30 Cdo 3534/2023-1181
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. Q.,
zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova
1525/39, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se
sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalované Města Planá, se sídlem v Plané, náměstí Svobody 1, zastoupeného
Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 549/12, o
náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp.
zn. 7 C 170/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 16. 5. 2023, č. j. 13 Co 350/2022-1094, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2023, č. j. 13 Co 350/2022-1094,
v části výroku II, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu v
Tachově ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 170/2017-957, jímž byla uložena povinnost
žalované zaplatit žalobci náhradu za nemožnost užívat nemovitost co do částky 3
829 890 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do
zaplacení, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C
170/2017-957, v části výroku I, kterou byla uložena povinnost žalované zaplatit
žalobci náhradu za nemožnost užívat nemovitost v rozsahu částky 3 829 890 Kč s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení, se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši 5 492
429 Kč s příslušenstvím (sestávající z částky 36 179 Kč s příslušenstvím jako
náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem Městského úřadu Planá,
odboru výstavby a územního plánování - dále jen „Stavební úřad Planá“, z důvodu
nezbytně vynaložených nákladů na právní služby, částky 5 400 000 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody za nemožnost užívat stavbu po dobu tří let od
1. 1. 2014 do 1. 1. 2017 a částky 56 250 Kč s příslušenstvím jakožto
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy ve správním řízení za
období tří let počínaje od ledna 2014) z titulu nezákonných rozhodnutí a
nesprávného úředního postupu Stavebního úřadu Planá, v řízeních ve věci
stavebních úprav a užívání stavby č. p. XY na pozemku st. parc. č. XY v
katastrálním území XY, okres XY.
2. Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 170/2017-957, uložil žalované zaplatit žalobci
částku 36 179 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 21. 7. 2016 do
zaplacení, částku 4 464 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 26. 4.
2016 do zaplacení a částku 56 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 21.
7. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 936 000 Kč s úrokem z
prodlení zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení (výrok III), ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem
žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV) a
žalované uložil povinnost zaplatit náhradu státem zálohovaných nákladů řízení
(výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 2. 12.
2013 ke Stavebnímu úřadu Planá žádost o vydání kolaudačního souhlasu k úpravě a
opravě střechy, a že ohledně tohoto řízení byl kolaudační souhlas vydán až dne
13. 10. 2014, a to z důvodu nezákonných průtahů ze strany Stavebního úřadu
Planá. Měl za prokázané, že Stavební úřad Planá pod sp. zn. VÚP 1556/2014/ŠÚ
zahájil řízení o odstranění stavby č. p. XY (vnitřní úpravy stavby č. p. XY na
pozemku parc. č. XY), rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j.
5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn. VUP/5684/2013/Šu, zakázal žalobci užívat
stavbu č. p. XY, dne 31. 3. 2014 pod č. j. 1556/2014/01/VUP vyzval žalobce k
bezodkladnému zastavení prací na stavbě zemědělské usedlosti bez č. p. v k. ú.
XY. Rozhodnutí Stavebního úřadu Planá ze dne 20. 1. 2014, č. j.
5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn. VUP/5684/2013/Šu, bylo následně zrušeno
rozhodnutím Krajského úřadu v Plzni ze dne 11. 4. 2014, č. j. RR/1349/14, sp.
zn. ZN/172/RR/14. Stavební úřad Planá však žalobci znemožnil stavbu užívat a
dokončit na ní stavební úpravy, když ponechal v účinnosti výzvu k bezodkladnému
zastavení prací ze dne 31. 3. 2014 a žalobci na základě jeho žádosti dne 13. 5.
2015 sdělil, že výzvu nemůže zrušit. Žalobce se poté domáhal ochrany proti
nezákonnému postupu a nečinnosti Stavebního úřadu Planá návrhem u Krajského
úřadu Plzeňského kraje, který uložil Stavebnímu úřadu Planá příkazem ze dne 17.
7. 2014, č. j. RR/4592/14, ve věci konat. Stavební úřad Planá následně rozhodl
o povinnosti žalobce umožnit vstup do svého domu č. p. XY. Žalobce se proti
postupu Stavebního úřadu Planá bránil, načež Krajský soud v Plzni rozhodnutím
ze dne 12. 10. 2016, č. j. 30 A 80/2015-103, všechna rozhodnutí o povinnosti
umožnit vstup zrušil a konstatoval, že dům č. p. XY je domem určeným k bydlení.
Žalobci bylo umožněno předmětný dům užívat až rozhodnutím Stavebního úřadu
Planá ze dne 3. 2. 2017, č. j. 1556/2014/98/VÚP-OSP1307, jež nabylo právní moci
dne 22. 2. 2017. Řízení vedené před Stavebním úřadem Městského úřadu Planá bylo
odůvodňováno odkazem na část územního plánu, podle kterého je dům č. p. XY
užíván v rozporu s platným územním plánem městysu XY, a to z důvodu, že se
stavba nachází v ploše výroby zemědělské. Žalobce se domohl u Krajského soudu v
Plzni zrušení části územního plánu, když soud konstatoval, že naopak vydaný
územní plán nerespektoval stavbu č. p. XY jako stavbu určenou k bydlení (srov.
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2015, č. j. 59 A 5/2014-123).
4. Soud prvního stupně dovodil příčinnou souvislost mezi vznikem škody a
újmy, jak ji žalobce požadoval, a nesprávným úředním postupem Stavebního úřadu
Planá. Zaujal názor, že Stavební úřad Planá ve věci kolaudace opravy a úpravy
střechy a v řízení o odstranění stavby vydal shora uvedené nezákonné rozhodnutí
ze dne 31. 3. 2014, č. j. 1556/2014/01/VUP, ve smyslu § 5 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „OdpŠk“), čímž se dopustil nesprávného úředního postupu
podle § 13 odst. 1 OdpŠk, jelikož žalobci bylo kvůli předmětnému rozhodnutí
znemožněno dům užívat. Dále měl za prokázané, že žalobce z důvodu nesprávného
úředního postupu a nezákonných rozhodnutí vydaných Stavebním úřadem Planá
utrpěl nemajetkovou újmu a žalobci proto vyhověl do částky 56 250 Kč, přičemž
stran závěrů o nemajetkové újmě vycházel též z rozhodnutí Okresního soudu v
Tachově ze dne 21. 7. 2016, č. j. 4 C 45/2015-52, a rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 15 Co 308/2016. Ohledně nároku žalobce na
náhradu škody spočívající v nemožnosti užívat předmětnou nemovitost za dobu od
1. 1. 2014 do 1. 1. 2017 žalobě vyhověl co do částky 4 464 000 Kč, zamítl ji
pak v části, v níž překračovala obvyklé nájemné stanovené znaleckým posudkem
ústavu Equit Solutions Appraisal s. r. o. V dané souvislosti odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, a při
určení výše zadostiučinění vycházel jednak ze stanoviska Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a jednak z hledisek stanovených v ustanovení §
31a odst. 3 OdpŠk.
5. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I dotčeném odvoláním žalované a
vedlejšího účastníka co do povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů
právního zastoupení ve správním řízení co do částky 31 460 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení potvrdil.
V rozsahu částky 4 719 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od
24. 7. 2017 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu
mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Co do úroku z prodlení z částky 36 179 Kč za dobu od 21. 7. 2016 do 23. 7. 2017
ve výši 8,05 % rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu
žalobu zamítl (výrok I).
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I dotčeném odvoláním žalované a
vedlejšího účastníka co do povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu za
nemožnost užívat nemovitost co do částky 3 829 890 Kč s úrokem z prodlení z
této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení potvrdil.
V rozsahu částky 634 110 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od
24. 7. 2017 do zaplacení a dále co do úroku z prodlení z částky 4 464 000 Kč za
dobu od 26. 4. 2016 do 23. 7. 2017 ve výši 8,05 % rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II).
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I dotčeném odvoláním žalované a
vedlejšího účastníka co do povinnosti žalované zaplatit žalobci zadostiučinění
za nemajetkovou újmu v částce 56 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve
výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Co do úroku z prodlení z částky 56 250 Kč za dobu od 21. 7. 2016 do 23. 7. 2017
ve výši 8,05 % rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu
žalobu zamítl (výrok III).
Ve výrocích III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu
mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok IV).
6. Odvolací soud věc posoudil podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, podle § 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Zabýval se
zákonnými předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou nezákonným
rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Stavebního úřadu Planá samostatně ve
fázi stavebního řízení týkající se opravy a úpravy střechy stavby ve
vlastnictví žalobce na pozemku st. parc. č. 8/3 v k. ú. XY a samostatně ve fázi
řízení týkající se odstranění této stavby a zastavení stavebních prací na ní.
7. Podle odvolacího soudu žalobce tvrdil, že ve fázi stavebního řízení
týkající se opravy a úpravy střechy se Stavební úřad Planá dopustil jednak
vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk, za které
označuje rozhodnutí ze dne 20. 1. 2014, č. j. 5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn.
VUP/5684/2013/Šu, jímž mu bylo zakázáno užívat stavební úpravy spočívající v
opravě a úpravě střechy, a dále namítal, že se v této fázi řízení, konkrétně v
řízení o vydání kolaudačního souhlasu na danou stavební úpravu, Stavební úřad
Planá dopustil nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
kolaudačního řízení. Odvolací soud dovodil, že shora uvedené rozhodnutí
Stavebního úřadu Planá naplňuje kritéria nezákonnosti ve smyslu § 8 odst. 1
OdpŠk, neboť bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu ze dne 11. 4. 2014, č. j.
RR/1349/14, sp. zn. ZN/172/RR/14, kterým je soud v tomto řízení ve smyslu § 135
odst. 2 o. s. ř. vázán. Stran nesprávného úředního postupu Stavebního úřadu
Planá v řízení o vydání kolaudačního souhlasu na stavební úpravy týkající se
opravy a úpravy střechy spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, odvolací soud
dále konstatoval, že soud prvního stupně blíže nezdůvodnil svůj závěr o
nepřiměřenosti délky řízení o vydání kolaudačního souhlasu, když v dané
souvislosti soud prvního stupně pouze odkázal na blíže nespecifikované
vyjádření veřejného ochránce práv.
8. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že bez kolaudace
střechy nemohl svou stavbu plnohodnotně užívat, čímž mu vznikla škoda, nikoli
však v příčinné souvislosti s rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j.
5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn. VUP/5684/2013/Šu, neboť bez ohledu na
nezákonnost tohoto rozhodnutí, jímž mu bylo zakázáno užívat stavební úpravy
spočívající v opravě a úpravě střechy, bylo vyloučeno, aby žalobce stavbu
užíval před vydáním kolaudačního souhlasu na stavební úpravy střechy ze dne 13.
10. 2014. Vyslovil, že příčinou toho, že žalobce nemohl stavbu po rekonstrukci
střechy užívat, bylo jeho chování, když v rozporu se stavebním povolením přidal
vikýřové okno na jihovýchodní straně střechy a posunul vikýřové okno na
severozápadní straně střechy a tímto postupem sám způsobil, že mu kolaudační
souhlas mohl být udělen až po dodatečném povolení uvedené změny stavby. Soud
prvního stupně stanovil nárok na náhradu za nemožnost užívat stavbu na podkladě
posudku znaleckého ústavu Equit Solutions Appraisal s. r. o., podle něhož činí
obvyklé nájemné za pronájem stavby žalobce v roce 2014 částku 1 418 400 Kč (1
773 000 Kč po snížení o 20 % za neobsazenost). Za období od 1. 1. 2014, od kdy
soud prvního stupně nárok žalobci podle jeho žaloby přiznal, až do 31. 3. 2014,
tak soud prvního stupně přiznal náhradu za nemožnost užívat stavbu v částce 354
600 Kč.
9. Podle odvolacího soudu nelze mít za prokázanou příčinnou souvislost
mezi vyloučením žalobce z možnosti užívat stavbu za dobu od 1. 1. 2014 do 31.
3. 2014 a nezákonným rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem Stavebního
úřadu Planá, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tudíž změnil a v rozsahu
částky 354 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. V tomto směru odkázal i na
závěry veřejného ochránce práv, který ve zprávě ze svého šetření týkajícího se
stavebního řízení ohledně opravy a úpravy střechy na nemovitosti žalobce ze dne
19. 12. 2016, sp. zn. 1010/2015/VOP/MST, uvedl, že kolaudační souhlas na
užívání střechy mohl Stavební úřad Planá vydat nejdříve 26. 4. 2014, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí ze dne 9. 4. 2014, č. j. 660/2014/05/VUP-DOD 5584, jímž
byly odchylky od stavebního povolení, tj. změna počtu a rozmístění vikýřů,
dodatečně povoleny. Kolaudační souhlas na užívání střechy byl žalobci vydán až
dne 13. 10. 2014, avšak od vydání výzvy k bezodkladnému zastavení prací na
stavbě ze dne 31. 3. 2014 již žalobce nemohl nemovitost užívat v příčinné
souvislosti s řízením o odstranění stavby a zastavení prací vedeným Stavebním
úřadem Planá pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu.
10. Odvolací soud považoval za oprávněný nárok žalobce na náhradu škody,
spočívající v nemožnosti užívat stavbu po dobu řízení vedeného u Stavebního
úřadu Planá pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu, kdy nesprávný úřední postup
Stavebního úřadu Planá v tomto řízení omezil žalobce ve výkonu jeho
vlastnického práva, neboť nemohl nemovitost využívat k účelu, k němuž byla
určena, tj. jako stavbu pro bydlení (bytový dům nebo rodinný dům). Současně
žalobce doložil, že nemovitost plánoval pronajmout své společnosti ASTROM
export-import spol. s. r. o., která měla objekt využívat spolu s dalšími
propojenými společnostmi k prezentaci výrobků, setkávání s obchodními partnery,
k podpoře výroby, prodeje a distribuce bioproduktů (edukativní, vzdělávací,
seminární a marketingová činnost). Majetková ztráta žalobce, resp. škoda, pak
spočívala v ušlém zisku z pronájmu nemovitosti společnosti ASTROM export-import
spol. s. r. o. k výše uvedenému využití. Stran výše nároku žalobce na náhradu
této škody, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž
vyšel z posudku znaleckého ústavu Equit Solutions Appraisal s. r. o., který
určil obvyklé nájemné za užívání objektu žalobce za dobu od 1. 1. 2014 do 1. 1.
2017 s ohledem jeho charakter, dispozice i účel, k němuž byl kolaudován,
přičemž toto nájemné představuje zisk, který žalobci ušel v příčinné
souvislosti s nesprávným úředním postupem Stavebního úřadu Planá. Odvolací soud
vytkl soudu prvního stupně, že nezohlednil chování žalobce po celé období, za
něž nárok na náhradu škody uplatnil, kdy pronajímal nemovitost společnosti
ASTROM, export-import spol. s. r. o. za sníženou cenu v částce 8 470 Kč měsíčně
včetně DPH, která mu měla pokrýt jen nutné režijní náklady na provoz budovy.
Odvolací soud proto zaujal názor, že o tento dílčí zisk žalobce z nemovitosti
musí být krácena náhrada škody, jež mu podle znaleckého posudku přísluší.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu prvního
odstavce výroku II, tj. co do povinnosti zaplatit žalobci náhradu za nemožnost
užívat nemovitost v částce 3 829 890 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním.
12. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1817/2011, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, či ze dne 20. 10.
2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, když pro zjištění výše ušlého zisku není dle
dovolatele rozhodné toliko plnění, jehož se poškozenému mělo dostat, leč
nedostalo, ale též případné výdaje, které by při pravidelném běhu věci musel
poškozený vynaložit, aby takové plnění obdržel.
13. Dovolatelka též namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyly dosud vyřešeny otázky:
a. zda lze vyvodit odpovědnost státu za škodu ve formě ušlého zisku
spočívající v nemožnosti pronajímat stavbu pro bydlení jako ubytovací zařízení,
jejíž realizace nebyla povolena a v níž nebyla povolena změna k jejímu užívání;
b. zda je dána příčinná souvislost mezi výzvou k bezodkladnému zastavení
prací na stavbě a řízením o odstranění stavby a tvrzenou škodou žalobce
spočívající v nemožnosti užívat předmětnou stavbu v období, kdy nebyl vydán
kolaudační souhlas na stavební úpravy střechy.
14. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
15. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání jako
nepřípustného, neboť žalovaná dílem nesprávně vymezuje otázky skutkové, nikoliv
právní, dílem se míjí z důvody, z nichž vychází napadené rozhodnutí, a nadto se
odvolací soud ve svém závěru o výši ušlého zisku neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadá-li žalovaná řešení otázky příčinné
souvislosti, pak otázka, zda výzva vedla ke vzniku škody, je otázkou ryze
skutkovou, nikoliv právní, přičemž žalobce zrekapituloval základní skutkové
okolnosti, které pro uvedený nárok považuje za rozhodující, včetně průtahů v
řízení o vydání kolaudačního souhlasu. Krom toho zde byly podle žalobce i další
důvody k přiznání nároku kromě výzvy.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka zjištění
výše ušlého zisku, pro nějž není dle dovolatelky rozhodné toliko plnění, jehož
se poškozenému mělo dostat, leč nedostalo, ale též případně výdaje, které by
při pravidelném běhu věci musel poškozený vynaložit, v rámci jejíhož řešení se
měl odvolací soud odchýlit od shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
neboť tímto žalovaná toliko uplatňuje námitky proti skutkovým zjištěním, která
soudy učinily na základě znaleckého posudku, přičemž bylo na žalované, aby
existenci případných nákladů na dosažení příjmů z pronájmu uplatnila v rámci
svých skutkových tvrzení či v rámci vyjádření k provedenému dokazování.
Napadené rozhodnutí však ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí na takovém řešení
právní otázky, podle které by nezbytné výdaje byly při stanovení výše ušlého
zisku nevýznamné. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud tyto
náklady zohlednil, byť v podobě sníženého nájemného, které žalobci mělo „pokrýt
jen nutné režijní náklady na provoz budovy“ (srov. bod 26 odůvodnění napadeného
rozsudku).
21. Obdobně namítá-li dovolatelka v rozsahu otázky a) zda lze vyvodit
odpovědnost státu za škodu ve formě ušlého zisku spočívající v nemožnosti
pronajímat stavbu pro bydlení jako ubytovací zařízení, jejíž realizace nebyla
povolena a v níž nebyla povolena změna k jejímu užívání, pak svou polemiku
zakládá na skutkových okolnostech, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá,
jelikož napadené rozhodnutí nestojí na závěru, že žalobci ušel zisk, neboť
nemohl stavbu pronajímat jako ubytovací zařízení (viz bod 26 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Nadto se nejedná o námitku proti nesprávnému
právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový
závěr soudy po provedeném dokazování učinily, neboť otázka vzniku škody je
otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 42/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 4977/2017). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není
způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a
contrario). Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací
soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení
před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím
řízení se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky b), příčinné
souvislosti mezi výzvou k bezodkladnému zastavení prací na stavbě a řízením o
odstranění stavby a tvrzenou škodou žalobce spočívající v nemožnosti užívat
předmětnou stavbu v období, kdy nebyl vydán kolaudační souhlas na stavební
úpravy střechy, neboť při řešení této otázky se odvolací soud ve smyslu § 237
o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 5 písm. b) OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených
tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
25. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
26. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b)
ve spojení s § 13 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední
postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně
prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
27. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou
událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní
posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1372/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn.
28 Cdo 3471/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28
Cdo 2841/2010; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
28. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích
nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí
být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu
orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2895/2011).
29. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu
nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu
způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné
souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu
jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném
případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody;
příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem
a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná - na právně
kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá - skutečnost, která je pro
vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností,
která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního
postupu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25
Cdo 915/2005).
30. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv.
řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně
relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce
vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty
příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů),
které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti)
a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla
(typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná
souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů
odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého
(přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního
následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz; rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
31. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti
jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního
postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve
vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt
nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo.
Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu
nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by
škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí,
jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož
odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového
hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém
případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně
nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen
(prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
32. Je přitom běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností,
které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba
identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je
však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou
důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž
by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby
řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody
natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat
věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně
příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez
ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny – conditio sine qua non (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo
237/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1729/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1329/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2770/2017).
33. Pokud odvolací soud uzavřel, že již od vydání výzvy k bezodkladnému
zastavení prací na stavbě ze dne 31. 3. 2014 žalobce nemohl nemovitost užívat v
příčinné souvislosti s řízením o odstranění stavby a zastavení prací vedeným
Stavebním úřadem Planá pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu, a bez dalšího od
následujícího dne (tj. 1. 4. 2014) stanovil odpovědnost žalované za ušlý příjem
z pronájmu, ačkoliv současně uvedl, že „souhlasí s argumentací žalobce, že bez
kolaudace střechy nemohl svou stavbu plnohodnotně užívat, čímž mu vznikla
škoda“, a (s odkazem na závěry veřejného ochránce práv) „že kolaudační souhlas
na užívání střechy mohl Stavební úřad Planá vydat nejdříve 26. 4. 2014, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí z 9. 4. 2014, č. j. 660/2014/05/VUP-DOD 5584,
jímž byly odchylky od stavebního povolení, tj. změna počtu a rozmístění vikýřů,
dodatečně povoleny“ (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku), pak z
uvedených závěrů odvolacího soudu, které nebyly v dovolacím řízení napadeny,
vyplývá, že zde bylo více skutečností (výzva k bezodkladnému zastavení prací na
stavbě a absence pravomocného kolaudačního rozhodnutí), z nichž každá sama o
sobě mohla obstát jako příčina vzniku škody představované ušlým příjmem z
pronájmu nemovitosti. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy minimálně
neúplné a tudíž nesprávné, jestliže odvolací soud bez dalšího od následujícího
dne po doručení výzvy k bezodkladnému zastavení prací (tj. 1. 4. 2014) stanovil
odpovědnost žalované za ušlý příjem z pronájmu, ačkoliv byl kolaudační souhlas
na užívání střechy vydán žalobci až dne 13. 10. 2014, aniž by odvolací soud
současně učinil závěr o odpovědnosti žalované za nevydání kolaudačního
rozhodnutí s právní mocí nejpozději dne 31. 3. 2014 (tj. za nesprávný úřední
postup představovaný průtahy v řízení o vydání kolaudačního souhlasu; viz dále)
a aniž by současně ve smyslu citované judikatury učinil odůvodněný závěr, že
absence pravomocného kolaudačního souhlasu byla pouze dalším článkem řetězce
postupně nastupujících příčin a následků vycházejícího prvotně z výzvy k
bezodkladnému zastavení prací (což se ovšem zatím podle dovolacího soudu z
ničeho nepodává).
34. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. ve shora uvedeném rozsahu
zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
36. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí naplnění
předpokladů vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu se zaměřením na
existenci příčinné souvislosti mezi výzvou k bezodkladnému zastavení prací na
stavbě ze dne 31. 3. 2014 a tvrzenou škodou žalobce spočívající v nemožnosti
užívat předmětnou stavbu v období, kdy nebyl vydán kolaudační souhlas na
stavební úpravy střechy. Přitom se bude muset zabývat i otázkou existence
nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení o vydání
kolaudačního souhlasu, aby mohl stanovit konkrétní datum, ke kterému mohl mít
žalobce pravomocný kolaudační souhlas nebýt případných průtahů na straně
stavebního úřadu, neboť v případě náhrady škody způsobené pozdním vydáním
rozhodnutí se neposuzuje přiměřenost celkové délky řízení (jako v případě
nemajetkové újmy), nýbrž existence dílčích průtahů (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a tam uvedenou
prejudikaturu).
37. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu