuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podle svého
obsahu směřuje proti výroku I o věci samé. V dovolání žalobce uplatnil
následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil míru závažnosti
vzniklé nemajetkové újmy žalobce a nesprávně stanovil formu zadostiučinění,
která žalobci za vzniklou újmu náleží. Nesprávný je tak podle žalobce závěr
odvolacího soudu, že dostačující formou kompenzace je konstatování porušení
práva. V případech odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je podle žalobce
primárním prostředkem zadostiučinění relutární satisfakce, a to „ve výši
vypočtené v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva“, když se v
dané věci nejedná o výjimečný případ naprosto zanedbatelné újmy žalobce.
Uvedené vyplývá podle žalobce z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované například stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i například z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
10. Žalobce dále považoval za nesprávný závěr, že adhezní řízení pro něj
mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasil s tím, že se má jako poškozený domáhat
náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko
určitým beneficiem legis. Poukazoval naopak na to, že i poškozenému je v
trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002,
sp. zn. 3 Tdo 110/2002. Žalobce má za nesprávný rovněž úsudek, že nižší význam
adhezního řízení je v daném případě odůvodněn konkrétními okolnostmi případu,
poněvadž podle odvolacího soudu nemohl žalobce s ohledem na výši škody a počet
poškozených reálně očekávat uspokojení svého majetkového nároku.
11. Odvolací soud rovněž podle žalobce přecenil při posuzování
jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné
dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu
prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku
nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta
republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobce.
12. Konečně žalobce namítal porušení svého práva na spravedlivý proces,
když napadené rozhodnutí pro něj nebylo předvídatelné, jelikož soudy rozhodly v
mnoha jiných případech
o nárocích poškozených z téže trestní věci tak, že poškozeným peněžité
zadostiučinění přiznaly.
13. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud při
hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro
poškozeného) a určení formy zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem,
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše
či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1.
2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
20. Otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobce
za snížený
z důvodu, že v adhezním řízení žalobcem uplatněný majetkový nárok je fakticky
nedobytný, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se
odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu,
pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek ze
dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). S ohledem na mimořádně vysokou škodu
a počet poškozených muselo být žalobci již od počátku trestního řízení zřejmé,
že reálná vymahatelnost jeho pohledávky je minimální, jak dovodil v posuzovaném
řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo
408/2012-279. Tato okolnost pak měla zásadní vliv na význam předmětu řízení pro
žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] z hlediska toho, co reálně pro něj bylo
v adhezním řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
21. Ani při řešení otázky, zda žalobce mohl důvodně pociťovat nejistotu
z dalšího průběhu trestního řízení po vydání zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2012, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobci nesvědčí právo na potrestání
obžalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30
Cdo 4578/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 73/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16).
Žalobcovo přesvědčení o tom, že v trestním řízení nebylo pravomocně rozhodnuto
o jeho nároku vůči obžalovaným, navíc neodpovídá průběhu a výsledku trestního
řízení. Žalobce získal exekuční titul vůči obžalovanému S. již v roce 2006,
vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce 2011. Po uvedeném rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2012 se trestní řízení vedlo již pouze ohledně rozhodnutí
o trestech pro uvedené obžalované, takže žalobce již nemohl objektivně
nejistotu ohledně výsledku řízení pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
22. Námitka žalobce, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces,
jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech
jiné odvolací senáty, které peněžité zadostiučinění přiznaly, trpí vadami, pro
něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý
dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání
považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý
proces), kdy požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například
uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud
měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
23. Žalobce ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení
učiněné odvolacím soudem při aplikaci § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, konkrétně
nesprávné zhodnocení kritéria složitosti věci a typového významu adhezního
řízení pro poškozeného z důvodu beneficia legis, jakož i ve výsledku nesprávně
určené formy zadostiučinění. Jelikož odvolací soud uvedené právní otázky
posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání
přípustné a zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
26. Již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále
jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud přijal závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba
tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení
práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. V odůvodnění stanoviska pak
Nejvyšší soud uvedl následující: „Evropský soud pro lidská práva vychází ze
´silné, ale vyvratitelné domněnky´, že nepřiměřená délka řízení znamená pro
stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz
rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006,
A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, nebo K. J. K výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení,
Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným
porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v
penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému
zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných
okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného
nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně
přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 722/2015).
27. Dovolací soud již opakovaně přijal závěr, že konstatace porušení
práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam
předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v § 31a odst.
3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v
nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného [kritérium uvedené
v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení
nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).
28. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
987/2015, dále přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku
poškozeného, který uplatnil v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu
škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního
stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní,
domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v
adhezním řízení.
29. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro
poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený
využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli
trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou
judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z
toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u
adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu
řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí
týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o
majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný
nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé
okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro
poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné –
apriorní – nevymahatelnosti nároku).
30. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně)
snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k
zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení
práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko
v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko
nepatrný. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že postačující formou
zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce, neboť posuzované řízení
mělo pro žalobce nižší význam, jedná se o právní závěr nesprávný. Závěr o
nepatrném významu řízení pro žalobce, který by značil, že v psychické sféře
žalobce se doba řízení nemohla negativně projevit, totiž dosažen nebyl.
Případný nižší význam předmětu adhezního řízení pro poškozeného žalobce daný
konkrétními okolnostmi případu se pak musí zohlednit při úvahách o určení výše
peněžitého zadostiučinění, tedy při procentuální úpravě základní sazby
odškodnění.
31. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším
kritériem pro stanovení formy
a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž
poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím
větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek
Nejvyššího osudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Naopak kritérium
složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] nemá vliv na to, jakým
způsobem se doba řízení negativně projevila v psychické sféře žalobce, a není
tak podstatné pro závěr o tom, zda jako přiměřená forma zadostiučinění
postačuje konstatování porušení práva. Je-li shledána celková délka
posuzovaného řízení jako nepřiměřená, pak ani mimořádná složitost posuzovaného
řízení nemůže zvrátit závěr, že žalobci náleží jako odpovídající forma
kompenzace zadostiučinění peněžité. Kritérium složitosti řízení je ovšem nutno
(stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu)
zohlednit v rámci úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka
peněžitého odškodnění žalobce, přičemž je nutno srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak tato kritéria základní částku
ovlivnila.
32. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobce v dovolání neoznačuje a z
obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení
jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk je z rozvedených důvodů
nesprávné a nesprávný je i závěr podle § 31a odst. 2 OdpŠk o formě
zadostiučinění poškozenému žalobci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku
odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
V rámci nového projednání věci soud prvního stupně při stanovení formy,
popřípadě výše zadostiučinění znovu posoudí všechny konkrétní okolnosti věci a
při hodnocení jednotlivých kritérií uvedených příkladmo v § 31a odst. 3 OdpŠk
se bude řídit citovanou judikaturou dovolacího soudu, jakož i závěry
vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17
(srov. opakovaně bod 28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a
Evropského soudu pro lidská práva).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
36. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu