30 Cdo 3000/2023-264
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně N. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 743 307,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 89/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 28 Co 84/2023-221, takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 28 Co 84/2023-221, v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2022, č. j. 14 C 89/2021-181, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 53 323,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení, a dále ve výroku III o nákladech řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se podanou žalobou (po její opravě) původně domáhala po žalované zaplacení částky 1 195 660,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 12. 2. 2015 do zaplacení a z částky 14 700 Kč od 3. 3. 2015 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 173 960,50 Kč od 3. 4. 2021 do zaplacení a dále požadovala úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 000 Kč od 24. 3. 2020 do 22. 9. 2020 (celkem 550 Kč) a z částky 8 000 Kč od 23. 5. 2020 do 21.
1. 2021 (celkem 531 Kč), a to z titulu náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jí měly vzniknout v souvislosti s jejími trestními stíháními. První trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň ze dne 28. 4. 2014, č. j. KRPP-57387-82/TČ-2014-030573-VDN, které však bylo ke stížnosti žalobkyně státním zástupcem dne 22. 5. 2014 zrušeno (dále jen „první trestní stíhání“ nebo „první trestní řízení“).
Následně bylo dne 7. 10. 2014 zahájeno druhé trestní stíhání žalobkyně, posléze vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 10 T 3/2015, které však skončilo zproštěním žalobkyně obžaloby (dále jen „druhé trestní stíhání“ nebo „druhé trestní řízení“). Žalobkyně požadovala jednak částku 375 660,50 Kč s příslušenstvím jako náhradu nákladů vynaložených na svou obhajobu v obou posuzovaných trestních řízeních (zahrnující kromě nákladů na obhájce a cestovného i vynaložené hotové výdaje na dokazování a výpis z rejstříku trestů), dále částku 320 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky posuzovaných trestních řízení a částku 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou posuzovanými trestními stíháními, jež nevyústila v její odsouzení (dále rovněž „nezákonné trestní stíhání“).
Dále žalobkyně požadovala i úrok z prodlení z částek, které v průběhu posuzovaných řízení nedůvodně uhradila a následně jí byly vráceny (tj. z částky 11 000 Kč zaplacené na náklady druhého trestního řízení a z částky 8 000 Kč zaplacené na pokutu uloženou následně zrušeným rozsudkem). V průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to ohledně částky 247 953,20 Kč z titulu náhrady nákladů vynaložených na její obhajobu, ohledně částky 78 750 Kč z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a dále ohledně částky 140 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, neboť tyto částky jí žalovaná dne 16.
11. 2021 uhradila. V tomto rozsahu (tj. ohledně částky 466 703,20 Kč) tedy bylo řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2022, č. j. 14 C 89/2021-103, částečně zastaveno. Následně žalobkyně rozšířila žalobu o částku 14 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 28. 10. 2021 do zaplacení (náklady na konzultace se znalcem Ing. Ptáčkem) a Obvodní soud pro Prahu 2 tuto změnu žaloby připustil usnesením vyhlášeným u jednání dne 29. 9. 2022.
Předmětem řízení tak kromě úroku z prodlení z žalovanou dobrovolně zaplacené částky do jejího zaplacení a úroků z prodlení z vrácených částek zůstává částka 142 057,30 Kč s příslušenstvím z titulu majetkové újmy, částka 241 250 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení a částka 360 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 14 C 89/2021-181, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 88 534,50 Kč s úrokem z prodlení 8,25% z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení a co do částky 654 772,80 Kč s úrokem z prodlení 8,25% z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 11 000 Kč od 24. 3. 2020 do 22. 9. 2020 ve výši 550 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 8 000 Kč od 23. 5. 2020 do 21. 1. 2021 ve výši 531 (výrok II) a úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 466 703,20 Kč od 3. 4. 2021 do 16. 11. 2021 ve výši 24 051,20 Kč (výrok III), žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 7 000 Kč od 12. 2. 2015 do 3. 4. 2021 a z částky 14 700 Kč od 3. 3. 2015 do 3. 4. 2021 zamítl (výrok IV) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 38 912 Kč (výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 28. 4. 2014 bylo vůči žalobkyni zahájeno (první) trestní stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, proti čemuž žalobkyně brojila stížností, které bylo vyhověno a dne 22. 5. 2014 bylo státním zástupcem usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno. Dne 7. 10. 2014 bylo však policií vydáno v téže věci další usnesení o zahájení (druhého) trestního stíhání žalobkyně pro stejný přečin a dne 13.
1. 2015 byla u Okresního soudu Plzeň – město na žalobkyni podána obžaloba, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 10 T 3/2015. Okresního soudu Plzeň – město rozhodl v této věci třikrát zprošťujícím rozsudkem, Krajský soud v Plzni však vždy jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil s vysloveným právním názorem na posuzovanou věc. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2017, jímž byl zrušen třetí zprošťující rozsudek Okresního soudu Plzeň – město, žalobkyně dne 23. 10. 2017 podala podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, který však byl ministrem spravedlnosti odložen.
Následně vydal dne 28. 3. 2018 Okresní soud Plzeň – město čtvrtý rozsudek, jímž uznal žalobkyni vinnou ze stíhaného přečinu. Krajský soud v Plzni pak na základě odvolání žalobkyně tento rozsudek zrušil a sám rozhodl dne 14. 8. 2018 tak, že skutek překvalifikoval, nicméně nadále uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podala žalobkyně dne 14. 9. 2018 dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl dne 9.
1. 2019 tak, že zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – město. Okresní soud Plzeň – město následně v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu vydal dne 19. 2. 2019 čtvrtý zprošťující rozsudek (pátý rozsudek v řadě), který však na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni opět dne 16. 5. 2019 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň – město. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku ústavní stížnost, která však byla dne 22. 7. 2019 odmítnuta, a dne 23.
7. 2019 ve věci podala druhý podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Okresní soud Plzeň – město vydal dne 9. 10. 2019 (šestý) rozsudek, kterým žalobkyni opět uznal vinnou. Odvolání žalobkyně ze dne 27. 11. 2019 Krajský soud v Plzni dne 4. 2. 2020 zamítl. Žalobkyně tedy dne 28. 2. 2020 podala již v pořadí druhé dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud dne 5. 8. 2020 předchozí rozhodnutí zrušil a zprostil žalobkyni obžaloby. Vůči žalobkyni nabyl tento rozsudek právní moci dne 5. 8. 2020. Soud prvního stupně zjistil jednotlivé úkony uskutečněné obhájcem žalobkyně v průběhu trestních řízení včetně sepisu námitek proti otázkám znalce dne 4.
7. 2014, další porady s klientem dne 11. 7. 2014, jeho účasti na vyšetřovacích pokusech dne 15. 7. 2014 a dne 11. 9. 2014, další porady s klientem dne 12. 10. 2014, jeho účasti na vyšetřovacích pokusech dne 22. 4. 2015 a dne 27. 6. 2016, další porady s klientem dne 24. 6. 2016, prostudování spisu dne 11. 12. 2017 a dne 23. 9.
2019, dalších porad s klientem dne 17. 10. 2017 a dne 1. 7. 2019 a sepisu stížností pro porušení zákona ze dne 23. 10. 2017 a 23. 7. 2019, i vynaložení jednotlivých nákladů žalobkyní zahrnujících i náklady znaleckého posudku PhDr. Moravcové ve výši 7 000 Kč. V řízení bylo prováděno dokazování znaleckými posudky a byly prováděny i rekonstrukce a vyšetřovací pokusy. V rámci kárného řízení proti členům senátu Krajského soudu v Plzni z důvodu jejich postupu ve věci žalobkyně Nejvyšší správní soud konstatoval, že tento senát úmyslně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, čímž došlo k nedůvodnému prodloužení trestního řízení, nicméně jeho členy nakonec kárného obvinění zprostil, neboť nebylo možné z hlasování zjistit, kteří členové se toho dopustili. Dne 2. 10. 2020 uplatnila žalobkyně u žalované nároky na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) a k námitce žalované dospěl k závěru, že nároky z prvního trestního stíhání (z titulu nemajetkových újem i majetkové újmy), jež trvalo od 25. 4. 2014 do 22. 5. 2014, jsou promlčeny. Ve vztahu k druhému trestnímu stíhání pak soud prvního stupně uzavřel, že trvalo 5 let a 10 měsíců (tj. od 7. 10. 2014 do 5. 8. 2020), bylo tudíž nepřiměřeně dlouhé. Soud prvního stupně stanovil základní částku odškodnění za jeden rok řízení na 15 000 Kč s tím, že za první dva roky činí jen polovinu, celkovou základní částku zadostiučinění za celou dobu řízení tedy vypočetl na 75 500 Kč (správně má být uvedeno 72 500 Kč; poznámka Nejvyššího soudu). Tuto částku pak snížil o 20 % pro složitost řízení (znalecké dokazování, rekonstrukce a vyšetřovací pokusy), tedy o částku 14 500 Kč, a o 10 % pro počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána (soudy prvního a druhého stupně a soud dovolací), tedy o částku 5 800 Kč (neboť další snížení vypočetl soud prvního stupně z již snížené částky). Pro chování žalobkyně částku nijak nemodifikoval, stejně jako pro význam předmětu řízení pro ni, neboť žalobkyně již byla odškodněna za trestní řízení samotné. Současně soud prvního stupně nepřistoupil ani ke zvýšení této částky pro postup orgánů veřejné moci, neboť z tohoto důvodu přistoupil ke zvýšení zadostiučinění o 25 % v odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Celkové zadostiučinění za nepřiměřenou délku druhého trestního stíhání tedy soud prvního stupně vypočetl na 52 200 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni odškodnila z tohoto titulu částkou 78 500 Kč, žalobu o další zadostiučinění (ve výši 241 250 Kč s příslušenstvím) zamítl.
5. Ve vztahu k odškodnění za nezákonné trestní stíhání soud prvního stupně uvedl, že druhé trestní stíhání je třeba považovat za nezákonné a že žalobkyni vznikl nárok na zadostiučinění v penězích. Ohledně výše zadostiučinění soud prvního stupně uzavřel, že nenalezl žádnou srovnávací materii s ohledem na specifičnost případu žalobkyně, spočívající v přístupu senátu Krajského soudu v Plzni projednávajícího její trestní věc, který vedl k opakovanému projednávání věci na několika soudních stupních. Z tohoto důvodu tedy soud prvního stupně navýšil částku poskytnutou žalovanou (140 000 Kč), kterou by za jinak adekvátní považoval, o 25 %, tedy o 35 000 Kč, které tak žalobkyni přiznal, a co do zbylé částky 325 000 Kč s příslušenstvím pak žalobu ve vztahu k tomuto nároku zamítl.
6. Ohledně majetkové újmy soud prvního stupně posoudil jednotlivé úkony právní služby uskutečněné právním zástupcem žalobkyně a odměnu za ně vypočetl na 17 484,50 Kč včetně účasti obhájce žalobkyně na vyšetřovacích pokusech dne 22. 4. 2015 a dne 27. 6. 2016 a další porady s klientem dne 24. 6. 2016. Některé účtované úkony však nepovažoval za účtovatelné (písemná závěrečná řeč, studium spisu a podpis protokolu z pokusu dne 11. 12. 2017 a 23. 9. 2019) nebo za účelné (oba podněty ke stížnosti pro porušení zákona, které byly ministrem spravedlnosti odloženy, a porady s obhájcem dne 17. 10. 2017 a dne 1. 7. 2019, které nenavazovaly na žádný relevantní úkon orgánu činného v trestním řízení, a dne 6. 8. 2020, která byla uskutečněna až po pravomocném skončení věci), příp. byly chybně vypočteny (s ohledem na započitatelnou délku hlavních líčení dne 30. 5. 2017 a dne 19. 2. 2019), a odměnu a hotové výdaje s nimi spojené tedy soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal. U některých úkonů soud prvního stupně rovněž neuznal důvody pro navýšení odměny na dvojnásobek či trojnásobek (obě dovolání a účast na rekonstrukci dne 15. 9. 2019). Za opodstatněné však shledal soud prvního stupně náklady na vypracování znaleckého posudku Ing. Ptáčka ve výši 14 700 Kč včetně konzultace s tímto znalcem ve výši 14 350 Kč a dále na vypracování znaleckého posudku PhDr. Ivy Moravcové ve výši 7 000 Kč, tedy další částku 36 050 Kč. Naopak u částky 100 Kč za výpis z rejstříku trestů neviděl soud prvního stupně souvislost s trestním řízením a náhradu za tento náklad žalobkyni nepřiznal. Z titulu majetkové újmy tak soud prvního stupně žalobkyni celkem přiznal částku 53 534,50 Kč a co do částky 88 522,80 Kč s příslušenstvím pak žalobu z titulu tohoto nároku zamítl.
7. Rovněž pak soud prvního stupně žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z částek 11 000 Kč a 8 000 Kč, které v průběhu posuzovaných řízení žalobkyně nedůvodně uhradila a následně jí byly vráceny (výrok II), úrok z prodlení z žalovanou dobrovolně uhrazené částky 466 703,20 Kč od 3. 4. 2021 do jejího zaplacení (výrok III) a úrok z přiznaných částek v celkové výši 88 534,50 Kč od 3. 4. 2021 do zaplacení.
8. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 28 Co 84/2023-221, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I změnil tak, že žalobu zamítl co do částky 10 146 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 14 350 Kč od 3. 4. 2021 do 27. 10. 2021, jinak jej ve vyhovující části tohoto výroku (tj. ohledně částky 78 388,50 Kč s příslušenstvím) potvrdil. V zamítavé části výroku I pak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 125 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I (tj. ohledně částky 529 772,80 Kč s příslušenstvím) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně pro zpětvzetí odvolání žalovanou v tomto rozsahu (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Nakonec odvolací soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 105 805,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně, od jeho závěrů se však odchýlil při právním posouzení některých otázek. V první řadě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonnosti prvního trestního stíhání je již promlčen, neboť na obě trestní stíhání nelze nahlížet jako na jedno, poněvadž na existenci nezákonného rozhodnutí (zrušeného prvního usnesení o zahájení trestního stíhání) nemá vliv, jak bylo následně ve věci podezření ze spáchání trestného činu rozhodnuto. Rovněž se pak neztotožnil ani s námitkou žalobkyně o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, poněvadž žalobkyni nic nebránilo svůj nárok uplatnit. Vzhledem k minimální délce prvního trestního stíhání pak žalobkyni v souvislosti s jeho délkou nemohla vzniknout žádná újma.
10. Ve vztahu k zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se odvolací soud ztotožnil s tím, že druhé trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a rovněž se závěrem, že žalovaná žalobkyni již za tuto újmu adekvátně odškodnila částkou 78 500 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že adekvátní částkou základního odškodnění za rok řízení je 15 000 Kč (za první dva roky ve výši jedné poloviny), neboť druhé trestní stíhání nelze považovat za extrémně dlouhé a ani není dán jiný důvod (jímž není znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny, ani ekonomický růst) pro zvýšení základní částky, a souhlasil i s modifikací základní částky dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk provedenou soudem prvního stupně s tím, že navíc navýšil základní částku o 30 % s ohledem na opakované rušení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z důvodu vad, zejm.
nerespektování závazného právního názoru vyššího soudu, což podstatně prodloužilo řízení (kritérium postupu orgánů veřejné moci; poznámka Nejvyššího soudu). Odvolací soud též vysvětlil, že při stanovení zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání nelze přihlížet k tomu, že se žalobkyně léčila na psychiatrii, že jí umíral bratr na nemoc ALS a její rodiče velmi těžce nesli jak smrt syna po těžké nemoci, tak i její trestní stíhání. Rovněž neakceptoval navýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení, neboť žalovaná žalobkyni odškodnila přiměřenou částkou již dne 16.
11. 2021, kompenzační řízení tedy nepřiměřeně dlouhé nebylo. Ve vztahu k tomuto nároku tedy odvolací soud zamítnutí žaloby ohledně částky 241 250 Kč s příslušenstvím potvrdil.
11. Co se týče zadostiučinění za újmu z nezákonného trestního stíhání za druhé trestní stíhání, uzavřel odvolací soud, že žalobkyni vznikl nárok na zadostiučinění v penězích, neboť byla stíhána pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákona, za nějž jí hrozil trest odnětí svobody v trvání 1 až 6 let, byť bylo možno očekávat podmíněné odsouzení, a žalobkyně prokázala zásah do soukromého i profesního života i do své psychiky. Vzhledem k tomu, že tak neučinil soud prvního stupně (byť žalobkyně řadu rozhodnutí ke srovnání předložila), provedl srovnání s jinými případy újmy z nezákonného trestního stíhání odvolací soud, a to s věcmi vedenými u odvolacího soudu pod sp. zn. 28 Co 169/2020 a 18 Co 157/2018, a uzavřel, že v prvním srovnávaném případu byla poškozená stíhána pro stejný trestný čin, hrozil jí trest odnětí svobody na 6 let, byla ve svém oboru mimořádně profesně angažovaná, a to i na mezinárodní úrovni, a její případ byl velmi rozsáhle medializován, čímž došlo ke zvýšení její psychické zátěže a dlouhodobému poškození jejího rodinného a profesního života.
Za trestní řízení trvající 5 let a 2 měsíce jí bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč. V druhém srovnávaném případu byl poškozený rovněž stíhán pro přečin usmrcení z nedbalosti a hrozil mu trest odnětí svobody na 6 let, nebyl stíhán vazebně a trestní stíhání trvalo necelé čtyři měsíce, zadostiučinění mu tedy bylo přiznáno ve výši 20 000 Kč. Odvolací soud tudíž zhodnotil, že žalobkyně nebyla stíhána vazebně, případ byl medializován, nikoli však rozsáhle jako u prvního srovnávaného případu, rovněž nedošlo k dlouhodobému poškození žalobkyně v profesním životě jako v prvním srovnávaném případu, neboť v době trestního stíhání bylo žalobkyni 61 let a poté pracovala jen brigádně.
U žalobkyně došlo k zásahu do jejího psychického zdraví. Odvolací soud však nepřihlédl k tomu, že bratr žalobkyně umíral na ALS a její rodiče velmi těžce nesli jak smrt syna po těžké nemoci, tak i trestní stíhání žalobkyně, neboť tyto okolnosti nejsou v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobkyně. Navíc při posouzení věci je třeba vyloučit vlivy ryze subjektivního charakteru, tj. způsob prožívání konkrétní újmy konkrétním poškozeným, neboť tyto vlivy se zpravidla nachází vně kauzálních vazeb.
Vnitřní osobní prožitek nezřídka neodpovídá jeho vnějšímu projevu, posouzení míry nemajetkové újmy tedy musí být nezávislé na způsobu, jakým poškozený svou újmu popisuje. Za přiměřené zadostiučinění v případě žalobkyně tedy považoval odvolací soud částku 300 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni dosud z tohoto titulu dostalo částky 175 000 Kč (tj. 140 000 Kč vyplatila žalovaná a 35 000 Kč přiznal soud prvního stupně), přiznal odvolací soud žalobkyni z tohoto titulu další částku 125 000 Kč, a žaloba tak v tomto ohledu zůstala zamítnutá co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím.
12. Ohledně náhrady majetkové újmy pak odvolací soud rovněž přistoupil k některým korekcím závěrů soudu prvního stupně. Ve vztahu k posouzení nároku na obhajné postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a uzavřel, že odměna a náklady s podáním ústavní stížnosti ze dne 18. 7. 2019 (ve výši 3 146 Kč) nepředstavují škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v řízení o ústavní
stížnosti je možné o náhradě nákladů řízení rozhodnout, není tak splněna podmínka pro přiznání tohoto nároku dle § 31 odst. 2 OdpŠk, neboť žalobkyně mohla náhradu nákladů řízení v řízení o ústavní stížnosti uplatnit. Oproti soudu prvního stupně rovněž nepřiznal ani náhradu nákladu na znalecký posudek PhDr. Ivy Moravcové (ve výši 7 000 Kč), protože se nejednalo o náklad účelně vynaložený na zrušení nezákonného rozhodnutí, jelikož otázky v něm řešené nebyly důležité pro posouzení otázky viny žalobkyně. Úrok z prodlení z částky 14 350 Kč pak dle odvolacího soudu žalobkyni nepřísluší od 3. 4. 2021, neboť tento nárok žalobkyně uplatnila až dne 27. 4. 2021. Odvolací soud se ale ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nepřiznání odměny a hotových výdajů, a to ve vztahu k písemné závěrečné řeči, jež není účtovatelným úkonem právní služby. Za účtovatelný úkon právní služby však (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud nepovažoval ani podnět ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 10. 2017, neboť se nejedná o úkon týkající se věci samé. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud nepovažoval za účtovatelný úkon dle advokátního tarifu ani studium spisu a podpis protokolu z pokusu dne 11. 12. 2017, neboť takto se honoruje pouze studium spisu při ukončení vyšetřování, což byl jiný úkon, jenž byl žalobkyni již uhrazen. Dále se odvolací soud ztotožnil s tím, že u dovolání ze dne 14. 9. 2018 nebyl důvod navyšovat odměnu na dvojnásobek, neboť trvání celého trestního řízení důvodem pro takový postup být nemůže a trvání takového úkonu není hlediskem pro stanovení odměny za něj. Odvolací soud se pak rovněž ztotožnil s tím, že další porada s klientem dne 6. 8. 2020 již nebyla účelným nákladem, neboť k ní došlo až po skončení druhého trestního řízení. Za nedůvodné považoval odvolací soud i námitky žalobkyně proti nepřiznání požadované náhrady za promeškaný čas, neboť se nejednalo o nárok podřaditelný pod § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, jenž vyžaduje určité specifické okolnosti, v důsledku kterých by spojení k místu procesních úkonů představovalo zátěž nad běžnou, resp. očekávanou míru. Při zvažování účelnosti a případné nadbytečnosti vyúčtovaných cestovních výdajů soud prvního stupně dle odvolacího soudu adekvátně přihlédl k tomu, že advokátovi náleží částka za účelně vynaložené cestovní výdaje a náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není jeho sídlem nebo bydlištěm, přičemž není rozhodující, po jaké trase se obhájce k úkonu přesouvá do jiného kraje, okresu nebo městské části, nýbrž jaká je vzdálenost těchto dvou míst. Soud prvního stupně tak dle odvolacího soudu nepochybil, jestliže shledal žalovanou poskytnutou náhradu za účelně vynaložené náklady cestovného jako správnou. Dále se odvolací soud ztotožnil i s tím, že mezi škodou spočívající v nákladech za výpis z rejstříku trestů a nezákonným rozhodnutím není příčinná souvislost, žalobkyně proto nemá právo na náhradu tohoto nákladu. Z titulu náhrady škody tedy odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do částky 10 146 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k úroku z prodlení z částky 14 350 Kč od 3. 4. 2021 do 27. 10. 2021 žalobu zamítl, a v zamítavé části jej potvrdil. Z titulu náhrady škody tak byla celkem žalobkyni přiznána částka 43 388,50 Kč s příslušenstvím a co do částky 98 668,80 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím do výroku I v části potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 529 772,80 Kč s úrokem z prodlení od 3. 4. 2021 do zaplacení. V dovolání uplatnila následující dovolací důvody.
14. V první části dovolání žalobkyně usiluje o odklon od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (1) ohledně (ne)zohlednění inflace, aktuální ekonomické situace či změny průměrné mzdy při stanovování základní částky zadostiučinění za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení a navrhuje odklonit se např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, která zmínil odvolací soud a jež dospěla k závěru, že tyto faktory nelze při stanovení rozmezí základní částky za rok řízení zohlednit. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že inflace v roce 2022 (tedy po vydání odvolacím soudem zmíněných usnesení Nejvyššího soudu) byla zcela bezprecedentní. Nejvyšší soud by tudíž měl dle žalobkyně ke zvýšení základních částek (stanovených v roce 2009) přistoupit. Současně žalobkyně upozornila na to, že částka zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 300 000 Kč byla stanovena porovnáním s případy z let 2020 a 2018, domnívá se tedy, že i ona by měla být zvýšena o inflaci minimálně za roky 2021 a 2022. V této souvislosti tedy žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil svou dosavadní praxi a připustil zohledňování inflace, průměrné či minimální mzdy či stanovil jiný způsob zvyšování základní částky a částky zadostiučinění stanovované porovnáním s obdobnými případy.
15. Žalobkyně též namítala, že (2) při stanovování zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání odvolací soud dostatečně nereflektoval její rodinné vazby, konkrétně to, že žalobkyni v době posuzovaného trestního stíhání umíral bratr na ALS, ani že má staré rodiče, o které se musí starat, čímž se odchýlil od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, a nevypořádal se tak s její argumentací založenou na právním názoru Ústavního soudu (srov. nález ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3398/22).
16. V další části dovolání, v níž žalobkyně tvrdila odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, lze vysledovat celkem čtyři okruhy námitek. V první řadě žalobkyně namítala, že (3) se odvolací soud nevypořádal s jejím nárokem na náhradu specifikovaných cestovních nákladů na cesty jejího obhájce z Prahy do Plzně a zpět v celkové výši 6 070 Kč (tj. 2 050 Kč v roce 2015 a 4 020 Kč v roce 2016), v čemž spatřovala rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011. Ačkoliv jí totiž soud prvního stupně přiznal odměnu a paušální náhradu nákladů za celkem tři úkony právní služby (účast obhájce na vyšetřovacím pokusu dne 22. 4. 2015, další porada s klientem dne 24. 6. 2016 a jeho účast na vyšetřovacím pokusu dne 27. 6. 2016; poznámka Nejvyššího soudu), nepřiznal jí již náhradu cestovních výdajů, byť obhájce úkony prováděl mimo své sídlo a žalobkyně tento nárok uplatnila. Odvolací soud se pak s touto její námitkou uvedenou v odvolání nevypořádal, takže není zřejmé, zda má na věc jiný názor, nebo se jedná jen o opomenutí.
17. Žalobkyně rovněž předložila otázku, zda (4) může soud v odškodňovacím řízení posuzovat účelnost znaleckého posudku, který nechal účastník vyhotovit pro účely posuzovaného řízení, a dospěla na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že nikoliv, čímž se odvolací soud (který zamítl nárok na částku 7 000 Kč za znalecký posudek PhDr. Moravcové) dostal do rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3414/2016.
18. Dále žalobkyně tvrdila, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, pokud (5) jí nepřiznal nárok na odměnu a hotové výdaje za úkony prováděné od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 (tj. za úkony dne 4. 7. 2014 - námitky proti otázkám znalce, dne 11. 7. 2014 - porada s klientem, dne 15. 7. 2014 a dne 11. 9. 2014 - vyšetřovací pokusy a dne 12. 10. 2014 - porada s klientem v celkové výši 14 338,50 Kč za odměnu a hotové výdaje advokáta za jednotlivé úkony a 8 504 Kč za cestovné, neboť cestovné na jednu cestu činilo v roce 2014 částku 2 126 Kč), neboť byly uskutečněny až po skončení prvního trestního stíhání, souvisely tudíž až s druhým trestním stíháním, o jehož zahájení se žalobkyně dozvěděla dne 10. 10. 2014 a o jeho nezákonnosti pak dne 5. 8. 2020 na základě rozsudku dovolacího soudu. Teprve od tohoto okamžiku by tedy měla být promlčecí doba počítána a výše uvedený nárok tak není promlčen. Odvolací soud se však tím, že existují i úkony uskutečněné mezi dvěma trestními stíháními, podrobněji nezabýval.
19. Na závěr této části dovolání žalobkyně namítala, že (6) odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 2289/21, pokud jí nepřiznal odměnu a náhradu nákladů obhájce za prostudování spisu dne 11. 12. 2017 (tj. odměna a paušální výdaje advokáta ve výši 1 754,50 Kč a cestovné ve výši 2 023 Kč) a 23. 9. 2019 (tj. odměna a hotové výdaje advokáta ve výši 1 754,50 Kč a cestovné ve výši 2 136 Kč), tedy celkem částku 7 668 Kč.
20. V části IV dovolání pak žalobkyně uvedla dvě podle ní dosud dovolacím soudem neřešené otázky, a to v první řadě, zda (7) musí být porada s klientem uskutečněna jen před jiným procesním úkonem, aby byla považována za účelný (a kompenzovatelný) úkon právní služby, což považovala za absurdní a z žádného právního předpisu nevyplývající závěr odvolacího soudu. Navíc i pokud by tento závěr byl správný, předcházela porada sepsání podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, a i celková délka řízení konání dalších porad odůvodnila. Obhájce pak tyto úkony žalobkyni vyúčtoval a ta je uhradila. Z tohoto důvodu tedy žalobkyně požadovala i úhradu odměny a cestovních výdajů za porady ze dne 17. 10. 2017 a 1. 7. 2019 v celkové výši 10 451 Kč (tj. odměna a paušální výdaje za dva úkony v celkové výši 6 292 Kč a cestovné ve výši 2 023 Kč a 2 136 Kč).
21. V poslední řadě žalobkyně (8) nesouhlasila s nepřiznáním částky 6 292 Kč za dva podněty ke stížnosti pro porušení zákona (tj. částky 3 146 Kč za jeden), a namítala, že se jedná o úkon právní služby dle advokátního tarifu. Navíc uvedla, že podnět byl „zrušen“ z důvodu vyhovění dovolání žalobkyně, která neměla jinou možnost, jak se proti zrušujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze bránit.
22. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu tak, že jí navíc přizná v dovolání specifikované částky s příslušenstvím.
23. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
25. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností.
26. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
30. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
31. Žalobkyně podala dovolání výslovně proti výroku I v části potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 529 772,80 Kč s úrokem z prodlení od 3. 4. 2021 do zaplacení, byť z obsahu dovolání se podává, že rozsudek odvolacího soudu napadá rovněž ve vztahu ke změně vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby ohledně částky 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení připadající na náklady znaleckého posudku PhDr.
Moravcové. Dovolací soud tudíž dle obsahu dovolání vyšel z toho, že dovoláním bylo napadeno zmítnutí žaloby ohledně částky 241 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení požadované z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku druhého trestního řízení, ohledně částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení požadované z titulu zadostiučinění za druhé nezákonné trestní stíhání žalobkyně a dále ohledně částky 95 522,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3.
4. 2021 do zaplacení požadované z titulu náhrady škody. Ve vztahu k požadovanému nároku na náhradu škody však žalobkyně vymezila právní otázky a předpoklady přípustnosti k nim pouze ve vztahu k celkové zamítnuté částce 60 323,50 Kč s příslušenstvím a ohledně zbylé napadené částky z tohoto titulu ve výši 35 199,30 Kč s příslušenstvím žádnou právní otázku, jíž by měl Nejvyšší soud řešit, ani předpoklady přípustnosti dovolání v tomto směru nevymezila. Podané dovolání v této části tedy trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.).
32. Dovolání žalobkyně je rovněž vadné v části otázky 1, a to ve vztahu k námitce ohledně nutnosti zohlednění inflaci minimálně za roky 2021 a 2022 u stanovení zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobkyně, neboť přiznaná částka byla stanovena porovnáním s případy z let 2020 a 2018. Ačkoliv totiž ve vztahu k otázce 1 vymezila žalobkyně přípustnost dovolání tak, že se má jednat o právní otázku, jež má být posouzena dovolacím soudem jinak, předchozí judikaturu dovolacího soudu, jež má být překonána, vymezila žalobkyně pouze ve vztahu k možnosti zvyšovat stanovené rozmezí základních částek za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, tedy ohledně odlišného nároku s odlišným způsobem určováním výše zadostiučinění, tudíž ohledně odlišné právní otázky.
Ve vztahu k možnosti zvyšování částek zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání určených porovnáním s obdobnými případy s ohledem na inflaci však žalobkyně přípustnost dovolání (od jaké konkrétní své rozhodovací praxe se má dovolací soud odchýlit) řádně nevymezila a i v tomto rozsahu tudíž dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Spatřovala-li pak žalobkyně ve vztahu k této otázce předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil odvolací i prvoinstanční soud, tak patrně přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o.
s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá otázka, zda je namístě přistoupit ke zvýšení rozmezí základních částek za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, a to v reakci na inflaci, ekonomickou situaci či změny průměrné mzdy (zbylá část otázky 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo žalobkyní zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části
VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva a co tedy považuje za dostatečné zadostiučinění přiznané národními soudy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval ve své nejnovější rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
34. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že při stanovování zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání odvolací soud dostatečně nereflektoval její rodinné vazby, konkrétně to, že žalobkyni v době posuzovaného trestního stíhání umíral bratr na ALS, ani že má staré rodiče, o které se musí starat (otázka 2). Odvolací soud se touto otázkou zabýval v odstavci 35 svého rozsudku (na nějž žalobkyně ve svém dovolání výslovně odkázala) a uzavřel, že tyto skutečnosti při stanovování výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání nezohlednil, neboť nenastaly v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobkyně. Pokud tedy žalobkyně namítá, že tyto skutečnosti zohledněny být měly, zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti v daném případě, což je námitka, jež přípustnost dovolání založit nemůže. Obecně totiž platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001) a právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), což však žalobkyně v rámci této otázky nenapadla. Odkazovala-li žalobkyně v tomto ohledu na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, tak jeho závěry na daný případ nedopadají, neboť jednak v tomto nálezu řešil Ústavní soud odlišnou otázku, a to zda lze při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání přihlížet i k zásahům do osobnostní sféry poškozeného, jež nastaly ještě před formálním zahájením trestního stíhání, a navíc vycházel ze zcela odlišného skutkového stavu, neboť posuzované zásahy měly v příčinné souvislosti s trestním stíháním (byť před jeho formálním zahájením) nastat. Závěry tohoto nálezu tudíž na danou věc aplikovat nelze. Vzhledem k tomu, že žalobkyní citovaný nález Ústavního soudu na danou věc nedopadá, není případný ani její navazující odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3398/22, ohledně povinnosti soudů vypořádat se s relevantními námitkami a odkazy na judikaturu učiněnými účastníkem řízení.
35. Vzhledem k tomu, že další žalobkyní předložené otázky se týkají výhradně nároku na náhradu škody, dospěl dovolací soud k závěru, že ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení a z nezákonného trestního stíhání není dovolání přípustné. Nadále se tudíž dovolací soud zabýval jen nárokem na náhradu škody.
36. Ani otázka, zda může soud v odškodňovacím řízení posuzovat účelnost znaleckého posudku, který nechal účastník vyhotovit pro účely posuzovaného řízení (otázka 4), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se účelností takto vynaložených nákladů zabýval a uzavřel, že se o účelně vynaložené náklady nejedná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3414/2016, na který odkazuje v dovolání i žalobkyně, dospěl závěru, že i ve vztahu k nákladům vynaloženým poškozeným na znalecký posudek je třeba dle § 31 odst. 1 OdpŠk podmiňovat rozsah škody účelností vynaložených nákladů.
Účelnost nákladů vynaložených na znalecký posudek tedy je soud oprávněn zkoumat. Nejvyšší soud pak v tomto rozhodnutí dále uzavřel, že pojem účelnosti nákladů vynaložených na zajištění znaleckého posudku „není namístě vykládat úspěchem poškozeného v řízení, nýbrž tím, že znalecký posudek byl vůbec v řízení procesně použit jako důkazní prostředek a že jeho závěry se staly součástí zjištěného skutkového stavu a že odměna za něj účastníkem (stranou) vynaložená je přiměřená odměně, která by byla soudy (orgány činnými v trestním řízení) znalci či znaleckému ústavu přiznána“.
Z citovaného rozhodnutí tudíž plyne, že závěr o účelnosti nákladů na znalecký posudek nelze vztahovat k tomu, zda poškozený v řízení nakonec uspěl, ale je třeba zabývat se (kromě přiměřenosti uhrazené odměny znalce) tím, zda byl znalecký posudek jako důkazní prostředek v posuzovaném řízení použit a zda se závěry z něj učiněné staly součástí zjištěného skutkového stavu, tedy zda vůbec měly pro rozhodnutí v dané věci význam. Tímto způsobem pak odvolací soud při posouzení účelnosti nákladů vynaložených na znalecký posudek PhDr.
Moravcové postupoval a uzavřel, že závěry posudku nebyly v posuzovaném trestním stíhání důležité pro posouzení merita věci, tedy otázky viny žalobkyně, a nemohly tak tvořit součást zjištěného skutkového stavu, na jehož základě bylo v posuzovaném druhém trestním řízení rozhodnuto a žalobkyně byla obžaloby zproštěna. Odvolací soud se tudíž při posuzování tohoto nároku od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Pakliže žalobkyně touto otázkou hodlala napadnout závěr odvolacího soudu o neúčelnosti takto vynaložených nákladů (tj. zda se závěry tohoto znaleckého posudku v posuzovaném trestním stíhání staly součástí skutkového stavu, na jehož podkladě bylo o vině žalobkyně rozhodnuto), jde o námitku proti skutkovým zjištěním, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
37. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani ve vztahu k otázce počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu odměny a výdajů advokáta žalobkyně včetně cestovného za úkony uskutečněné v době od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 (otázka 5), neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z textu dovolání (včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu) vyplývá, že žalobkyně si vykládá rozsudek odvolacího soudu tak, že nárok na kompenzaci úkonů prováděných od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 považoval odvolací soud za promlčený, takový závěr však z napadeného rozsudku neplyne, neboť odvolací soud se pouze ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení nároků tykajících se prvního trestního stíhání, tedy ve vztahu k úkonům uskutečněným do jeho ukončení dne 22. 5. 2014, což bylo i datum rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby tohoto nároku (viz odstavec 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Ve vztahu k pěti úkonům, které se uskutečnily v době od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 pak odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) neuvedl ve svém rozhodnutí ničeho. Žalobkyní formulovaná otázka se tedy s právním posouzením odvolacího soudu míjí, neboť z napadeného rozsudku nevyplývá, že by žaloba ohledně této části nároku byla zamítnuta z důvodu promlčení.
38. Rovněž otázka, zda musí porada s klientem předcházet jinému procesnímu úkonu, aby byla považována za účelnou (otázka 7), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se rovněž jedná o otázku, která se s právním posouzením této části žalobního nároku odvolacím soudem míjí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při formulaci této otázky totiž žalobkyně vychází z údajného závěru odvolacího soudu, že další porada s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu je účelným úkonem pouze v případě, že byla uskutečněna před jiným procesním úkonem. Takový zobecňující názor však odvolací soud nepřijal, pouze se (mimo jiné i) ve vztahu k dalším poradám advokáta se žalobkyní dne 17. 10. 2017 a 1. 7. 2019 ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně „důsledného“ posouzení účelnosti jednotlivých nákladů a výdajů (viz odstavec 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně pak ve vztahu k těmto dvěma úkonům uvedl, že odměnu a výdaje s nimi spojené nepřiznal, neboť tyto porady nenavazovaly na žádný relevantní úkon orgánu činného v trestním řízení (viz odstavec 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně, ani soud odvolací tudíž nevázaly svůj závěr o neúčelnosti těchto porad na to, že by po nich nenásledoval jiný procesní úkon (jak v rámci této otázky žalobkyně namítá), ale na skutečnost, že před jejich uskutečněním nedošlo k takovému úkonu orgánu činného v trestním řízení, jenž by uskutečnění další porady s klientem v dané fázi řízení odůvodňoval.
39. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky (ne)vypořádání se s odvolacími námitkami žalobkyně ohledně nepřiznání cestovného k úkonům, za něž byla odměna a paušální náhrada výdajů soudem prvního stupně přiznána (otázka 3), a otázky týkající se nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkon prostudování spisu (otázka 6), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále je též dovolání přípustné pro řešení otázky nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkon sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (otázka 8), jelikož tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena nebyla.
IV. Důvodnost dovolání
40. Dovolání je důvodné.
41. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 3 jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.
42. Podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna mimo jiné za úkon právní služby prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to každé započaté dvě hodiny (písm. f), a úkon právní služby podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona (písm. l). Podle odstavce 3 pak za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší.
43. Nejprve se dovolací soud zbýval otázkou nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkon prostudování spisu.
44. Již v rozsudku ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 66/99, publikovaném pod č. 23/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že jestliže je obhájce obviněnému ustanoven až v průběhu odvolacího řízení, je pro řádný výkon jím poskytované právní pomoci nezbytným úkonem studium spisu, neboť takový obhájce neměl možnost se s trestním spisem seznámit, jako by měl v případě, kdy by byl ustanoven od počátku trestního řízení. Za takový úkon tedy přísluší obhájci odměna a náhrada vynaložených nákladů, a to dle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu.
45. Následně Nejvyšší soud své závěry (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17) rozvinul v rozsudku ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, v němž uzavřel, že neobstojí názor, podle něhož není možné přiznat poškozenému náhradu za úkon nahlížení do trestního spisu jindy než při skočení vyšetřování jen proto, že takový úkon neodpovídá žádnému úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. V každé věci je tedy nezbytné s ohledem na okolnosti daného případu posoudit, zda lze takový úkon považovat za účelný samostatný úkon právní služby, za který by náležela náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. V této souvislosti je třeba zejména zvážit, zda bylo namístě (s ohledem na specifika dané věci) do spisu v daném okamžiku nahlížet a k čemu takové nahlížení do spisu vedlo, tedy především, zda přispělo k odklizení nezákonného rozhodnutí.
46. V posuzované věci založil odvolací soud svůj závěr ohledně nepřiznání nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkony prostudování spisu na závěru, že takto se dle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu honoruje pouze studium spisu při ukončení vyšetřování, což byl jiný úkon, jenž byl žalobkyni již uhrazen. Možností posoudit takto vyúčtované úkony dle § 11 odst. 3 advokátního tarifu a otázkou, zda bylo v dané fázi řízení a vzhledem k okolnostem případu takové další nahlížení do spisu namístě, příp. k čemu vedlo (tedy zda vedlo k odklizení nezákonného rozhodnutí) se však odvolací soud nezabýval, a to i přesto, že žalobkyně na výše citovaný nález Ústavního soudu ve svém odvolání výslovně odkázala, jak i sám odvolací soud v odstavci 15 svého rozsudku zkonstatoval. Navíc se odvolací soud výslovně vyjádřil jen k úkonu studia spisu dne 11. 12. 2017, nikoliv pak dne 23. 9. 2019, byť i tento náklad žalobkyně v řízení uplatňovala a v odvolání jeho nepřiznání namítala. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž v tomto směru neúplně, a tedy nesprávné.
47. Co se týče otázky, zda je účtovatelným úkonem právní služby sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu výslovně řešena, plyne odpověď na ni z výslovného znění zákona. Dle § 11 odst. 1 písm. l) advokátního tarifu je totiž sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona samostatným účtovatelným úkonem právní služby, za který tudíž mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů výslovně náleží. Vzhledem k tomu se proto jedná o součást nákladů řízení, které jsou kompenzovatelné v rámci řízení o náhradě škody způsobené státem dle § 31 OdpŠk, což však pochopitelně nevylučuje pravidlo, že se musí jednat o náklad účelně vynaložený poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.
48. Odvolací soud v projednávané věci nepřiznal žalobkyni náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona s odůvodněním, že se nejedná o účtovatelný úkon právní služby, neboť sepisy žádostí, stížností, dopisů, dotazů apod. nelze uplatňovat, poněvadž nejde o řízení (správně má být uvedeno „úkony“; poznámka Nejvyššího soudu) ve věci samé. Odvolací soud tak zřejmě přehlédl, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona nelze kvalifikovat jen jako běžný podnět nebo žádost, ale jde o samostatný účtovatelný úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) advokátního tarifu, jak je uvedeno výše. V tomto ohledu je tedy právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že i v tomto případě se odvolací soud výslovně vyjádřil jen k prvnímu podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 10. 2017, nikoliv pak k druhému ze dne 23. 7. 2019, byť i tento náklad žalobkyně v řízení uplatňovala a v odvolání jeho nepřiznání namítala.
49. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy způsobené žalobkyni trestním stíháním, zabýval se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. i tím, zda ve vztahu k posouzení tohoto nároku existují ve věci zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
50. Žalobkyně v dovolání v tomto směru dokonce vymezila právní otázku (jež by v případě jejího výslovného neformulování představovala i vadu řízení), a to zda se odvolací soud neodchýlil od specifikované judikatury dovolacího soudu, pokud se nevypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně ohledně nepřiznání cestovného k úkonům, za něž byla odměna a paušální náhrada výdajů soudem prvního stupně přiznána (otázka 3). Ve vztahu k této námitce shledal dovolací soud dovolání rovněž důvodné.
51. Z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu vyplývá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně. Soudy tak mají povinnost vypořádat se s těmi námitkami, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek vzhledem k možnému výsledku řízení. Nejsou ale povinny vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1016/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07).
52. V daném případě žalobkyně výslovně namítala, že se soud prvního stupně zcela opomenul vypořádat s nárokem na náhradu cestovného k úkonům právní služby, které uznal za oprávněné a žalobkyni náhradu odměny a paušálních hotových výdajů za ně přiznal (tj. úkony účasti na vyšetřovacím pokusu dne 22. 4. 2015, další porady s klientem dne 24. 6. 2016 a účasti na vyšetřovacím pokusu dne 27. 6. 2016). Ačkoliv se tyto úkony konaly mimo sídlo obhájce žalobkyně, nepřiznal jí soud prvního stupně již požadované cestovné s těmito úkony související v celkové výši 6 070 Kč, a to aniž by toto nepřiznání jakkoliv odůvodnil. Odvolací soud pak toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, ačkoliv to žalobkyně v odvolání konkrétně namítala, jak i sám odvolací soud v odstavci 15 svého rozsudku zkonstatoval. Tímto postupem se tudíž odvolací soud od výše uvedené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu odchýlil a řízení současně zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
53. Shodnou vadou odvolací soud zatížil řízení, i pokud nenapravil vadný postup soudu prvního stupně, jenž neposoudil v řízení řádně uplatněný nárok na náhradu škody v rozsahu odměny a hotových výdajů za vyúčtované úkony právní služby uskutečněné obhájcem žalobkyně v době od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 v celkové výši 22 842,50 Kč (tj. za úkony dne 4. 7. 2014 - námitky proti otázkám znalce, dne 11. 7. 2014 - porada s klientem, dne 15. 7. 2014 a dne 11. 9. 2014 - vyšetřovací pokusy a dne 12. 10. 2014 - porada s klientem) a ve svém rozhodnutí se nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu tento nárok žalobkyni nepřiznal. S touto námitkou žalobkyně výslovně uvedenou v odvolání a rekapitulovanou odvolacím soudem v odstavci 15 jeho rozsudku se pak nevypořádal ani odvolací soud, jeho rozhodnutí je tak v tomto rozsahu nepřezkoumatelné. Stejné závěry pak platí i ve vztahu k tomu, že se odvolací soud nevypořádal ani s námitkami žalobkyně ohledně nákladům na porady s jejím obhájcem dne 17. 10. 2017 a dne 1. 7. 2019, jež posoudil (ve shodě se soudem prvního stupně) jako neúčelné, neboť nenavazovaly na žádný relevantní úkon orgánů činných v trestním řízení, nicméně nijak nereagoval na námitky žalobkyně, že tyto bezprostředně předcházely sepisu podnětů pro porušení zákona a v druhém případě i podání ústavní stížnosti. Na závěr je rovněž třeba odvolacímu soudu vytknout, že se výslovně nevypořádal ani se zamítnutým nárokem na náhradu škody v rozsahu odměny a hotových výdajů vynaložených v souvislosti s prostudováním spisu dne 23. 9. 2019 a s druhým podnětem pro podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 7. 2019, jak je zmíněno výše.
54. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 53 323,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení, a dále v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení tedy zůstává nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 53 323,50 Kč s příslušenstvím sestávající z nepřiznaného cestovného v letech 2015 a 2016 (6 070 Kč) a z odměny a hotových výdajů za úkony uskutečněné v období od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 (22 842,50 Kč), za prostudování spisu dne 11. 12. 2017 a 23. 9. 2019 (7 668 Kč), za další porady s klientem dne 17. 10. 2017 a 1. 7. 2019 (10 451 Kč) a za sepis podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 10. 2017 a 23. 7. 2019 (6 292 Kč). Ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
55. Při novém projednání věci odvolací soud v řízení uplatněný nárok v rozsahu, v jakém byl jeho rozsudek zrušen, nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Též neopomene napravit výše vytknuté vady, kterými bylo řízení před nalézacími soudy zatíženo.
56. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu