30 Cdo 3221/2023-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 31/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 70 Co 135/2023-121, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 70 Co 135/2023-121, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2023, č. j. 31 C 31/2021-103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 80 000 000 Kč s příslušenstvím, to vše s tvrzením, že nebýt jednání či nečinnosti žalovaných, mohl být úspěšným podnikatelem a mohl realizovat své podnikatelské záměry. Žalované však dle žalobce svojí liknavostí a nečinností, absencí kontrolní a dozorové činnosti nad správci konkurzní podstaty a konkurzními soudy a jednotlivými konkurzy způsobily rozvrat v žalobcově podnikatelském záměru a zhoršil se i jeho zdravotní stav.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 1. 2023, č. j. 31 C 31/2021-103, odmítl návrh žalobce ze dne 30. 6. 2021, kterým se domáhal ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové a majetkové újmy (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně považoval žalobu za neprojednatelnou, proto žalobce ve smyslu § 43 o. s. ř. vyzval usnesením ze dne 15. 12. 2021, č. j. 31 C 31/2021-24, k doplnění skutkových tvrzení, jakým konkrétním jednáním žalovaná zasáhla do jeho osobnostních práv, jak tyto skutky zasáhly do jeho osobnostních práv a pokud žádá finanční zadostiučinění, jaké následky mělo tvrzené jednání. Usnesením ze dne 31. 10. 2022, č. j. 31 C 31/2021-71, byl žalobce poučen a vyzván podle § 114a odst. 1, 2 a § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění, jakým konkrétním jednáním žalovaných mělo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, datum konkrétního jednání a popisu neoprávněnosti tvrzeného jednání ve vztahu ke každé žalované, příčinné souvislosti mezi jednáním žalované 1) a žalované 2) a konkrétním tvrzeným poškozením žalobce, ve vztahu k nemajetkové újmě, jakým způsobem poškodilo jednání každé z žalovaných osobnostní práva žalobce a pokud požaduje finanční zadostiučinění z důvodu zvlášť závažného neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv, aby odůvodnil požadovanou výši. Ve vztahu k nároku na náhradu škody měl žalobce uvést, kdy, jaká škoda a v jaké výši měla žalobci vzniknout a podrobně popsat příčinnou souvislost ve vztahu ke každé z žalovaných.
4. V reakci na obě usnesení soudu prvního stupně žalobce uvedl, že trvá na zaplacení nároku představujícího majetkovou újmu v celkové výši 80 000 000 Kč a nemajetkovou újmu v celkové výši 10 000 000 Kč, obojí se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 7. 2020 do zaplacení. Žalobce měl za to, že kdyby nebylo jednání či nečinnosti žalovaných mohl být úspěšným podnikatelem a mohl realizovat své podnikatelské záměry spočívající v zisku z dodávky 1 000 ks bytových jednotek - rodinných domů do Iráku ve výši 52 164 000 Kč a v částce 45 007 000 Kč představované obvyklou cenou souboru strojů a zařízení pro výrobní jednotku prefabrikátů Rastra. Dle žalobce je patrné, že celková způsobená škoda v rámci těchto dvou položek je 97 171 000 Kč, přičemž k ní navíc nejsou započteny smlouvy uzavřené se společností CEGE s. r. o. na dodávku celkem 147 rodinných domků pro zákazníky z Německa a dodávky rodinných domků pro tuzemský trh, takže celková škoda je daleko vyšší. Obě žalované podle žalobce svojí liknavostí, nečinností, absencí kontrolní a dozorové činnosti nad správci konkurzní podstaty, konkurzními soudy a jednotlivými konkurzy, způsobily rozvrat v žalobcově podnikatelském záměru. Žalobce tvrdí, že jsou viníky podnikatelských ztrát, způsobily mu materiální škodu, neboť nijak nezabránily v činnosti svých podřízených institucí a orgánů, a způsobily žalobci špatný zdravotní stav, a to svou nečinností a protiprávním nemorálním jednáním.
5. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce ani po opakované výzvě a poučení neodstranil vady podané žaloby. Jelikož žalobce tvrdil, že žalobní tvrzení budou doplněna při jednání, přičemž byl zastoupen advokátem, soud jednání nařídil, žalobce se však nedostavil. Podle soudu prvního stupně nebylo postaveno najisto, kdy k tvrzenému jednání žalovaných mělo dojít, co je vlastně majetkovou a nemajetkovou újmou a kdy měla vzniknout. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně nejasný návrh žalobce odmítl pro neurčitost.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně o nezpůsobilosti žalobcova podání k projednání, neboť žalobce ani přes opakované poučení soudu nevymezil jasně a určitě předmět řízení v projednávané věci, když pouze popisoval události, k nimž došlo při koupi závodu Prefa, a své úkony, které činil. Žalobce sice uváděl, že státní orgány pochybily, konkrétně však tato pochybení nepopsal, ani nevylíčil, jakým způsobem mu mohla tato pochybení způsobit škodu, tedy ani netvrdil jasným a srozumitelným způsobem příčinnou souvislost. Ani v poměrně rozsáhlém odvolání žalobce tyto nedostatky neodstranil, když pouze opakoval to, co již dříve v řízení uvedl. Tyto informace však odvolací soud nepovažoval za relevantní ve vztahu ke skutkovému vymezení nároku. Soud prvního stupně přitom žalobce předvolal a poskytl mu tak možnost ústně žalobu doplnit, žalobce však této možnosti nevyužil, a to, že by měl být jeho výslech realizován dožádaným soudem, začal namítat až v odvolání. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
9. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval dovolatel v chybné aplikaci § 43 a § 79 o. s. ř., při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017.
10. Dovolatel vytkl oběma nižším soudům především to, že nijak nezohlednily jeho námitky, argumenty či listiny předkládané v průběhu řízení, ani neprovedly jeho účastnický výslech, který by vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a sociální situaci musel být proveden Okresním soudem v Pardubicích jako soudem dožádaným.
11. K nárokům uplatněným žalobou dovolatel uvedl, že tyto blíže konkretizoval a upřesňoval naposledy právě v podaném odvolání. Odvolací soud však nevěnoval náležitou pozornost skutečnostem obsaženým v odvolání, přesto, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3417/2019, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 383/2019, i v případě odmítnutí žaloby soudem prvního stupně podle § 43 odst. 2 o. s. ř. umožňuje procesní předpis, aby žalobce odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, avšak nejpozději, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodne odvolací soud. Žaloba navíc nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, z nichž soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout, jak vyplývá též např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
12. Z podané žaloby je dle dovolatele naprosto zřejmé, že se domáhá náhrady škody ve výši 80 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která je tvořena škodou ve výši 52 164 000 Kč, jíž měl dovolatel utrpět tím, že v důsledku jednání či nečinnosti jednotlivých žalovaných nemohl realizovat své podnikatelské záměry včetně dodávky 1 000 ks bytových jednotek (rodinných domů) do Iráku, a škodou ve výši 45 007 000 Kč představovanou obvyklou cenou souboru strojů a zařízení pro výrobní jednotku prefabrikátů Rastra, kterou dovolatel nemohl vůbec využívat ke svým podnikatelským záměrům, protože byla správcem konkurzní podstaty na pokyn Finančního úřadu v Pardubicích zanesena do konkursní podstaty úpadce Rastra AG-CZ. Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v prožitých a trvajících děsivých a těžkých útrapách způsobených mu jednáním a taktéž i nečinností všech žalovaných po podepsání kupní a zástavní smlouvy na závod Prefa v Rosicích nad Labem (po datu 9. 1. 2004) požaduje žalobce částku 10 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
13. Přes případnou ztíženou srozumitelnost žalobního návrhu je dovolatel přesvědčen, že jsou z jeho obsahu v základních rysech zjistitelná taková tvrzení, jimiž po skutkové stránce vymezil předmět řízení dostačujícím způsobem, tedy tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem.
14. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalovaná 1) se k podanému dovolání nevyjádřila.
16. Žalovaná 2) se ve svém vyjádření k podanému dovolání ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl a žalované 2) přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).
22. Námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3417/2019, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 383/2019, podle nichž i v případě odmítnutí žaloby soudem prvního stupně podle § 43 odst. 2 o. s. ř. umožňuje procesní předpis, aby žalobce odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, avšak nejpozději do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodne odvolací soud, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
23. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky splnění podmínek pro odmítnutí žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Obsahové náležitosti návrhu vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
26. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
27. Podle komentářové literatury je podání neúplné, neobsahuje-li všechny náležitosti, které musí mít podle § 42 odst. 4 o. s. ř. a dalších právních předpisů (např. žaloba, v níž vylíčení rozhodujících skutečností je natolik kusé, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek má být předmětem řízení). Nesrozumitelné je podání tehdy, jestliže z hlediska způsobu vyjádření podatele nelze dovodit, zda vůbec obsahuje náležitosti podání, jaké náležitosti podání jsou v něm uvedeny nebo zda jsou v něm uvedeny všechny potřebné náležitosti podání.
Nesrozumitelným podáním je např. žaloba, v níž jsou rozhodující skutečnosti vylíčeny – bez ohledu na rozsah podání – takovým způsobem, že z něj nelze jednoznačně dovodit, jaké skutečnosti vlastně žalobce tvrdí, a co má být tedy předmětem řízení. Nejsou-li uvedené náležitosti podání nebo některé z nich přesně a jednoznačně vyjádřeny z hlediska jejich obsahu (z hlediska toho, jak mají být po stránce obsahové v souladu se zákonem vylíčeny), je podání neurčité. Takovým podáním je např. žaloba obsahující natolik nedostatečné označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci (např. označení účastníka jen jeho jménem nebo názvem, neuvedení právní formy právnických osob), nebo neuvedení místa bydliště, místa podnikání nebo sídla účastníka; označí-li však žalobce účastníky přesně, není vadou podání okolnost, že účastník nemá způsobilost být účastníkem řízení.
Přesnou identifikaci účastníka neumožňuje také jeho označení původním jménem, názvem nebo obchodní firmou, a nikoliv jménem, názvem nebo obchodní firmou, které fyzické nebo právnické osoby v době podání v souladu se zákonem používají. Podání je neurčité také tehdy, jestliže sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor, např. tehdy, nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto.
Údaj o tom, čeho se navrhovatel domáhá (žalobní petit), je nesrozumitelný nebo neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde, a je zřejmé, že převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 275–276).
28. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
29. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
30. Z obsahu žaloby a jejích doplnění vyplývá, že dne 9. 1. 2004 podepsal žalobce kupní smlouvu a zástavní smlouvu na závod Prefa v Rosicích nad Labem. Po opožděném podání přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), oznámil Finanční úřad v Pardubicích žalobci dne 4. 6. 2004, že vznikly pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání k DPH za období I. kvartál 2004 a současně požádal žalobce o předání účetnictví ke kontrole. V průběhu června a července 2004 žalobce opakovaně navštívil Finanční úřad v Pardubicích s dotazem, proč je vyšetřován.
Protože neobdržel žádnou odpověď, podal dne 23. 6. 2004 trestní oznámení na ředitele finančního úřadu Ing. Duchoslava, dne 7. 7. 2004 podal stížnost na jednání Finančního úřadu v Pardubicích k Ministerstvu financí a dále trestní oznámení na Finanční úřad v Pardubicích k Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dne 9. 7. 2004 obdržel žalobce od Finančního úřadu v Pardubicích sdělení, z něhož zjistil, že důvodem jeho šetření je technologická linka Rastra a zároveň byl informován, že finanční úřad požádal správce konkurzní podstaty úpadce Rastra AG-CZ o informaci, zda je linka zapsaná v konkurzní podstatě úpadce.
V odpovědi ze dne 12. 7. 2004 správce konkurzní podstaty sdělil finančnímu úřadu, že tomu tak není. Na opakovanou žádost finančního úřadu sdělil správce konkurzní podstaty, že technologická linka Rastra je ode dne 4. 8. 2004 zapsána v konkurzní podstatě úpadce Rastra AG-CZ, přestože ji žalobce od úpadce koupil. Stížnost žalobce adresovaná Ministerstvu financí nebyla posouzena jako důvodná, ani na základě trestních oznámení nebylo zahájeno trestní stíhání. Dne 15. 10. 2004 podal žalobce ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu na vyloučení technologické linky Rastra z konkurzní podstaty, které bylo vyhověno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20.
11. 2006. Z protokolu o ústním jednání na Finančním úřadu v Pardubicích ze dne 20. 10. 2004 žalobce zjistil, že jeho účetnictví je v pořádku a dále, že byly zjištěny skutečnosti vyvracející jeho tvrzení o využití linky Rastra, přičemž finanční úřad pominul, že linka Rastra byla správcem konkurzní podstaty blokována ode dne 4. 8. 2004, což žalobci znemožňovalo její využívání. Dne 19. 11. 2004 podala Prefa majetková u Okresního soudu v Pardubicích žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem z důvodu, že žalobce po nejasnostech kolem linky Rastra odmítl platit splátky na kupní cenu závodu.
Žádost žalobce o posečkání do vyjasnění celé záležitosti společnost Prefa majetková neakceptovala. Na žádost žalobce o vydání linky ze dne 22. 1. 2007 odpověděl správce konkurzní podstaty žalobci dopisem ze dne 13. 2. 2007, že s linkou může nakládat, přestože tato byla již dne 24. 1. 2005 prodána firmě DeCeTe s. r. o. Žalobce se domnívá, že Finanční úřad v Pardubicích nejprve přes správce konkurzní podstaty linku zablokoval a následně mu nevrátil přeplatek na DPH z důvodu, že linku nepoužívá k podnikání, což považuje za jasný příklad likvidace žalobcova podnikání i života.
Všechny popsané problémy bránily žalobci v plnění požadavků ohledně výroby a dodávek, čímž mu vznikla škoda ve výši 52 164 000 Kč spočívající v nemožnosti realizovat dodávku 1 000 ks bytových jednotek (rodinných domů) do Iráku, a škoda ve výši 45 007 000 Kč představovaná obvyklou cenou souboru strojů a zařízení pro výrobní jednotku prefabrikátů Rastra, kterou nemohl využívat vůbec. V souvislosti s výše popsaným prožíval žalobce velký stres, který vedl k infarktu v říjnu 2004 a listopadu 2005 (od té doby dochází pravidelně ke kardiologovi a 3x denně užívá předepsané léky), psychické mučení a útrapy, bolesti hlavy, pohybového ústrojí, lítost, brek, neschopnost soustředění, třes rukou, neschopnost psát, poruchy spánku, bolesti žaludku. Z těchto důvodů požaduje žalobce zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím.
31. Z obsahu žaloby a jejích doplnění tak zatím vyplývá, čeho se žalobce domáhá, tj. zaplacení jakých částek, v hrubých obrysech i co tyto částky představují (52 164 000 Kč jako náhrady škody spočívající v nerealizované dodávce bytových jednotek, 45 007 000 Kč jako náhrady škody představované obvyklou cenou souboru strojů a zařízení pro výrobní jednotku prefabrikátů Rastra a 10 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy představované velkým stresem vedoucím k infarktu v říjnu 2004 a listopadu 2005, s tím souvisejícími omezeními a dalšími shora uvedenými zdravotními následky). Žalobce rovněž uvádí, v čem spatřuje příčinu shora uvedených újem, a to v postupu Finančního úřadu v Pardubicích po opožděném podání přiznání k dani z přidané hodnoty, v jeho podnětu správci konkursní podstaty úpadce Rastra AG-CZ, v soupisu žalobcem od úpadce zakoupené technologické linky Rastra do konkursní podstaty a v jejím následném prodeji třetí osobě.
32. Jak bylo již shora uvedeno, z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem. Z žalobních tvrzení přitom zatím bez dalšího nevyplývá, že by taková záměna byla možná, a minimálně v hrubých obrysech je z žaloby i zřejmé, v čem mají spočívat škodní následky a v čem spatřuje žalobce jejich příčinu. Měl-li přesto soud prvního stupně za to, že obsah žaloby nesplňuje ani základní obsahové náležitosti, např. i s ohledem na konkrétní obranu žalované, měl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce vyzvat k doplnění žaloby, určit mu lhůtu a žalobce poučit, jak je třeba doplnění žaloby provést. Ve vztahu k náhradě škody takto soud prvního stupně vůbec nepostupoval a ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy žalobce vyzval, žalobce na tuto výzvu shora uvedeným způsobem reagoval a žalobu doplnil. Považoval-li soud prvního stupně za nutné z hlediska projednatelnosti žaloby, aby byl žalobce konkrétnější, měl v tomto směru konkretizovat i svoji výzvu, což neučinil. Postup soudu s odkazem na § 114a odst. 1, 2 a § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. přitom požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 43 o. s. ř., včetně poučení o následcích nesplnění výzvy podle § 43 odst. 2 o. s. ř., nevyhovuje.
33. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobce není způsobilé k projednání, jelikož ani přes opakované poučení dané mu soudem prvního stupně nevymezil jasně a určitě předmět řízení. Předpokladem odmítnutí žaloby pro vady podle § 43 o. s. ř. je ovšem kromě vadnosti žaloby i předchozí řádný postup soudu prvního stupně podle citovaného ustanovení. Z usnesení odvolacího soudu však není zřejmé, že by se postupem soudu prvního stupně, předcházejícím odmítnutí žaloby, a jeho souladu s ustanovením § 43 o. s. ř. a se závěry shora označené judikatury odvolací soud náležitě zabýval. Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
35. Ačkoliv i k postupu soudu prvního stupně podle § 114a a § 118a o. s. ř. by bylo možno mít výhrady a zároveň žalobce tento procesní postup mohl utvrdit v přesvědčení, že jeho žaloba je po doplnění projednatelná, sama tato okolnost neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., neboť takovou okolností byla právě shora uvedená absence řádného postupu soudu prvního stupně podle § 43 o. s. ř., kterou ani odvolací soud správně právně neposoudil.
36. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínek pro odmítnutí žaloby nesprávné a tato nesprávnost se projevuje rovněž v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
37. Soud prvního stupně znovu posoudí naplnění podmínek pro odmítnutí žaloby, přičemž vyjde ze shora popsaných právních závěrů. Shledá-li i nadále takové obsahové nedostatky žaloby, které i ve smyslu shora označené judikatury brání projednání věci, bude postupovat řádně podle § 43 o. s. ř.
38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu