30 Cdo 2874/2019-222
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně SOLAR PROJEKT
LIBNÍČ s. r. o., IČO 28113098, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14,
zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně,
Dominikánské náměstí 656/2, proti žalované České republice – Ministerstvu
životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 17 C 232/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 1. 2019, č. j. 28 Co 283/2018-156, takto:
I. V dovolacím řízení se pokračuje.
II. Dovolání se v rozsahu napadení rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 1. 2019, č. j. 28 Co 283/2018-156, ve výroku I odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 28 Co
283/2018-156, se v rozsahu výroku II mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 24. 5. 2018, č. j. 17 C 232/2017-95, se mění tak, že se žaloba
na zaplacení částky 1 342 098,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od
14. 8. 2017 do zaplacení zamítá.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
před soudy všech stupňů 2 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24. 5. 2018, č. j. 17 C 232/2017-95, vyslovil povinnost žalované zaplatit
žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 1 342 098,71 Kč spolu s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 14. 8. 2017 do
zaplacení (výrok I) a současně žalované uložil nahradit žalobkyni náklady
řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se zaplacení uvedené částky
domáhala vůči žalované z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena
neprovedením řádné transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU
ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále
jen „směrnice 2012/19“), do českého právního řádu, a to v termínu do 14. 2.
2014. Žalobkyně, která je od roku 2010 provozovatelem fotovoltaické elektrárny
Libníč, žalované vytýkala, že zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně
některých dalších zákonů, ve znění novely provedené zákonem č. 165/2012 Sb., o
podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, která nabyla
účinnosti dne 1. 1. 2013 (dále jen „zákon o odpadech“), obsahoval ustanovení §
37p odst. 2, které provozovatelům solárních elektráren ukládalo povinnost
zajistit financování nutné pro zpracování, využití a odstranění elektroodpadu
ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013. Směrnice 2012/19, která
vstoupila v platnost dne 13. 8. 2012, totiž prostřednictvím svého čl. 13 odst.
1 vyžadovala, aby členské státy Evropské unie nejpozději do 14. 2. 2014
zajistily financování nákladů na odstraňování odpadu ze solárních panelů
výlučně prostřednictvím jejich výrobců, jednalo-li se o odpad z výrobků
uvedených na trh již od 13. 8. 2005. Na splnění povinnosti stanovené v § 37p
odst. 2 zákona o odpadech přitom žalobkyně vynaložila právě částku 1 342 098,71
Kč, jejíž náhrady se proto domáhá.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po
provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobkyně je provozovatelem
fotovoltaické elektrárny Libníč, která byla uvedena do provozu v roce 2010,
přičemž veškeré fotovoltaické panely tvořící její součást byly uvedeny na trh
po 13. 8. 2005. Na základě smlouvy o zajištění kolektivního plnění povinností
provozovatele solární elektrárny, kterou žalobkyně uzavřela dne 30. 6. 2013 se
společností REMA PV Systém, a. s., žalobkyně uvedené společnosti v souvislosti
s plněním své zákonné povinnosti plynoucí z § 37p odst. 2 zákona o odpadech, ve
spojení s § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, zaplatila v době od 19. 12.
2014 do 8. 12. 2016 částku 1 342 098,71 Kč. Náhradu této částky pak žalobkyně u
žalované předběžně uplatnila dne 13. 2. 2017, žalovaná však tomuto jejímu
požadavku nevyhověla.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo zejména z
aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud
prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Soud prvního stupně uvedl, že
členské státy odpovídají za škodu způsobenou porušením komunitárního práva,
přičemž odpovědnost státu za škodu se uplatní ve všech případech, kdy členský
stát poruší komunitární právo, bez zřetele na to, jaký orgán státu je za
předmětné jednání, opomenutí či porušení odpovědný. Stát je odpovědný též za
škodu, která byla způsobena jednotlivci tím, že nebyla provedena (řádně a včas)
směrnice, v důsledku čehož je povinen nahradit jednotlivci škodu, je-li
zakotveno určité subjektivní právo jednotlivce, porušení práva je dostatečně
závažné a existuje kauzální vztah mezi porušením a vzniklou škodou. Soud
prvního stupně shledal, že v dané věci byly splněny současně všechny podmínky
vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence odpovědnostního titulu
(chybná transpozice směrnice 2012/19), vznik škody (škoda je rovna částce,
kterou žalobkyně vynaložila na „likvidaci odpadu“ z fotovoltaické elektrárny
Libníč, a to v důsledku plnění své povinnosti plynoucí jí ze zákona o odpadech,
jehož ustanovení je i po uplynutí transpoziční lhůty rozporné se směrnicí
2012/19, přičemž škodu lze ve smyslu § 138 odst. 1 trestního zákoníku považovat
za značnou) a též existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a
vznikem škody (pokud by byla směrnice 2012/19 transponována řádně, nebyla by
žalobkyně po 14. 2. 2014 nucena vynaložit předmětné finanční prostředky na
„likvidaci odpadů“ a ke škodě by nedošlo). Nad rámec uvedeného soud prvního
stupně uvedl, že dotčené ustanovení čl. 13 směrnice 2012/19 nedávalo prostor
žalované pro jiné uvážení, když dle jasného ustanovení měla zajistit, aby
výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu
prostředí šetrné odstraňování odpadních elektrických a elektronických zařízení
od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na
trh po 13. 8. 2008 (správně 13. 8. 2005 – pozn. Nejvyššího soudu), a tudíž
porušila komunitární právo, když v § 37p odst. 1 a 2 zákona o odpadech
stanovila jako hraniční datum 1. 1. 2013 [pro panely uvedené na trh po tomto
datu stanovila, že náklady na „odpad“ budou hradit výrobci, pro panely uvedené
na trh do tohoto data budou hradit náklady provozovatelé, kteří povinnost
zajistí prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, a
to prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných
minimálně s roční periodicitou, počínaje od 1. 1. 2014, na základě smlouvy
uzavřené nejpozději do 30. 6. 2013 s osobou podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona
o odpadech tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. 1. 2019].
Z uvedených důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se důvodně
domáhá zaplacení shora uvedené částky, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl a
to včetně zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po marném uplynutí
šestiměsíční lhůty ode dne doručení uplatnění nároku.
5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako
soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh žalované na
přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok II
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, přičemž za správný označil též právní závěr, z
něhož rozsudek prvostupňového soudu vychází. Odvolací soud se totožnil se s
argumentací soudu prvního stupně týkající se přiměřené aplikace zákona č.
82/1998 Sb. v případě odpovědnosti státu za porušení unijního práva na
vnitrostátní úrovni. Z gramatického výkladu čl. 13 odst. 1 věty první směrnice
2012/19 pak ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že financování odpadů z
fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13. 8. 2005 mělo být nejpozději po
14. 2. 2014 zajištěno tak, že tyto náklady měli nést výrobci těchto zařízení. S
ohledem na tento jednoznačný výklad rozhodného ustanovení unijního práva, o
němž nejsou rozumné pochybnosti, odvolací soud shledal, že není nezbytné
požádat Soudní dvůr Evropské unie (dále též „SDEU“) o rozhodnutí o předběžné
otázce. Odvolací soud dále uvedl, že vnitrostátní právní úprava, která byla
schválena ještě před přijetím směrnice 2012/19, zmíněnému požadavku
nevyhovovala, neboť v § 37p odst. 2 zákona o odpadech stanovila ve vztahu k
solárním panelům uvedeným na trh od 13. 8. 2005 do 31. 12. 2012 tuto povinnost
nikoliv výrobcům, nýbrž provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou solární
panely součástí. Na tomto stavu se přitom do termínu stanoveného na 14. 2. 2014
nic nezměnilo, pročež i odvolací soud uzavřel, že k řádné transpozici směrnice
2012/19 do českého právního řádu nedošlo. Odvolací soud rovněž konstatoval, že
se v posuzovaném případě nejedná o nepřípustnou pravou retroaktivitu, a za
současného poukazu na rozsudek SDEU ze dne 19. 11. 1991, Francovich a Bonifaci
proti Italské republice, C-6/90, konstatoval, že mu v tomto řízení nic nebrání
posoudit otázku řádné implementace směrnice 2012/19 do českého právního řádu,
byť žádné řízení pro porušení povinnosti podle čl. 258 Smlouvy o fungování
Evropské unie není v této souvislosti proti České republice vedeno. Za situace,
kdy by při řádné transpozici předmětné směrnice do vnitrostátního právního řádu
hradil částku 1 342 098,71 Kč vynaloženou na likvidaci fotovoltaických článků,
jež je předmětem tohoto řízení, jejich výrobce, pak odvolací soud přisvědčil
též závěru soudu prvního stupně, podle kterého se jedná o škodu, jež žalobkyni
vznikla a za níž žalovaná odpovídá.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání dovodila ze skutečnosti, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „hmotného i procesního práva“, které dosud
nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a při jejichž řešení odvolací
soud pochybil. V této souvislosti žalovaná konkrétně zformulovala tyto otázky:
a) Je právní úprava zakotvená v § 37p odst. 1 a 2 zákona o odpadech v souladu s
čl. 13 směrnice 2012/19, a to i s přihlédnutím k okamžiku nabytí platnosti a
účinnosti obou těchto předpisů?
b) Provedl odvolací soud správný a eurokonformní výklad časové působnosti čl.
13 směrnice 2012/19 ve vztahu k financování odpadních solárních panelů?
c) Dopadá čl. 13 směrnice 2012/19 z hlediska své časové působnosti a s ohledem
na princip právní jistoty, legitimního očekávání a zákaz pravé retroaktivity i
na solární panely uvedené na trh od 13. 8. 2005, ve vztahu k nimž tak měla být
od 14. 2. 2014 v českém právním řádu stanovena povinnost jejich výrobců
financovat náklady na sběr, zpracování, využití a šetrné odstranění?
d) Lze povinnosti související s financováním nákladů na odpadní elektrická a
elektronická zařízení (dále též jen „OEEZ“) od jiných uživatelů, než jsou
domácnosti, vykládat analogicky s přihlédnutím k povinnostem uloženým právní
úpravou pro OEEZ z domácností?
e) Vyložil odvolací soud správně pojem „historický odpad“, pokud do něj zahrnul
i solární panely uvedené na trh po 13. 8. 2005? Pokud ano, znamená to, že
solární panely byly do uplynutí transpoziční lhůty z hlediska věcné a časové
působnosti směrnice 2012/19 historickým odpadem?
f) Má se povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k
životnímu prostřední šetrné odstranění odpadu ze solárních panelů vztahovat „k
jednotlivým dílčím splátkám v určitém časovém období, tj. do 14. 2. 2014“ nebo
k celkové výši nákladů týkajících se odpadních solárních panelů uvedených na
trh před přijetím předmětné unijní právní úpravy?
9. Při posuzování otázky, zda se v daném případě jedná o případ pravé či
nepravé retroaktivity směrnice 2012/19, se odvolací soud nadto dle názoru
žalované odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho
usnesením ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1233/2013, a rozsudkem ze dne 10.
10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1389/2005.
10. Žalovaná v podaném dovolání především zdůraznila, že směrnice
2012/19 začlenila solární panely do své působnosti až s účinností od 14. 2.
2014, pročež z ní nemohla plynout povinnost členských států Evropské unie, jež
by se týkala financování solárních panelů uvedených na trh před tímto datem,
aniž by taková právní úprava porušovala zásadu zákazu pravé retroaktivity. Do
dne 14. 2. 2014 tedy bylo dle zásady subsidiarity zakotvené v čl. 5 Smlouvy o
Evropské unii zcela na jednotlivých členských státech, jak zmíněné financování
ve svých právních řádech upraví. Novelizace zákona o odpadech provedená zákonem
č. 165/2012 Sb., která reagovala na situaci vyvolanou instalací vysokého počtu
solárních panelů, jež v České republice nastala v době, kdy žádná unijní právní
úprava řešící financování nákladů na sběr, zpracování, využití a k životnímu
prostřední šetrné odstraňování těchto solárních panelů neexistovala, přitom
byla přijata ještě před schválením směrnice 2012/19. Proto byl do předmětného
zákona začleněn i § 37p odst. 2, který měl pokrýt dobu před její účinností.
Česká republika věděla o probíhajícím procesu aktualizace unijních předpisů
regulujících nakládání s OEEZ, povinnost tyto předpisy transponovat do jejího
právního řádu jí však mohla vzniknout až po jejich přijetí. Tu pak Česká
republika též řádně a včas splnila, když povinnost plynoucí z čl. 13 odst. 1
směrnice 2012/19 upravila ještě přede dnem 14. 2. 2014 (jakož i přede dnem
samotného přijetí předmětné směrnice) v ustanovení § 37p odst. 1 zákona o
odpadech. Další legislativní změna v době po přijetí směrnice 2012/19 proto již
nebyla nutná. Ostatně žádná výtka ze strany Evropské komise týkající se způsobu
transpozice dotčeného ustanovení směrnice 2012/19 na adresu žalované nezazněla
a ani žádné řízení pro porušení povinnosti vyplývající z čl. 258 Smlouvy o
fungování Evropské unie není v této souvislosti proti České republice vedeno.
11. Odvolací soud se dle žalované nadto spokojil pouze s gramatickým
výkladem čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19, aniž by též provedl srovnání různých
jazykových verzí tohoto předpisu. Nesprávně též vyložil pojem „historické
elektrozařízení“, který zavedla již předchozí směrnice Evropského parlamentu a
Rady 2002/96/ES ze dne 27. 1. 2002 (správně 27. 1. 2003 – pozn. Nejvyššího
soudu), o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen
„směrnice 2002/96“). Hraniční den pro odlišování historických elektrozařízení
sice zůstal i ve směrnici 2012/19 určen datem 13. 8. 2005, avšak jen ve vztahu
k těm elektrozařízením, která již do působnosti unijního práva spadala, což
však nebyl případ solárních panelů, na které směrnice 2002/96 nedopadala.
Žalovaná se proto domnívá, že pro solární panely je toto hraniční datum
zapotřebí vztáhnout až na konec transpoziční lhůty stanovené ve směrnici
2012/19, tj. až na den 14. 2. 2014, nemá-li se jednat o retroaktivně stanovenou
povinnost porušující zásadu legitimního očekávání výrobců. Odvolací soud taktéž
blíže nespecifikoval, jací výrobci by měli financování nakládání se solárními
panely uvedenými na trh v období od 14. 8. 2005 do 14. 2. 2014 zajistit, a
nezohlednil, že by bylo třeba tyto výrobce zpětně dohledávat, popřípadě že by
sami provozovatelé solárních elektráren museli příslušné platby po nich
regresivně vymáhat, a to za situace, kdy někteří z těchto výrobců už dnes ani
nemusí existovat. Vymahatelnost těchto povinností by tak byla značně
problematická a mnohdy i nemožná. Svým závěrem o tom, že se v daném případě
jedná o případ tzv. nepravé retroaktivity, a nikoliv o nepřípustnou pravou
retroaktivitu, se pak odvolací soud též odchýlil od již dříve zmíněné
judikatury Nejvyššího soudu.
12. Jediný správný výklad ustanovení čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 je
tedy dle názoru žalované ten, že pro solární panely uvedené na trh v době od
14. 8. 2005 do 14. 2. 2014 se uplatní stejná pravidla, jako pro historická
elektrozařízení uvedená na trh do dne 13. 8. 2005, a tedy že povinnost
financovat náklady dle zmíněného článku je v případě těchto solárních panelů
možné uložit i jiným subjektům, než jejich výrobcům. Přímý účinek směrnice
2012/19, k jehož aplikaci odvolací soud přistoupil, přitom mohl nastat až poté,
co členskému státu marně uplynula transpoziční lhůta pro provedení této
směrnice do vnitrostátního práva, nikoliv dříve. Zmíněné financování se pak
musí týkat vždy celé výše nákladů na solární panely uvedené na trh ve shora
vymezeném období, bez ohledu na okamžik splatnosti jednotlivých splátek, ve
kterých jsou tyto náklady hrazeny.
13. Žalovaná dále vznesla návrh, aby Nejvyšší soud dovolací řízení
přerušil a věc předložil ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie
Soudnímu dvoru Evropské unie s předběžnou otázkou týkající se problematického
výkladu čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 a souladu vnitrostátní právní úpravy
obsažené v § 37p odst. 1 a 2 zákona o odpadech s tímto článkem. V této
souvislosti připomněla, že české soudy opakovaně judikují, byť nejednotně, že
žalovaná Česká republika neprovedla řádnou transpozici uvedeného článku
směrnice, a to přesto, že ze strany Evropské komise žádné takové pochybení
zjištěno nebylo.
14. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil, a to za současného zrušení rozsudku soudu prvního
stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání žalované vyslovila pro
jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Úvodem zpochybnila, že by toto dovolání
vyhovovalo po stránce obsahových náležitostí požadavku plynoucímu z § 241a
odst. 2 občanského soudního řádu. Žalovaná v něm totiž pouze polemizuje s
právními závěry nalézacího i odvolacího soudu, aniž by zřetelně uvedla, které z
otázek, jež v textu dovolání zformulovala bez seznatelné vazby na předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, nebyly dovolacím
soudem řešeny, a které odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Tyto otázky (zahrnující i větší množství samostatných
podotázek dožadujících se zhodnocení správnosti právního hodnocení provedeného
odvolacím soudem nebo obsahujících žádost o interpretaci významu odpovědi na
otázku předchozí) se též svým obsahem zčásti vzájemně překrývají. Kromě toho v
nich žalovaná odvolacímu soudu připisuje právní hodnocení, které v napadeném
rozhodnutí vůbec nebylo vysloveno (odvolací soud solární panely uvedené na trh
po 13. 8. 2005 mezi tzv. historický odpad nezahrnul a obsah povinností
souvisejících s financováním nákladů na OEEZ pocházejících od jiných uživatelů,
než domácností, nevyložil za použití analogie s obsahem povinností vztahujících
se k OEEZ z domácností).
16. Žalobkyně je nicméně přesvědčena též o tom, že dovolání žalované
není ani důvodné. Právní argumentace, z níž dovolání žalované vychází, je jen
opakováním toho, co již žalovaná namítala v řízení před soudem prvního stupně i
soudem odvolacím a s čím se tyto soudy správně vypořádaly. Neobstojí přitom
její názor, že § 37p odst. 2 zákona o odpadech nemohl být později přijatou
směrnicí nijak dotčen, a to i v části, jež se ocitla v rozporu s jejím zněním.
Tento rozpor přitom nastal právě ve vztahu k čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19,
který jednoznačně stanovil, že členské státy zajistí, aby výrobci financovali
náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostřední šetrné
odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z
výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005 a zahrnujících též odpadní
fotovoltaické panely. Do dne 14. 2. 2014, dokdy měly členské státy dle čl. 24
směrnice 2012/19 uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro
dosažení souladu s uvedenou směrnicí, a to ve smyslu čl. 288 Smlouvy o
fungování EU, přitom žalovaná uvedenou povinnost nesplnila, jak odvolací soud
též správně uzavřel, když současně uvedl, že úprava obsažená ve směrnici
prostor k jinému výkladu neposkytuje. Výklad žalované, podle kterého se na
solární panely uvedené na trh v období od 14. 8. 2005 do 14. 2. 2014 uplatní
stejná pravidla, jako na historická elektrozařízení uvedená na trh do dne 13.
8. 2005, přitom nemá dle žalobkyně v čl. 13 směrnice 2012/19 žádnou oporu.
Nadto je tento výklad v přímém rozporu se zněním předmětného ustanovení, stejně
jako je v rozporu i s jednoznačně formulovanou definicí legislativní zkratky
„historický odpad“, která je obsažena v čl. 12 odst. 4 směrnice 2012/19.
17. Žalobkyně rovněž odmítla argumentaci žalované, podle které by výklad
čl. 13 dotčené směrnice, jak jej provedl odvolací soud, vedl k nepřípustné
pravé retroaktivitě tohoto ustanovení. Povinnost platby recyklačních příspěvků
dle směrnice 2012/19 se totiž po výrobcích fotovoltaických panelů požaduje až
po dni 14. 2. 2014, kdy marně uplynula transpoziční lhůta. Zároveň je zřejmé,
že tyto recyklační náklady mají být financovány ze strany těch výrobců, kteří
budou působit na trhu v době vzniku těchto nákladů, tedy v době, kdy budou
fotovoltaické panely vyřazovány z provozu. S přihlédnutím k průměrné době
životnosti fotovoltaických panelů, která je 20 let, náklady na recyklaci panelů
uvedených do provozu v období od 13. 8. 2005 reálně vzniknou až v roce 2025,
pročež je žalobkyně toho názoru, že směrnice 2012/19 žádnou zpětně působící
povinnost výrobcům těchto panelů neukládá, nýbrž pouze povinnost směřující do
budoucna. Ve světle úvah žalované by pak jako nepřípustně retroaktivní muselo
být dle žalobkyně hodnoceno i ustanovení § 37p zákona o odpadech, neboť ani
provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu před 1. 1. 2013
nepočítali s tím, že budou nuceni odvádět zálohy na náklady budoucí likvidace
solárních panelů, když až do přijetí této právní úpravy tížily tyto náklady
vlastníky solárních elektráren. Pokud pak Česká republika výrobce solárních
panelů vyrobených po 13. 8. 2005 zcela zprošťuje povinnosti nést recyklační
náklady a přenáší ji na jejich uživatele, což současně u žádných dalších druhů
elektroodpadu, jenž podléhá čl. 13 směrnice 2012/19, nečiní, popírá tím též
základní zásady právní úpravy ochrany životního prostředí v EU, zásadu rovnosti
v právech i účel předmětné směrnice. Zprávu Evropské komise EU Pilot, která
obsahuje transpoziční pochybení členských států ve vztahu ke směrnici 2012/19 a
na jejíž obsah žalovaná poukazuje, přitom nelze interpretovat jako
autoritativní a závazné potvrzení, že transpozice zde neuvedených ustanovení
této směrnice, tedy i čl. 13, byla provedena správně, tím spíše, není-li z ní
patrné, k jakému datu byla zpracována a nejedná-li se ani o zprávu závaznou pro
orgány moci soudní. Závěrem svého vyjádření pak žalobkyně zpochybnila důvodnost
návrhu žalované na přerušení dovolacího řízení a předložení věci SDEU k vydání
rozhodnutí o předběžné otázce, když čl. 13 směrnice 2012/19 je dle jejího
názoru příkladem acté claire, u něhož žádná výkladová nejasnost či
nejednoznačnost nenastává.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky vyplývající z § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř., neboť
za žalovaný stát jedná osoba uvedená v § 21a o. s. ř., která má právnické
vzdělání a která též dovolání sepsala.
20. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
21. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu
(zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání
u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní
právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014).
22. V rozsahu napadení výroku I rozsudku odvolacího soudu neobsahuje
dovolání náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť z něj není
patrno vymezení důvodu dovolání, ani předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší
soud proto v tomto rozsahu dovolání pro vady odmítl podle § 243c odst. 1 o. s.
ř.
23. V rozsahu napadení rozsudku odvolacího soudu ve výrocích II a III
dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
24. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. V rozsahu napadení výroku III rozsudku odvolacího soudu je dovolání
objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud je však
neodmítl samostatným výrokem, neboť v důsledku změny napadeného rozsudku i
rozsudku soudu prvního stupně pozbyly všechny nákladové výroky v rozsudcích
soudů nižších stupňů základu a byly nahrazeny samostatným výrokem Nejvyššího
soudu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
27. Žalobkyni lze přisvědčit v názoru, že vymezení otázek předložených
žalovanou v podaném dovolání, je formulačně poněkud neuspořádané, přičemž tyto
otázky se v některých případech obsahově překrývají nebo se míjejí se závěry,
ze kterých napadené rozhodnutí vychází, či tyto závěry přesahují. Základní
problémové okruhy, na které tyto otázky míří, nicméně z obsahu dovolání
zjistitelné jsou.
28. Otázky, zda lze povinnosti související s financováním nákladů na
OEEZ od jiných uživatelů, než jsou domácnosti, vykládat analogicky s
přihlédnutím k povinnostem uloženým právní úpravou pro OEEZ z domácností
[otázka ad d)], zda lze pod pojem „historický odpad“ zahrnout i solární panely
uvedené na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 14. 2. 2014 [otázka ad e)], a zda se
má povinnost financovat náklady na sběr, zpracování využití a k životnímu
prostřední šetrné odstranění odpadu ze solárních panelů vztahovat k jednotlivým
dílčím splátkám nebo k celkové výši nákladů týkajících se odpadních solárních
panelů uvedených na trh před přijetím předmětné unijní právní úpravy [otázka ad
f)], přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou. Na
jejich řešení totiž napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Ve vztahu k otázkám uvedeným výše pod písmeny a) až c), tj. k
otázkám, zda se žalovaná dopustila porušení práva Evropské unie tím, že
vzhledem ke znění právní úpravy obsažené v § 37p odst. 2 zákona o odpadech a k
okamžiku jejího přijetí na straně jedné a ke znění a výkladu čl. 13 odst. 1
směrnice 2012/19 a okamžiku jejího přijetí na straně druhé, neprovedla v
termínu do 14. 2. 2014 řádnou transpozici zmíněného ustanovení směrnice do
českého právního řádu v části týkající se financování nákladů na sběr,
zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ
pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době od 13. 8. 2005
do 1. 1. 2013 jejich výrobci, a to aniž by se současně jednalo o nepřípustnou
pravou zpětnou účinnost nové právní úpravy, a zda takové případné porušení
unijního práva zakládá odpovědnost žalované za škodu způsobenou tím
provozovateli fotovoltaické elektrárny, který tyto náklady po dni 14. 2. 2014
hradil namísto výrobce, však dovolání žalované přípustné je. Tyto otázky byly v
rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30
Cdo 880/2019, přičemž jejich řešení přijaté odvolacím soudem se od řešení
následně přijatého Nejvyšším soudem liší, což zakládá ohledně nich přípustnost
dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
a/ řízení o předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru Evropské unie
30. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, č. j. 30 Cdo
2874/2019-220, bylo řízení o dovolání přerušeno do doby rozhodnutí SDEU o
předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č.
j. 30 Cdo 880/2019-212. Tímto usnesením Nejvyšší soud podle čl. 267 Smlouvy o
fungování Evropské unie předložil SDEU tyto předběžné otázky: 1) Musí být čl.
13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o
odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že
brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování,
využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z
fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013 jejich uživatelům, a
nikoli výrobcům? 2) V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena
kladně, má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu
způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v
původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z
fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely
nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila
výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před
uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní
úrovni)?
31. O předložené předběžné otázce bylo rozhodnuto rozsudkem velkého
senátu SDEU ze dne 25. 1. 2022, VYSOČINA WIND a. s. proti České republice –
Ministerstvu životního prostředí, C-181/20.
32. V tomto rozsudku se SDEU předně zabýval výkladem čl. 13 odst. 1
směrnice 2012/19, podle kterého členské státy mají povinnost zajistit, aby
výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu
prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti,
pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005. V této souvislosti
poukázal na definici uvedenou v čl. 3 odst. 1 písm. e) této směrnice, podle níž
pod pojem „odpadní elektrické a elektronické zařízení“ nebo „OEEZ“ spadají
elektrická a elektronická zařízení, která jsou odpadem ve smyslu čl. 3 bodu 1
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. 11. 2008 (dále též
jen „směrnice 2008/98“), včetně všech konstrukčních částí, podsestav a
spotřebních materiálů, které jsou součástí výrobku v době jeho vyřazení. Zmínil
taktéž čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2012/19 a její přílohy I a II, v souladu
s nimiž se tato směrnice již v přechodném období od 13. 8. 2012 do 14. 8. 2018
vztahuje i na fotovoltaické panely. V návaznosti na to poté SDEU uvedl, že
unijní normotvůrce naprosto jednoznačně vyjádřil svůj záměr, aby fotovoltaické
panely byly považovány za elektrické a elektronické zařízení ve smyslu čl. 3
odst. 1 písm. a) směrnice 2012/19, a tudíž aby spadaly do oblasti působnosti
této směrnice. Podle SDEU pak čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 vyžaduje, aby
členské státy přijaly právní a správní předpisy nezbytné k tomu, aby
odpovědnost za financování nákladů spojených s nakládáním s odpadem z
fotovoltaických panelů nesli jejich výrobci, a nikoli uživatelé, byly-li tyto
panely uvedeny na trh po 13. 8. 2005. Tento článek proto musí být vykládán v
tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat
náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na
trh po 13. 8. 2005 ukládá uživatelům těchto panelů, a nikoli jejich výrobcům.
33. S ohledem na tento výklad se však SDEU dále zabýval posouzením
platnosti tohoto ustanovení z pohledu zachování zásady právní jistoty, která v
souladu se závěry plynoucími z judikatury SDEU vyžaduje, aby právní pravidla
byla jasná a přesná a jejich účinky byly předvídatelné, především pokud mohou
vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky, tak aby právní subjekty
mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. Přitom uvedl, že právní norma stanovená v čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se
ratione temporis použije jen tehdy, jsou-li v ní vyjmenované činnosti sběru, zpracování, využití
a k životnímu prostředí šetrného odstraňování odpadu z fotovoltaických panelů
realizovány v době od 13. 8. 2012, tj. ode dne, který je uveden v čl. 2 odst. 1
písm. a) této směrnice a na který též připadá datum vstupu této směrnice v
platnost, neboť se jedná o dvacátý den po jejím vyhlášení v Úředním věstníku
Evropské unie, k němuž došlo dne 24. 7. 2012. Byly-li totiž takové činnosti
provedeny přede dnem 13. 8. 2012, dotčené panely již k tomuto datu neexistovaly
a náklady spojené s uvedenými činnostmi tak již byly k datu vstupu směrnice
2012/19 v platnost vynaloženy, takže se čl. 13 odst. 1 na ně nemůže uplatnit. SDEU rovněž připomenul, že podle unijní právní úpravy platné před přijetím
směrnice 2012/19 byla povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s
odpadem z fotovoltaických panelů upravena čl. 14 směrnice 2008/98, který
ponechával na členských státech, zda povinnost nést tyto náklady ponese
současný či předchozí držitel odpadu, nebo výrobce či distributor
fotovoltaických panelů. V návaznosti na to pak uvedl, že v části, v níž čl. 13
odst. 1 směrnice 2012/19 dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh v době
mezi 13. 8. 2005 a datem vstupu této směrnice v platnost, tj. 13. 8. 2012,
takže upravuje situace završené před posledně uvedeným datem, nelze toto
pravidlo považovat za slučitelné se zásadou zákazu zpětné účinnosti právních
aktů, jestliže následně a nepředvídatelně mění rozdělení nákladů, jejichž
vzniku již nelze zabránit, protože hospodářské subjekty mohly při obchodních
transakcích oprávněně vycházet z rozdělení těchto nákladů stanoveného v tehdy
platné právní úpravě, takže toto nové pravidlo zbavuje tyto subjekty jakékoli
reálné možnosti, aby se podle něj po jeho vstupu v platnost zařídily. Použití
čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se zpětnou účinností by bylo též v rozporu s
cílem této směrnice, tj. s cílem motivovat výrobce k tomu, aby při navrhování
svých výrobků zcela zohlednili a usnadnili jejich opravu, možnou modernizaci,
opětovné použití, demontáž a recyklaci. Za současného konstatování, že použití
čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se zpětnou účinností je tak v rozporu se
zásadou právní jistoty, proto SDEU určil, že toto ustanovení je v rozsahu, v
němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z
fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012
ukládá výrobcům, neplatné. V návaznosti na tento závěr pak vyslovil, že čl. 13
odst.
1 směrnice 2012/19 tedy musí být vykládán v tom smyslu, že brání
vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat náklady spojené s
nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh až v době od 13. 8. 2012, kdy tato směrnice vstoupila v platnost, ukládá uživatelům těchto
panelů, a nikoli jejich výrobcům.
34. Ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech je tedy v rozporu s
unijním právem, avšak pouze ve vztahu k fotovoltaickým panelům uvedeným na trh
v době od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013. V rámci odpovědi na druhou otázku
položenou Nejvyšším soudem však SDEU připomenul, že v minulosti opakovaně
judikoval, že nárok na náhradu újmy je podle unijního práva přiznán tehdy,
jsou-li splněny tři podmínky, a sice: a) porušené pravidlo přiznává
jednotlivcům práva, b) porušení je dostatečně závažné, a c) mezi porušením
povinnosti členského státu a újmou, která poškozeným vznikla, existuje přímá
příčinná souvislost. Při hledání odpovědi na otázku, zda zde existuje
dostatečně závažné porušení unijního práva, přitom SDEU zohlednil jednak to, že
český zákonodárce vložil § 37p do zákona o odpadech více než měsíc před
přijetím směrnice 2012/19, jednak to, že samotná směrnice 2012/19 stanoví v čl.
24 odst. 1 lhůtu, a sice 14. 2. 2014, po jejímž uplynutí musí v členských
státech být již v účinnosti právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení
souladu s touto směrnicí. Následně konstatoval, že i když se směrnice 2012/19
jako taková použije ratione temporis od 13. 8. 2012, nelze podle ustálené
judikatury SDEU vzhledem k tomu, že účelem lhůty uvedené v čl. 24 odst. 1
směrnice je zejména poskytnout členským státům čas nezbytný k přijetí opatření
k jejímu provedení, těmto státům vytýkat, že danou směrnici neprovedly do svého
právního řádu před jejím uplynutím. To nic nemění na tom, že členským státům
přísluší přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, že výsledku stanoveného
směrnicí bude dosaženo k okamžiku uplynutí této lhůty, právě během lhůty k
jejímu provedení, a že v době běhu lhůty k provedení směrnice se tyto státy
musí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený
touto směrnicí. Vložení § 37p do zákona o odpadech, k němuž došlo v době více
než měsíc před tím, než se směrnice 2012/19 stala součástí unijního právního
řádu, tak podle závěru SDEU nemůže jako takové představovat dostatečně závažné
porušení unijního práva.
b/ dovolací řízení po rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie
35. Nejvyšší soud předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
o pokračování v dovolacím řízení, neboť překážka, pro kterou bylo dovolací
řízení přerušeno, vydáním rozhodnutí SDEU o předložené předběžné otázce odpadla.
36. Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
37. Principy, jimiž se řídí odpovědnost každého členského státu Evropské
unie za újmu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva, se Nejvyšší soud
ve své judikatuře již vícekrát podrobně zabýval. Poukázat lze v této
souvislosti např. na rozsudek ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1945/2016, a ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019,
sp. zn. II. ÚS 2849/18, nebo na usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
486/2018, a rozsudek ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 599/2012, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4.
2013, sp. zn. II. ÚS 191/13. V této judikatuře Nejvyšší soud konstatoval, že
standardy tohoto odpovědnostního systému byly judikovány v rozhodnutích
Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie), přičemž
konkrétně vyplývají z rozsudku ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90
a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, dále z rozsudku ze dne
5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du p?cheur SA
proti Spolkové republice Německo a Factortame Ltd a další proti Spojenému
království Velké Británie a Severního Irska, a z rozsudku ze dne 30. 9. 2003,
ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakouské republice, a jsou konstruovány
následovně: a) právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li
se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto
jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jeho
právní zájem; b) porušení musí být dostatečně závažné a c) mezi porušením
povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí
existovat příčinná souvislost. Všechny tyto tři podmínky musí být splněny
kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva, jsou tedy
nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu
škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za
způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími
odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními
předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé
na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně
ztěžovat získání náhrady škody. V prvním ze zmíněných rozhodnutí vydaném ve
spojených věcech C-6/90 a C-9/90 přitom Soudní dvůr uvedl, že „možnost náhrady
škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek
norem Společenství podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho
jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů
práva, jež jim přiznává právo Společenství“.
38. Případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního
(unijního) práva jsou sice postaveny na jiném skutkovém i právním základě, než
případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona
č. 82/1998 Sb. a odpovědnost státu za porušení komunitárního (unijního) práva
tak není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem ve smyslu zmíněného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, publikovaný pod č. 111/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), jak ale konstatoval Ústavní soud v nálezu ze
dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, ani toto oddělení systémů odpovědnosti
za škodu nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v
EU vyplývají. Je totiž „nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za
škodu způsobenou porušením evropského práva, [byť] tuto problematiku právní řád
České republiky výslovně neupravuje“.
39. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tedy pro posouzení dané
věci v prvé řadě třeba posoudit, zda žalovaná porušila svou povinnost plynoucí
z čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, podle kterého členské státy uvedou v
účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto
směrnicí do 14. 2. 2014, a to ve vztahu k povinnosti upravené v jejím čl. 13
odst. 1 (v souladu s nímž členské státy zajistí, aby výrobci financovali
náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné
odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z
výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005). Novelou zákona o odpadech provedenou
zákonem č. 165/2012 Sb., jenž byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 30. 5. 2012,
byl totiž s účinností od 1. 1. 2013 vložen do zákona o odpadech § 37p odst. 2,
který stanovil, že pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí
financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze
solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární
elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí. Na rozdíl od odvolacího soudu
však Nejvyšší soud konstatuje, že ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh
přede dnem 13. 8. 2012 se žalovaná porušení uvedené povinnosti nedopustila. Z
rozsudku SDEU, jenž byl v této věci vydán, totiž vyplynulo, že předmětný čl. 13
odst. 1 směrnice 2012/19 v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené
s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi
13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 (kdy předmětná směrnice vstoupila v platnost) ukládá
výrobcům, je neplatný. Žádná překážka bránící žalované v tom, aby zmíněné
náklady vážící se k fotovoltaickým panelům, které byly na trh uvedeny v tomto
období, uložila v zákoně o odpadech hradit nikoliv jejich výrobcům, nýbrž
provozovatelům solární elektrárny, tudíž z unijního práva neplynula.
Odpovědnost žalované za škodu odpovídající částkám, které žalobkyně na těchto
nákladech uhradila, je tudíž vyloučena.
40. Stran fotovoltaických panelů uvedených na trh v období od 13. 8.
2012 do 1. 1. 2013 se však již uplatní závěr SDEU, podle kterého čl. 13 odst. 1
směrnice 2012/19 brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava povinnost
financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z těchto fotovoltaických
panelů ukládala jiným subjektům, než jejich výrobcům. V této části tedy česká
právní úprava vtělená do ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech s unijním
právem souladná není. Jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované
za škodu, jež žalobkyni zaplacením zmíněných nákladů případně vznikla (byly-li
vůbec nějaké takové solární panely součástí její fotovoltaické elektrárny), je
však i to, že porušení unijního práva členským státem musí být dostatečně
závažné. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Ve shodě s dalším
závěrem vysloveným SDEU v rozhodnutí o předložené předběžné otázce je totiž
nezbytné zohlednit skutečnost, že ustanovení § 37p odst. 2 bylo do zákona o
odpadech vloženo již dne 30. 5. 2012, tj. více než dva měsíce předtím, než
směrnice 2012/19 vstoupila dne 13. 8. 2012 v platnost a než tak mohla vyvolávat
právní účinky vůči členským státům, kterým byla určena, stejně jako to, že
lhůta, po jejímž uplynutí již musely být v členských státech v účinnosti právní
předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, uplynula až dne 14. 2.
2014, dokdy nebylo možné těmto státům vytýkat, že danou směrnici do svého
právního řádu neprovedly. Ani v případě nákladů vynaložených v souvislosti s
nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v tomto časovém
rozmezí tedy odpovědnost žalované za tvrzenou škodu vzniknout nemohla.
41. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ustanovení § 37p odst. 2 zákona o
odpadech, který povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a
odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013
ukládal provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou tyto solární panely
součástí, nezakládá odpovědnost žalované České republiky za škodu způsobenou
těmto provozovatelům neprovedením řádné transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice
2012/19 do českého právního řádu v termínu, jenž byl v čl. 24 odst. 1 této
směrnice stanoven do 14. 2. 2014.
42. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že neshledal žádné vady řízení,
které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.).
43. Vzhledem k tomu, že popsané právní závěry znamenají, že žalobní
požadavek žalobkyně nemůže být ani zčásti úspěšný, Nejvyšší soud přistoupil k
aplikaci § 243d odst. 2 písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že se cestou změny rozsudku soudu prvního stupně žaloba zamítá.
44. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení,
ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před
soudem odvolacím. Postupoval přitom podle § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnou
žalobkyni zavázal k náhradě nákladů, které vznikly žalované v souvislosti s
jejími písemnými podáními ze dne 25. 9. 2017 a 21. 5. 2018, s přípravou účasti
na jednání, s její účastí na jednáních soudu prvního stupně konaných ve dnech
15. 5. 2018 a 24. 5. 2018, s podáním odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně a jeho doplněními, s účastí na jednání odvolacího soudu konaném dne 9.
1. 2019, a konečně s podáním dovolání proti rozsudku soudu odvolacího. Za
situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých
hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč
za každý ze zmíněných osmi úkonů (celkem tedy o částku 2 400 Kč), a to podle §
151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a f) a § 2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o
náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu