30 Cdo 2804/2020-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce
V. V., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem,
se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 12 C 202/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 91 Co 38/2019-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 225
000 Kč způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
kompenzačního řízení vedeného v posledku u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
32 C 65/2014.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
10. 2017, č. j. 12 C 202/2015-74, žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení
částky 225 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II). Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování ve věci samé v
potřebném rozsahu. Správně aplikoval dotčená ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Odvolací
soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 65/2014 bylo zahájeno dne 18. 10. 2006
(tehdy bylo vedeno před vyloučením části věci u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 16 C 313/2006 na celkovou částku 5 000 000 Kč) a skončeno usnesením o
zastavení řízení pro zpětvzetí žalobce dne 26. 8. 2014. Řízení trvalo 7 let a
10 měsíců a bylo nepřiměřeně dlouhé. Ke dni 26. 8. 2014 nastal též konec doby
rozhodné pro stanovení formy a výše zadostiučinění, neboť již nepochybně
skončila jakákoli nejistota žalobce o výsledku řízení. Odvolací soud souhlasil, s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz
), se soudem prvního stupně ohledně stanovení základní částky zadostiučinění
(celkem za rozhodnou dobu 102 500 Kč) vycházející z dolní hranice rozpětí (tj. z 15 000 Kč za jeden rok řízení). Považoval ji za dostatečnou (přiměřenou)
vzhledem „k charakteru posuzovaného řízení a jeho běhu, které již bylo jednou
odškodněno“ (viz níže). Dále se zabýval jednotlivými kritérii dle § 31a odst. 3 OdpŠk a z hlediska
významu řízení pro poškozeného měl posuzované řízení za standardní. Z hlediska kritéria složitosti řízení dospěl k závěru, že dokazování bylo v
posuzovaném řízení komplikováno postupnými úpravami žaloby, byl zadán znalecký
posudek a po úpravě žaloby bylo zadání posudku zrušeno, bylo vícekrát změněno
základní posouzení uplatněného nároku, byla prováděna řada důkazů dle
postupných návrhů žalobce. Pro tuto skutkovou složitost dokazování odvolací
soud souhlasil se snížením základní částky zadostiučinění o 10 %. Měl dále za
to, že je na místě snížit základní částku zadostiučinění o dalších 20 % pro
procesní složitost, neboť v posuzovaném řízení bylo vydáváno množství
procesních rozhodnutí, bylo rozhodováno o ustanovení zástupce žalobce, o jeho
osvobození od soudních poplatků (a to zvlášť pro dovolací řízení), zástupci
žalobce byla přiznávána záloha a odměna, byl prováděn výslech dožádaným soudem,
byla řešena věcná příslušnost soudu, žalobce byl poučen o povinnosti uplatnit
nárok u žalované jako nemajetkovou újmu a dne 19. 5. 2009, 21. 6. 2010, 18. 3. 2013 a 23. 10. 2013 byl žalobce opakovaně vyzýván k úpravě žalobních tvrzení.
Z
dílčího hlediska (projednání věci na více stupních soudní soustavy) měl
odvolací soud za přiměřené dále snížit základní částku zadostiučinění o 15 %,
neboť věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy a též u Ústavního
soudu. Po posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci odvolací soud zvýšil základní
částku zadostiučinění o 10 % pro nekoncentrovaný postup soudu, který ne zcela
dodržoval zásadu procesní ekonomie a činil kroky v řízení často nepromyšleně,
byť poměrně plynule. Příkladmo dvakrát prodloužil řízení kvůli výslechu žalobce
dožádaným soudem, když ho nakonec stejně pro vylíčení skutkových tvrzení
eskortoval k dalšímu jednání, také mezi výzvami k úpravám žaloby byly
rozestupy. Uzavřel, že řízení bylo možno vést koncentrovaněji a v kratší lhůtě. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba snížit
základní částku zadostiučinění kvůli chování žalobce, nikoliv však o 15 %. Žalobce několikrát v průběhu řízení doplňoval skutková žalobní tvrzení (podání
ze dne 15. 11. 2007, 8. 6. 2009, 7. 1. 2010, 1. 7. 2010 a 27. 11. 2013), která
i podstatným způsobem měnil, a teprve v průběhu posuzovaného řízení předběžně
uplatnil nárok u žalované jako nárok na nemajetkovou újmu. Odvolací soud měl
oproti soudu prvního stupně za správné (přiměřené) snížení ve výši 20 %. Po zhodnocení všech kritérií odvolací soud považoval za přiměřenou výslednou
částku zadostiučinění 46 125 Kč. Odvolací soud dále vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná již přiznala
žalobci (na základě jeho jiné žádosti ze dne 28. 12. 2014) přiměřené
zadostiučinění ve výši 71 759 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného před
Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 43/2013, jež bylo zahájeno (a vedeno
pod touto spisovou značkou) po vyloučení části věci (nároku ve výši 200 000 Kč)
z původního řízení o žalobě na zaplacení 5 000 000 Kč u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 16 C 313/2006. Nyní projednávaná věc byla též z tohoto
původního řízení vyloučena k samostatnému řízení usnesením Okresního soudu v
Karviné ze dne 29. 11. 2013. Jinak řečeno, posléze vyloučené části věci byly
původně po určitou dobu projednávány v řízení jediném pod posledně zmiňovanou
spisovou značkou (sp. zn. 16 C 313/2006). Dle obsahu stanoviska žalované, ta
jednoznačně odškodňovala žalobce za nepřiměřenou délku popsaného řízení sp. zn. 23 C 43/2013 (za jeho celkovou délku), aniž by byl do již přiznaného
zadostiučinění jakýmkoli způsobem promítnut předmět odškodňovaného řízení. Za
společnou délku části původního řízení (6 let a 5 měsíců) z již poskytnutého
zadostiučinění poměrně připadá 49 614 Kč. Odvolací soud měl za to, že o tuto
již poskytnutou částku je tedy nutné snížit zadostiučinění, které by jinak
žalobci přiznal, tedy v důsledku přiznat žalobci pouze rozdíl těchto částek
(tj. 46 125 Kč – 49 614 Kč). Jelikož však výše zadostiučinění, kterou žalovaná
již žalobci za část řízení v období od 18. 10. 2006 do 22. 3. 2013 zaplatila,
je vyšší, než částka, která by mu náležela za délku celého nyní posuzovaného
řízení (tj. ode dne 18. 10. 2006 do dne 26. 8.
2014), nezbylo dle odvolacího
soudu, než žalobu v uvedeném rozsahu zamítnout. Rozsudek odvolacího soudu, dle obsahu však pouze v rozsahu věci samé, napadl
dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitky dovolatele směřující proti celkové délce řízení (že řízení bylo
pravomocně skončeno o měsíc později), posouzení skutkové a procesní složitosti
řízení (že podle žalobce složité nebylo) či typového významu posuzovaného
řízení, postrádají obligatorní náležitosti dovolání, především vymezení
předpokladů jeho přípustnosti. Přitom může-li být dovolání přípustné jen podle
§ 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací
důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace
(části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dále nelze přisvědčit dovolatelově námitce (s jeho odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014), že odůvodnění
odvolacího soudu trpí absencí přezkoumatelné aplikační úvahy, pro niž by mělo
být dovolání přípustné. Podobně jako v odkazovaném rozhodnutí i v rozsudku ze
dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2078/2019, Nejvyšší soud přijal závěr, že
pokud nastane situace, kdy odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem
rezignuje na právní posouzení tak, že z odůvodnění jeho písemného vyhotovení
rozhodnutí nelze postihnout stěžejní momenty právního posouzení coby právně
kvalifikačního zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci, pak nelze než
konstatovat, že takovéto rozhodnutí je postiženo nejen (jinou) vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale i (s ohledem na absenci
přezkoumatelné aplikační úvahy) nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud konstatuje, že výše uvedený závěr je
založen zásadně na naplnění podmínky, že „odvolací soud zákonu odpovídajícím
způsobem rezignuje na právní posouzení tak, že z odůvodnění jeho písemného
vyhotovení rozhodnutí nelze postihnout stěžejní momenty právního posouzení“,
což by se ostatně blížilo i porušení ústavního práva účastníka řízení na
spravedlivý proces. Tato situace však v nynější věci nenastala, neboť z
odůvodnění napadeného rozsudku je bez pochyb zřejmé, že se odvolací soud
zabýval právním hodnocením kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk (tj. stěžejními
momenty právního posouzení nutnými ke korektnímu stanovení nejen nepřiměřenosti
délky řízení, ale i formy a výše zadostiučinění za újmu z ní vzniklou) a na
základě toho učinil závěr odrážející se jak v základní částce, tak i v
modifikované konečné částce zadostiučinění. Takový postup odvolacího soudu je
též souladný s rozhodovací praxí prezentovanou zejména ve stanovisku. V rozsahu
této námitky tak není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
K dílčí námitce, že odvolací soud vycházel ze základního odškodnění na samé
dolní hranici 15 000 Kč, aniž by jakkoliv svou úvahu odůvodnil, dovolací soud
odkazuje též na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které ani v případě
extrémní délky řízení, která by podle stanoviska vedla k použití výchozí částky
až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného
řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč.
Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti
[uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži
státu. Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky,
není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž
otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016,
i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka
posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho
přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30
Cdo 4037/2011). Ani zde se tak odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, pokud nezahrnul délku
předběžného projednání nároku do celkové doby řízení, když o tuto délku muselo
být řízení (již v jeho průběhu) přerušeno. Tato námitka však nemůže založit
přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této
skutečnosti (otázky) ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Jak totiž vyplývá z
odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud vyšel z celkové délky řízení,
tj. včetně doby dodatečného projednání nároku u ministerstva, toliko nutnost
poučit žalobce o nesplnění této povinnosti zohlednil jako jednu (vedle řady
dalších) ze skutečností hodnocených v rámci kritéria složitosti řízení.
V další dovolací námitce (postavené na předpokladu přípustnosti dovolání co do
otázky dovolacím soudem dosud neřešené), dovolatel v podstatě brojí proti
právnímu závěru odvolacího soudu, že poměrná část kompenzace ve výši 49 614 Kč
z plné kompenzace ve výši 71 759 Kč placené žalovanou dovolateli za odlišné
nepřiměřeně dlouhé řízení (vedené pod sp. zn. 23 C 43/2013) má být zohledněna
ve výšce plnění v nynější věci. K tomu dovolací soud uvádí, že pokud odvolací
soud zohlednil poměrnou část plnění ze strany žalované, které se žalobci
dostalo za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 23 C 43/2013, z
důvodu, že zmíněné řízení a řízení v nynější věci byla před vyloučením
dotčených částí řízením jedním (společným), a to v podstatné délce 6 let a 5
měsíců, není tento postup ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nejde tedy o věc dovolacím soudem dosud
neřešenou. Již podle stanoviska, byť byl uvedený závěr vysloven ve vztahu k
újmě vycházející z přerušeného i vedlejšího řízení, je třeba dbát toho, aby
nárok nebyl uplatňován duplicitně. Ze stanoviska přitom jednoznačně vyplývá, že
se odškodňuje nepřiměřená délka řízení jako takového, nikoliv samostatně
jednotlivé předměty řízení. Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6.
2020, sp. zn. 30 Cdo 2001/2019, je vyjádřen přístup, dle kterého je třeba
zásadně zamezit duplicitnímu odškodňování, tj. ve výsledku nemá být nastolen v
právu nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, byla, ať
už zcela, nebo i jen částečně, kompenzována duplicitně. Dovolací soud tak
uzavírá, že ani tato námitka není s to založit přípustnost dovolání.
Ve zbylém rozsahu dovolání dovolatel předkládá již jen vlastní verzi správné
výše kompenzace, avšak bez bližší relevantní argumentace umožňující dovolacímu
soudu odpovídající dovolací přezkum. K tomu dovolací soud uvádí, že ve své
judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění
závisí vždy na jedinečných skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem
soudu prvního stupně, přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje
právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk,
přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009,
nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu