USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 19 146 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 123/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 69 Co 181/2024-260, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce se vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 19 176 800 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena jeho nezákonným trestním stíháním, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 132/2017. Uvedená částka sestávala z následujících položek: a/ částka 9 590 000 Kč připadající na odměny, které žalobce neobdržel za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2019 proto, že byl odvolán z funkce člena představenstva obchodní společnosti PROFI GRUP CZ a.s. (dále jen „obchodní společnost“), b/ částka 8 100 000 Kč odpovídající majetkové újmě, jež vznikla žalobci v důsledku pozastavení výkonu advokacie, c/ částka 316 500 Kč, na kterou žalobce vyčíslil ušlý zisk odpovídající výši jeho odměny za výkon funkce správce pozůstalosti MUDr. Aleny Munzarové, z níž byl odvolán, d/ částka 75 000 Kč připadající na náklady vynaložené na znalecké posudky zpracované v souvislosti se žalobcovou obhajobou, e/ částka 160 000 Kč, která odpovídala náhradě za ztrátu žalobcova času věnovaného úkonům, které činil v rámci své obhajoby, f/ částka 30 000 Kč odpovídající náhradě za ztrátu času, k níž došlo v souvislosti s úkony, které žalobce realizoval v řízení o pozastavení výkonu advokacie, a g/ částka 905 300 Kč, kterou žalobce požadoval z titulu náhrady výdajů vynaložených v souvislosti s provozem své advokátní kanceláře po dobu pozastavení výkonu advokacie. Ve vztahu k položce ad f/ vzal žalobce v průběhu řízení žalobu částečně zpět, následkem čehož Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 C 123/2021-159, řízení v tomto rozsahu částečně zastavil.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 12 C 123/2021–232, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 58 150 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % za dobu od 23. 6. 2021 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III). Přiznaná částka odpovídala části požadavku odvozeného od nákladů vynaložených na zpracované znalecké posudky, tedy části položky ad d/.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé II změnil pouze tak, že v rozsahu požadavku ad b/ je žaloba co do základu důvodná, přičemž o výši tohoto nároku, jakož i o nákladech řízení, rozhodne soud prvního stupně, jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrzen, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
9. Zamítnutí žaloby ve vztahu ke zbývající části nároku vyčísleného pod položkou ad d/, jež po odečtení přisouzeného plnění dosahuje částky 16 850 Kč s příslušenstvím, odůvodnil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně tím, že žalobce v této části svého žalobního požadavku neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran skutečnosti, že tuto částku v souvislosti se zpracováním znaleckých posudků v trestním řízení účelně vynaložil (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s bodem 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu týkající se tohoto nároku, který není nárokem plynoucím ze vztahu vycházejícího ze spotřebitelských smluv ani z pracovněprávního vztahu, tudíž spočívá na řešení odlišných právních otázek, než jak tomu bylo v případě ostatních vznesených nároků. Vzhledem k výši tohoto nároku, jehož se dovoláním zpochybněný zamítavý výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu týká, která částku 50 000 Kč nepřevyšuje, se tedy ve světle shora uvedených judikatorních závěrů ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k němu uplatní, pročež je podané dovolání v tomto rozsahu objektivně nepřípustné.
10. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
13. Uvedeným zákonným požadavkům však žalobcovo dovolání zčásti nevyhovělo. Navzdory tomu, že žalobce dovoláním zpochybňuje napadený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho potvrzujícím výroku o věci samé, ve vztahu k nárokům ad e/ ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím a ad g/ ve výši 905 300 Kč s příslušenstvím žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení měl odvolací soud dle žalobcova názoru pochybit, v tomto dovolání nevymezil, tím spíše pak, aby ve vztahu k takové právní otázce též specifikoval příslušný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. V části týkající se nároků ad e/ a ad g/ tedy podané dovolání nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
15. Dále se Nejvyšší soud zaměřil na posouzení, zda se ve zbývající části dovolání, jež se týká nároků ad a/ a ad c/, jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
16. Otázka, zda zahájení trestního stíhání mohlo být příčinou žalobcova odvolání z funkce člena představenstva obchodní společnosti, resp. zda je povinností soudu při řešení této otázky přihlížet ke konkrétním podmínkám projednávaného případu, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, tedy otázka dopadající na nárok ad a/, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se totiž při řešení této otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované kromě již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, také rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3099/2020, a ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2725/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1091/23), dospěl-li na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že mezi újmou specifikovanou pod bodem ad a/ a žalobcovým nezákonným trestním stíháním není dán vztah příčinné souvislosti, byl-li žalobce z funkce člena představenstva odvolán na základě vlastního rozhodnutí obchodní společnosti, které bylo přijato v rozporu s principem presumpce neviny (srov. body 12 a 23 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s bodem 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť jednání svobodně uvažujících osob, které nelze přičítat k tíži žalované, byť bylo do určité míry ovlivněné nezákonným rozhodnutím, uvedený vztah příčinné souvislosti přetrhává.
Je přitom lhostejné, zda rozhodnutí o odvolání člena představenstva obchodní společnosti je okamžitou reakcí dané společnosti na jeho trestní stíhání, nebo zda toto rozhodnutí vychází ze zásad, které si společnost v rozporu s respektem k principu presumpce neviny předem sama stanovila.
17. Namítá-li žalobce v souvislosti s uvedenou právní otázkou, že podmínky bezúhonnosti byly pro členy orgánů obchodní společnosti stanoveny přísněji, než jak tuto bezúhonnost vymezoval zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (účinný do 31. 12. 2016 – pozn. dovolacího soudu), pak žádný skutkový závěr, který by s tímto jeho tvrzením korespondoval, z napadeného rozsudku odvolacího soudu neplyne. Přitom platí, že dovolací soud je skutkovým závěrem odvolacího soudu vázán, pročež tento závěr není možné podrobit v dovolacím řízení revizi (viz § 241a odst. 1 věta první o.
s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud pak žalobce v dovolání žádnou procesněprávní otázku týkající se zjišťování skutkového stavu nevymezil, ani neuvedl, že by mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právními závěry panoval extrémní rozpor, současně tím dovolacímu soudu neumožnil se takovou otázkou či případným zjevně excesivním postupem odvolacího soudu při formulování jeho skutkového závěru zabývat (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4.
9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24, zejména body 37 a 38 jeho odůvodnění).
18. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka (dle žalobcova názoru v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená), zda je co do základu důvodný i vznesený nárok ad c/ související se žalobcovým odvoláním z funkce správce pozůstalosti, pokud toto odvolání vycházelo z nezákonného rozhodnutí o zahájení žalobcova trestního stíhání. Rovněž i v tomto případě totiž žalobcova dovolací argumentace vychází z odlišné verze skutkového stavu věci, než jaká plyne z napadeného rozsudku, opomíjí-li v ní dovolatel, že dle zjištění odvolacího soudu vedly k jeho odvolání z uvedené funkce též skutečnosti uvedené v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.
4. 2021, sp. zn. 9 Co 64/2019, které s jeho nezákonným trestním stíháním nesouvisely, přičemž zmíněné rozhodnutí bylo nadto vydáno až poté, co byl již žalobce obžaloby pravomocně zproštěn (viz bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s bodem 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je přitom otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko v dovolatelem nezpochybněném stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé vztah příčinné souvislosti vyloučit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011). I v tomto případě se tedy uplatní výše uvedený závěr opírající se o znění § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
19. Zpochybňuje-li žalobce v souvislosti s nárokem ad c/ rovněž správnost závěru odvolacího soudu o absenci odpovědnostního titulu, pak ani z tohoto pohledu nelze přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit, neboť obstál-li některý z důvodů, pro nějž tomuto žalobnímu požadavku nebylo vyhověno (zde absence vztahu příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže podmínky přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení naplnit, když ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nikterak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
20. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
21. O náhradě nákladů řízení, zahrnujících též náklady tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu