USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. Z., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora se sídlem exekutorského úřadu v Plzni, Dominikánská 13/8, zastoupeného Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 429/4, o zaplacení 13 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 261/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, č. j. 30 Co 9/2023-456, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 21. 12. 2018 domáhal po žalované zaplacení částky 13 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň, pod sp. zn. 134 EX 17390/2011, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a v insolvenčních řízeních vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 13890/2011 a sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013, spočívajícím v zanedbání dohledu soudu nad vedeným insolvenčním řízení, a nezákonným rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení.
Insolvenční řízení bylo vedeno proti dlužníku žalobce Z. Š. Pohledávka žalobce proti dlužníku byla zajištěna zástavním právem k čerpací stanici v XY (dále též jen „zástava“) a hodnota zástavního práva byla sjednána v celkové výši 13 000 000 Kč; zástava byla následně převedena na zástavního dlužníka společnost Silmet Příbram a. s. K návrhu žalobce byla nařízena exekuce prodejem zástavy. Na dlužníka Z. Š. byl následně podán insolvenční návrh a zahájeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 13890/2011, v němž insolvenční správce nesprávně zahrnul do majetkové podstaty i zástavu.
Insolvenční řízení bylo poté zrušeno. Dne 8. 10 2014 byla zástava opětovně nezákonně sepsána do majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013 a byl tak znemožněn její exekuční prodej. Nesprávný postup insolvenčního soudu tak spočívá v tom, že nevydal správci konkurzní podstaty včas pokyn k vyloučení zástavy z majetku konkurzní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkurzní podstaty dlužníka.
Zástava je v současné době zcela znehodnocena, neboť končí její dočasné oprávnění k užívání vydané příslušným stavebním úřadem. Žalobce proto požaduje náhradu škody, která mu vznikla postupem soudního exekutora a insolvenčního soudu, spočívající ve zmařeném uspokojení pohledávky žalobce z předmětu zástavy, jež je v současnosti bezcenný a je tedy jisté, že pohledávka žalobce nebude v exekučním řízení uspokojena.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, č, j. 28 C 261/2018-421, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci částku ve výši 13 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované (výroky II a III).
3. Městský soud v Praze rozsudkem 7. 2. 2023, č. j. 30 Co 9/2023-465, rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku I a ve výroku II o nákladech řízení žalované potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení vedlejšího účastníka na straně žalované jej změnil tak, že výše náhrady činí 526 288 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované (výroky III a IV).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; současně doložil, že má právnické vzdělání ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel namítá, že nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, jenž vedl ke škodě žalobce spočívající ve zmaření uspokojení pohledávky žalobce z předmětu zástavy, který je v současnosti bezcenný, jsou „průtahy soudního exekutora s vydáním usnesení o ceně, které byly vyvolány tím, že soudní exekutor opakovaně vydával vadná (nezákonná) usnesení o ceně, která byla následně vždy rušena Krajským soudem v Plzni pro vady a nepřezkoumatelnost.“ Žalobce má za to, „že obdobný postup soudního exekutora je nutno považovat za nesprávný úřední postup, který vyvolal průtahy“.
6. Výše uvedeným způsobem formulovaná „kruciální otázka“ však není námitkou, kterou by žalobce uplatňoval způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. Výslovně se v ní totiž předkládá danost, že odvolací soud měl zjištěný skutkový stav posoudit tak, že postup exekutora při stanovení ceny předmětu zástavy byl průtahový a že ke zrušení usnesení o ceně došlo opakovaně „pro vady a nepřezkoumatelnost“. Až na základě těchto paradigmat (k nimž však odvolací soud nedospěl, viz odst. 21 a 22 dovoláním napadeného
rozsudku, odst. 15 odkazující na správná skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně uvedená v odst. 6 až 8 dovoláním napadeného rozsudku, viz i odst. 26 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud pokládá za správné) vyslovuje přesvědčení, že došlo k nesprávnému postupu, jenž vyústil ve zmaření exekučního prodeje předmětu zástavy a tedy ke vzniku škody na straně žalobce spočívající v nemožnosti uspokojit jeho pohledávku z předmětu zástavy. Právní otázku, jež má posloužit jako relevantní dovolací důvod, však nelze formulovat tak, že se v ní dovolacímu soudu podsouvají skutkové a právní závěry, které odvolací soud neučinil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3251/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 20 Cdo 249/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3114/2013). Vzhledem k tomu, že dovolatel uplatněnou námitkou nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř., a proto tato námitka nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
7. Jde-li o další obsah dovolání, žalobce napadá veškeré zásadní skutkové i právní úsudky odvolacího soudu, aniž by respektoval, že dovolací přezkum je na rozdíl od přezkumu odvolacího založen na požadavku řádného vymezení předpokladu přípustnosti a dovolacího důvodu s tím, že dovolací soud se může zabývat pouze dovolatelem výslovně vymezenými právními otázkami, k nimž přiřazuje konkrétní předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. a že naopak celková polemika se skutkovými a právními závěry soudu nižší instance nezakládá přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1647/2020). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Z tohoto důvodu neobstojí ani námitka žalobce, že insolvenční soud mohl jednoduše posoudit, že došlo k nezákonnému sepsání předmětu zástavy do majetkové podstaty, a měl v rámci své dohlédací činnosti dát pokyn insolvenčnímu správci, aby vyloučil předmět zástavy z majetkové podstaty, aniž by čekal na výsledek excindačního řízení, a umožnit tak exekuční prodej předmětu zástavy.
Ani ve vztahu k této námitce totiž žalobce nevymezuje, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, ani dovolací důvod. V této souvislosti žalobce rovněž pomíjí, že s odkazem na správné skutkové závěry soudu prvního stupně (viz odst. 33 rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud uzavřel, že vlastnictví předmětu zástavy bylo sporné, což znemožňovalo insolvenčnímu soudu vydat žalobcem požadovaný pokyn. Nejistota ohledně vlastnictví předmětu zástavy je přitom skutkovým, a nikoliv právním závěrem, proto žalobcovo přesvědčení o nesprávnosti toto úsudku odvolacího soudu nezakládá přípustný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
8. Jedinou výhradou, ohledně níž lze z obsahu dovolání jako celku uzavřít, že žalobce formuloval konkrétní dovolací důvod, a vymezil, byť na hraně projednatelnosti (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13) i předpoklad přípustnosti, je právní přesvědčení dovolatele, že za nesprávný úřední postup způsobilý založit jeho právo na náhradu škody způsobené průtahem během řízení je třeba pokládat okolnost, že během exekuce prodejem zástavy došlo následkem pochybení exekutora při vydání usnesení o ceně k provedení dražby až poté, co předmět dražby ztratil na hodnotě (zaniklo právo k dočasnému užívání předmětu zástavy), s tím, že kdyby nedošlo ke dvojímu zrušení usnesení exekutora o ceně odvolacím soudem (z toho jedenkrát pro nepřezkoumatelnost, jednou pro neúplnost dokazování), dražba by se uskutečnila do 8. 10. 2014, tedy do doby, než předmět dražby byl v průběhu insolvenčního řízení zapsán do majetkové podstaty dlužníka.
9. Uvedená námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu odlišil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení na straně jedné a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení na straně druhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené judikatury je pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu vzniklou v důsledku průtahů v řízení, třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013). Přitom nelze přihlížet k tomu, že rozhodnutí vydaná v posuzovaném řízení byla jako nesprávná zrušena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 674/2021). Právě uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích aproboval též Ústavní soud, jak patrno z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15 (v němž byl mj. vysloven také závěr, že za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno), a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v jehož bodě 59 odůvodnění se tento soud k závěrům vysloveným ve výše uvedeném nálezu znovu přihlásil a na nich setrval.
10. Proto v zásadě není přiléhavá argumentace žalobce vyčítající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení bylo vydáno rozhodnutí soudního exekutora o ceně ze dne 23. 2. 2012, jež bylo exekučním soudem zrušeno z důvodu nutnosti doplnění dokazování, a následně bylo vydáno rozhodnutí soudního exekutora o ceně ze dne 9. 7. 2013, jež bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost.
11. Dospěl-li odvolací soud při respektu k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu k závěru, že nevydání usnesení o ceně a neprovedení dražby předmětu zástavy do října 2014 v daném případě nezakládá odpovědnost státu za údajnou škodu způsobenou žalobci nezpeněžením předmětu zástavy do této doby, je nadbytečné se zabývat výtkou žalobce, že nalézací soudy údajně „nesprávně uvalily na žalobce nesplnitelné břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, zda by nedošlo ke včasnému prodeji dražby“, vydal-li by exekutor usnesení o ceně dříve. Odvolací soud totiž uzavřel, že procesní postup exekutora a insolvenčního soudu, vůči němuž žalobce brojí, nezakládá odpovědnost žalované za škodu, která žalobci údajně vznikla. Při takovém úsudku je irelevantní, zda žalobce prokázal nebo neprokázal, že by předmět zástavy, byl-li by vydražen do října 2014, byl vydražen s úspěchem a za žalobcem předpokládanou cenu.
12. Brojí-li konečně žalobce proti údajným vadám řízení (část II dovolání, bod 3.), včetně „značné nepřezkoumatelnosti“ rozhodnutí odvolacího soudu, jež by měl dovolací soud „prověřit“, dovolací soud se údajnými procesními vadami mohl zabývat jen v případě, že by dovolání bylo přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1390/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2547/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022).
13. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání žalobce rozhodl v přiměřené lhůtě, nezabýval se jeho návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu