30 Cdo 3438/2023-141
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 48/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 351/2022, 20 Co 100/2023-103, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 351/2022, 20 Co 100/2023-103, se zrušuje ve výroku I a v části výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 25 503 Kč s příslušenstvím zamítá, a dále ve výroku III o nákladech řízení. V tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 25 C 48/2022-48, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2022, č. j. 25 C 48/2002-71, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 181 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 118 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 25 C 48/2022-85, pak soud prvního stupně zamítl žalobu co do zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I doplňujícího rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II doplňujícího rozsudku).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se zaplacení uvedených částek domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 251/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že posuzované řízení začalo již předběžným uplatněním nároku u žalované dne 21. 6. 2011, první rozsudek ve věci byl vyhlášen až dne 16. 3. 2015 (po zdlouhavých pokusech opatřit si potřebný soudní spis), který byl následně (rok po předložení spisu odvolacímu soudu) zrušen z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Druhý rozsudek ve věci byl vyhlášen 23. 11. 2016, tento byl následně (přes dva roky od předložení spisu odvolacímu soudu) částečně potvrzen a částečně změněn. Rozsudek odvolacího soudu byl po přibližně roce a půl zrušen Nejvyšším soudem mimo jiné i z důvodu, že odvolací soud neumožnil účastníkům vyjádřit se k jeho odlišnému právnímu názoru. Druhý rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2021 byl opět napaden dovoláním, o kterém ještě nebylo rozhodnuto. Posuzované řízení trvalo v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně 11 let a 1 měsíc.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva není dostatečné. Základní částku zadostiučinění za řízení stanovil za použití 15 000 Kč za první dva roky a za každý následující rok trvání řízení ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) na 151 250 Kč. Ke kritériu složitosti řízení uvedl, že řízení bylo standardně složité po stránce právní, procesní i skutkové, bylo třeba pouze zajistit spis, provést jím dokazování a spor posoudit v souladu s judikaturou. Základní částku však snížil o 30 % z důvodu meritorního řešení věci na třech stupních soudní soustavy, včetně opakovaného rozhodování soudem dovolacím. Konstatoval, že ustálená judikatura neposuzuje kompenzační řízení jako řízení se zvýšeným významem pro účastníka, přesto dovodil, že je lze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních ad., jež mají pro své účastníky zvýšený význam, neboť v něm jde o nápravu a nelze dopustit, aby se v něm účastník ocitl ve stejné situaci jako v řízení odškodňovaném. Z tohoto důvodu navýšil základní částku o 20 % a uvedl, že vyšší věk žalobce, který v době ukončení posuzovaného řízení dosáhl věku 67 let, není důvodem pro (další) navýšení. Dovodil dále, že žalobce se na celkové délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílel, včas reagoval na výzvy soudu a uplatnění procesních práv mu nelze upírat. Hodnocení tohoto kritéria tedy nezakládá snížení ani navýšení hodnoty odškodnění. Pro průtahy v činnosti soudu – na počátku řízení trvalo dva roky zajištění potřebného soudního spisu, poté soud rozhodl až po roce bez jednání a rovněž odvolací řízení bylo zatíženo dvouletým obdobím nečinnosti – navýšil základní částku o 30 % a uzavřel, že žalobci náleží odškodnění ve výši 181 500 Kč s příslušenstvím.
5. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavých výrocích II a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku I jej částečně změnil tak, že se žaloba ohledně částky 25 503 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování, vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Přisvědčil jeho úvahám týkajícím se nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení a nutnosti odškodnění v peněžité formě. Stran složitosti posuzovaného řízení dovodil, že po skutkové stránce bylo řízení standardně složité, po právní stránce ho „nelze označit za zcela jednoduché“. Při zvažování kritéria složitosti nelze odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce projevil postup samotných soudů, zohledňují se nicméně pouze závažné vady. V posuzovaném řízení byl pouze jeden rozsudek zrušen pro vadu řízení, v ostatních případech byl důvodem změny nebo zrušení odlišný právní názor, což není okolností přičitatelnou státu. Z hlediska instančnosti posuzovaného řízení odvolací soud uzavřel, že obstojí snížení základní částky o 30 %, jak jej provedl soud prvního stupně. Ve shodě se soudem prvního stupně dále uzavřel, že žalobce se na délce nepodílel, ta byla ovlivněna zejména postupem orgánů veřejné moci. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně zjistil významné prodlevy v postupu soudů, z tohoto důvodu je adekvátní zvýšení základní částky o 30 %. Odchylně však posoudil otázku významu posuzovaného řízení pro žalobce, který byl dle odvolacího soudu standardní, neboť se v posuzované věci nejedná o řízení s typově zvýšeným významem – odvolací soud tak neshledal důvod k modifikaci základní částky. Jelikož řízení trvá přes 10 let, je vhodné základní částku navýšit na 16 000 Kč za první dva roky a každý další rok trvání posuzovaného řízení. V závěru odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že jelikož je vázán vymezením žalobního nároku, který žalobce během řízení nemodifikoval, přiznal odškodnění za část řízení v trvání 10 let a 9 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu výroku I a v zamítavé části výroku II včasným dovoláním, jehož přípustnost obecně dovozoval z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zodpovězení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. V dovolání žalobce bylo namítáno, že odvolací soud při posuzování prodloužení řízení v rámci kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci zohlednil jen jednu významnou vadu, když byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro nepřezkoumatelnost. Těchto vad bylo ale dle žalobce více a neměly by se promítnout v snížení částky z důvodu složitosti řízení. Odvolací soud v této souvislosti nespecifikoval, co konkrétně myslí pod termínem „odlišný právní názor“ a nespecifikoval důvody pro změnu či zrušení toho kterého rozhodnutí. Napadený rozsudek je tak dle žalobce v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019.
9. V další části dovolání žalobce namítá, že se soudy nezabývaly všemi žalobcem uvedenými vadami a pochybeními, což byla jeho klíčová argumentace.
10. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně poměru modifikací základní částky z důvodů jednotlivých kritérií. Konečný poměr mezi složitostí řízení (-30 %) a postupem orgánů veřejné moci (30 %) je ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, zjevně nepřiměřený. Kritéria se mají aplikovat ve stejném poměru, v jakém se projevila na celkové délce. Postup soudů byl hlavní příčinou nepřiměřené délky posuzovaného řízení.
11. Další výhrada žalobce se koncentrovala k tomu, že odvolacím soudem byl nesprávně posouzen význam řízení. Žalobce nesouhlasí s tím, že se jedná o řízení se standardním významem pro žalobce. Pokud by však dovolací soud shledal, že ano, má posoudit význam kompenzačního řízení jako další, zákonem nevymezené kritérium.
12. V závěru dovolání vnáší žalobce námitku, že odvolací soud nesprávně určil délku řízení a nesprávně ji omezil na žalobní nárok ze žaloby ze dne 7. 3. 2022. Je ovšem zapotřebí, aby celková délka řízení byla hodnocena vždy k okamžiku vydání rozhodnutí ve věci samé. Pokud by však byla délka řízení posouzena správně, má žalobce za to, že částka 16 000 Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení je nedostačující, při extrémní délce se má blížit horní hranici rozpětí, jak bylo určeno Stanoviskem.
13. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Případně, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a sám žalobě vyhověl.
14. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. V části dovolání, ve které žalobce namítal, že se soudy nevypořádaly s jeho klíčovou argumentací, dovolatel pouze cituje část svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupě s tím, že „v řízení uvedl zcela konkrétní vady a pochybení, ke kterým v posuzovaném řízení došlo, a to zjm. v [žalobcově] podání ze dne 4. 6. 2022. Soud I. st. se s nimi nevypořádal, i když se jednalo o [žalobcovu] klíčovou relevantní žalobní argumentaci.“ Dovolatel ovšem nijak nespecifikuje, jaké konkrétní argumenty měly soudy opomenout a čeho se dovolatel domáhá. V této souvislosti je také třeba dodat, že k odkazům na předešlá podání učiněná v řízení Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Odvolací soud se v otázce posuzování kritéria významu kompenzačního řízení pro poškozeného od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, když dovodil, že tento význam je zásadně standardní. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021). Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání (a vztahující se právě k charakteru daného řízení) nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
21. Za situace, kdy dovolací soud přikročil (z dále vylíčených důvodů) ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, a odvolací soud se bude muset v navazujícím řízení znovu zabývat zákonnými kritérii, jež jsou významná pro určení rozsahu přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval v dovolání předestřenými otázkami zpochybňujícími hodnocení poměru zákonných kritérií, jak se podílely na celkové délce posuzovaného řízení, a určením výše základní částky s ohledem na délku posuzovaného řízení.
22. Ve zbývajícím rozsahu však podané dovolání přípustné je, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda soud při rozhodování v kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá, a otázky zohlednění postupu orgánů veřejné moci v rámci kritéria složitosti (instančnosti) řízení.
IV. Důvodnost dovolání
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání přípustně vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k dané otázce nejen přípustné, ale též opodstatněné.
24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Nejvyšší soud k výše uvedené otázce ve Stanovisku uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno.“
26. Uvedené závěry Nejvyšší soud zopakoval v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, ve kterém dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, pokud do celkové doby řízení nezapočetl i dobu řízení, která proběhla po podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce se totiž domáhal i zadostiučinění za újmu způsobenou touto částí řízení, když při jednání před odvolacím soudem uvedl, že posuzované řízení stále ještě není skončeno a k tomu by měl odvolací soud přihlédnout.
27. V nyní posuzovaném případě žalobce v žalobě uvedl, že „[p]osuzované řízení včetně doby od povinného předsoudního uplatnění nároku u MS ČR, kterou je třeba do celkové doby ve smyslu judikatury dovolacího soudu započítat, tak probíhá od 21. 6. 2011 dosud, což odpovídá k dnešnímu dni době cca 10 let a 9 měsíců. Celou tuto dobu nepřiměřeně dlouhého projednávání, ale nejen ji, je třeba přičíst k tíži žalovaného“. Z uvedené formulace je zřetelné, že žalobce požadoval zadostiučinění za celou délku posuzovaného řízení.
28. Vzhledem k výše uvedené judikatuře měl proto odvolací soud vzít v úvahu celou dobu posuzovaného řízení od okamžiku, kdy řízení pro žalobce započalo, tj. 12. 11. 2014, do vyhlášení vlastního rozhodnutí. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel z délky řízení, jejíž konec vztahoval ke dni podání žaloby. Pouze o této části řízení pak odvolací soud rozhodoval a jen za ni přiznal žalobci zadostiučinění. Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení délky řízení.
29. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
30. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení kritéria složitosti řízení ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci.
31. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) dospěl k závěru, že z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda postup soudu v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, pokud by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
32. Z pohledu výše citované judikatury odůvodnění napadeného rozsudku při posuzování dovoláním zpochybňovaných kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci postrádá podrobnější úvahu, z jakého důvodu došlo ke zrušení v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, a to za situace, kdy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která odvolací soud převzal) vyplývá, že tento rozsudek byl zrušen mimo jiné proto, že „odvolací soud, který změnil rozsudek soudu I. stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu I. stupně, neumožnil se k němu vyjádřit, zasáhl do práva na spravedlivý proces“. Odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky pro víceinstančnost o 30 % s tím, že (až na jeden případ zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost) „byl důvodem změny či zrušení rozhodnutí nižší instance odlišný právní názor, což není okolností přičitatelnou státu“, ale již nezohlednil, že důvodem pro zrušení (v pořadí druhého) rozsudku odvolacího soudu byla i výše popsaná procesní vada. Ve vztahu k posouzení kritérií složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] a postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
33. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu